Arabské jaro: od entusiasmu k hluboké skepsi

Štítky:

Fenomén arabského jara začal na konci prosince roku 2010 v Tunisku, aby se následně přelil i do ostatních států severní Afriky a Blízkého východu. Efekt tohoto procesu lze v různém rozsahu sledovat do dnešního dne  v 21 zemích – někde se jednalo o svržení nebo obměnění vlády, jinde o násilné či nenásilné demonstrace, v Libyi a Sýrii pak o občanskou válku. Právě ta syrská má na svědomí dvě třetiny obětí násilností provázejících tento fenomén. Následující komentář se zaměřuje na ty státy, ve kterých přineslo arabské jaro svržení vlády, především pak na Egypt.

Snad ani není nutné připomínat vlnu nadšení a radosti, která se dala pozorovat na začátku celého procesu především v západních zemích. Prezidenti gratulovali lidu jednotlivých států, že se postavil na odpor autoritářským vládcům a rozhodl se nastolit demokracii. Scénář byl vždy velice podobný. V zemi existovala osoba nebo úzká elitní skupina (mohla být diferenciovaná ideologicky, nábožensky, nebo podle klanové struktury od zbytku společnosti), která měla téměř neomezenou moc, potlačovala soutěživost či dokonce vznik opozičních politických struktur a veřejné občanské společnosti. Odpor k takovéto autoritě se hromadil a vlivem mnoha faktorů (o jejichž původu, charakteru a dynamice se zde nebudu rozepisovat) došlo k eskalaci napětí a často násilnými prostředky bylo dosaženo svržení vládce nebo vládnoucí elity. Do tohoto bodu byl společný cíl jasný a skupiny obyvatelstva, často velice odlišné (náboženské, politické, etnické a další tábory), byli motivovány ke spolupráci nutnostní, jež byla nezbytná k dosažení změny. Konsenzus na tom, jak má tato změna vypadat, už ale nepanoval.

Právě rozvrácenost obyvatelstva a odlišné představy o budoucnosti státu vyvolávají další a další konflikty. Snad na žádném jiném příkladu to není tak zřetelné, jako na tom egyptském. Svržení autoritářského prezidenta Husního Mubaraka, který zemi vládl bezmála 30 let, přineslo velké naděje na demokratizaci Egypta. Nyní, dva a půl roku po sesazení Mubaraka, země opět nemá prezidenta (ten porevoluční s velkou pravděpodobností skončí ve stejném vězení jako Mubarak), zemi vládne vrchní velitel ozbrojených sil a egyptská společnost je rozdělena snad jako nikdy předtím. Jedna skupina obviňuje druhou ze zrazení revoluce, popírání demokracie a podpory terorismu.

Země zasažené arabským jarem (Zdroj: Wikipedia.org).

V Libyi je situace dokonce taková, že se nabízí otázka vhodnosti použití termínu společnost. Rozštěpení obyvatelstva je totiž tak pestrobarevné, že připomíná šatník Muammara Kaddáfího. Vláda nemá legitimitu, její moc nesahá ani za hranice hlavního města a zemi si rozparcelovali nestátní aktéři za pomoci vlastních milicí. Z Libye se stal spíše geografický pojem, v jehož rámci bychom těžko hledali cokoliv, co v západním měřítku odpovídá termínu stát.

Nyní podrobněji o strukturách blízkovýchodní společnosti. Příčiny heterogenity obyvatelstva lze spatřovat v dobách dekolonizace, v etnických čistkách, ale také – a to především – v těch režimech, proti kterým se zvedla vlna Arabského jara. Sheri Berman ve svém článku vydaném v prvním čísle letošních Foreign Affairs přestavuje myšlenku, že právě tyto anciens régimes velice pečlivě směřovaly jednotlivé skupiny proti sobě, aby byly příliš zaměstnány vlastní nevraživostí. Posilování těchto antagonismů pak často vedlo k tomu, že elita, která držela v rukou moc (např. Alavité v Sýrii), nebyla nikdy pro žádnou ze skupin obyvatelstva nepřítelem číslo jedna.

Sheril Berman nabízí srovnání situace v arabských zemích s Velkou francouzskou revolucí, sjednocením Itálie či sjednocením Německa. Násilí považuje za doprovodný jev revolucí a porevolučních událostí. Je to dané charakterem předchozího režimu, který společnost úmyslně rozděloval. V závěru velice optimisticky zdůrazňuje, že skepse není na místě, a že stejně jako Francie po revoluci se i státy arabského jara po turbulentním vývoji stabilizují.

Ilustrační obrázek (Zdroj: AFP/STR).

V podobných predikcích bych však byl přinejmenším opatrný. Je potřeba si uvědomit poněkud rozdílnější strukturalizaci společnosti Francie v 18. století a například Egypta ve století 21. Znovu se vracím k Egyptu, neboť v posledních dnech a týdnech se na něm dá nejlépe pozorovat jak prudká změna vývoje může nastat v řádu dní. Pokud přijmeme médii často předkládaný (a velice zjednodušený) model soupeření dvou táborů (pro-Mursi a anti-Mursi, v terminologii každé ze skupin pak teroristé a nedemokraté*), je velice jednoduché dopracovat se k obrazu dvou revolucí – obě proběhly současně, ale od každé se očekávalo něco jiného. Recept na kompromis a dlouhodobější stabilizaci zatím nenalezen. Západu nezbývá si přát nic jiného, než aby měla Sheril Berman pravdu. Ale bohužel, konkrétní řešení její model také neodhalil. Co však mohu v současné době nabídnout je poněkud odlišný pohled na konflikt v Egyptě.

Pokud se pokusíme popsat vztah mezi Muslimským bratrstvem a egyptským režimem od roku 1954 jedním slovem, pravděpodobně by to slovo znělo nekonzistentní. Střídání utahování opasků (postavení do ilegality, budování koncentračních táborů ) a uvolňování represí napáchalo mnoho škod a mělo mnohdy naprosto odlišný účinek. Velká část obyvatelstva tak začala s islamisty sympatizovat, především protože nabízeli řešení socioekonomických otázek. V porovnání s rétorikou Muslimského bratrstva se tak jevili prezidenti spíše jako loutky Spojených států a Izraele, kteří ignorují zájmy svého lidu. Tato výtka rostla v obyvatelích především urbanizovaného dolního Egypta do té doby, než byla v posledních dvou letech artikulována s plnou silou. Hlas lidu zněl zjednodušeně nějak takto: „Naše zájmy jsou nevyslyšeny, nemáme možnost sami sebe hájit na politické scéně, jděte pryč a nechte zemi lidu.“ A tak téměř celý severní Egypt, vyšel do ulic hájit svoje zájmy – jaké, to však nebylo dostatečně upřesněno. Nyní každý tábor demonstruje svoje zájmy. Za cenu desítek obětí a tisíců zraněných. Skloňuje se čím dál častěji slovní spojení, které nahání hrůzu úplně každému – občanská válka. Uklidňující tvrzení Sheri Berman „it gets better“ tak projde ještě těžkou zkouškou, a to nejen v Egyptě.

*teroristé a nedemokraté – pro účely komentáře zjednodušený obrat, který shrnuje vzájemné obviňování odpůrců a zastánců exprezidenta Mursího. Zatímco jeho stoupenci obviňují protivníky z nerespektování výsledků demokratických voleb, sami jsou druhou stranou obviňováni se sympatizování s teroristy a z toho, že jejich exprezident zradil ducha revoluce.

Výchozí texty:

Berman, Sheri. 2013. „The Promise of the Arab Spring.“ Foreign Affairs 92, no. 1: 64-74. 

Raděj, Tomáš. 2002. „Islamistické organizace v Egyptě.“ Mezinárodní vztahy, 37(3), 98-113.

Autor: Martin Brožík, student bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *