Regiony severního Kavkazu

Aktuální bezpečnostní výzvy severního Kavkazu

Štítky:

Oblast severního Kavkazu dlouhodobě patří k nejnebezpečnějším teritoriím Ruské federace. Vývoj jednotlivých republik komplikuje etnická různorodost, střetávání radikálního a umírněného islámu, hospodářská zaostalost a v neposlední řadě také necitlivé zasahování moskevské vlády do místních záležitostí. Cílem tohoto textu bude analýza trendů, které region ovlivňují nejvýznamněji. Na závěr se pokusím nalézt odpověď na otázku, zdali by pro Rusko nebylo výhodné poskytnout místním republikám plnou nezávislost.

Úvod

Problémy, kterým severokavkazské republiky čelí, můžeme rozdělit do dvou skupin. První zahrnuje jevy, které existují dlouhodobě a působí napříč celým regionem. Druhá se skládá z faktorů, které v jednotlivých republikách působí s rozdílnou intenzitou.

Do prvně jmenované kategorie patří především korupce, zastaralá infrastruktura, hospodářství závislé na dotacích, nefunkční veřejná správa, nepotismus a celková nedůvěra obyvatel ve státní aparát a jeho představitele. Impulzy ke změnám v těchto oblastech přicházejí nesystematicky a převážně z centra, nikoli z lokální úrovně. Jako příklad může posloužit protikorupční kampaň v Kabardsko-Balkarsku, která se odehrála v červenci 2012.[i]

Druhá skupina zahrnuje kupříkladu nábožensky motivované násilí. To se v současnosti čím dál tím výrazněji projevuje v Dagestánu a Ingušsku, kde pravidelně dochází k únosům, vraždám a útokům na veřejné činitele. V západních částech severního Kavkazu jsou však podobné události spíše vzácností. Další nerovnoměrně rozprostřený problém je etnická různorodost a konflikty, které z ní pramení. I v tomto případě patří Dagestán, který je obýván přibližně 30 etniky (Stanfield 1998), mezi nejkomplikovanější regiony. Na opačném konci pomyslné stupnice nalezneme Čečensko a Ingušsko, ve kterých dominantní národy tvoří okolo 95% obyvatel. V neposlední řadě do tohoto souboru spadají i konflikty mezi jednotlivými severokavkazskými republikami. Ty nabývají různých podob. Jako příklad teritoriálních sporů může posloužit snaha Ingušska získat pro sebe od Severní Osetie okres Prigorodnyj. Napjaté vztahy jsou mimo jiné také mezi Čečenskem a Dagestánem na jedné straně, a Stavropolským krajem na straně druhé. Zde jsou důvodem aktivity příslušníků kavkazských národů, kteří do převážně ruského Stavropolského kraje migrují a vykupují zde půdu (Dzutsev 2012a).

Celkový charakter a dlouhodobě neutěšená situace severního Kavkazu vedou k tomu, že je v současné ruské společnosti čím dál tím silněji slyšet volání po vyloučení tohoto regionu, nebo alespoň některých kavkazských republik, z Ruské federace (Dzutsev 2012c).

Politika Moskvy

Jak už bylo řečeno v úvodu, místní vlády se k závažným problémům, kterým jejich země čelí, staví ve většině případů spíše pasivně. Mimo snahu o potlačování náboženského extremismu můžeme jen velmi těžko najít konkrétní příklady, kdy by došlo k výraznému zlepšení situace vlivem rozhodnutí přijatých na lokální úrovni. Jaké kroky ke zlepšení situace tedy v posledních letech podnikla centrální vláda?

Regiony severního Kavkazu

Ve věci administrativní správy severního Kavkazu můžeme pozorovat směs konzervatismu a snahy o opatrnou progresi. I nadále platí, že Moskva dosazuje do vedení republik osoby, které jsou v první řadě zcela loajální nejvyšším představitelům federální vlády. Vztahy s nimi pak udržuje na základě osobních vazeb a protislužeb. I když to tak na první pohled nevypadá, Kreml nemá situaci pod absolutní kontrolou. Během posledních let se objevilo několik případů, kdy se lokálním vládám podařilo určitým tlakům z centra úspěšně vzdorovat a prosadit si svůj názor. Jednalo se například o otázku personálního obsazení úřadu, který zodpovídá za výběr daní v Dagestánu, nebo zamezení činnosti zvláštního vyšetřovacího úřadu federálního ministerstva vnitra v Čečensku na příkaz místního prezidenta Ramzana Kadyrova (Carnegie Endowement for International Peace 2011). Nedávné odvolání dagestánského prezidenta[ii] a dříve zmiňovaná protikorupční kampaň v Kabardsko-Balkarsku však naznačují, že tyto ústupky ze strany Moskvy znamenaly spíše určitou benevolenci nežli omezenou schopnost uplatnit své nadřízené postavení.

Výrazným posunem v oblasti centrální politiky bylo ustanovení Severokavkazského federálního okruhu v roce 2010. Tento útvar zahrnuje kromě Dagestánské, Ingušské, Kabardsko-Balkarské, Karačajevsko-Čerkeské, Severoosetské a Čečenské republiky také Stavropolský kraj, kde je většina obyvatel tvořena etnickými Rusy. Vedení federálního okruhu bylo svěřeno zkušenému podnikateli Alexandrovi Chloponinovi, který se v minulosti osvědčil jako gubernátor Krasnojarského kraje. Jeho primárním úkolem je svěřenou oblast ekonomicky pozvednout. Určující v tomto případě bude objem dotací, které se mu z Kremlu podaří získat. Původní plány byly velkorysé, mělo se jednat o v přepočtu 140 miliard $ do roku 2025, aktuálně se ale hovoří jen o zlomku této částky, cca o 10 miliardách $ (Byurchiev 2012). Ustanovení nového administrativního útvaru se prozatím setkává s negativní odezvou ze strany ruských obyvatel a vládnoucí elity Stavropolského kraje, která si nepřeje být vnímána jako součást severního Kavkazu. Místní autority se dlouhodobě snaží zabránit především Dagestáncům, aby se v jejich kraji usazovali. Činí tak především snižováním počtu vydávaných povolení k pobytu, případně snahou odebírat ho již usazeným migrantům (Dzutsev 2012a).

Další zásadní změnou je rozhodnutí Kremlu přestat odvádět kavkazany k povinné vojenské službě. Hlavní motivací je pravděpodobně touha udržet většinový podíl Rusů v ozbrojených složkách, což je však vzhledem ke klesající porodnosti stále těžší. Negativním aspektem této taktiky bude postupná ztráta multietnického charakteru vojenských složek, které v budoucnu mohou být v tomto regionu stále intenzivněji vnímány jako imperiální a cizorodý element (Goble 2012). Kavkazští populisté a separatisté navíc bezpochyby začnou využívat toho, že členové ostatních menšinových národností do armády stále verbováni jsou.

S blížícími se olympijskými hrami v Soči v roce 2014 bude stoupat důležitost Karačajevsko-Čerkeské republiky. V září tohoto roku se proto uskutečnilo formální setkání Vladimira Putina s představiteli této nejzápadněji položené severokavkazské země, na kterém ale kromě prázdných frází mnoho konkrétního nezaznělo. V souvislosti s touto oblastí se však mluví o štědrých vládních dotacích, které by měly směřovat do podpory turistického ruchu (Dzutsev 2012e). Na aktuálnosti bude kromě toho nabývat otázka uznání ruských zločinů proti Čerkesům během protitureckého válečného tažení, které se odehrálo ve druhé polovině 19. století. Gruzie se v roce 2011 jako první stát na světě odhodlala k označení těchto událostí za genocidu (Vatchagaev 2012f).

Největší energii Moskva nepochybně věnuje boji s islámskými ozbrojenými skupinami. S tím je spojen další významný posun oproti minulosti, kterým je převelení odhadovaných 20 000 příslušníků protipovstaleckých jednotek ministerstva vnitra z Čečenska do Dagestánu[iii]. Ten přebral atribut nejnebezpečnějšího státu Ruské federace. V roce 2011 zde měly útoky související s aktivitami radikálních islamistů na svědomí 413 mrtvých a 411 zraněných (Dzutsev 2012f).

Etnické konflikty

Většina z probíhajících etnických konfliktů severního Kavkazu má kořeny v historii 20. století. Během éry Sovětského svazu se projevovaly jen minimálně, po jeho rozpadu však začaly opět vyplouvat na povrch. Charakteristická je pro ně dlouhodobost a ve srovnání s náboženskými spory poměrně nízká intenzita průběhu.

Ingušsko-Osetský konflikt byl dosud jediný ozbrojený střet dvou členů Ruské federace. Jak bylo uvedeno výše, jablkem sváru byl okres Prigorodnyj, který historicky patřil Ingušsku, ale po stalinských deportacích připadl Severní Osetii. Krátké období bojů v roce 1992 po sobě zanechalo přibližně 500 mrtvých a necelou tisícovku zraněných. Severní Osetie své území ubránila za pomoci federálních vojsk, které svou účast obhájily jako pomoc proti agresorovi. Do Ingušska poté bylo z Osetie vyhnáno několik desítek tisíc Ingušů, kteří dodnes představují nejproblematičtější důsledek konfliktu. V provizorních příbytcích v současnosti žije na 385 vysídlených rodin, kterým se ještě nepodařilo získat vlastní byty. Předseda ingušské vlády prohlásil, že by rád provizorní ubytovací centra zrušil během léta 2011, což se však setkalo s vlnou protestů. Následně bylo jejich uzavření odloženo na neurčito (International Crisis Group 2012).

V Dagestánu jsou aktuální především spory o podíl na moci mezi Avary a ostatními etniky. Nejhlasitější jsou v tomto ohledu příslušníci třetího nejpočetnějšího etnika – Kumykové, kteří si stěžují na nedostatečnou reprezentaci ve vedoucích pozicích. Jejich protesty nejsou omezovány pouze na verbální rovinu, byly zaznamenány případy blokád dálnic či železnic. V roce 2010 pořádali demonstraci proti tomu, že byl na post premiéra země místo Kumyka dosazen Avar (Dzutsev 2012d). Situaci nakonec uklidnilo jmenování Magomed-Sultana Magomedova, příslušníka dotčeného etnika, předsedou parlamentu. Kromě toho jsou v Dagestánu podobně jako v předchozím případě stále nedořešeny následky deportací, které proběhly během 40. let 20. století. To se týká především Laků. Mezi léty 2002 a 2010 se jich do Dagestánu vrátilo okolo 5000, což je přibližně polovina těch, kteří by o návrat měli zájem. Na vině je v první řadě nedostatek financí. V říjnu roku 2012 byl ruský premiér Medvěděv oficiálně požádán o uvolnění 200 milionů $ na výstavbu nových domů. Zdali se ve státní kase najdou, je v tuto chvíli těžké odhadovat. Komplikaci představuje také fakt, že si některé oblasti, kam usedlíci proudí, nárokují jiná etnika. Mezi ně patří například Kumykové, kteří obývali zemi nepřetržitě, a přílivem navrátilců se cítí ohroženi. Kumykové v roce 2012 přešli k aktivní formě prezentování svých názorů a založili protestní hnutí.

Na první pohled méně viditelná, avšak neméně závažná je situace Dagestánských Čečenců, kteří si stěžují na podstatně horší kompenzaci za vysídlení, než získávají Lakové. Argumentují především tím, že od roku 1992 obdrželi pouhých 264 malých nebo nezařízených bytů, kdežto pro Laky bylo mezitím postaveno 1761 domů (International Crisis Group 2012). Jako zajímavý příklad nebývalé pestrosti dezintegračních faktorů Dagestánu můžeme zmínit iniciativu malého národa Dido, jehož příslušníci v roce 2011 oficiálně žádali o připojení svých území ke Gruzii (Vatchagaev 2012f).

Na závěr ještě zmiňme nejnovější vývoj sporu mezi Kabardinci a Balkarci. Ten se týká vlastnictví obdělavatelné půdy. V roce 2011 prošel místním parlamentem zákon, který velkou část dosud volné země zakázal nakupovat a nařídil jí pouze dlouhodobě pronajímat. Balkarci, kteří tvoří necelých 13% populace republiky, v současnosti vlastní neúměrně vysoké množství půdy. Kabardinci tvrdí, že by bez tohoto zákona časem mohli získat do vlastních rukou až polovinu celkového území Kabardsko-Balkarska a pokusit se založit si v rámci Ruské federace vlastní státní útvar. V roce 2011 zemi kvůli zklidnění situace navštívil tehdejší prezident Ruska Dimitrij Medvěděv (International Crisis Group 2012).

Tento výčet etnických konfliktů není ani zdaleka úplný. Společné mají to, že jsou výrazně zastíněny probíhajícím bojem proti militantním náboženským fundamentalistům a jednotlivým tématům se nedostává dostatek pozornosti. Jejich řešení negativně ovlivňuje nefunkční státní správa a nedostatek vůle ke kompromisu mezi volenými zástupci různých národů, která omezuje snahy najít východiska problémů „zdola“ pomocí konstruktivních lidových iniciativ.

Etnické složení regionu

Náboženské konflikty

V této kapitole se pokusím zanalyzovat aktuální dopady islámského fundamentalismu a nejnovější protiopatření, která proti němu podniká centrální vláda a její lokální zástupci. Na důkladný rozbor odlišných způsobů vyznávání islámu na severním Kavkaze bohužel není v této práci dostatek prostoru, přesto alespoň krátce definujme pojmy súfismus a saláfismus – příslušník prvně jmenovaného proudu vyznává regionální variantu islámu, obohacenou o lokální a klanové prvky. Jedná se o nekonfliktní směr, jehož praktikování je podporováno státem. Saláfisté jsou vyznavači ryzí formy islámu, hlasitě kritizují korupci, armádu a policii. Nejradikálnější z nich prosazují své názory se zbraní v ruce a jejich cílem je vytvoření suverénního Kavkazského emirátu.

První změnu v chování povstalců analytici zaznamenali ve vztahu k době, kdy militantními stoupenci islámu nebo separatismu podnikají své ozbrojené útoky. Dříve intenzita těchto akcí rostla na jaře a v létě, klesala v období podzimích a zimních měsíců. Přibližně od roku 2011 už toto dělení neplatí. Jednotlivé skupiny rebelů také začínají být čím dál tím méně závislé na centrálním vedení, často se tak útoky odehrávají z iniciativy ozbrojenců na nejnižší úrovni. Změn doznává i profil typického podporovatele radikálního saláfismu. Dříve byla naprostá většina povstalců tvořena venkovskými muži ve středních letech, jejichž povědomí o Islámu bylo spíše omezené (Vatchagaev 2012c). S postupem času v jednotlivých členských základnách roste počet mladých, vysokoškolsky vzdělaných obyvatel měst, mezi nimiž můžeme nalézt například absolventy prestižních blízkovýchodních univerzit[iv] (Vatchagaev 2012i). Novým aspektem je také zvyšující se výskyt etnických Rusů, jež konvertují k islámu. Někteří z nich se dokonce přímo účastní ozbrojených akcí (Vatchagaev 2012a). Hlavní těžiště operací radikálních saláfistů se v posledních letech přesunulo z Čečenska do Dagestánu a v menší míře také do Ingušska. V Dagestánu samotném se odehrávají dvě třetiny všech nábožensky motivovaných útoků. Jak na tento vývoj odpovídá Moskva a lokální vlády?

Kromě tradičních silových přístupů se nově objevují známky opatrné progrese. Do první skupiny můžeme zařadit návrh bývalého prezidenta Dagestánu Mogamedsalama Mogamedova, jenž prosazoval utvoření ozbrojených defenzivních jednotek, které by nebyly pod kontrolou centrální vlády, ale přímo jeho samotného (Vatchagaev 2012b). Prezident Ingušska, Junus-Bek Jevkurov, navrhl vytvoření nového úřadu, který by byl zodpovědný za zvyšování efektivity preventivních opatření (Vatchagaev 2012d). Oproti období válek v Čečensku však nyní hrubou sílu (na kterou je ale stále kladen velký důraz) doplňují také vstřícné kroky směrem k muslimům a snaha omezovat vliv radikálního islámu intenzivní propagací jeho nekonfliktní formy – súfismu. Kreml se poučil ze svých předchozích chyb. Za neobyčejnou radikálnost saláfistů totiž do značné míry mohou tvrdé a častokrát i nespravedlivé represe, jež vůči nim byly policií a armádou praktikovány v 90. letech. Nejtolerantnější kurz vůči islámu byl nastaven v Čečensku. V současnosti tam například existují 3 školy, které připravují absolventy na zisk titulu háfiz. Ten získávají lidé, kteří zpaměti znají celý Korán. Ve školách jsou dívky povinné nosit na hlavě šátky a všechny ženy, které se objevují v místní televizi, musejí mít na sobě hidžáb. Výrazně omezen je prodej alkoholu, energetických nápojů a cigaret, ve všech vládních budovách jsou povinné modlitebny a v celé zemi je na 600 mešit (Vatchagaev 2012e). Výsledek je jasný na první pohled. Radikální saláfisté kromě myšlenky očištění státu od korupce a potlačení súfismu přestali mít, co prosazovat, a počet jejich stoupenců mezi běžnými obyvateli dlouhodobě klesá.

Dalším krokem, který má vést k potlačení radikálního islámu nikoli násilím, ale jeho umírněnou variantou, bylo založení státní „sekulární Islámské univerzity“ ve Stavropolu. Jejím cílem bude vychovávat loajální umírněné muslimské kádry, které by v budoucnu mohly vést náboženský život v jednotlivých republikách Ruské federace. V tomto středisku a jeho pobočkách by mělo údajně studovat až 40 000 lidí. Je však pravděpodobné, že studenti, kteří tímto státním institutem projdou, nebudou mít u běžné muslimské populace potřebný respekt. Ten naopak získávají lidé, kteří veřejnou správu nejvíce kritizují (Vatchagaev 2012h).

Posledními jevy, které jsou ve vztahu k vyznavačům islámu aktuálně charakteristické, jsou snaha o zmírňování nepřátelství mezi saláfisty a súfisty, a důsledné rozlišování mezi militantními a neozbrojenými stoupenci saláfismu. Tyto procesy se zvolna rozbíhají v Dagestánu, kde mezi sebou v dubnu roku 2012 podepsali dohodu o vzájemném respektu zástupci organizace Akhlu Sunna, která je de facto politickým křídlem militantních saláfistů, a představitelé státem financované organizace sdružující umírněné muslimy loajální režimu (Vatchagaev 2012ch). Vztahy mezi jednotlivými větvemi islámského učení tímto zdaleka nejsou napraveny (súfisté jsou kvůli své podpoře režimu stále většinou radikálů považováni za legitimní terč slovních i fyzických útoků), ale z dlouhodobého hlediska nelze vyloučit, že by taktika vtažení umírněných saláfistů do veřejného života a jejich následné oddělení od povstalců mohla přinést alespoň dílčí úspěchy.

I přes výše uvedené změny v přístupu Moskvy je však nábožensky motivované násilí v rámci severního Kavkazu na vzestupu. Útoky na veřejné činitele a vysoce postavené súfisty jsou čím dál tím častější. Nově se dokonce mluví o rozšiřování těchto aktivit do oblasti Tatarstánu (Vatchagaev 2012g). Na vině je kromě neutěšené sociální situace a vysoké nezaměstnanosti především nesmírně špatný obraz státní správy, která je právem vnímána jako nefunkční, zkorumpovaná a represivní.

Náboženské složení regionu

Závěr

Aktuální obraz severního Kavkazu působí i přes zlepšení v určitých oblastech velmi temně. Chybí zásadní pozitivní síla, která by dávala naději na budoucí zlepšení. Podle průzkumu agentury Levada by například osamostatnění Čečenska vnímalo 62% obyvatel Ruska kladně či neutrálně (Chatham House 2012). Pouhé udržování statutu quo vychází státní rozpočet na čím dále tím vyšší výdaje, region neobsahuje významná ložiska surovin a také z vojenského hlediska je oblast (snad až na dagestánské pobřeží) důležitá jen minimálně. Nebylo by tedy pro Moskvu z dlouhodobého hlediska výhodné dopřát regionu plnou suverenitu? Přestože by to řada lidí uvítala, z analýzy případných důsledků tohoto kroku vyplývá, že by mohl způsobit mnohonásobně více komplikací, než kterým čelili představitelé Ruské federace doposud.

V první řadě je velmi pravděpodobné, že by osamostatnění jakékoli z republik vzhledem k její naprosté závislosti na dotacích z centra vyvolalo hospodářský kolaps a masovou vlnu migrace všemi směry, nejvíce vzhledem ke všeobecné znalosti ruského jazyka a geografické poloze do Stavropolského a Krasnodarského kraje, kde jsou vztahy s kavkazany napjaté už nyní. V takto destabilizovaném státě by následně propukl boj o moc, jelikož by současná vláda přišla o ochrannou ruku Moskvy. Vzhledem k etnické pestrosti regionu bychom pak nemohli vyloučit vypuknutí občanské války, do níž by dříve či později začali aktivně zasahovat příslušníci bojujících etnik, kteří žijí v  ostatních severokavkazských republikách. Do jaké míry je tento scénář reálný patrně nelze odhadnout, jisté však je, že pokud by se naplnil třeba jen částečně, znamenalo by to pro Moskvu nesrovnatelně závažnější problémy, než jaké řeší v současnosti.

Proti radikální změně současného stavu také hovoří konzervativně nacionalistický charakter vládnoucí garnitury v čele s prezidentem Vladimirem Putinem, který označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. S nejvyšší pravděpodobností tedy severní Kavkaz i přes svou vnitřní nestabilitu nadále zůstane pevnou součástí Ruska. Otázkou zůstává, zdali se jej podaří v dohledné době stabilizovat. Následující vývoj bude v první řadě záviset na schopnosti uklidnit nábožensky motivované násilí v Dagestánu. Z dlouhodobého hlediska by bezpečnostní situaci pozitivně ovlivnil i systematický boj s korupcí a reforma veřejné správy, která by zvýšila důvěru místních obyvatel ve státní instituce. Pokrok v těchto oblastech by mohl přilákat investory například do turisticky atraktivních míst, což by pomohlo vyřešit i další problém v podobě vysoké nezaměstnanosti. Ačkoli jsou tyto výzvy během na dlouhou trať, dílčí změny k lepšímu bychom mohli očekávat vzhledem k blížícím se olympijským hrám v Soči, které zvyšují zájem médií i světové veřejnosti o celkovou úroveň bezpečnosti v regionu.

Seznam použité literatury

ALISSA, De Carbonnel. (2013) Putin fires head of Russia’s restive Dagestan region. [online]. [cit. 2013-02-17]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/2013/01/28/us-russia-caucasus-dagestan-idUSBRE90R0LS20130128

BYURCHIEV, Badma. (2012) Investment in North Caucasus: $ 1 hundred million as a problem. Georgia Times [online]. [cit. 2012-19-12]. Dostupné z: www.georgiatimes.info/en/interview/83803.html

Carnegie Endowment for International Peace. (2011) The North Caucasus: Russia’s Internal Abroad?. [online]. s. 5 [cit. 2012-19-12]. Dostupné z: www.carnegieendowment.org/files/MalashenkoBriefing_November2011_ENG_web.pdf

DZUTSEV, Valery. (2012a) Anti-Caucasian Russian Separatism on the Rise in Stavropol Region. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-18-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39853

DZUTSEV, Valery. (2012b) Anti-Corruption Campaign in Kabardino-Balkaria Signals Moscow May Adopt a More Aggressive Approach Toward the North Caucasus. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-18-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39712

DZUTSEV, Valery. (2012c) Ethnic Russian Separatism in the North Caucasus Set to Grow. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-18-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39885

DZUTSEV, Valery. (2012d) Moscow Unable to Institute Vital Reforms in Dagestan as Ethnic Tensions Rise. The Jamestown Foundation [online].[cit. 2012-21-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39642

DZUTSEV, Valery. (2012e) Putin Increases His Attention to the Northwest Caucasus. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-20-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39822

DZUTSEV, Valery. (2012f) Russia Launches Massive Military Redeployment to Dagestan. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-20-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39603

GOBLE, Paul. (2012) Ending of Draft in North Caucasus Threatens Moscow’s Control of Russian Federation. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-19-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39603

Chatham House. (2012) MATVEEVA, OLIPHANT, RUSSEL a SAGRAMOSO. The North Caucasus: Islam, Security and Politics [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/Research/Russia%20and%20Eurasia/270612summary.pdf

International Crisis Group. (2012) The North Caucasus: The Challenges of Integration (I), Ethnicity and Conflict.  [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/caucasus/220-the-north-caucasus-the-challenges-of-integration-i-ethnicity-and-conflict.pdf

STANFIELD, David. (1998) Land and Ethnicity in Dagestan [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: http://ageconsearch.umn.edu/bitstream/12815/1/ltctb02.pdf

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012a) Caucasus Emirate’s Ethnic Russian Suicide Bombers. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39991

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012b) Dagestan Remains the Deadliest Republic of the North Caucasus. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39848

VATCHAGAEV, Mairbek. (2011c) Developments In the North Caucasus In 2011: Moscow Has Little to Cheer About. The Jamestown Foundation [online].[cit. 2012-21-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=38788

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012d) Ingushetia Experiences Spike in Violence as Militants Mount New Attacks. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39841

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012e) Moscow Is Trying to Outsmart the Salafis in Chechnya. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39356

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012f) North Caucasians Look to Tbilisi to Provide a Counterweight to Moscow. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-21-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39864

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012g) North Caucasus Conflict Spreads to Tatarstan. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39716

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012h) Russian Islam or Islam in Russia?. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39478

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012ch) Sufis and Salafists Temporarily Unite in Dagestan. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-22-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39392

VATCHAGAEV, Mairbek. (2012i) The Evolution of Salafism in the North Caucasus. The Jamestown Foundation [online]. [cit. 2012-21-12]. Dostupné z: www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=39776


[i] Důkazy proti jednotlivým obviněným shromažďovalo odhadem 100 vyšetřovatelů, kteří byli na místo vysláni z Moskvy (Dzutsev 2012b). Kromě jiného měla za následek odvolání starosty hlavního města Nalčik Zaligmeri Chagasova, vedoucího lokální pobočky ministerstva financí Leonida Zrumova, a ředitele místního penzijního fondu Chasanbiho Šejoževa. Po této vlně zatýkání se někteří úředníci, například ministr zemědělství nebo první náměstek premiéra, vydali hledat úkryt do zahraničí.

[ii] Dagestán nově povede Ramazan Abdulatipov, příslušník vládní politické strany Jednotné Rusko. Jako hlavní priority svého působení označil nastupující prezident boj proti náboženskému extremismu, vysoké nezaměstnanosti a nedůvěře veřejnosti vůči státnímu aparátu. Důvod odvolání Mogamedova není znám. Svou roli mohl sehrát fakt, že se mu nedařilo zastavit eskalaci útoků islámských militantních uskupení. Na rozdíl od Abdulatipova, jenž strávil většinu života v Moskvě, je také pevně svázán s určitými lokálními politickými a podnikatelskými skupinami, které s ostatními vedou boj o nadvládu nad místním přírodním bohatstvím a přerozdělováním státních dotací (Alissa 2013).

[iii] Jedná se o největší přesun vojenské techniky a personálu v rámci Ruské federace od dob druhé čečenské války.

[iv] Nejvíce jich pochází z Dagestánu, počet se odhaduje na 1500.

 

Autor: Martin Pejřimovský, student oboru Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

One comment

  1. I dont understand czech yet I have to tell you that religious map of caucasus is heavily biased.
    After the Circassian Genocide most of the Abkhaz in Abkhazia belong to Abkhazian Orthodox church. The Muslim Abkhaz (which make up worldwide majority) mostly exiled to Middle East, are from those red and pink regions of Greater Abkhazia.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *