Území ovládané Islámským státem v listopadu 2014 (Zdroj: ISW 2014)

Aplikace Dyčkovy typologie na konflikt v Sýrii a Iráku (2011 – současnost)

Štítky:

Ozbrojené konflikty nového tisíciletí jsou pozoruhodným předmětem výzkumu. Rostoucí role nestátních aktérů na úkor národních států, mimořádná propojenost světa, jejíž podoba nemá dosud v lidské historii obdoby, rapidní rozvoj informačních a komunikačních technologií, umožňující vést sofistikovanější boj a volit nové formy nátlaku a mnohé další faktory, jimiž se zabývají bezpečnostní vědci a analytici po celém světě, vedly k nárůstu komplexnosti soudobých ozbrojených konfliktů. Snaha zkoumat jejich podstatu, příčiny, následky či aktéry vyžaduje spolu s novým rámcem proměňujícího se bezpečnostního prostředí také nové nástroje a postupy, jak toho dosáhnout. O transformaci dosavadních typologií aktérů ozbrojených konfliktů tak, aby byla schopna lépe zachytit subjekty, které do nich vstupují, se pokusil také Lukáš Dyčka ve své výzkumné práci Typologie aktérů v konfliktech, publikované v Politologické revue v roce 2012.

  

Úvod

Tento text se navrhovanou typologii pokouší aplikovat na aktuální ozbrojený konflikt, probíhající na územích Sýrie a Iráku, a prověřit, zda je uplatnitelná i na tak složitou a víceúrovňovou záležitost, jakou tento konflikt představuje. Kromě skutečnosti, že ozbrojené působení radikální sunnitské skupiny ISIS a ustanovení islámského chalífátu nerespektuje hranice národních států, se v konfliktu, který budeme mapovat, angažuje velké množství vnějších aktérů, a to jak státních, tak i nestátních. To z něj činí vhodného zástupce coby příklad problematiky měnících se konfliktů dneška, a tím také vhodný rámec pro zkoušku nové typologie, která si klade za cíl „přesněji a jasněji zachytit celou škálu aktérů (především nestátních), kteří se v dnešních konfliktech objevují – což prozatím dosavadní výzkum neumožňuje.“ (Dyčka 2012: 74)

 Cílem této práce je prověřit Dyčkou navrhovanou typologii aktérů konfliktů na případě konfliktu v Sýrii a Iráku, jenž probíhá právě v těchto momentech. Zajímá nás, zda je tato typologie pro analýzu dostačující, a zda není zařazení některých aktérů problematické. Klíčová výzkumná otázka je položena následovně: Lze analyzovat aktéry probíhajícího konfliktu v Iráku a Sýrii s pomocí Dyčkou navrhované typologie? Podaří-li se nám na ni odpovědět, budeme zároveň o krok blíže k prohlášení, zda je tato typologie skutečně účinná v novém bezpečnostním prostředí a ve výzkumu soudobých ozbrojených konfliktů.

 Cílem práce není popis střetu samotného. Probíhající konflikt je široce mapován médii, nikoliv ale zatím dostatečně zkoumán na akademické půdě – k tomu chybí věrohodné zdroje, ověřené informace, a stejně tak i odstup a nadhled. Pouštět se v takové situaci do analýzy konfliktu by bylo velmi problematické, ba nesmyslné pro nepodložitelnost možných dosažených závěrů. Cílem také není popsat všechny aktéry konfliktu. Do analýzy jsou zahrnuti ti, kteří mají největší pozorovatelné dopady na dynamiku konfliktu, přičemž tyto dopady musejí být ověřitelné z více zdrojů.

 O aktérech máme přehled díky institutům a zpravodajským agenturám, které jej mapují. Ze stránek těchto organizací a agentur bude také čerpáno. Klíčovým pramenem, z něhož tato práce vychází, a jehož představením se zabývá první část, je Dyčkova Typologie aktérů v konfliktech. Ve druhé části bude vymezen a časově ohraničen zkoumaný konflikt a blíže rozebrány zájmy klíčového aktéra, tedy Islámského státu. Třetí část rozebírá aktéry konfliktu s pomocí Dyčkovy typologie.

 Výzkum konfliktů je složitý proces, a aby byl kvalitní, je zapotřebí mimořádně citlivého zkoumání informací a až chirurgické přesnosti při jejich zpracovávání. Je zapotřebí nepředpojatost, analytické myšlení i schopnost reflexe. Výzkum je nekončící proces a aplikované postupy je potřeba podrobovat novým výzvám, které prověří jejich funkčnost. Chceme-li porozumět světu kolem sebe, musíme plně důvěřovat nástrojům, které k tomuto porozumění používáme. Za zkoušku důvěry v typologii, která má ambice stát se efektivním nástrojem pro zkoumání soudobých konfliktů, lze považovat i tento text.

I Představení Dyčkovy typologie

„Velmi často se jako rámec ozbrojeného střetu udává celé území státu, což neodpovídá realitě.“

– Lukáš Dyčka: Typologie aktérů v konfliktech; 2012

 

Dyčka navrhuje typologii aktérů konfliktů, která navazuje na již dříve zpracovanou typologii švédského projektu Uppsala Conflict Data Program, zavádějící pojmy inkompatibilita a dyáda, a operující s primárními a dvěma typy sekundárních aktérů. Odkazuje také k Samuelu Huntingtonovi, od něhož přejímá a dále modifikuje kategorii tzv. terciárního aktéra, který může být od konfliktu vzdálen geograficky, ale přesto jej ovlivňuje. Tuto typologii demonstruje na konfliktu v Angole.

 Při analýze aktérů je nejprve zapotřebí stanovení inkompatibility, která je definována jako veřejně deklarovaná neslučitelnost zájmů. (UCDP 2008, Dyčka 2012) Tato inkompatibilita může být dvojího druhu, buďto teritoriální, týkající se statusu daného území, nebo vládní, v níž je klíčovým spor o politický systém či vládu dané země. (Dyčka 2012: strana) Důležité je, že podle tohoto přístupu může v jednom státě vždy existovat maximálně jeden spor o vládu – že může být tento bod problematický, se dozvíme v části II, při analýze probíhajícího konfliktu v Sýrii a Iráku.

 Dyáda představuje pomyslnou linii, rozdělující dva primární aktéry konfliktu, kteří mezi sebou mají inkompatibilitu. (ibid) Je tedy nezbytná pro definování primárních aktérů konfliktu, což je zcela zásadní – na primární aktéry jsou posléze navázáni všichni ostatní.

 Zvýšenou pozornost věnujme nyní následující klasifikaci konfliktů dle UCDP, z níž vychází také Dyčka. Rozlišuje čtyři typy: mezistátní konflikt (1), vnitrostátní konflikt (2), vnitrostátní konflikt se zahraniční účastí (3) a konflikt nestátní (4). Ve zkoumaném konfliktu, jak bude v následující kapitole demonstrováno, ale došlo k tomu, že nestátní aktér (ISIS) působící v jednom státě (Sýrie) zaútočil na území jiného státu (Irák), což nezapadá do žádného z uvedených schémat. Nejspíše by se v tomto případě konflikt označit za transnacionální, tak, jak jej chápe Møller (2003). Sám Dyčka přiznává, že jiné klasifikace konfliktů, než výše uvedená, „představují pro navrhované modifikace aktérů (…) výzvu.“ (Dyčka 2012: 77)

 Důležitá změna, kterou Dyčkova typologie přináší oproti předchozím, je, že vláda státu je nově vnímána jako činitel rovnocenný různým nevládním aktérům (Dyčka 2012: 81) Hlavní slabinou typologií UCDP nebo té Huntingtonovy podle Dyčky je, že jsou „stále ovlivňovány klasickým realistickým státocentrickým pojetím mezinárodních vztahů. V řadě z nich je stát základní jednotkou analýzy a většina proměnných je státem svázána. Dochází tak k přílišnému zjednodušení, kdy množství aktérů není postižitelné.“ (Dyčka 2012: 78) Zde se konečně dostáváme k typologii samotné.

 Primární aktéry Dyčka přejímá od UCDP. Jedná se o ty, kteří deklarují vzájemně neslučitelné zájmy. Dále definuje sekundární válčící aktéry jako „vlády státu či nestátní organizované skupiny zapojující se do konfliktu aktivním nasazením svých jednotek na straně některého z primárních aktérů,“ přičemž „toto zapojení musí mít dlouhodobější charakter, nesmí se jednat o jednorázovou akci.“ (Dyčka 2012: 82) Z dalších autorových poznámek je důležité, že sekundární aktéři zastávají společnou pozici vůči inkompatibilitě spolu primárním aktérem, na jehož straně bojují, a že musí primárnímu aktéru poskytovat aktivní vojenskou pomoc, případně koordinaci vlastních ozbrojených akcí s primárním aktérem. (ibid)

 Dalším typem sekundárních aktérů jsou sekundární neválčící aktéři. Ti rovněž zastávají shodnou pozici vůči inkompatibilitě s primárním aktérem, jemuž poskytují pomoc – nenasazují ale přitom vlastní jednotky.

 Poslední kategorií jsou aktéři terciární. Charakterizovat je lze „výrazným vlivem na dynamiku konfliktu, aniž by byli do něj nezbytně přímo zapojeni.“ (Dyčka 2012: 82) Na rozdíl od pojmu „funkcionální aktér[1]“, který zavádí Kodaňská škola, se musí v tomto případě terciární aktér jasně přiklánět k jedné ze stran konfliktu. Protože může, podobně jako sekundární (neválčící) aktér, poskytovat primárnímu aktéru finance, výcvik či diplomatickou podporu, jeví se jako relativně snadné tyto dva typy zaměnit. Rozdíl ale Dyčka vysvětluje takto: „Zatímco akce sekundárních aktérů ve prospěch aktéra primárního mají efekt pouze na jeho schopnost pokračovat v konfliktu, zapojení terciárního aktéra vyvolává dalekosáhlejší změny v ideologické, politické či strategické rovině.“ (Dyčka 2012: 82) Zároveň jde o subjekt, který má v rámci mezinárodního společenství značný vliv. Nejčastěji se tedy bude jednat o nějakou mocnost, například významnou v daném regionu. Podle Dyčky může jít i o nestátního aktéra – jako příklad zde uvádí katolickou církev (ibid).

 Pracujeme tedy se třemi úrovněmi aktérů, přičemž význam těch státních není v teorii nadřazen významu nestátních. Měli bychom být schopni pokrýt aktéry přímo i nepřímo zapojené do ozbrojeného boje. Do všech těchto úkolů se ale můžeme pustit až po ohraničení a specifikaci zkoumaného konfliktu, a po stanovení inkompatibility a dyády. Právě to bude obsahem následující části.

 

 

II Vymezení konfliktu

„And if they tell you,

– We do not accept your authority,

then say to them,

– We had the ability to establish the khilāfah,

by the grace of Allah,

so it became an obligation for us to do so.

Therefore, we hastened in adherence

to the command of Allah (the Exhalted).“

– z (anglického překladu) prohlášení Islámského státu o ustanovení chalífátu, červen 2014

Protože zkoumaný konflikt nejprve probíhal pouze na území Sýrie a teprve poté byl přenesen do Iráku, rozhodli jsme se jej pro účely této práce rozdělit do dvou etap.

 V první z nich se jednalo o vnitrostátní konflikt probíhající uvnitř syrských hranic. Proti sobě stál na jedné straně režim prezidenta Bašára Asada, na straně druhé opoziční skupiny, usilující o jeho svržení. Tuto etapu lze časově ohraničit z jedné strany vzedmutím vlny povstání[2] proti Asadovu režimu v květnu 2011. Z druhé strany je pak časovou hranicí červen 2014, kdy v rámci ofenzivy v severním Iráku dobyla jedna z opozičních skupin (ISIS[3]), jejíž zájmy přesahovaly hranice Sýrie, strategicky významné irácké město Mosul. Původně vnitrostátní konflikt (s četnou zahraniční účastí) se tak přenesl na území dalšího státu.

 Druhá etapa tedy začíná dobytím Mosulu v červnu 2014. Konflikt mezi Asadem a opozičními skupinami s přechodem do této fáze nezmizel, tito aktéři zůstávají i nadále primárními. Kromě toho ale vzniká jakási nová „vrstva“ konfliktu, kdy se zájmy jednoho z primárních aktérů syrského konfliktu, skupiny ISIS, v té době již pod názvem Islámský stát, stávají neslučitelné se zájmy Iráku. V této druhé fázi se konflikt rozštěpil do dvou vrstev, přičemž každá je charakteristická vlastní inkompatibilitou; společným pojítkem je Islámský stát, a proto je také konflikt zkoumán jako jeden celek. Irácká vláda, usilující o zachování celistvosti vlastního území, se stává dalším primárním aktérem v nově vytvořené inkompatibilitě. V červnu 2014 také došlo k jednostrannému vyhlášení tzv. Islámského chalífátu (Al-Shani 2014), zahrnujícího jak území Sýrie, tak Iráku[4].

Území ovládané Islámským státem v listopadu 2014 (Zdroj: ISW 2014)
Území ovládané Islámským státem v listopadu 2014
(Zdroj: ISW 2014)

 U skupiny ISIS[5] se na okamžik zastavme, protože její představení je pro pochopení zkoumaného konfliktu zcela klíčové. Tvoří v něm významného primárního aktéra, jehož zájmy jsou neslučitelné se zájmy syrské i irácké vlády a řady dalších zapojených subjektů, a jehož ambice se staly silně destabilizujícím prvkem v blízkovýchodním regionu a spolu s tím také palivem pro probíhající ozbrojené střety.

 ISIS, dnes Islámský stát, je radikální sunnitskou skupinou, zastávající striktní výklad islámského učení. Jeho úsilí je v souladu s obecnými cíli džihádismu tak, jak je uvádí Phares (2005: 60), přičemž částečné naplnění uvedených fází můžeme pozorovat již nyní. Těmito cíli jsou:

  1. Tahrir (osvobození) – ve smyslu osvobození všech muslimských zemí od nemuslimských vlád
  2. Tawheed (sjednocení) – sjednocení těchto muslimských zemí za ignorace falešných národních hranic a vytvoření jednoho velkého celku
  3. Khilafa (Chalífát) – znovu-ustanovení chalífátu, který umožní obnovení vnějších výbojů (fatah)

Právě odmítání diskurzu, který stál za vytvořením konceptu národního státu a spolu s ním také státních hranic, často – a například i v případě Sýrie či Iráku – načrtnutých za ignorace místních kulturních, sociálních a historických poměrů, je pro Islámský stát typické. Nahlédneme-li do článku australského výzkumníka mezinárodních vztahů A. Philipse (2014: 496), zabývajícího se právě Islámským státem, dočteme se mimo jiné následující: „(…) Islámský stát zpochybňuje územní systém, přetrvávající již od doby, kdy Sykes-Picotova dohoda z roku 1916 rozdělila region na britské a francouzské sféry vlivu.“ Ještě lépe můžeme tento postoj demonstrovat, budeme-li citovat slova mluvčího Islámského státu Abu Mohameda al-Adnaniho tak, jak o nich informovala katarská stanice Al-Jazeera v červnu tohoto roku: „Legálnost veškerých emirátů, skupin, států a organizací se stává bezvýznamnou za expanze chalífovy autority a za příchodu jeho jednotek na jejich území.“

 Z výše uvedeného je patrné, že schémata, pokládající národní stát za hlavní jednotku analýzy při výzkumu konfliktu zde nemohou stačit. Islámský stát se totiž svým nárokem na teritorium ignorující státní hranice a spolu s nimi také suverenitu zdejších vlád staví do pozice neslučitelné primárně se zájmy na jedné straně syrské, na druhé straně irácké vlády, sekundárně pak např. Spojených států amerických, které označují působení IS za hrozbu mezinárodní bezpečnosti, nebo největší etnické skupiny bez vlastního národa – Kurdů – jejichž dosavadní způsob a uspořádání života je Islámským státem ohroženo.

 Důležité je na tomto místě připomenout, že uppsalská typologie, k níž se kloní také Dyčka[6], rozlišuje již zmíněnou inkompatibilitu teritoriální a vládní (viz část I). Zatímco v rámci jednoho státu může vzniknout více teritoriálních nároků (např. jednotlivých skupin vůči vládě), vládní inkompatibilita může na jednom státním území existovat pouze jedna. Toto rozlišení ovšem není aplikovatelné na zkoumaný konflikt. Uvnitř Sýrie existují povstalecké skupiny, jejichž cílem je svržení režimu Bašára Asada. Zároveň ale netvoří jednu stranu konfliktu s Islámským státem, protože jeho striktní výklad islámského práva pro ně není přípustný. To znamená, že Asadův režim, spadající do kategorie „vládní inkompatibility“ je předmětem dvou různých, vzájemně rozporných požadavků na svržení. Zde můžeme spatřovat jisté limity zvoleného přístupu.

 Pro jakoukoliv dosavadní typologii je také výzvou již zmíněná „dvojvrstvost“ konfliktu, přesah státních hranic a velké množství aktérů. My se o ni ale v následující části přesto pokusíme.

III Aplikace typologie

 

3.1 První etapa: květen 2011 – červen 2014

 Primární aktéři

 Primární aktéry charakterizuje Dyčka jako ty, kteří „mezi sebou deklarují vzájemně neslučitelné zájmy.“ Na jedné straně je to tedy syrský režim prezidenta Bašára Asada, který si chce udržet moc v zemi, na straně druhé celá řada opozičních skupin, usilujících o jeho svržení. V atmosféře „jarních“ syrských demonstrací roku 2011 se etablovala jak čistě politická (např. exilová Národní koalice), tak ozbrojená opozice (fronta al-Nusrá, spolupracující se sítí al-Kájda, ISIS, nebo později např. také Islámská fronta). (Brožík et al. 2014) Jak se ale brzy ukázalo, opoziční skupiny nebyly schopny se sjednotit, ani formulovat jasné požadavky ohledně nového uspořádání Sýrie. Situace se stávala stále více nepřehlednou a to, co se původně zdálo jako jasná linie dyády, se začalo rozostřovat. Ze Sýrie přicházely informace o tom, že ISIS více než proti Asadovým jednotkám bojuje proti jiným opozičním skupinám (Anjarini 2013). Sledovala totiž vlastní zájmy, které se dále projeví ve druhé fázi konfliktu. Zatímco v této fázi je ještě ISIS jen jednou z těchto ozbrojených skupin, ve fázi následující se na území Iráku stane jediným primárním aktérem, stojícím proti irácké vládě.

 Cílem ISIS bylo ovládnout část syrského území a ustanovit na něm vlastní vládu. Důležité je, že přestože po celé Sýrii se vedly boje a různé provincie byly v průběhu syrské války fakticky ovládány střídavě různými subjekty, de iure nad nimi měl stále svrchovanost syrský režim. To je významný fakt z hlediska analýzy aktérů, protože jedině s tímto vědomím je možné jednoznačně stanovit syrský režim jako primárního aktéra, stojícího na syrském území proti ISIS, a to přesto, že ISIS bojoval i proti jiným skupinám, než jen proti syrské armádě, a to dokonce ve větší míře.

 Sekundární aktéři

 Informace o přesném způsobu zapojení dalších aktérů na té či oné straně konfliktu nejsou vždy ověřitelné a hranici mezi přímým či nepřímým financováním či poskytováním výzbroje nebo výcviku je někdy problematické určit. Pracovat proto budeme s těmi subjekty, jejichž konkrétní angažmá lze doložit z více zdrojů. Vycházíme přitom především z informací velkých zpravodajských agentur, které přes všechny možné výhrady vůči možné neobjektivitě[7] považujeme za důvěryhodné. Stejně je postupováno také v části 3.2.

 Významný přínos Dyčkovy typologie lze spatřovat v zahrnutí nevládních aktérů, kteří také v tomto konfliktu sehrávají signifikantní roli. Na straně Asadových jednotek se významně zapojila lokální síť ozbrojených milic (Brožík et al. 2014) nebo libanonská šíitská ozbrojená organizace Hizablláh (Reuters 2013, Al-Monitor 2013b). Oba by předchozími typologiemi byli nezachytitelní, s Dyčkovým přístupem je ale lze do analýzy zahrnout jako sekundární válčící aktéry. K opozici se v Sýrii také přidala celá řada bojovníků, kteří přijeli z různých částí světa, včetně Evropy. Jak ale Dyčka (2012: 81) uvádí, sekundárními aktéry jsou buďto státy, nebo nestátní organizované skupiny. Jednotlivce do této kategorie zahrnout nelze.

 Na Asadově straně působí v této době rovněž státní aktéři, kteří ale nenasazují přímo své jednotky. Z informací, které jsme schopni doložit, se jedná o Írán a Ruskou federaci. Jejich podpora spočívá v případě Íránu v poradenských službách i materiální podpoře (Brožík et al. 2014), v případě Ruska jde o nepřímou materiální podporu (ibid). Oba tyto aktéry můžeme označit za státní sekundární neválčící aktéry. Opoziční síly, především Islámskou frontu, významně finančně i materiálně podporuje Saudská Arábie, Libye a Katar (SIPRI 2013), a to včetně zásob zbraní. Další materiální podporu, charakterizovanou jako „komunikační vybavení“, poskytuje opozičním skupinám americká vláda, Velká Británie a Francie; finanční pomocí přispívá také Turecko (ibid).

 Terciární aktéři

 Kategorie terciárních aktérů, jak upozorňuje sám Dyčka, může být zaměnitelná s tzv. „třetí stranou“ konfliktu. Zatímco role třetí strany leží v rovině mediátora, a v případě zkoumaného konfliktu ji zastává Organizace spojených národů, terciární aktér musí být jasně přikloněn na jednu či druhou stranu. Jak ovšem terciárního aktéra, který některého z těch primárních materiálně či finančně podporuje, odlišit od sekundárního neválčícího aktéra, mezi něž jsme zařadili tak vlivné mocnosti jako Spojené státy, Velkou Británii či Ruskou federaci?

 Z Dyčkova textu vyplývá, že zatímco podpora sekundárních neválčících aktérů působí na taktickou, případně operační úroveň boje, terciární aktéři mají kapacity pro ovlivnění konfliktu na strategické úrovni. To má být dáno silnou ideologickou vazbou jednoho z primárních aktérů na terciárního aktéra.

 Pokud bychom se řídili tímto vymezením, z pohledu autorky pak za terciárního aktéra nelze označit Spojené státy americké, protože mnoho syrských opozičních skupin jejich angažovanost v konfliktu nevítá. To se ještě více projevilo ve druhé etapě konfliktu (Dark 2014). V jiné pozici je ale například Ruská federace, jejíž silné vazby na syrský režim sahají až do předcházejícího století. Mnozí analytici se shodují, že konflikt v Sýrii se stal ukázkou slábnoucího vlivu Západu v regionu na úkor právě Ruska (Patrick 2012). To se prokázalo v případě řešení otázky chemických zbraní, k jejichž likvidaci se Asad rozhodl právě na ruský návrh. Použití chemických zbraní syrským režimem bylo výrazně sekuritizováno a toto rozhodnutí bylo hodnoceno jako významný obrat v konfliktu, přestože ale v jeho vývoji nakonec zásadní změny nepřineslo. Přesto, s ohledem na ochotu vzdát se této strategické zbraně, lze předpokládat, že zde zafungoval jistý politický vliv Ruska. Ruská federace by se proto dala označit za terciárního aktéra, stojícího za Asadovým režimem. Na stejné straně dyády figuruje rovněž Čína (ibid). Mezi terciární aktéry jsme se ji rozhodli zapojit, protože do konfliktu jinak přímo nezasahuje.

Nestátní terciární aktéři se v konfliktu nevyskytují.

V následující tabulce je vidět rozdělení aktérů v první etapě. Zahrnuti jsou pouze aktéři zmínění v této seminární práci, přestože v konfliktu existují i další. Pro zachycení celé škály zapojených aktérů by byla zapotřebí hlubší a rozsáhlejší analýza.

Primární aktéři

Sekundární válčící

Sekundární neválčící

Terciární

Asadův režim

Lokální milice, Hizballáh

Írán, Ruská federace?

Ruská federace?, Čína

Opoziční ozbrojené skupiny (vč. ISIS)

X

Saudská Arábie, Libye, Katar, USA, VB, Francie

X

Tabulka 1: První etapa konfliktu

3.2 Druhá etapa: červen 2014 – současnost

 Primární aktéři

Přelitím konfliktu do Iráku se sice hlavní tíha bojů přesunula na nové území, ozbrojené střety v Sýrii ale neustaly. Původní primární aktéři proto zůstávají na scéně, přibývá zde ale nová inkompatibilita[8] mezi Islámským státem[9] a iráckou vládou.

 Sekundární aktéři

S novou rovinou inkompatibility a novým primárním aktérem vzniká také nový prostor pro sekundární aktéry. Na straně Iráku se do bojů leteckými útoky a podporou vojenských operací zapojila koalice států[10], zformovaná a vedená Spojenými státy americkými. Významným aktérem, schopným působení IS vzdorovat, se ukázaly být ozbrojené kurdské jednotky. Oba tyto aktéry můžeme zařadit do kategorie sekundárních válčících aktérů, což je důležité také z hlediska přesunu USA z původní kategorie neválčících. Kurdové jsou coby nestátní těleso případem, který by předchozími typologiemi nebylo možné zachytit. V současnosti přitom tvoří jednu z nejefektivnějších uskupení v boji proti IS.

Kromě Asadova režimu je nyní Íránem podporován také Irák (sekundární neválčící aktér). Existují také údaje o zapojení íránských Revolučních gard přímo v poli na straně Iráku; v takovém případě by Revoluční gardy spadaly pod sekundární válčící aktéry. Írán ale tyto informace popřel (Dehghanpisheh 2014).

Jako největší mocensko-politický rival regionu proti Íránu stojí Saudská Arábie. Zároveň ale přibyl Islámský stát a jeho chalífát, který je pro ni možnou hrozbou. Jak upozorňuje Philips (2014: 496), vyhlášení chalífátu a spolu s ním praktický „nárok na vůdčí pozici v rámci muslimského světa (…) je přímým napadením legitimity Saudské monarchie,“ která je mimo jiné „strážcem posvátných měst Mekky a Mediny.“ Motivace Saudů podporovat proti-asadovské síly je proto v této etapě ještě vyšší.

Do pozice sekundárního neválčícího aktéra proti Islámskému státu můžeme zařadit rovněž Turecko, a to přesto, že se nezapojilo do společné koalice, z mnoha důvodů, které by vydaly na další samostatnou práci. Již v říjnu ale povolilo průchod iráckých Kurdů přes své území, aby se mohli připojit do boje proti Islámskému státu (Reuters 2014a), v listopadu oznámilo, že poskytuje vojenský výcvik kurdským milicím (Reuters 2014b).

Důležitá je otázka, kam v konfliktu Islámského státu a irácké vlády umístit opoziční skupiny, nadále bojující v Sýrii. Tyto skupiny bojují také proti Islámskému státu, čímž působí na jeho kapacity a potenciál využitelný v boji v Iráku. Tyto opoziční skupiny jsou navíc i nadále podporovány sekundárními neválčícími aktéry, například zmíněnou Saudskou Arábií, stejně nebo ještě intenzivněji než v první fázi konfliktu. Navrhovaná typologie ale jejich pozici v konfliktu IS a irácké vlády není schopna zachytit.

Terciární aktéři

V současné době nemáme prokazatelné informace o tom, že by byl Islámský stát podporován jakýmkoliv státem či nestátní organizovanou skupinou, a to ani na sekundární, ani na terciární úrovni. Konflikt na iráckém území zatím neprobíhá dostatečně dlouho, abychom byli schopni určit výrazný vliv, který je pro definování terciárního aktéra určující.

Na straně syrského režimu zůstávají terciárními aktéry Ruská federace a Čína.

Protože v této etapě existují dvě klíčové inkompatibility, rozdělili jsme také následující tabulku na dvě části.

Primární aktéři

Sekundární válčící

Sekundární neválčící

Terciární

Asadův režim

Lokální milice, Hizballáh

Írán, Ruská federace?

Ruská federace?, Čína

Opoziční ozbrojené skupiny (vč. Islámského státu)

Koalice proti Islámskému státu, Kurdové

X

X

Tabulka 2a: Druhá etapa konfliktu, první inkompatibilita

Primární aktéři

Sekundární válčící

Sekundární neválčící

Terciární

Islámský stát

X

X

?

Irácký režim

Koalice proti Islámskému státu, Kurdové

Turecko, Írán

?

 

Tabulka 2b: Druhá etapa konfliktu, druhá inkompatibilita

Na závěr kapitoly znovu upozorněme, že tabulky nezachycují kompletní škálu zapojených aktérů. I na základě těch, kteří byli zkoumáni, jsme ale schopni vyvodit klíčová zjištění, která jsou shrnuta dále.

  

Závěr

Tato práce aplikovala Dyčkovu typologii aktérů v ozbrojených konfliktech na konflikt probíhající v Sýrii a Iráku. Co se týče konceptů přejatých od UCDP, pro účely této práce bylo jejich použití velmi problematické. Rozlišení vládní a teritoriální inkompatibility je pro analýzu zkoumaného konfliktu nevyhovující. Vládní inkompatibility na území Sýrie totiž existují dvě, kdy se proti režimu Bašára Asada staví jak Islámský stát, tak jiné, mírnější opoziční skupiny. Zájmy těchto dvou entit jsou ale rovněž neslučitelné. Stejně tak nelze použít rozdělení konfliktů na vnitrostátní, vnitrostátní se zahraniční účastí, mezistátní a nestátní, protože současný konflikt v Sýrii a Iráku lze nejpřesněji označit za transnacionální.

 V samotné Dyčkově typologii lze jisté nedostatky spatřovat v rozlišení terciárních a sekundárních neválčících aktérů, mezi nimiž existuje jen tenká hranice, kterou by bylo vhodné více rozpracovat, případně explicitně stanovit, zda může jeden aktér v jednom konfliktu plnit více funkcí. V případě zkoumaného konfliktu zastává nejasnou roli Ruská federace, která by mohla být zařazena jak do kategorie terciárního, tak i sekundárního neválčícího aktéra.

 Největším nedostatkem ve zkoumaném případě je neschopnost typologie zachytit pozici ozbrojených opozičních skupin v Sýrii vůči inkompatibilitě mezi Islámským státem a iráckou vládou. Přestože mají jejich ozbrojené akce vliv na průběh konfliktu v neprospěch Islámského státu, nejsou koordinovány s bojovými postupy irácké strany, a tedy nespadají do žádné z uvedených kategorií.

 I přes tyto problematické body představuje Dyčkova typologie významný krok kupředu na poli výzkumu bezpečnostních studií, a to především proto, že dokáže efektivně zachytit velké množství nestátních aktérů. Mnohé skupiny, mající významný vliv na průběh konfliktu, odehrávajícího se v současné době v Sýrii a Iráku, by jinak nebylo možné analyticky zařadit. Bude-li dále rozpracována, může se stát vysoce účinným nástrojem pro analýzu aktérů současných ozbrojených konfliktů.

 Autor: Zuzana Gruberová, studentka bakalářských oborů Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU.a

Literatura

Brožík, Martin, Gruberová, Zuzana a Kaválek, Tomáš. 2014. „Aktéři války v Sýrii: Pokračující fragmentace ozbrojených skupin.“ In: Sborník vybraných příspěvků z 6. výroční konference bezpečnostního výzkumu, ed. Bureš, Oldřich, s. 38 – 52. Praha: Metropolitní univerzita

Buzan, Barry; Waever, Ole a de Wilde, Jaap. 2005. Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Brno: Barrister & Principal.

Dyčka, Lukáš. 2012. „Typologie aktérů v konfliktech.“ In: Politologická revue, roč. 2012, č. 1, s. 73 – 93. Praha: Česká společnost pro politické vědy.

Møller, Bjørn. 2003. Conflict Theory. Aalborg: Institut for Historie, Internationale Studier og Samfundsforhold.

Phares,Walid. 2005. Future Jihad. Terrorist Strategies against the West. New York: Palgrave Macmillan.

On-line zdroje

Adnan, Sinan a Reese, Aaron. 2014. „Beyond the Islamic State: Iraq´s Sunni Insurgency.“ In: Middle East Security Report, 10: 2014. Washington DC: Institute for the Study of War. on-line text, (cit. 2014-11-26). (http://www.understandingwar.org/sites/default/files/Sunni%20Insurgency%20in%20Iraq.pdf)

Al Jazeera. 2014. „Sunni rebels declare new ´Islamis Caliphate´“. 30. 6. 2014, on-line text. (cit. 2014-11-24). (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2014/06/isil-declares-new-islamic-caliphate-201462917326669749.html)

Al-Monitor. 2013. „The Reasons Behind Hezbollah´s Decision to Fight in Syria.“ on-line text, (cit. 2014-11-26). (http://www.al-monitor.com/pulse/tr/originals/2013/04/reasons-hezbollah-decision-fight-syria-lebanon.html)

Al Shani, Muhamad Abu. 2014. This is the Promise of Allah. on-line text, (cit. 2014-11-21). (http://myreader.toile-libre.org/uploads/My_53b039f00cb03.pdf)

Anjarini, Suhaib. 2013. „Evolution of ISIS.“ In: Al-Monitor, on-line, (cit. 2013-11-26). (http://www.al-monitor.com/pulse/ar/security/2013/11/syria-islamic-state-iraq-sham-growth.html)

Dark, Edward. 2014. „Syrian regime takes advantage of coalition strikes.“ In: Al-Monitor, 16. 10. 2014, on-line text, (cit. 2014-11-27). (http://www.al-monitor.com/pulse/originals/2014/10/syrian-army-regime-damascus-aleppo.html#)

Dehghanpisheh, Babak. 2014. „Iran´s elite Guards fighting in Iraq to push back ISIS.“ In: Reuters, 3. 8. 2014. on-line text, (cit. 2014-11-27). (http://english.alarabiya.net/en/perspective/analysis/2014/08/03/Iran-s-elite-Guards-fighting-in-Iraq-to-push-back-ISIS.html)

Drennan, Justine. „Who Has Contributed What in the Coalition against the Islamic State?“ In: Foreign Policy, 12. 11. 2014. on-line text, (cit. 2014-11-26). (http://complex.foreignpolicy.com/posts/2014/10/14/whos_contributed_the_most_in_the_coalition_against_the_islamic_state)

Evans, Dominic. 2013. „Hezbollah will stay in Syria as long as needed: Nasrallah.“ In: Reuters, 14. 11. 2013. on-line text, (cit. 2014-11-26). (http://www.reuters.com/article/2013/11/14/us-syria-crisis-hezbollah-idUSBRE9AD0D820131114)

Institute for the Study of War. 2014. ISIS Sanctuary Map: November 20, 2014. http://www.understandingwar.org/backgrounder/isis-sanctuary-map-november-20-2014

Philips, Andrew. 2014. „The Islamic State´s Challenge To International Order.“ In: Australian Journal of International Affairs, 68: 5, s. 495 – 498. on-line text, (cit. 2014-11-24). (http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/10357718.2014.947355)

Seale, Patrick. 2012. „The Syrian Crisis and the New Cold War.“ In: The Washington Report on Middle East Affairs, 31, 2. Washington: American Educational Trust. on-line, (cit. 2014-11-27). (http://search.proquest.com/docview/1027752558?accountid=16531)

Stockholm International Peace Research Institute. 2013. Arms Transfer to Syria. Oxford: University Press. on-line text, (cit. 2013-11-26). (http://www.sipri.org/yearbook/2013/files/sipri-yearbook-2013-chapter-5-section-3)

Reuters. 2014a. „Turkish official says Iraqi Kurdish fighters free to cross to Kobani.“ 27. 10. 2014. on-line text, (cit. 2014-11-27). (http://www.reuters.com/article/2014/10/27/us-mideast-crisis-peshmerga-idUSKBN0IG1KI20141027)

Reuters. 2014b. „Turkey trains Kurdish Peshmerga forces in fight against Islamic State.“ 22. 11. 2014. on-line text, (cit. 2014-11-27). (http://www.reuters.com/article/2014/11/22/us-mideast-crisis-turkey-iraq-idUSKCN0J60B720141122)

 


[1] Funkcionální aktéři „působí na dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru. Významně ovlivňují politická rozhodnutí na poli bezpečnosti, aniž by se přímo jednalo o referenční objekty nebo o aktéry poukazující na nutnost bezpečnostních kroků ve vztahu k referenčnímu objektu.“ (Buzan, Waever, de Wilde 2005: 48)

[2] Tato vlna postihla Sýrii v rámci projevů nespokojenosti v oblasti téměř celého Blízkého východu, které vešly ve známost jako Arabské jaro.

[3] Anglicky zkratka znamená Islamic State of Iraq and al-Sham, přičemž „Sham“ odkazuje k historickému území nazývanému v našem jazyce jako Levanta.

[4] Území, které IS spravuje, stejně jako aktuální vývoj konfliktu, mapuje americký Institute for the Study of War. Z něj je také přejata mapa (Mapa 1), na které je patrné území ovládané IS k 20. listopadu 2014.

[5] Skupina známá dnes jako Islámský stát, kolem níž je soustředěn celý konflikt zkoumaný v této seminární práci, vznikla již v roce 2006 v Iráku pod názvem ISI (Islámský stát v Iráku) jako skupina spolupracující se sítí al-Kájda. Skupina se po událostech jara 2011 zapojila do protirežimního povstání v Sýrii po boku fronty al-Nusrá, napojené na al-Kájdu. Mezi vůdci těchto organizací ale došlo k rozkolu, takže se v únoru 2013 rozdělily (Anjarini 2013). ISI již v této době působil jako ISIS (anglicky Islamic State of Iraq and al-Sham).

[6] Rozlišení na teritoriální a vládní inkompatibilitu používá Dyčka při analýze konfliktu v Angole. V části „Operacionalizace a indikátory“ také uvádí, že má toto rozlišení z analytického hlediska své opodstatnění, protože „umožňuje lépe klasifikovat typ konfliktu (vnitrostátní, vnitrostátní se zahraniční účastí, mezistátní a nestátní).“ (str. 83) V případě konfliktu v Iráku a Sýrii ale nevyhovuje ani toto typové rozřazení konfliktu, ani zmíněné rozlišení.

[7] Abychom se alespoň částečně vyhnuli pasti jednostranného diskurzu, byla vedle velké západní zpravodajské agentury Reuters vybrána také zpravodajská stanice Al-Monitor, jejíž obsah je tvořen novináři a experty z Blízkého východu (mimo jiné z Egypta, Íránu, Izraele, Libanonu, Palestiny nebo Turecka, ale také ze Sýrie a Iráku, což je pro naši analýzu nejrelevantnější.)

[8] Pro názorné vymezení primárních aktérů si konflikt v této fázi můžeme představit jako pomyslné schéma, v jehož středu je Islámský stát, a po jeho stranách jsou nataženy dvě dyády. Za jednou z nich se nachází irácká vláda, za druhou vláda syrská. Zájmem obou je zachovat celistvost vlastního území a udržet si nad ním kontrolu.

 

[9] Spolu s vyhlášením Islámského chalífátu, zasahujícím na území obou států, se ISIS přejmenoval na Islámský stát.

[10] Leteckou podporu nebo jiné vojenské vybavení poskytují v rámci koalice tyto státy: USA, Velká Británie, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Katar, Bahrajn, Irák, Turecko, Německo, Francie, Kanada, Austrálie, Itálie, Česká republika, Nizozemí, Estonsko, Maďarsko, Belgie a Albánie. Další státy vyjádřily koalici podporu nebo jí poskytly finanční pomoc (Drennan 2014). Tyto je možné definovat jako sekundární neválčící aktéry.

One comment

  1. Velmi dobrá a (i pro mě jako autora) přínosná práce. S celou řadou připomínek a návrhů velmi rád souhlasím. Jen na výtku autorky v závěru, že „typologie není schopna zachytit pozici ozbrojených opozičních skupin v Sýrii vůči inkompatibilitě mezi Islámským státem a iráckou vládou“ bych ale namítl, že v tomto případě nevyužila pojmu „dýáda“, který zmiňuje kapitole věnující se definicím. Právě dyáda by jí totiž umožnila vyčlenit „iráckou vládu“ jako dalšího primárního aktéra odlišného od syrské vlády a v konečném důsledku tak rozdělit celý konflikt na dvě části. Osobně se koneckonců domnívám, že o jeden konflikt se jedná jen z pohledu propagandy Islámského státu a není tomu tak ve skutečnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *