Arktida – budoucí oblast konfliktů o suroviny?

Štítky:

Arktická oblast zůstává po dlouhé období klidným místem na světě i přesto, že se pod jejím povrchem nachází velké zásoby nerostných surovin. V poslední době se však jejich potencionální těžba stává stále snadnější, a to v souvislosti s táním ledovců. Státy arktického regionu začínají vstupovat do dohadů o vlastnictví oblasti a nároky na těžbu. Text nabízí širší kontextuální charakteristiku oblasti, její politickou historii a stav sporů mezi arktickými státy.

Autor: Tomáš Vlček, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

Úvod

Arktida. Každému z nás se obvykle vybaví led, sníh, zima a mráz, možná i jakési kouzlo či tajemno, skryté za drsnou arktickou přírodou. Těmito aspekty se Arktida pyšní již mnohá století, ale bohužel, jeden po druhým začínají tyto aspekty mizet. V souvislosti s desítkami vstupů na Severní pól, výzkumnými projekty a vojenskými zájmy se vytratilo ono tajemství. To by nebyl problém, který stojí za tuto práci, problémem však je, že mizí led a sníh a s nimi vlastně celá arktická oblast. Kvůli globálnímu oteplování v Arktidě, které rapidně snižuje rozsah ledního pokryvu, se zvyšují mořské hladiny, rozšiřují území moří a také roztávají trvale zamrzlé půdy, ve kterých pak lze těžit suroviny. To vše, spolu s technologickým pokrokem, zvyšuje zájem o až dosud nedosažitelné arktické surovinové zdroje.

Po geografickém a historickém exkurzu do problematiky je třeba krátce pohovořit o globálním oteplování, o faktoru, který výrazně zvyšuje riziko nějaké formy konfliktu v regionu a který vlastně způsobil, že mezi zeměmi narůstá zájem o arktické energetické zásoby. Poté je třeba uvést o které energetické zásoby se jedná a jejich alespoň orientační množství a dostupnost. Dále se v mé práci chci věnovat ambicím zúčastněných zemí, pro přehlednost a možnost komparace je budu popisovat odděleně, každou zvlášť. Na konci práce pak věnuji prostor vlastním prognózám či jakémusi nástinu budoucího vývoje.

Cílem této práce je přiblížit čtenáři arktickou oblast z pohledu geografického, politického, environmentálního a v neposlední řadě též z pohledu surovinového a nakonec se pokusit o drobnou prognózu možného budoucího vývoje v regionu.

Nakonec ještě pár slov o zdrojích. Vzhledem k tomu, že arktické oblasti nejsou zrovna obvyklá politická témata, není o nich ani příliš mnoho kvalitních čí dostatečně obsáhlých prací. Proto je tato práce, hlavní její druhá polovina, založena z jisté části na novinových článcích a drobných zprávách, které dohromady vytváří docela zajímavou mozaiku.

Geografické informace

Pod pojmem Arktida se nachází značná část zeměkoule, do které patří jak oblast severního pólu, tak severní ledový oceán, moře a ostrovy a zároveň nemalé pásmo pobřežních oblastí všech severských států. Arktická oblast je obvykle popisována těmito třemi definicemi, přičemž první je zeměpisná a ostatní dvě jsou klimatické (1):

1. Jedná se o oblast za tzv. polárním kruhem. Polární kruh je imaginární linie, která ohraničuje oblast, kde Slunce v době letního slunovratu nezapadá. Jde vlastně o rovnoběžku na 66˚ 33´ severní šířky. Existují zde období nepřetržitého dne a nepřetržité noci, která mohou trvat až šest měsíců (na Severním pólu). Polární kruh ohraničuje plochu 21,2 milionu km².

2. Jedná se o oblast na sever od pásma stromů. To znamená, že oblasti od posledního stromu ve vyšších rovinách zeměpisné šířky na sever až k Severnímu pólu je považována za Arktidu. Jde vlastně o rozmezí tundry a tajgy. Oblast polárního kruhu je s oblastí tunder rozlohou přibližně shodná.

3. Jedná se o oblasti ve vyšších rovinách zeměpisné šířky, jejichž průměrná letní denní teplota nepřesahuje + 10˚ C. V této definici se tak hovoří o územní ploše 26,5 milionu km², přičemž zhruba 70 % tohoto území je voda.

Ačkoliv jsou výše uvedené definice ve svém důsledku dosti podobné, jisté rozdíly v obsažených geografických oblastech jsou patrné. Do první definice by bylo možno geograficky zařadit asi největší území všech severských států, včetně Norska, Finska a Švédska. Už bychom sem ale nevtěsnali Island. Do druhé definice lze zařadit značné kontinentální části Ruska a Kanady, arktické oblasti Norska, Finska a Švédska jsou ale zmenšeny. Island opět zůstává mimo Arktidu. A konečně, pokud bychom hovořili o třetí definici, největší částí by do Arktidy zasahovala Kanada a po ní se značnou ztrátou Rusko. Švédsko a Finsko by do tohoto regionu vůbec nespadalo, ale Island by této definici vyhovoval více než polovinou svého území. Tato klimatická definice je však nejčastější a nejpoužívanější.

Ať už použijeme jakoukoliv definici, existují státy, které do Arktidy spadají vždy a které naopak nelze zařadit vůbec. Zatímco Dánsko, Rusko, Norsko, Kanada a Spojené státy americké (Aljaška) jsou zastoupeny svým územím v rámci všech definic, Švédsko a Finsko mohou spoléhat jen na první dvě definice a Island jen na poslední z nich. Přesto patří i tyto státy politicky mezi státy arktické.
Obecně pak do Arktidy patří buď celým územím nebo částečně tyto země: Rusko, Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko (zastupující Grónsko), Island, Kanada a Spojené státy americké. Všechny se podílejí na vývoji arktické oblasti.

Arktida obsahuje tedy části těchto osmi zemí, dále Severní ledový oceán, Grónské moře, Barentsovo moře, Karské moře, Moře laptěvů, Východosibiřské moře, Čukotské moře, Beaufortovo moře, Baffinův záliv, Hudsonův záliv, Hudsonův průliv, Severozápadní cestu a mnoho menších mořských útvarů. Celková plocha oceánů a moří v Arktidě pokrývá 14056 milionů km². Délka pobřeží zúčastněných zemí s arktickými vodními plochami je 45389 km. Z ostrovů jmenujme kromě Islandu a Grónska Špicberky (Svalbard), Novou Zemi, Zemi Františka Josefa, Severní zemi, Novosibiřské ostrovy, Ostrovy královny Alžběty, Viktoriiny ostrovy a mnohé menší.

Polární klima je v období polárního dne charakterizováno mlhami a dešťovými či sněhovými cyklonami. Polární noc je charakterizována stabilním chladným počasím a jasnou oblohou. Nejnižší arktický bod je Framova pánev, 4665 metrů pod hladinou moře. Průměrná tloušťka ledu na arktických mořích činí tři metry.

Politický vývoj oblasti

Arktidu pojmenoval už v 5. století před naším letopočtem antický historik Hérodotés, světadíl označil podle souhvězdí Velkého a Malého medvěda, kterými je Arktida na obloze ohraničena. Jméno tedy pochází z řeckého „arktos“, česky „medvěd“ (2).

O první vstup na Severní pól se „utkali“ dva pánové, R. E. Peary a F. A. Cook. Ačkoliv jsou obě výpravy obestřeny mnoha spory, často byly vyvracovány a existuje mnoho nepřímých důkazů o tom, že na póle nestanuli, potvrdila v roce 1909 komise National Geographic Society, že prvním člověkem na severním pólu se stal Američan R. E. Peary (3).

V padesátých letech minulého století byly v arktických mořských oblastech prováděny testy ponorkových zbraní, sonarového vybavení a hloubkové dostupnosti. Za studené války byla Arktida nejvíce monitorována Spojenými státy americkými, které předpokládaly, že jaderný útok SSSR by byl proveden pomocí střel ICBM (4), které by byly na Ameriku vystřelovány přes Severní pól. Součástí soudobé americké Národní obranné strategie (5) je i protiraketová základna v Grónsku.

Rozpad SSSR a skončení studené války dal průchod vyjednáváním o mezinárodní spolupráci a roli světových společenství v Arktidě. 14. června 1991 podepsalo politické vedení osmi zúčastněných zemí Rovaniemskou deklaraci (6). Tato deklarace hovořila o společné politice v oblasti ochrany arktického prostředí a sestavila Strategii pro ochranu prostředí v Arktidě (7). Tato strategie se týkala monitoringu kontaminace, ochrany mořského prostředí, pohotovosti a odpovědi na případné mimořádné okolnosti a udržování arktické fauny i flóry. Strategie dále kombinovala spolupráci ve výzkumu zdrojů znečištění, spolupráci v zabezpečování informací o regionu a v jejich užití při ochraně arktického prostředí. Díky Strategii pro ochranu arktického prostředí vzniklo i několik organizací zabývajících se ochranou, prevencí, výměnnou informací, koordinací ve výzkumu apod. (8)

16. září 1993 byla podepsána v Grónsku ve městě Nuuk dohoda zvaná Nuukská deklarace, která byla zacílena na domorodé obyvatelstvo (9). Toto obyvatelstvo je chápáno jako důležitý zdroj informací získaných za generace života v oblasti a podle smlouvy se nyní účastní na jednání zmiňovaných osmi zemí jako pozorovatelé. Dále se hovoří o využívání obnovitelných zdrojů energie v regionu, aby se maximálně omezilo znečišťování. Zúčastněné země se též budou podílet na ekonomickém rozvoji regionu, přičemž musí jednat v rámci smlouvy (tj. neznečišťovat atd.). Důležitým bodem smlouvy je též teorie, že jakékoliv úmluvy a dohody o arktickém regionu musí projít soudním a administrativním procesem, aby se staly legitimními. (10)

V roce 1996 dosáhly politické snahy v regionu vrcholu, když byla 19. září založena Arktická rada (Arctic Council, AC). Arktická rada byla založena jako fórum nejvyššího stupně, které bude poskytovat prostředky ke kooperaci, koordinaci a interakci mezi arktickými státy, obyvateli Arktidy a domorodým obyvatelstvem při ochraně a životního prostředí v Arktidě. Bude koordinovat a kontrolovat programy pod Strategií pro ochranu prostředí v Arktidě, bude podporovat rozvoj, studium a další jevy spojené s arktickým prostředím. Podporuje využití přírodních zdrojů (při udržitelné podobě arktického prostředí) a ekonomický rozvoj. A nakonec posiluje institucionální vazby mezi osmi zúčastněnými státy (11 12). První dva roky předsedala Arktické radě Kanada, po těchto dvou letech byly vyřešeny všechny organizační problémy a organizace začala naplno fungovat od září 1998, při meetingu v Iqualuitu v Kanadě. V současné době předsedá Arktické radě Norsko, které převzalo předsednictví 26. října 2006 od Ruska. Dále jsou na řadě Dánsko a Švédsko. Tyto tři státy se ale shodli na některých dlouhodobých prioritách v regionu, které budou dodržovat (13).

Arktická oblast je těsně přilehlá k tamějším státům a proto jsou zde uplatněny metody sektorového dělení. Na Antarktidu na jihu zeměkoule, ležící zcela mimo jakékoliv státní celky, je naopak uplatněna smlouva, která zamezuje jakékoliv územní nároky jakéhokoliv státu. Antarktida je tak využívána k mírovým a výzkumným účelům, přičemž musí být všechny země o výpravách informovány a nesmí být narušeno životní prostředí antarktické oblasti.

Globální oteplování

Ačkoliv globální oteplování není problém nový, v souvislosti s rychlostí oteplování a s klimatickými změnami posledních let se stává problémem aktuálnějším než kdy jindy. Změny, které oteplování přináší jsou značné. Oblasti, které byly donedávna pod ledovým příkrovem jsou nyní splavné, ledovce z velké míry již odtály a území, která bývala permafrostem roztála do takové podoby, že je možno v nich těžit suroviny. Arktida je prvním regionem, který dopad globálního oteplování reálně pociťuje. (14)

Věnujme se nyní globálnímu oteplování obecněji. Led a sníh totiž odtává na celém světě, například Kilimandžáro roztálo od roku 1912 z 80 procent, ledovce ve středních a východních Himalájích tají tak rychle, že se odhaduje jejich celkové zmizení do roku 2035 (15). Díky tání světových zaledněných oblastí se za uplynulých sto let zvedla hladina světového oceánu o 10 až 20 centimetrů a zvedá se o jednu desetinu palce (tj. asi 2,5 milimetru (16)) za rok (17). Kdyby se tedy hladina oceánu zvyšovala dle aktuální rychlosti, za dalších sto let by se zvedla o více než 25 centimetrů. Jen v rozvinutých oblastech na pobřeží Spojených států amerických by 30-centimetrové zvýšení oceánské hladiny způsobilo škody v rozsahu 36 – 58 procent (18). Lze však očekávat, že rychlost tání a s tím spojené zvedání hladiny oceánů nezůstane konstantní a bude narůstat, což znamená mnohem vyšší nárůst hladiny oceánů. Představíme-li si, že více než sto miliónů lidí žije v oblastech do nadmořské výšky 90 metrů (19), je problém oteplování ještě více zdůrazněn. Tání probíhá v určitém kruhu, sníh a led je totiž schopen odrážet velké množství solární energie. Tím, že sníh a led odtává a odkrývá tak vodu a zemi, není solární energie odražena, nýbrž pohlcena, což dále zvyšuje rychlost tání. Voda a země má totiž mnohem menší schopnost odrážet sluneční záření (20).

Pokud budeme hovořit jen o arktické oblasti, je třeba říci, že se průměrná teplota v regionu za posledních několik dekád zvýšila téměř dvakrát tak rychle než v ostatních oblastech světa (21). Za posledních třicet let se ledový povrch severního ledového oceánu moře zmenšuje o 10 procent za dekádu. S odtáváním ledovců se zmenšuje i pobřeží Grónska a tající permafrost na Aljašce způsobil poklesnutí tamějšího zemského povrchu o více než 4,5 metru (22). Tloušťka ledového pokrytí Severního ledového oceánu se za posledních třicet let zmenšila o 40 procent. Existují i teorie, že v letních měsících by ledový povrch oceánu mohl zcela zmizet, a to někdy kolem roku 2100 (23). S odtáváním ledovců vyvstává i větší riziko jejich odtržení, odplutí a následného roztátí, což značně přispívá ke zvyšování hladiny oceánu.

Proti globálnímu oteplování lze učinit snad jen jediné, co nejrychleji zastavit emise CO2, které přecházejí do atmosféry. I když tím oteplování zcela nezastavíme, protože v atmosféře již nyní existuje obrovské množství emisí, můžeme tak snížit negativní dopady, které globální oteplování přináší.

Surovinové zdroje

Vraťme se nyní do arktické oblasti a věnujme se typům surovinového bohatství a jejich množství v regionu. Jak podotýká americká Agentura pro ochranu životního prostředí (U.S. Environmental Protection Agency, EPA), redukce zaledněných oceánů zvýší přístup k regionálním nerostným bohatstvím, zintenzivní lodní průmysl a rybolov a umožní těžbu ropy mimo pobřežní oblasti (24).

Rybolov a lov

Rybolov byl v severských zemích odjakživa hlavním a často jediným zdrojem obživy. Rybolov je obnovitelný surovinový zdroj, v souvislosti s technologickým pokrokem se však natolik urychlil, že dnes v oblasti hrozí vyhubení celých populací některých ryb (např. lososů). Mnoho dalších živočišných druhů (lední medvědi, tuleni, racci) tak ztrácí potravu a hrozí jim také vyhubení. Proto vznikají lososové farmy, které mají úbytek ryb vyrovnat. Norsko a Japonsko v arktických vodách loví též velryby. Na pobřežích a ve vnitrozemí se loví tuleni, mroži a sobi. Vzhledem k současným problémům s dlouhodobým zabezpečením zdrojů se tyto komodity nestávají a nejspíše nebudou stávat zdroji jakýchkoliv konfliktů.

Lesnictví

Komerční lesnictví je nejsilnější v oblastech severní Fennoskandinávie (25), severozápadního Ruska, Sibiře a Aljašky. Ačkoliv se obecně jedná o obnovitelné surovinové zdroje, v těchto oblastech není tento termín zcela pravdivý. Kvůli drsnému klimatu arktické oblasti se stromy regenerují jen velmi pomalu. Těžba dřeva přesahuje schopnost lesů se regenerovat a proto vznikají na severu Finska a Švédska národní parky k ochraně dřeva. Vznikají také nové programy, které mají zajistit přírodně zvládnutelnou těžbu, avšak Rusko a Norsko se na nich nepodílejí (26). Opět, kvůli problémům s deforestací dřevo s největší pravděpodobností nebude zdrojem konfliktů.

Minerály a fosilní paliva

V arktické oblasti lze nalézt různorodé přírodní zdroje. Rozdíl je však mezi známými zdroji, které jsou též bohatě využívány, protože leží na území zúčastněných států, a mezi očekávanými nebo předpokládanými zdroji, které jsou, resp. byly, dodnes kvůli přírodním podmínkám nedostupné.

V arktických oblastech Ruska leží ohromné zásoby niklu, mědi, uhlí, zlata, uranu, wolframu a diamantů. V asijském Rusku lze též pozorovat určité zásoby ropy. Severoamerické arktické oblasti (Aljaška, severní Kanada) jsou bohaté na podobné přírodní materiály: měď, nikl, železo, uran a navíc zemní plyn a ropa (především na Aljašce). Evropské arktické regiony takové zásoby minerálů neobsahují (vyjma zdrojů černého uhlí na Špicberkách). Jejich hlavní strategický význam tkví v existenci kvalitních lodních liniích s jižními oblasti Evropy, které celoročně nezamrzají. Doprava materiálů z oblasti asijského Ruska a Severoamerické oblasti je závislá na letních měsících, kdy tamější vody nejsou zamrzlé. Snaha o vybudování ropovodu z Aljašky totiž narazila na silné protesty ze strany environmentalistů (27).

Novým důležitým trendem jsou však nově dostupné neprozkoumané arktické oblasti. Těmi jsou především severní Grónsko, oblast Severního pólu, Grónské moře, Barentsovo moře, Špicberky, Beringovo moře a Severozápadní průjezd. Neprozkoumaná dna nově dostupných vodních ploch a zprávy o zásobách ropy na zmiňovaných ostrovech přitahují pozornost mocností v regionu. Právě tyto oblasti se tak stávají novými cíly většiny zúčastněných států a mohou být zdroji různých konfliktních situací.

Zúčastněné země a jejich zájmy

Nyní budu hovořit o všech osmi arktických zemích a o jejich zájmech v arktickém regionu. Protože s udržením zdrojů dřeva a ryb jsou v současné době problémy, klade se největší důraz na minerály a fosilní paliva. Největší zájmy zúčastněných zemí jsou spojeny s ropou, zemním plynem a kovy. Ačkoliv každá ze zúčastněných zemích těží určité suroviny v tomto regionu, v souvislosti s globálním oteplování, jak bylo uvedeno výše, narůstá možnost těžby v dříve nedostupných oblastech. Přesto, že zdroje v těchto oblastech jsou pouze předpokládané či očekávané, již nyní lze pozorovat konfrontace mezi politikami a zájmy zúčastněných států.

Kanada

Kanada v současné době řeší dva významné spory. Jednak si nárokuje Hansův ostrov, který se nachází mezi Ostrovy královny Alžběty a Grónskem a za druhé považuje Severozápadní průjezd za své teritoriální vody. V obou případech však narazil na zájmy jiných států.

Spor o Hansův ostrov vede Kanada s Dánskem již třicet let. Ostrov má rozlohu 1,3 km² a byl pojmenován po výzkumníkovi Hansi Hendrikovi v 70. letech 19. století. V roce 1984 dánská vláda vyvěsila na ostrově vlajku a protože bylo vlastnictví ostrova zpochybňováno, udělala tak ještě několikrát. Stejně tak navštěvují Hansův ostrov Kanaďané, kteří zde také vyvěšují vlajku. V červenci 2006 Kanaďané zanechali na ostrově zásoby whisky a Dánská strana reagovala vysláním vojenského ledoborce s cílem prosadit dánskou svrchovanost. Nově dostupné přírodní zdroje dodávají tomuto původně geografickému sporu nový rozměr. V září 2006 začalo vyjednávání obou stran. Pokud nedojde k dohodě bude spor postoupen Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu (28).

Kanada vždy považovala Severozápadní průjezd za své teritoriální vody a byla v tomto tvrzení podporována USA. Tato mořská cesta z Evropy do Asie podél severního pobřeží USA je o zhruba 7000 km kratší než cesta Panamským kanálem (29). Díky tání ledovců se tak tento průjezd stane klíčovou tepnou lodní dopravy. USA přehodnotily své postoje a nyní prohlašují, že tento průjezd patří do mezinárodních vod. Ačkoliv je arktický region pro Kanadu jednou ze strategických priorit, nemá Kanad ani jeden ledoborec, který by byl schopen sloužit v extrémní zimě v Arktidě po celý rok a tak nemůže Severozápadní průjezd adekvátně kontrolovat (30). Odborníci předpokládají, že bude kanadská suverenita v Arktidě v budoucnosti zpochybňována častěji, Kanaďané totiž nemají dostatečné lidské zdroje, aby uhlídali celý svůj obrovský arktický prostor.

Dánsko

Dánsko vlastní největší světový ostrov Grónsko. Ten je velmi slabě osídlený a podobně jako Faerské ostrovy jde o autonomní oblast (obě oblasti nejsou zařazeny do integrační struktury EU (31)). Grónsko se stává stále zajímavějším, protože se zde předpokládá bohatství nerostných zdrojů. Zhroucením ledovců na severu Grónska by mělo dojít k otevření přístupů ke grónské ropě.

Kromě sporů s Kanadou se Dánsko dostává do konfliktu se všemi zúčastněnými zeměmi, hlavně však stále s Kanadou. Dánsko si totiž nárokuje i geografický Severní pól. Ten se prý nachází pod šelfem, jež je pokračováním grónské pevniny. Odvolávají se pak na konvenci OSN o nároku přímořských států na nerostné bohatství v okruhu 200 námořních mil od pobřeží (32).

Dánsko navíc již uvažuje o možnosti zahájení těžby ropy a dalších surovin severně od Grónska a v Grónsku.

Norsko

Norsko mělo donedávna dostatek ropných zásob v Severním ledovém oceánu. Od roku 1971 se tento stát stal třetím největším vývozcem ropy a zemního plynu (33). Jedna třetina jejich ropných zásob je však již vytěžena a zbývající množství postačí jen na 50 let. Proto se Norsko začíná obracet k arktické oblasti Barentsova moře, kde mají být neprozkoumané zásoby velice slibné. V souvislosti s hledáním nových zdrojů v Barentsově moři však naráží na dva problémy.

Tím prvním je ekologie a tím druhým je Rusko. Ekologové důrazně varují před norskou těžbou ropy, protože by poškodila tamější ekosystém, který je bohatý na ryby a na kterém je závislé značné množství obyvatel. Rusko si pak nárokuje celé Barentsovo moře, které by díky své velikosti mohlo obsahovat značná naleziště přírodního bohatství.

Norsko také hodlá zahájit těžbu ropy a dalších surovin v regionu, a to na Špicberkách, které Norsku patří. Jejich ropná společnost Statoil začíná též s průzkumy na západním pobřeží Grónska (34).

Rusko

Rusko si tedy nárokuje Barentsovo moře a dostává se do konfliktu s Norskem. Mimoto považují Rusové přes polovinu Arktidy za vlastní území (35), přičemž naráží na zájmy všech zúčastněných zemí, především pak na USA. Rusko vidí Arktidu jako klíč k získání politické moci a ke zvýšení svého již tak dominantního postavení na světovém trhu s nerostnými surovinami (36). Má též v souvislosti s táním ledového příkrovu moří zájem o lodní přístup do Beringova moře (mezi Kamčatkou, Aljaškou a Aleutami).
Rusko, podobně jako Norsko a Dánsko uvažují o zahájení těžby ropy v regionu. Ruské ropné firmy se netají svým záměrem zahájit testovací vrty poblíž Špicberských ostrovů (37). Rusové sice také narážejí na ekologická varování o narušení ekosystému, jejich postoj k nim je však přinejmenším sporný.

Spojené státy americké

Hlavním cílem USA v arktickém regionu je těžba ropy na Aljašce. V souvislosti s problémy při zajišťování ropy v jiných regionech světa, především v Perském zálivu, projevují Američané zvýšený zájem o arktické oblasti.

Podobně jako Rusko má USA zájem o lodní přístup do Beringova moře (38). Do sporů s Kanadou se Spojené státy americké dostaly kvůli Severozápadnímu průjezdu, který označily jako mezinárodní vody. Snaha o ušetření za lodní dopravu a o volný přístup do arktického regionu je za tímto rozhodnutím patrná.

Finsko, Švédsko a Island

Ačkoliv se tyto země zatím přímo neúčastní uvedených konfliktů, očekává se, že se tak v blízké budoucnosti stane. Pouhým vyjádřením podpory či podpořením politiky některého ze států arktického regionu si tyto státy logicky vytvoří své protivníky. To samozřejmě neznamená, že hrají v regionu podružnou roli, pouze zatím vlastní požadavky nevznesly a jejich arktická politika, kromě environmentálních aspektů, není zcela patrná.

Závěr

Arktický region se zdá politicky stále ještě relativně klidný. Během posledních pěti let se však začínají objevovat první problémy a neshody, které předznamenávají budoucí konfliktní region. I když se neočekává ozbrojený střet, který je silně omezen především díky klimatickým podmínkám a vybavenosti států (nepočítáme-li USA a Rusko), politické střety budou na denním pořádku.

V souvislosti s globálním oteplování se odkrývají zásoby cenných minerálních surovin, o které mají zájem všechny arktické státy. Ačkoliv je třeba vyřešit problém těžby a hlavně dopravy vytěžených materiálů, arktické země si již začínají vytvářet pozice pro případnou těžbu.

Arktický region lze považovat za budoucí zdroj konfliktů o surovinové zásoby a s postupem globálního oteplování a tání ledu budou konflikty nabírat na intenzitě.

Tyto země si však stále neuvědomují, že až se stane arktická oblast díky roztátí ledovců a ledového pokryvu oceánu dostupnou, nebude pravděpodobně k těžbě surovin čas. Nárůst hladiny světového oceánu, gigantické záplavy přímořských oblastí, smrt milionů lidí, extrémní nárůst migrace z přímořských oblastí do vnitrozemí, ztráta zemědělských oblastí a s ní spojený hlad, nemoci a další reálné problémy spojené s globálním oteplováním se stanou aktuálními a bude potřeba je řešit.

Poznámky

1) Viz National Snow and Ice Data Center. (2006): What is the Arctic? On-line text (http://nsidc.org/arcticmet/basics/arctic_definition.html).

2) Antarktida pak znamená „ant arktos“ tedy něco jako „proti medvědovi“, čímž je míněno umístění přímo proti Arktidě na druhé straně zeměkoule.

3) Viz Seaplanet. (2002-2006): Severní pól – Arktida – Stručná historie objevování. On-line text (http://seaplanet.web2u.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=171).

4) Inter-continental ballistic missile, inter-kontinentální balistická střela.

5) National Missile Defence, NMD.

6) Název vzešel od města Rovaniemi ve Finsku, kde byla smlouva podepsána.

7) AEPS, Arctic environmental protection strategy.

8) Viz Arctic Circle. (2006): Natural Resources. On-line text (http://arcticcircle.uconn.edu/NatResources/).

9) Například na Inuity, kteří obývají arktickou oblast zhruba čtyři tisíce let. Obývají oblasti čtyř států: Kanady, USA, Ruska a Grónska (tedy Dánska) a jejich počet je zhruba 125 000. Jakmile Inuité zjistili, že znečištění země přichází „zvenčí“ snažili se o kolektivní akci. V roce 1977 tak vznikla organizace Inuit Circumpolar Conference (ICC, Inuitská cirkumpolární konference), jejímž cílem je sjednotit Inuity, povýšit jejich zájmy na mezinárodní úroveň a ekonomicky, politicky, sociálně a kulturně spolupracovat.

10) Viz Arctic Circle. (2006): Natural Resources. On-line text (http://arcticcircle.uconn.edu/NatResources/).

11) Arktická rada mj. založila Domorodý sekretariát (Indigenous People Secreatriat, IPS), jehož permanentí účast na jednání Rady má pomoci při podpoře, koordinaci a udržování spolupráce arktických zemí. Viz United Nations Environment Programme. (1999): Global Environment Outlook – Social and economic background. On-line text (http://www.grida.no/geo2000/english/0118.htm).

12) Viz Arctic Council. (2006) About. On-line text (http://www.arctic-council.org/).

13) Viz Arctic Council. (2006): Programme for the Norwegian chairmanship of the Arctic Council 2006-2008. On-line text (http://www.arctic-council.org/Files/AC_Programme_2006-2008.pdf).

14) Viz National Geographic Česká republika. (2004): Arktida v ohrožení. On-line text (http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=773).

15) Viz Glick, Daniel – Montaigne, Fen – Morell, Virginia. (2004): Signs from Earth. National Geographic 2004, č. 3, str. 14.

16) Celými 17 procenty se na tomto čísle podílí jen Grónsko. Průměrná teplota na jihovýchodě Grónska se za posledních 20 let zvýšila o 3˚ Celsia. Pokud by se celkový ledový příkrov Grónska rozpustil, zvedla by se hladina světového oceánu o 7 metrů. K nezvratné destabilizaci tohoto příkrovu by mohlo dojít po zvýšení průměrných teplot o pouhých 2,7˚ Celsia, teoreticky tedy za méně než 20 let. Viz Přírodní léčiva. (2006): Tání grónských ledovců je nečekaně rychlé – oceány stoupají. On-line text (http://www.prirodnileciva.cz/tani-gronskych-ledovcu-je-necekane-rychle-oceany-stoupaji+a584779/).

17) Viz Glick, Daniel – Montaigne, Fen – Morell, Virginia. (2004): Signs from Earth. National Geographic 2004, č. 3, str. 19.

18) Viz U.S. Environmental Protection Agency. (2006): Coastal Zones and Sea Level Rise. On-line text (http://www.epa.gov/climatechange/effects/coastal/index.html).

19) Viz Glick, Daniel – Montaigne, Fen – Morell, Virginia. (2004): Signs from Earth. National Geographic 2004, č. 3, str. 28.

20) Viz tamtéž, str. 25.

21) Viz U.S. Environmental Protection Agency. (2006): Polar regions.. On-line text (http://www.epa.gov/climatechange/effects/polarregions.html#arctic).

22) Viz Glick, Daniel – Montaigne, Fen – Morell, Virginia. (2004): Signs from Earth. National Geographic 2004, č. 3, str. 14.

23) Viz tamtéž, str. 16.

24) Viz U.S. Environmental Protection Agency. (2006): Polar regions.. On-line text (http://www.epa.gov/climatechange/effects/polarregions.html#arctic).

25) Oblast Fennoskandinávie je tvořena skandinávskými státy, tj. Norskem a Švédskem a navíc ještě Finskem, které mezi skandinávské státy nepatří, je to stát východobaltský. Pro popis území těchto tří států se tak používá termín Fennoskandinávie.

26) Viz United Nations Environment Programme. (1999): Global Environment Outlook – Forests. On-line text (http://www.grida.no/geo2000/english/0120.htm#img183a).

27) Viz The Columbia Electronic Encyklopedia. (2006): The Arctic – Natural Resources. On-line text (http://www.infoplease.com/ce6/world/A0921118.html).

28) Viz Gnosis9.net. (2005): Klimatické změny a boj o nerostné suroviny v Arktidě. On-line text (http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005080011).

29) Viz BBCCzech. (2005): Ztratí oteplováním Kanada vliv nad severními vodami? On-line text (http://www.bbc.co.uk/czech/indepth/story/2005/08/050821_fooc_canada.shtml).

30) Viz tamtéž.

31) Viz Baar, V.: Hospodářský zeměpis-Regionální aspekty světového hospodářství, Praha, Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., 2003, str. 22.

32) Viz Přírodní léčiva. (2006): Začíná boj o nerostné bohatství Arktidy. On-line text (http://www.prirodnileciva.cz/zacina-boj-o-nerostne-bohatstvi-arktidy+a204779/).

33) Viz Ekolist. (2004): Norsko hledá nová místa pro těžbu ropy v Arktidě. On-line text (http://ekolist.cz/zprava.shtml?x=175018).

34) Viz United Nations Environment Programme. (1999): Global Environment Outlook – Social and economic background. On-line text (http://www.grida.no/geo2000/english/0118.htm).

35) Viz Hospodářské noviny. (2005): Kanaďané bojují s Dány o arktickou ropu. On-line text (http://hn.ihned.cz/2-16661030-500000_d-b6).

36) Viz Euroekonom. (2006): Ropa, zbraň nebo černé zlato? On-line text (http://www.euroekonom.cz/afin/za-ropa.html).

37) Viz Gnosis9.net. (2005): Klimatické změny a boj o nerostné suroviny v Arktidě. On-line text (http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005080011).

38) Viz Euroekonom. (2006): Ropa, zbraň nebo černé zlato? On-line text (http://www.euroekonom.cz/afin/za-ropa.html).

Zdroje

1) Glick, D. – Montaigne, F. – Morell, V. (2004): Signs from Earth. National Geographic 2004, č. 3, 2-75.

2) Baar, V. Hospodářský zeměpis-Regionální aspekty světového hospodářství. Praha, Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., 2003.

3) National Geographic Česká republika. (2004): Arktida v ohrožení. On-line text (http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=773).

4) Přírodní léčiva. (2006): Tání grónských ledovců je nečekaně rychlé – oceány stoupají. On-line text (http://www.prirodnileciva.cz/tani-gronskych-ledovcu-je-necekane-rychle-oceany-stoupaji+a584779/).

5) U.S. Environmental Protection Agency. (2006): Coastal Zones and Sea Level Rise. On-line text (http://www.epa.gov/climatechange/effects/coastal/index.html).

6) U.S. Environmental Protection Agency. (2006): Polar regions. On-line text (http://www.epa.gov/climatechange/effects/polarregions.html#arctic).

7) United Nations Environment Programme. (1999): Global Environment Outlook – Forests. On-line text (http://www.grida.no/geo2000/english/0120.htm#img183a).

8) The Columbia Electronic Encyklopedia. (2006): The Arctic – Natural Resources. On-line text (http://www.infoplease.com/ce6/world/A0921118.html).

9) Gnosis9.net. (2005): Klimatické změny a boj o nerostné suroviny v Arktidě. On-line text (http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005080011).

10) BBCCzech. (2005): Ztratí oteplováním Kanada vliv nad severními vodami? On-line text (http://www.bbc.co.uk/czech/indepth/story/2005/08/050821_fooc_canada.shtml)

11) Přírodní léčiva. (2006): Začíná boj o nerostné bohatství Arktidy. On-line text (http://www.prirodnileciva.cz/zacina-boj-o-nerostne-bohatstvi-arktidy+a204779/).

12) Euroekonom. (2006): Ropa, zbraň nebo černé zlato? On-line text (http://www.euroekonom.cz/afin/za-ropa.html).

13) Ekolist. (2004): Norsko hledá nová místa pro těžbu ropy v Arktidě. On-line text (http://ekolist.cz/zprava.shtml?x=175018).

14) United Nations Environment Programme. (1999): Global Environment Outlook – Social and economic background. On-line text (http://www.grida.no/geo2000/english/0118.htm).

15) Hospodářské noviny. (2005): Kanaďané bojují s Dány o arktickou ropu. On-line text (http://hn.ihned.cz/2-16661030-500000_d-b6).

16) Gnosis9.net. (2005): Masivní tání trvalého ledu v Arktidě – 14 procent za rok. On-line text (http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2006090014).

17) All Things Arctic. (1998): Arctic Science and Research. On-line text (http://www.allthingsarctic.com/science/index.aspx).

18) National Snow and Ice Data Center. (2006): What is the Arctic? On-line text (http://nsidc.org/arcticmet/basics/arctic_definition.html).

19) Arctic Council. (2006): About. On-line text (http://www.arctic-council.org/).

20) Arctic Council. (2006): Programme for the Norwegian chairmanship of the Arctic Council 2006-2008. On-line text (http://www.arctic-council.org/Files/AC_Programme_2006-2008.pdf).

21) Arctic Circle. (2006): Natural Resources. On-line text (http://arcticcircle.uconn.edu/NatResources/). – včetně pododkazů

22) Seaplanet. (2002-2006): Severní pól – Arktida – Stručná historie objevování. On-line text (http://seaplanet.web2u.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=171).

23) Rükl, A. – Novotný, J. – Hašek, A. Rodinný atlas světa. Praha, Kartografie Praha, a. s., 2000.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *