Bezpečnost nebezpečných amatérů

Poslední týdny v českém veřejném prostoru takřka úplně pohltily buď takzvané církevní restituce anebo předtím spor o trestní ne/vydání Vlasty Parkanové. Druhdy ministryně obrany, během jejíhož funkčního období znechucení vojáci sarkasticky meldovali: „Sloužíme Vlastě!“ měli pádný důvod, neboť tehdy si z kvalit vedení rezortu tropily legraci snad i toaletářky MO ČR.

Pověstně labilní Parkanová očividně nedokázala nic jiného než se psí devótností zpívat – čehož „repete“ se zřejmě ulekl Miroslav Kalousek, již tehdy tupě škrtat při rušení záchranných vojenských praporů, případně věnci vuřtů dekorovat služební plemena. Na jednání branných výborů Parlamentu České republiky „přirozeně“ moc nechodila, jelikož o svém úřadu znala jen, kde má kancelář, kde jídelnu a kde nalézt záchody. Rozhodovali za ní „vlčáci“, šedé eminence dotyčnou dámou formálně řízené instituce.
Neúčastmi proslulo i rokování sněmovny, kde se projednávalo vydání její místopředsedkyně. Nejnápadnější mi přišla absence dalšího, vlastně dlouholetého „amerického radaristy“, stávajícího ministra obrany Alexandra Vondry. V armádě opět nepříliš profesně ctěného. S bolševickým nábojem navíc zaťatého do přehledné minulosti, jíž zkouší oživovat trapnými akcemi, jakými byla účast při staronovém usazování růžového sovětského tanku výtvarníkem Černým. Starý válečný stroj, jehož dehonestace přinesla kdysi všestranné zhoršení vztahů s Rusy, získal tentokrát „vylepšení“ o topolánkovsky vztyčený prostředník…

Protože Vondra naopak chyběl při zásadní diskuzi o osudu své kolegyně, bylo by už naprosto pošetilé – zvláště když letos obhajuje senátorský mandát – čekat jeho účast při veřejných diskuzích na téma osudu našich braných sil. Což je záležitost probíraná obecně pohříchu málo. Když, tak většinou v rámci různých pohodlných klišé. Třeba „bezpečného nepřítele“ Ruska. V jedné televizní rozpravě ho inkriminovaný chartista dokonce propojil s polohou Česka mezi Moskvou a Berlínem.

K zajímavým výjimkám domácího veřejného diskurzu náležela nedávno v Senátu PČR konaná konference Česko a střední Evropa ve druhé dekádě 21. století. Vystoupil na ní mimo jiné novopečený šéf gen. štábu, Petr Pavel, o němž se obecněji ví maximálně to, že je skutečný válečný veterán, Rytíř Čestné legie a do funkce jej jmenovali na Petra a Pavla. Z jeho názorů šlo poznat, že oproti svým předchůdcům (zejména generálu Štefkovi z nezdravých časů „sloužení Vlastě“) nepostrádá vyšší vzdělání, rozhled i zkušenostmi poučené odhodlání.

Je velikým otazníkem, jak si v reálu povede. Možnosti ohraničuje žiletkový drát nedostatečné politické koncepce či minové pole slabé armádní „casy“ a možnosti jejího odklánění. Pardon, opětně nežádoucího směrování civilní správou armády.

Stojíme dnes přitom na počátku takzvaného asijského století, s nímž se nutně pojí zásadní geopolitické změny. Na ně právě domácí elity nesvedou většinou reagovat jinak než emocionálně. Hodně to vysvitlo z neúspěšného pokusu pravice o „odevzdání se do Bushovy vůle“ za vlády kabinetu Mirka Topolánka a pak z následné frustrace kvůli obamovskému příklonu k Polákům. Kráčí vlastně o nechtěnou exhibici myšlenkové ENTROPie. Nebezpečný amatérismus.

Autor: Pavel Kopecký, politolog. Ve skrácené podobě zveřejnil časopis Revue Politika.

One comment

  1. Nejnovějším trendem, který, zdá se, pochází ze samotné armády je změna koncepce Aktivních záloh AČR, podle které by záložáci mohli být nasazení i mimo ČR i v rámci zdokonalovacích cvičení v zahraničí a celkově jsou posunuti na vyšší level. Z mého pohledu je to krok správným směrem, neboť investice do lidského kapitálu jsou z dlouhodobého hlediska prospěšnější než do techniky, což je trend, který pokud má být koncepce úspěšná a nahnat do záloh se všemi benefity, které armáda plánuje, několik tisíc lidí, asi to jediné na co zbudou peníze za současného rozpočtu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *