wikimedia

Americká vojenská justice – nevyhnutelnost reformy?

Štítky:

Americká vojenská justice se v posledních letech ocitá pod tlakem nejen ze strany politiků či nevládních organizací, ale také samotných vojáků. Prvním široce diskutovaným tématem je problematika civilních obětí v ozbrojených konfliktech, na nichž jsou páchány trestné činy jako vraždy, znásilnění či mučení. V médiích se objevuje řada případů hlavně z válek v Iráku a Afghánistánu, které i přes svědectví místních obyvatel nebyly vyšetřeny a údajní pachatelé nebyli nikdy trestně stíháni. Druhou významnou problematikou je páchání sexuálních deliktů a násilí v ozbrojených silách, jejichž počty rok od roku narůstají. Obdobně jako v předchozí situaci se však těmto činům dostane potřebné pozornosti jen málokdy a oběti jsou tak často ignorovány i vlastními vojenskými veliteli. V kontextu těchto přístupů se proto objevují hlasy volající po reformě americké vojenské justice a nutné nezávislosti a transparentnosti vyšetřování zmiňovaných případů.[1]

Principy vojenské justice

Hlavním kamenem úrazu celé problematiky je postavení velícího důstojníka v rámci vojenské justice, jenž v ní hraje dominantní roli. Ta je stanovena tzv. Jednotným kodexem vojenské justice (Uniform Code of Military Justice – UCMJ), který je základním pramenem pro veškeré právní procesy v rámci amerických ozbrojených sil. Aktuální verze UCMJ je vydávána v rámci tzv. Příručky pro vojenské soudy (Manual for Courts-Martial), která rovněž zahrnuje změny učiněné prezidentem skrze výkonná nařízení či změny začleněné v tzv. zákoně schvalujícím národní obranu (National Defense Authorization Act- NDAA). Kodex zahrnuje řadu trestných činů, které jsou stíhány i v rámci civilního trestního práva jako vražda, znásilnění, užívání drog, rozkrádání, řízení pod vlivem drog a podobně. Kodex však jde také nad rámec těchto činů, kdy potrestána mohou být i další jednání, která ovlivňují řád a kázeň v ozbrojených silách (dezerce, neúcta k nadřízeným, chování nehodné důstojníka, špatné chování před nepřítelem atd.).[2]

Veškerá trestní oznámení, která může podat kdokoliv a předložit ho kterémukoliv vojenskému donucovacímu nebo vyšetřovacímu orgánu (např. vojenská policie, stráž či speciální agenti DCIS), jsou automaticky předávána veliteli podezřelého. Ten nejenže posuzuje závažnost daného oznámení, ale také dle svého vědomí a svědomí rozhoduje o jeho řešení. Přestože u závažných či složitých případů by měl velitel zvážit možnost poradenství od představitelů Sboru generální vojenské prokuratury (Judge Advocate General Corps – JAGC), kteří jsou přiděleni jednotlivým velitelstvím, tito vojenští právníci (staff judge advocates – SJAs) působící formálně jako nezávislá autorita jsou však de facto veliteli podřízeni a nemusí mít vždy vliv na jeho rozhodnutí.[3] Možnými řešeními trestních oznámení pak může být (a) nepřijetí žádných opatření na základě prokázání neviny obviněného nebo neexistence přípustných důkazů; (b) zahájení správního řízení, ve kterém může velitel určit, že podezřelý spáchal trestný čin a určit administrativní opatření v podobě např. poradenství, napomenutí, důtky či pokárání; (c) mimosoudní potrestání dle článku 15 UCMJ, který je prostředkem pro řešení méně závažných činů, které vyžadují okamžitá nápravná opatření jako snížení hodnosti, propadnutí platu, omezení pohybu mimo základnu či loď, dodatečné povinnosti, napomenutí či jejich kombinace; a nebo (d) postavení obviněného před vojenský soud.[4]

Velící důstojník je totiž identifikován jako tzv. „svolávací autorita“ (convening authority), jemuž tato pravomoc umožňuje svolat vojenský soud. Ani v tuto chvíli však role velitele nekončí. Naopak je jeho postavení v tomto případě stěžejní, neboť rozhoduje o tom, jaká obvinění budou podstoupena vojenskému soudu, jaký typ soudu (General, Special nebo Summary) má být ustanoven a dokonce kdo budou členové panelu tohoto soudu (vojenský ekvivalent civilní poroty). Po celou dobu procesu má obžalovaný samozřejmě právo na právní zastoupení. Velící důstojník je také tou osobou, která s obviněným může podepsat dohodu, ve které obviněný přiznává svou vinu za spáchání jednoho či více trestných činů, jež mají být projednávány u soudu, výměnou za to, že velitel neschválí rozsudek, jenž by představoval maximální výši příslušného trestu (dohoda o vině a trestu). Velitel při samotném soudním procesu má dále nejen možnost udělit svědkům imunitu, ale také udělit milost obžalovanému po vyřknutí rozsudku či rozhodnutí soudu změnit.[5] Tento výčet pravomocí již sám o sobě představuje nejen velkou zodpovědnost ze strany velícího důstojníka, ale také klade značné požadavky na jeho zdravý úsudek a objektivitu, které v řadě případů byly a jsou zpochybňovány.

Manuál pro vojenské soudy v USA – je tom právě obsažen UCMJ (zdroj: wikipedia).

Kontroverze v praxi – civilní oběti v zahraničních operacích

Psal se 19. listopad 2005, když byl svobodník Miguel Terrazas zabit při výbuchu silniční bomby v iráckém městě Hadíta. V reakci na tuto událost třináctičlenná skupina vojáků americké námořní pěchoty pozabíjela 24 iráckých civilistů, včetně žen a dětí. V prvotní zprávě však bylo uvedeno, že 15 těchto civilistů bylo zabito při výbuchu a zbytek při opětování palby ze strany vojáků, neboť tito povstalci údajně zaútočili na konvoj střelbou z ručních zbraní. Takovýto scénář nebyl a dodnes není výjimkou v ozbrojených konfliktech, a tak se mohlo zdát, že je vše „na denním pořádku“. Média ale při setkání se svědky a místními autoritami během následujících týdnů odhalila důkazy, které přímo odporovaly oficiální zprávě, což přimělo americké vojenské představitele k zahájení vyšetřování.[6] To se neobešlo bez další kontroverze, neboť přestože bylo na základě těchto důkazů osm vojáků obžalováno z vraždy, zabití z nedbalosti či napadení, pouze čtyři z nich se dostali před vojenský soud. Postupně byla navíc sedmi obžalovaným vojákům udělena imunita, při níž se dotyční přiznali, že lhali vyšetřovatelům z NCIS, a následně vypovídali výměnou za to, že budou proti nim stažena obvinění. Nakonec pouze jedna osoba byla z původní řady obvinění shledána vinná pouze ve věci zanedbání povinnosti a potrestána snížením platu a hodnosti a odsouzena k 90 dnům vězení, do něhož stejně nenastoupila vzhledem k uzavření dohody o vině a trestu. Jediným výsledkem, kromě úniku tajných a kontroverzních informací, bylo doporučení ze strany politických představitelů, že podobná vyšetřování mají do budoucna mít na starost služebně starší velitelé.[7] Roli a užití pravomocí velícího důstojníka lze tak zde spatřit jak v počátečním nezahájení trestního řízení, tak i v pozdějších fázích v podobě postavení obviněných před soud, poskytnutí imunity či snížení trestní sazby.

Takovéto incidenty se netýkaly pouze amerických ozbrojených sil, ale také soukromých vojenských a bezpečnostních společností (PMSCs), které v zemi působily na základě kontraktu s armádou či ministerstvem zahraničí. Mediálně známým případem je pak kauza firmy Blackwater, jejíž zaměstnanci v roce 2006 v centru Bagdádu zabili na 20 civilistů a kdy při vyšetřování jeden z vedoucích firmy dokonce agentovi vyhrožoval, že ho „může kdykoli zabít a nikdo by si s tím nic neudělal, protože jsou v Iráku“. Obdobné případy nebyly výjimkou ani ve válce v Afghánistánu – zabití 16 civilistů opilým americkým vojákem, který následně jejich těla zapálil[8], napadení afghánského vězně ze strany několika vojáků, který na následky zranění zemřel[9], či údajné zabití 18 civilistů speciálními jednotkami.[10] Řadě z nich se však nedostalo spravedlnosti, jak tvrdí nedávná výzkumná zpráva Amnesty International (AI). Ta předkládá vyšetřování 10 incidentů z let 2009-2013 pod vedením amerických či spojeneckých sil a bylo při nich zabito více než 140 civilistů. AI se zaměřila na výpovědi svědků těchto případů, obětí či rodinných příslušníků, kterých bylo více než 120 a z nichž pouze dvě osoby byly vyslýchány americkými vyšetřovateli. I když USA prohlásily, že zmiňované incidenty vyšetřeny byly, neposkytly další informace o vývoji vyšetřování či jejich výsledcích. Amnesty International přesto tvrdí, že o dvou incidentech – útok speciálních sil na obydlí v provincii Paktia a násilná zmizení, mučení a zabíjení v okresech Nerkh a Maidan Shahr – existují zřejmé důkazy o válečných zločinech, za které nebyl dosud nikdo stíhán. Obraz o celé situaci organizace doplňuje tím, že od roku 2009 se dozvěděla pouze o šesti případech, ve kterých američtí vojáci čelili výslechům. [11]

Za hlavní příčinu těchto nedostatečně vyšetřených incidentů považuje Amnesty International, stejně jako další podporovatelé reformy, právě samotný americký systém vojenské justice a silné postavení velitele v jeho procesu, který z velké části spoléhá na samotné vojáky a jejich úsudek. Navíc vzhledem k tomu, že zde nejsou žádné nezávislé kontrolní orgány, z velké části připadá hlášení potenciálních porušování lidských práv či trestných činů z vlastních řad právě velícímu důstojníkovi a jeho podřízeným, což samo o sobě představuje střet zájmů. AI proto požaduje, aby se vojenská justice reformovala, dostala své plné nezávislosti a také transparentnosti, neboť dosud jsou veškeré údaje o odpovědnosti za civilní oběti ze strany USA utajeny, s výjimkou jednotlivých medializovaných případů.[12] Obdobně na celou situaci pohlíží Human Rights Watch, která přichází s dalšími nevyřešenými incidenty a řešení vidí také v reformě, skrze niž by pravomoci „svolávací autority“ měly být převedeny na nezávislý subjekt, aby velitelé nemohli chránit své podřízené.[13]

Haditha_massacre
Fotografie z incidentu v Hadítě (zdroj: wikimedia).

V tomto případě si je také dobré uvědomit, že přestože USA ratifikovaly většinu Haagských a Ženevských konvencí a jejich dodatkových protokolů,[14] nepatří mezi členské státy Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court- ICC), před který by v opačném případě mohli být američtí velitelé či řadoví vojáci podezřelí z těchto válečných zločinů postaveni. Navíc není reálná ani alternativní možnost jejich stíhání před ICC skrze rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, která jako jediná má právo odsouhlasit projednávání případů nečlenského státu ICC, neboť USA jsou jejím stálým členem.[15] Bylo by tak naivní se domnívat, že vzhledem ke svému právu veta by USA umožnily vyšetřování a stíhání svých vlastních občanů. Ani alternativní možnost vedení soudního procesu v hostitelské zemi, pokud byl trestný čin spáchán v zahraničí, není příliš reálná, neboť USA se vždy v případě zahraničního působení svých ozbrojených sil snaží dosáhnout tzv. Status of Forces Agreement (SOFA), která zajistí, aby američtí vojáci v případě spáchání trestných činů v této hostitelské zemi byli souzeni dle americké vojenské justice. Jinak tomu nebylo ani v případě působení amerických vojáků v Afghánistánu či Iráku.[16] Z tohoto hlediska tak lze spatřit, že USA spoléhají primárně na svůj vnitrostátní systém vojenské justice, který ale, jak bylo naznačeno, dle některých dostatečně nezaručuje stíhání a potrestání těchto trestných činů.

Problematika civilních obětí v ozbrojených konfliktech je komplikovaná a citlivá sama o sobě a rozdílné názory na její řešení zde budou pravděpodobně vždycky. Proto jestli se přikloníme k argumentům lidsko-právních organizací, budeme věřit v nutnost sebeobrany vojáka v takových případech nebo se přikloníme ke slovům Marcuse Luttrella o akceptaci vedlejších ztrát (tzv. collateral damage), neboť „ve válce není nic férové a občas jsou zabiti nesprávní lidé“, vždy se najde někdo, kdo našemu názoru bude oponovat. Co je však ještě viditelnějším problémem v kontextu role a pravomocí velícího důstojníka, bijícím přímo do očí, jsou kontroverzní kauzy přímo uvnitř amerických ozbrojených sil ve spojitosti se sexuálními delikty.

Sexuální delikty a násilí v ozbrojených silách

Ministerstvo obrany vydává pravidelné výroční zprávy mapující tuto problematiku a jejich závěry nejsou lichotivé. Zatímco za rok 2010 předpokládal Pentagon 19 000 vojenských příslušníků, kteří byli sexuálně napadeni, za rok 2012 se jednalo až o 26 000 osob. O to tíživější jsou informace poukazující na to, že jen zlomek z nich daný čin nahlásil – v roce 2010 šlo o 3 158 oznámení, zatímco v roce 2012 o 3 374. Je také důležité upozornit, že mezi oběťmi nejsou pouze ženy, ale značný počet mužů. Nevládní organizace, senátoři a nespočet dalších směřují svou kritiku jak na tento přetrvávající problém, tak i na opatření, která jsou nezbytná k jeho překonání. Tato pozornost je jistě oprávněná, neboť sexuální delikty jsou nejen závažným trestným činem se značnými důsledky, ale také hrozbou pro národní bezpečnost tím, že narušují jednotu a disciplínu ozbrojených sil.[17]

S tímto tématem se pojí několik kritických bodů, které ztěžují vyřešení této nepříznivé situace a dosažení odpovídajícího potrestání. Zaprvé, tyto činy jsou v řadě případů spojeny s malým počtem svědků (obvykle jen zúčastněné strany), alkoholem či drogami, nedostatkem důkazů nebo zdráhajícími se oběťmi. Ty se totiž často cítí nejisté, zda mají případ ohlásit, neboť nevěří v důvěrnost oznámení či se obávají profesní i společenské odplaty. I z tohoto důvodu tak mnozí obvinění odchází od vojenského soudu bez trestu či s méně závažnými rozsudky, kdy znásilnění bývá zaměňováno například za cizoložství. To opět vede k menší víře ve vojenský systém ze strany obětí, které vidí tyto tresty jako nedostatečné, či ze strany jiných obětí, které daný trestný čin ani nenahlásí. Nízké procento usvědčených tak snižuje pravděpodobnost, že dojde k podání trestních oznámení, což může povzbudit pachatele v jejich dalších útocích, neboť vidí, že mají šanci uniknout trestu. Tento druhý kritický bod, neohlášení činu, se ozbrojené síly snaží řešit například tzv. důvěrnými oznámeními, jejichž cílem je poskytnout obětem lékařskou péči, právní pomoc a další služby bez nutnosti hlásit daný čin veliteli či zahájit vyšetřování. Oběti však mají právo tyto reporty kdykoliv odtajnit a řešit svou situaci právní cestou. Mimo to od roku 2005 existuje Sexual Assault Prevention and Response Office (SAPRO), která je centrální autoritou pro řešení sexuálních deliktů v ozbrojených silách a která zaštiťuje různé projekty a programy včetně poradenství pro oběti.[18]

Třetím kritickým a stěžejním bodem je samotné postavení velícího důstojníka jako „svolávací autority“ ve vojenské justici, kdy oproti civilním právním systémům jsou to právě velitelé, jak bylo na začátku zprávy uvedeno, kteří rozhodují o tom, zda případ půjde k vojenskému soudu a zda bude rozsudek schválen. U kritiků totiž převládá přesvědčení, že je větší pravděpodobnost, že velitelé nejsou v těchto situacích dostatečně objektivní a přidají se na stranu svých podřízených, kteří jsou podezřelými v daných případech. Stejně tak někteří mohou předpokládat, že velitel se nebude příznivě dívat na oběť, která přednesla vážná obvinění a která nadále zůstává pod jeho velením, a tak se může profesně mstít.[19] Tyto obavy ještě více vzrostly poté, co velitel amerických vzdušných sil v Evropě, generál Craig A. Franklin, zvrátil v roce 2013 rozhodnutí vojenského soudu o odsouzení bojového pilota, podplukovníka James Wilkersona, za znásilnění fyzioterapeutky na své domovské základně Aviano Air Base v Itálii. Wilkerson byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody a propuštění ze služby, nicméně Franklin tento trest zrušil a obviněného zprostil. I kvůli tomuto zvratu se tak Wilkerson nemusí registrovat jako sexuální delikvent do veřejné databáze, což je povinné pro všechny vojenské příslušníky i civilní osoby odsouzené za sexuální delikty.[20]

Jeden z plakátů na podporu boje proti sexuálnímu násilí (v tomto případě Navy)(zdroj: wikipedia).

Provedené a plánované změny v UCMJ

V reakci na tento případ, další skandály[21] a sílící kritiku nařídil tehdejší ministr obrany Chuck Hagel přezkoumání rozhodnutí Franklina, zda byl UCMJ správně uplatněn, a vytvoření posudku na samotný článek 60 UCMJ týkající se pravomocí „svolávací autority“. Výsledkem všech těchto debat byly změny, které byly zahrnuty do NDAA pro fiskální rok 2014. Mezi ty obecnější s možným uplatněním i na problematiku civilních obětí je např. vedení předběžného slyšení nikoli velitelem, ale SJA, které má být omezeno na určení, zda existuje odůvodněné podezření ze spáchání daného činu (probable cause), určení, zda daný velitel podezřelého má právo svolat vojenský soud, zvážení trestných činů, ze kterých bude pachatel obviněn, a doporučení, jak by měl být případ řešen. V konečném důsledku však nadále velící důstojník je ten, kdo má poslední slovo. Druhou změnou je pak zákaz velitele či jiné „svolávací autority“ zrušit nebo změnit ve prospěch obžalovaného rozsudek soudu kromě rozsudků za určité méně závažné trestné činy, u nichž vždy musí poskytnout písemné odůvodnění. [22]

Kromě těchto ustanovení pak vznikly specifické změny pro šetření sexuálních deliktů jako např. (a) zrušení pětileté promlčecí lhůty pro trestné činy znásilnění a sexuálního napadení; (b) projednávání případu před tzv. „general“ vojenským soudem v případě, že mezi obviněními je znásilnění nebo sexuální napadení či pokusy o tyto činy, včetně propuštění či bezectné propuštění, pokud je obžalovaný shledán v těchto činech vinným; (c) povinnost vyšetřit všechny odvetné akce proti obětem sexuálních deliktů, včetně sexuálního obtěžování, ze strany vojenských příslušníků nebo (d) povinnost velitele každé ozbrojené složky přezkoumat každý případ spojený se sexuálními delikty, ve kterém SJA doporučí obvinění, ale „svolávací autorita“ to odmítá. [23]

Určitý pokrok snad i v důsledku těchto reformních dodatků lze spatřit ve výsledcích anonymního průzkumu Pentagonu, kdy sexuálním deliktům bylo v roce 2014 vystaveno 19 000 osob oproti 26 000 za rok 2012, z nichž 5 983 vojenských příslušníků tyto činy nahlásilo. Oběťmi bylo překvapivě více mužů (10 500) než žen (8 500). Pentagon se nechal slyšet, že tato čísla jsou povzbuzující a ukazují, že mnohem více lidí je ochotno tyto incidenty řešit namísto jejich zapírání. Na druhou stranu však byly vyjádřeny obavy kvůli tomu, že 62 % žen uvedlo, že se potýkalo s negativními dopady svých oznámení. Demokratická senátorka Kirsten Gillibrand tvrdí, že míra odvety neklesla a její četnost je jedním z mnoha ukazatelů potřeby hlubších reformních opatření ve vojenské justici.[24]

Gillibrand je rovněž autorkou návrhu zákona s názvem Military Justice Improvement Act (MJIA) zahrnujícího tato opatření a je jedním ze členů senátní skupiny, která sdružuje zástupce obou politických stran, včetně nynějšího republikánského prezidentského kandidáta Teda Cruze, a prosazuje tuto reformu.[25] Hlavním cílem tohoto návrhu je, aby pravomoci „svolávací autority“ byly v případě vyšetřování všech závažných trestních činů včetně sexuálních deliktů a násilí přeneseny na nezávislé vyšetřovatele, aby se tak předešlo jakýmkoli zásahům ze strany velitelů na průběh vyšetřování, rozhodování o soudním stíhání či výsledný rozsudek. Těmito vyšetřovateli by měli být zkušení příslušníci JAGC alespoň s hodností kapitána. Naopak rozhodování o stíhání závažných činů, které jsou čistě vojenské povahy (např. dezerce, neuposlechnutí rozkazu, absence bez souhlasu velitele apod.)[26] a všech trestných činů, za něž maximálním trestem je jeden rok odnětí svobody, by nadále zůstalo v rukou vojenského velení. Navíc veškeré mimosoudní a administrativní řešení dle článku 15 UCMJ by rovněž zůstala v gesci velitelů.[27]

Zastánci této reformy tvrdí, že vojenský systém selhal a není schopen objektivně a efektivně tyto trestné činy řešit, a to i kvůli stěžejní roli „svolávacích autorit“. Své přesvědčení navíc podpírají tím, že mnoho spojeneckých zemí jako Spojené království, Kanada, Izrael, Německo, Norsko či Austrálie již ustanovily tento přesun pravomocí mimo vojenské velení a dle jejich svědectví před Senátem tyto změny nezpůsobily jejich velitelům žádné problémy v kontextu morálky a disciplíny podřízených vojáků. I aktuální velení ozbrojených sil připouští, že systém selhal. Generál námořní pěchoty James F. Amos uvedl, že oběti dané činy nenahlásí, neboť nevěří vojenskému velení. Na stranu podporovatelů se přidal i bývalý vedoucí prokurátor amerických vzdušných sil plukovník Don Christensen, který původně věřil, že dokáže opravit systém „zevnitř“, nicméně vše se změnilo ve chvíli, kdy viděl „velitele perzekuovat oběti, zatímco se jim nedařilo stíhat pachatele“. To ho také přesvědčilo, že je potřeba reforma, jež umožní nezávislým státním zástupcům rozhodovat o závažných trestných činech. Christensen navíc poukazuje na fakt, že zatímco v civilním systému o takových případech rozhodují opravdoví prokurátoři, ve vojenské justici jsou to velitelé, kteří mají většinou jen několikahodinový právní výcvik. Tito velící důstojníci navíc získávají rady od SJAs, kteří také mají mnohdy málo zkušeností s trestním právem a jsou stejně de facto podřízeni danému veliteli.[28]

Odpůrci návrhu zákona jsou naopak přesvědčeni, že tato radikální reforma bude mít negativní vliv na zachování disciplíny bojových jednotek. Pro velitele by podle nich bylo velmi složité zachovat plnou vládu nad jednotkami, která je nezbytná pro bojové situace, pokud by vojáci věděli, že existuje silná vnější právní autorita, která může kdykoli zasáhnout a „podkopat“ velení. Mezi odpůrce patří především představitelé Pentagonu a ozbrojených sil, kteří vidí dostatečná opatření v ustanoveních zmiňovaného NDAA, jež dle nich vytváří určitý balanc v této problematice. Na jejich stranu se přidává také bývalý předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA a hlavní vojenský poradce prezidenta, generál Martin E. Dempsey, který společně se svými kolegy schvaluje dodatky poskytnuté NDAA, nicméně v případě další reformy vojenské justice žádá, aby vojenští velitelé měli nadále ústřední postavení v soudním procesu, neboť jejich schopnost zachování pořádku a kázně zůstává stěžejní pro dosažení jakékoli změny ve vojenské profesi.[29]

Tehdejší předseda sboru náčelníků štábů generál Martin E. Dempsey svědčí před senátní komisí pro ozbrojené složky ohledně sexuálního násilí v ozbrojených silách (zdroj: wikipedia).

Samotní političtí představitelé se zdají být v názorech na tento návrh rozpolceni. Hlasování v Senátu v roce 2014 skončilo 55 ku 45 ve prospěch návrhu, avšak pro překonání tzv. filibusteru[30] bylo potřeba hlasů 60. Nicméně i kdyby došlo k jeho schválení, tehdejší mluvčí Sněmovny reprezentantů John Boehner se nechal slyšet, že nevidí důvod, proč by se tento návrh měl projednávat na půdě jeho komory, neboť NDAA dle něj přišla s dostatečnými změnami. Prezident Obama dosud nezaujal jasný postoj vůči této reformě, přestože několikrát řekl, že se „musí udělat konec těmto trestným činům v největších ozbrojených silách na Zemi“, a přestože byl několikrát urgován ze strany senátorky Gillibrand, aby se k návrhu zákona veřejně vyjádřil.[31] Podle posledních informací tento návrh zákona neuspěl ani při druhém senátním hlasování v roce 2015 jako dodatek k NDAA 2016, a to v poměru 50 ku 49 hlasům, stále nedostačujících pro překonání zmiňovaného filibusteru.[32] Jediným dosavadním posunem je tak legislativní návrh ministerstva obrany o reformně UCMJ z konce loňského roku, který však spíše zahrnuje procedurální změny v některých ohledech vedoucí k přiblížení se civilním soudům (postavení soudců, princip odvolání, trestní sazby atp.), než aby poskytoval komplexní řešení této zkoumané problematiky.[33]

Závěr

Problematika americké vojenské justice je v poslední době stále častěji spojována s možnými reformními opatřeními, které by měly být přijaty pro zvýšení její objektivity, efektivity a transparentnosti. Výše zmíněné incidenty, týkající se ať již civilních obětí v zahraničních misích či sexuálního násilí uvnitř ozbrojených sil, ukázaly, že opravdu nastal čas na změny. Možným řešením se stal NDAA pro fiskální rok 2014, který s určitými reformami přišel, avšak primárně v kontextu sexuálních deliktů, zatímco otázka trestných činů proti civilistům je dlouhodobě mimo zájem jakékoliv změny vojenské justice. Nicméně ani dodatky NDAA plně neuspokojily stoupence komplexního řešení této až neuvěřitelné situace. Tím se zdá být zavedení nezávislých vyšetřovatelů mimo působnost vojenského velení, kteří by měli poskytnout onu objektivitu při řešení závažných trestných činů, která dle mnohých v řadě případů na straně velících důstojníků schází. Je samozřejmě obtížné si vytvořit úplně jasný názor na tuto problematiku vzhledem k tomu, že potřebné informace týkající se možných nevyřešených či naopak vyřešených případů jsou americkými úřady a agenturami utajovány. Přesto aktuální nepříznivá data naznačují, že určité kroky by se měly k vyřešení stávající situace v dohledné době podniknout, ať již se bude jednat o další omezení pravomocí velitelů či o zavedení nové právní autority, jak je považováno ve zmiňovaném návrhu zákona.

Zdroje a poznámky


[1] Původní verze této studie byla autorkou vypracována pro potřeby Českého modelu amerického kongresu 2015.

[2] Military Justice Fact Sheets [online]. Headquarters U.S. Marine Corps [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.hqmc.marines.mil/Portals/135/MJFACTSHTS%5b1%5d.html#top>.

[3] JOINT SERVICE COMMITTEE ON MILITARY JUSTICE. Manual for Courts-Martial United States (2012 EDITION). Library of Congress [online] 2012 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/pdf/MCM-2012.pdf>.

[4] Military Justice Fact Sheets [online].

[5] Military Justice Fact Sheets [online].

[6] MCGIRK, Tim. Collateral Damage or Civilian Massacre in Haditha? Time [online]. 19. 3. 2006 [cit. 2. 4. 2016], url: < http://content.time.com/time/world/article/0,8599,1174649,00.html>.

[7] CNN. Haditha Killings Fast Facts [online]. 14. 3. 2015 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://edition.cnn.com/2013/10/30/world/meast/haditha-killings-fast-facts/>.

[8] HEALY, Jack. Soldier Sentenced to Life Without Parole for Killing 16 Afghans. New York Times [online]. 23. 8. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.nytimes.com/2013/08/24/us/soldier-gets-life-without-parole-in-deaths-of-afghan-civilians.html?emc=edit_na_20130823&_r=1&>.

[9] FOX NEWS. No Prison for Soldier Guilty of Detainee Abuse [online]. 17. 8. 2005 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.foxnews.com/story/2005/08/17/no-prison-for-soldier-guilty-detainee-abuse/>.

[10] Human Rights Watch. US: Investigate Killings in Afghanistan [online]. 6. 11. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.hrw.org/news/2013/11/06/us-investigate-killings-afghanistan>.

[11] Amnesty International. Afghanistan: No justice for thousands of civilians killed in US/NATO operations [online]. 11. 8. 2014 [cit. 2. 4. 2016], url: <https://www.amnesty.org/en/articles/news/2014/08/afghanistan-no-justice-thousands-civilians-killed-usnato-operations/>.

[12] Amnesty International. Afghanistan: No justice for thousands of civilians killed in US/NATO operations [online]. 11. 8. 2014 [cit. 2. 4. 2016], url: <https://www.amnesty.org/en/articles/news/2014/08/afghanistan-no-justice-thousands-civilians-killed-usnato-operations/>.

[13] SIFTON, John. US: Sergeant Bales and the Myth of Military Justice. Human Rights Watch [online]. 7. 6. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.hrw.org/news/2013/06/07/us-sergeant-bales-and-myth-military-justice>.

[14] USA například podepsaly, ale neratifikovaly dodatkové protokoly I a II k Ženevským konvencím, nicméně v dnešní době se řada jejich článků stala součástí obyčejového mezinárodního humanitárního práva, jehož normy představují minimum závazné kdykoli a kdekoli pro každého člena mezinárodního společenství.

[15] Česká televize. Hyde Park Civilizace: Robert Fremr [online]. 1. 6. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/1.6.2013/>.

[16] Specifická byla SOFA podepsaná v roce 2008 mezi USA a Irákem, podle níž kontraktoři najatí americkými silami mohli být souzeni podle iráckého trestního práva, stejně jako vojáci, kteří údajný trestní čin spáchali mimo službu a mimo základnu.

[17] KUERSTEN, Andreas. Sexual Assault and the Military Petri Dish. Joint Force Quarterly, 2014, 74 (3), s. 91.

[18] KUERSTEN, Andreas. Sexual Assault and the Military Petri Dish. Joint Force Quarterly, 2014, 74 (3), s. 93-94.

[19] BUCHHANDLER-RAFAEL,Michal. Breaking the Chain of Command Culture: A Call For an Independent and Impartial Investigative Body to Curb Sexual Assaults in the Military. Wisconsin Journal of Law, Gender & Society, 2014, XXIX (3), s. 347-348.

[20] NBC NEWS. Convicted of sex assault – then cleared – fighter pilot sparks protest at Tucson base [online]. 25. 4. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://usnews.nbcnews.com/_news/2013/04/25/17899582-convicted-of-sex-assault-then-cleared-fighter-pilot-sparks-protest-at-tucson-base>.

[21] Například obvinění armádního generála Jeffreyho A. Sinclaira za sexuální násilí proti své milence či obvinění ze sexuálních deliktů proti více než 30 vojenským instruktorům na základně Joint Base San Antonio-Lackland.

[22] Zákon zde poněkud nešťastně užívá pojmu „qualifying offence“, což by mohlo vést k domněnce, že se snad naopak jedná o závažnější trestné činy (qualifying offences např. v britském trestním právu, poněkud podobný pojem jsou kvalifikované skutkové podstaty trestných činů v české trestněprávní teorii), ale není tomu tak; proto se překladu tohoto termínu raději vyhneme.

[23] MILITARY JUSTICE BRANCH OF HQMC. Summary Of Military Justice and SAPR Provisions. Headquarters U.S. Marine Corps [online]. 9. 1. 2014 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.hqmc.marines.mil/Portals/135/JAM/Encl%201%20-%20FY14%20NDAA%20Summary%20-%20MilJus%20and%20SAPR[1].pdf>.

[24] BBC. Reported US military sex assaults rise [online]. 5. 12. 2014 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.bbc.com/news/world-us-canada-30340717>.

[25] Tato koalice sdružuje celkem 55 členů Senátu, mezi nimiž jsou například Ted Cruz (R-TX),  Barbara Boxer (D-CA), Susan Collins (R-ME), Chuck Grassley (R-IA), Richard Blumenthal (D-CT), Mazie Hirono (D-HI), Rand Paul (R-KY) a Dean Heller (R-NV).

[26] Články 83 až 117, 133 a 134 UCMJ představují trestné činy čistě vojenské povahy, u kterých je usuzováno, že velitelé mají ze své funkce nejlepší pozici je posoudit.

[27] Comprehensive Resource Center for the Military Justice Improvement Act [online]. Kirsten Gillibrand [cit. 2. 4. 2016], url: < http://www.gillibrand.senate.gov/mjia>.

[28] CHRISTENSEN, Don. Commanders Flunk on Military Justice for Troops. Huffington Post [online]. 12. 3. 2013 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.huffingtonpost.com/don-christensen/commanders-flunk-on-milit_b_6258554.html>.

[29] CONGRESSIONAL DIGEST: Prosecution of Sexual Assault Cases from the Chain of Command? Congressional Digest, 2013, 92 (8), s.11.

[30] Technika obstrukce užívaná v Senátu, která představuje velmi dlouhou řeč, skrze níž se menšina snaží zdržovat projednání určité legislativy prosazované většinou. Pro ukončení filibusteru, a tedy obnovení jednání o dané legislativě, je potřeba souhlas 60 senátorů.

[31] SAENZ, Arlette. Military Sexual Assault Bill Months In The Making Fails In Senate. ABC NEWS [online]. 6. 5. 2014 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://abcnews.go.com/blogs/politics/2014/03/gillibrand-military-sexual-assault-bill-fails-in-senate/>.

[32] MEYER, Mathew. Senate Rejects Measure to Improve Military Justice System. Civil Rights [online]. 22.6. 2015 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.civilrights.org/archives/2015/1530-mjia-amendment.html>.

[33] DEPARTMENT OF DEFENSE. Department of Defense Forwards to Congress Proposed Changes to the Uniform Code of Military Justice. Department of Defense [online]. 28. 12. 2015 [cit. 2. 4. 2016], url: <http://www.defense.gov/News/News-Releases/News-Release-View/Article/638095/department-of-defense-forwards-to-congress-proposed-changes-to-the-uniform-code >.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *