Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti

Do sekularizovaného Turecka, nadaného významnou strategickou polohou, jezdí mnozí Evropané na dovolenou a znají alespoň společenský povrch. S dosud poměrně izolovanou Arménií je to horší. Přitom jde o stát starému kontinentu, který neustále zdůrazňuje společné křesťansko-židovské kořeny, kulturně daleko bližší.

Arméni ostatně cítí velikou hrdost na fakt, že patří k prvním christianizovaným (křest přijali počátkem 4. století n. l.) a jejich sakrální stavby náleží ke starobylým architektonickým skvostům. K nechuti Osmanů prosluli též jako obratní obchodníci. Pozici blízkou postavení obdobně ekonomicky zdatnému židovstvu za Třetí říše získali Arméni během první světové války, kdy byli označeni za tajné spojence dotírající ruské armády. Výsledkem se stala genocida – následně (a mnohdy dodnes) vydávaná za nešťastný vedlejší důsledek přímých bojových akcí.

Situace se povážlivě zhoršila v 90. letech 19. století, kdy sultán Abdülhamid II. neadekvátně zareagoval na vzestup národnostního cítění Arménů a nechal jich mnoho pobít. Další masakry se odehrály zkraje minulého věku poté, co roku 1908 Istanbul de iure ztratil další balkánskou oblast: Bosnu a Hercegovinu.

Neomezená sultánova moc se zhroutila přesně před sto lety: po převratu se postupně dostali k moci turečtí nacionalističtí radikálové ze strany Jednoty a pokroku, v Evropě známí jako mladoturci. Sympatie Západu si získali tím, že razili konstitucionalismus. Šlo o pestrou směs vlastenců toužících po „vyléčení“ vlasti z choroby všeobecného úpadku. Říše s mnoha regionálními identitami a rozvráceným hospodářstvím se však nadále zmítala ve zmatcích. Z nich profitovali mnozí. Po Rakousku-Uhersku, jehož infanterie musela, jak se zpívá ve známé písni „Hercegovina“, šturmovat Sarajevo, se na situaci přiživovala například Itálie, jež tři roky po agresi Vídně uchvátila severoafrické Tripolsko. K dalším změnám došlo po balkánských vojnách. Územní ztráty a podlamování už tak oslabené autority Vysoké Porty předcházely počátku prvního globálního konfliktu. V jeho přímém důsledku zanikly hned čtyři monarchie: německá, podunajská ovládaná Habsburky, carské impérium a Otomanská říše. Poslední případ byl asi nejmenším překvapením, jelikož o asijském polofeudálním kolosu na hliněných nohou si cvrlikali vrabci na drátech vedoucích do celého světa.

Důvody a rysy arménské genocidy

Genocida arménského lidu byla produktem komplikované atmosféry první světové války. Záminkou k promyšlenému útoku na civilisty se staly aktivity arménských vojáků v carských službách a činnost protiosmanských geril, jež úzce spolupracovaly s portě tradičně nepřátelskými Rusy, spolustrůjci nezávislého Bulharska, podporovateli Srbů, Černohorců a dalších nábožensky (většinou i jazykově a etnicky) spřízněných národů. Úsilí „očistit“ stát od neturkického živlu mohlo začít. Probouzela se sice i stará nenávist vůči Řekům, Arméni, domněle smrtelní nepřátelé panturkismu, ale byli v systematických plánech masakrů upřednostněni.

Letopočty 1915 a 1916 znamenaly nejenom neúspěšný pokus uplatnit Churchillův projekt námořní invaze v Úžinách, známý také ze slavného akčního filmu s Melem Gibsonem Gallipoli, nýbrž i naplnění vyhlazovacího projektu. Mnozí aktéři jej chápali i ve smyslu nezbytných kroků k nastolení všetureckých idejí (arménská populace měla být bariérou zamýšleného svazku Turků a Ázerbájdžánců). Za pomoci propuštěných kriminálních živlů a pod zástěrkou pouhých deportací probíhaly masové popravy mužů, ženy, děti a starci postupovali v „nesmyslně“ si zacházejících kolonách do sběrného centra ve vzdáleném městě Aleppu – anebo ještě dál, do pustých končin Mezopotámie. Málokdo tyto pochody přežil. Ti, co jeli ve vlacích, měli svým způsobem štěstí, neboť nebyli přímo vystaveni přírodním vlivům. Přístup k vodě býval jen za úplatu a zdroje potravin patřily úmyslně k natolik chudým, až vězňové šíleli nedostatkem. Zahraniční svědek, diplomat, o tom ve zprávě nadřízenému napsal: „Je na ně tak žalostný pohled, že pro to nenalézám slov. Téměř bez výjimky jsou v hadrech, špinaví, hladoví a nemocní. Na pochodu jsou už dva měsíce, bez možnosti se umýt a převléknout, musejí spát venku a jsou pořád o hladu. Byl jsem svědkem, když jim rozdávali jídlo. Chovali se jako divá zvěř. Vrhli se ke strážným, kteří ho přinesli, ti je začali tlouct holemi a několik jich zabili. Při pohledu na ně mohl člověk jen těžko uvěřit, že má před sebou lidské bytosti.“ Jiný popis, jenž se ve všem podstatném shoduje i s názory mnoha dalších pozorovatelů, neúprosně rozvíjí hekatombu o další podrobnosti: Arméni prohledávali kobylince, aby našli nestrávené zrno a požívali „trávu, hmyz a plevel“.

Počet zavražděných nebo jinak postižených nelze přirozeně určit přesně, odhady obětí zbavených života se pohybují mezi „pouhými“ několika sty tisíci (Turci) a 1 500 000 (Arméni). Pravděpodobně šlo minimálně o milion osob. Neblahá byla při „první moderní genocidě“ úloha spojenců Istanbulu, tzv. ústředních mocností – německého císařství a Rakouska-Uherska. Obě země se obávaly nežádoucího rozkolu a povětšinou volily postoj „bližší košile než kabát“.

Turecká republika versus arménská otázka

Státnost uctívaného diktátora Mustafy Kemala Atatürka (1881–1938), stojící na vůdcovství, sekulárním vojsku a stupňovaném nacionalismu, se k mrazivým událostem čelem nepostavila. Není divu: navázala na mnohé ideje národoveckých strůjců vyhlazování. Revoluce shora, která mimo jiné iniciovala pozoruhodné sblížení se sovětským Ruskem, naopak zpochybnila programovou likvidaci arménské populace. Značně vágní paragraf „urážka turectví“ stále platí a mnozí jeho důsledky pocítili na vlastní kůži. Hlavně v dobách, kdy měly zelenou dobře organizované pokusy oficiálních činitelů falšovat (za pomoci historiků) nejnovější dějiny. Též proto dodnes důsledně nedořešená „arménská otázka“ náleží do skupiny historických, národnostní nesnášenlivostí podbarvených zátěží Ankary, které bezprostředně snižují šance na kýžené přijetí sedmdesátimilionové regionální mocnosti do Evropské unie.

Turecká republika patří ke státům nejzatíženějším špatnými vztahy se sousedy, trpí ale i vnitřním konfliktem s radikálními členy kurdské menšiny. Obdobnou pověst jako Kurdská strana pracujících (PKK) získala v sedmém a osmém desetiletí minulého století i Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA), jež napadala představitele nástupnického státu Otomanské říše v cizině a požadovala řádné uznání genocidy, jakož i odškodnění za stará příkoří. Tajnými operacemi byla sice zneškodněna, ovšem přetrvávající bezpečnostní rizika mimo jiné nutí místní vládu k udržování početné, dobře vyzbrojené a stále obdivované armády.

Turecká pospolitost, mezinárodně důležitá také kvůli energetické bezpečnosti, sice posud svou plnou morální odpovědnost uznat odmítá a zájem předků na kompletní likvidaci Arménů popírá, leč učinila notný krok kupředu. Ankara dlouho nehodlala Arménii vůbec uznat, dokonce proti ní podpořila národnostně a nábožensky spřízněný Ázerbájdžán, když mezi lety 1992–1994 obě země bojovaly o Náhorní Karabach, a zavedla blokádu hranice. Nicméně touha po trvalé zástavě v Bruselu a tlak USA vedly ke změnám. Zlepšení turecko-arménských vztahů napomohla také tzv. fotbalová diplomacie, vzdálená paralela k někdejší americko-čínské diplomacii „pingpongové“.

Důsledkem váhání řady historicky křesťanských států starého kontinentu ohledně možnosti inkorporace „Atatürkových dědiců“ do Evropského společenství se nicméně stává určité provýchodní (tj. proíránské a do jisté míry proruské) taktizování. Přitom lze právem předpokládat, že ve věci odbourávání odvěkého nepřátelství bude Moskva, patron Arménie, nanejvýše ostražitá. Mezi její prvořadé geopolitické cíle nepatří ta varianta, jež by byla logickým důsledkem uvolnění „dědičného nepřátelství“, tj. kdyby nábožensky spřízněný chráněnec pocítil přílišné bezpečnostní uvolnění.

Rychlému narovnání starých křivd nenasvědčují ani kulturní zvyklosti širšího areálu, kde má svou odvěkou váhu krevní msta či tradice násilného řešení problémů vůbec. Nehledě na to, že své zájmy tu má také Írán, jemuž panturkismus nemůže být sympatický. Nepřehlédnutelnou entitou se konečně stala i Gruzie, jejíž vzdálený příznivec, USA (vedle Francie největší nová vlast arménské diaspory), naléhá na pokračování procesu oslabení místní role Ruska (pro Arménii klíčového ekonomického partnera).

Zda obě inkriminované strany, rozdělené propastně hlubokým rozporem s potenciálem přerůst znovu v horký konflikt, nakonec přeci jen dohodu o vyrovnání s krvavou minulostí ratifikují a naplní (když stoupenci normalizace vztahů mezi Turky a Armény překonají odpor opozice ve svých zákonodárných sborech nebo na náměstích a ulicích), mohly by být rezonance smírčího procesu široké.

Prozatím je zde ale jen jedno veliké jestli…

Vyšlo v Revue Politika 2/2010

Autor: Pavel Kopecký, politolog a historik, Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *