flickr

El Caracazo – Venezuelské černé pondělí

Štítky:

1. Úvod

Cílem tohoto textu je přiblížit tzv. El Caracazo, události několika týdnů ve Venezuele v roce 1989, které ovlivnily vývoj v zemi na minimálně další dekádu a které jsou v politickém diskurzu v zemi vzpomínané do současnosti. Protože byl text původně zpracován jako studie do kurzu „Kolektivní násilí“, velká pozornost je v rámci demonstrací věnována i tomuto fenoménu. V první kapitole se zaměříme na uvedení tématu v kontextu nejen politickém, ale i socioekonomickém a historickém, jež bude sloužit jako vodítko pro pochopení nadešlé situace ve Venezuele. Následující kapitola bude více specifická a bude se zaměřovat na jednotlivé aktéry a jejich roli v kolektivním násilí s pomocí terminologie Charlese Tillyho. Tato terminologie bude využívaná i dále v textu. Kapitola třetí se zaměřuje na popis situace tak, jak nastala v roce 1989 a jakým způsobem se vyvíjela v čase. Nedílnou součástí jsou následující dvě kapitoly, které budou shrnutím následků jak z pozice aktérů z krátkodobého hlediska, tak z toho dlouhodobého, kde bude patrné, jaký dopad tento incident má pro Venezuelu dodnes, což bude následně shrnuto i v závěru.

2. Příčiny kolektivního násilí: Venezuela v krizi

Hledajíc příčiny, které stály za událostmi Carazaca, zjistíme, že se jednalo o důsledek celé řady problémů, kterým Venezuela v předchozích letech neúspěšně čelila. Šedesátá a sedmdesátá léta představovala dobu ekonomické stability, prosperity a růstu. Právě toto období je i přes boje s levicovou guerillou pro svou ekonomickou stabilitu a rozvoj považováno za jakousi zlatou éru. Po znovuustavení demokratického režimu po deseti letech vojenské diktatury v roce 1958 se země rychle stala na své poměry stabilní demokracií, přičemž vlády se díky ropným příjmům, které dosáhly svého vrcholu během (a přičiněním) prvního prezidentství Carlose Andrése Péreze, nerozpakovaly ve velkém do rozvoje země investovat. Více viz například Wilpert (2003).

V osmdesátých letech ale přišel šok. Neřešitelným problémem se totiž ukázal pokles cen ropy. Ten byl způsoben ekonomickou krizí, která se objevila v sedmdesátých letech ve vyspělých průmyslových státech. Jejím nejvýznamnějším katalyzátorem byly zase ropné šoky z let 1973 a 1979. Zjednodušeně se dá říct, že vlivem poklesu těžby ropy a ropného embarga zemí OAPEC (Organizace arabských států vyvážející ropu) na státy podporující Izrael v Jomkipurské válce v roce 1973 ostatní státy svou těžbu postupně zvýšily. OPEC se pak snažil její cenu regulovat a svou těžbu stále více utlumoval. Poté, co Saudská Arábie v důsledku klesajících státních příjmů opět plnou těžbu obnovila, objevil se na světových trzích přebytek této suroviny a její cena postupně mezi lety 1980 a 1986 spadla o více než 50% (Macrotrends 2015, Koepp 2001).

Carlos Andrés Pérez v roce 1990. (zdroj: wikipedia).

Pro ilustraci, v roce 1988 tvořily zisky z prodeje většinou surové ropy do zahraničí zhruba 81% z celkových příjmů zahraničního obchodu. Z celkového HDP země pak zhruba 13% (Haggerty 1993: 97). Ačkoliv se venezuelské HDP pohybovalo ještě v roce 1977 nad úrovní 7.000 amerických dolarů na osobu, o osm let později kleslo na méně než 5.500 amerických dolarů na osobu. I přes to, že s reformami prezidenta Lusichiho (mandát 1984-1989) přišlo i mírné krátkodobé zlepšení situace, v roce 1989 kleslo toto číslo ještě níže, a to těsně nad hranici 5.000 amerických dolarů. Data jsou upravena o vliv inflace (Tradingeconomics 2015b).

Další důležitý ukazatel, inflace, začal dramaticky růst po tzv. Černém pátku. V únoru 1983 se totiž Lusichi odhodlal k  devalvaci Venezuelského bolívaru, do té doby stabilní měny. Tento krok podpořený dalšími opatřeními sice na nějakou dobu pomohl venezuelské ekonomice k růstu, na druhou stranu ale také rozpoutal do dnes nekončící inflační spirálu (Haggerty 1993: 84, Menéndez 2012). Inflace dosáhla v roce 1989 míry zhruba 84% (Tradingeconomics 2015a), omezovala schopnost země půjčovat si a splácet své zahraniční dluhy. Ačkoliv se prezidentova administrativa snažila zemi reformovat, negativní vývoj se zkrotit nepodařilo. V prezidentské kampani v roce 1988 byla proto ekonomika, jak už tomu bylo i v předchozích volbách, hlavním tématem.

Země byla i v postupně se horšící sociální krizi. Vlivem snižujícího se výkonu ekonomiky (především zmíněný nárůstu inflace) se začal v osmdesátých letech zvyšovat počet lidí žijících pod hranicí chudoby (The World Bank 2015). Velká část těch, kteří byli zvyklí na populistická opatření posledních desetiletí, si nově musela zvykat na tvrdou realitu. Do toho si ale země procházela také tvrdou politickou krizí. Faktická podoba způsobu vlády ve Venezuele v osmdesátých letech byla určena takzvaným Paktem z Punto Fijo z padesátých let (Haggerty 1993: 23). V něm se tři tehdy největší strany, Demokratická akce, COPEI (křesťanští demokraté) a Demokratická republikánská unie, dohodly na rozdělení moci, čímž chtěly zaprvé eliminovat vliv levice, ale také stabilizovat mladou demokracii (Alvarez 2011). Na tomto místě je třeba si také uvědomit sílu populismu, který byl v politice latinskoamerických zemí takřka vždy přítomný. Právě populistická politika podporovaná zisky z ropy pomáhala pravicovým stranám získávat ve Venezuele během padesátých, šedesátých a sedmdesátých lete podporu veřejnosti. Znamenala ale také mimo jiné hluboké zadlužení země a takříkajíc „zpohodlnění“ velké části obyvatelstva částečně závislého na sociálních jistotách. Nedostatek rozvoje ekonomiky postavené z drtivé většiny na vývozu surové ropy nakonec při příchodu krize znamenal to, že se jí Venezuela neměla jak bránit. Další populistické sliby politiků, které v době krize přicházely, nemohly být kvůli nedostatku financí naplňovány, což ale pobuřovalo obyvatelstvo, které si už na svůj určitý standard zvyklo. Stále častější proto také začaly být různé formy protestu, především stávky, blokády, ale také nepokoje (López-Maya 2002).

V této situaci zemi zastihl rok 1988 a prezidentské volby. Jejich vítěz, kandidát strany Demokratická akce Carlos Andrés Pérez, který již tento post zastával v bohatých sedmdesátých letech, sliboval lidem další prosperitu. Během své volební kampaně odmítal přijetí systému úsporných opatření navrhovaných zemi Mezinárodním měnovým fondem (MMF), jež by na jednu stranu umožnil Venezuele přijímat další zahraniční půjčky, na druhou stranu by ale měl nepříjemný dopad na obyvatelstvo. Pérez volby vyhrál ziskem nadpoloviční většiny hlasů již v prvním kole. Hned několik dní nato ale nepopulární úsporná opatření MMF přijal. Následná vlna zdražování pak vyústila v několikadenní krvavé protesty obyvatel známé jako Caracazo (The Econimost 2011).

Zajímavý pohled na venezuelskou realitu nabízí Javier Corrales, americký politolog, který se pokouší vysvětlit vývoj tamní politiky v posledních několika desetiletích prostřednictvím cyklů. Poté, co se naplno projevila ekonomická krize, se na ni každý nový prezident pokoušel reagovat ekonomickými reformami. Jejich efekt byl ovšem pouze krátkodobý a brzy se země ocitla opět v problémech. V dalších prezidentských volbách slibovali kandidáti zlepšení situace a četná populistická opatření, kterými sbírali hlasy. Jelikož se ale opakoval předchozí vzorec, tedy mírné zlepšení a poté zhoršení situace, vítězný kandidát nebyl schopen své sliby naplnit. Voliči proto opět přesunuly svou podporu k jinému kandidátovi. Tyto cykly je ve Venezuele možné spatřit už od osmdesátých let, přičemž se jim svou délkou vymyká dlouhá vláda Hugo Cháveze. S jeho smrtí a čím dál tím horším stavem místní ekonomiky se ale zdá, že i tento cyklus je u svého konce (Corrales 1999).

maxresdefault
Tento snímek je sice ze současnosti, ale stejné fronty na základní potraviny museli Venezuelané stát i na konci devadesátých let. (zdroj: wikipedia).

3. Představení jednotlivých aktérů

Ve sledované situaci kolektivního násilí protestů Caracazo můžeme rozdělit dva základní tábory. Prvním z nich je tehdejší venezuelský režim, jenž byl v té době ustanoven jako režim demokratický, a který byl aplikován po pádu diktatury na konci 50. let.  Venezuela se tak stala jedinou konsolidovanou demokracií v Latinské Americe. Druhého aktéra a hybatele celé demonstrace bychom mohli podle Tillyho kategorizace označit jako: poddaní či občané. Zde mluvíme o obyčejných lidech, kteří nesouhlasili s kroky, jež podnikli političtí zástupci neboli opět podle zařazení dle Tillyho: činitelé vlády. Mezi těmito skupinami následně můžeme pozorovat i hranici „my“ a „oni“, kde se jednalo především o vymezení se chudých (těch, kterých se to dotklo a šli demonstrovat do ulic) od těch bohatých (tedy vládnoucí složky, které byly podle chudých zodpovědné za následující situaci) a následně zde bude rozvedeno, jak se tato hranice měnila (Tilly 2006). V této kapitole budou popsány postoje jednotlivých aktérů.

3.1. Činitelé vlády – venezuelská vláda

Prezident se krátce po volbách rozhodl přijmout neoliberální ekonomické reformy, přičemž tento krok ve své předvolební kampani popíral. Je možné, že tento postup později shledal jako nezbytnou pomoc zemi. Příliv nových peněz by jí totiž pomohl z části zahraničních dluhů. Z dlouhodobější perspektivy tedy zřejmě chtěl podpořit zlepšení ekonomické situace, což ale bylo stanoviskem, jež se dotklo především těch nejchudších. Po vypuknutí násilí se venezuelská vláda rozhodla pro vyhlášení zákazu vycházení a nasazení armády pro potlačení demonstrací, což bude detailněji rozebráno v popisu samotné události (Embassy of the Bolivarian Republic of Venezuela to the UK and Ireland 2009).

3.2.  Demonstrující

V první fázi demonstrací bylo zřetelné, že se lidé neobrátili pouze proti vládnoucím složkám, ale ze začátku například i proti řidičům autobusů. Lidé totiž v této fázi nerozlišovali mezi tím, koho se tyto vládní kroky dotkly, ale útočili proti těm, jež po nich tyto vyšší ceny vyžadovali. Zpočátku v rámci demonstrací nevládla přesná hierarchie a nebyly formulovány konkrétní požadavky, přičemž tím hlavním stanoviskem bylo ukázat venezuelským vládním složkám, že lidé jsou nespokojení s dosavadní vládní politikou, kterou se země ubírala a akt protestů, rabování a znehodnocování majetku byl pro ně jakousi satisfakcí s dlouhodobým utlačováním. (Tamtéž 2009).

Lidé se mobilizovali ke vzpouře proti v té době existujícímu de facto dvou stranickému režimu a neo-liberálním ekonomickým změnám, které byly prováděny pod patronátem nově zvoleného prezidenta Carlose Andrese Péreze. Postoj demonstrujících byl tedy jasně proti takzvanému úspornému balíčku „Paquete“. Hlavním hybnou silou demonstrace bylo samotné přežití, jelikož ti nejchudší si díky této reformě nemohli dovolit základní potřeby pro přežití. Nezanedbatelnou roli hráli také policisté, kteří se v mnohých případech přidali na stranu protestujících, protože stejně jako ostatní byli ovlivněni změnou mezd a cen potřebných komodit (Tamtéž 2009).

Stanovisko tedy bylo jednoznačné, požadavek ekonomických jistot a nutnost nápravy nespravedlnosti na nejchudších, spolu s požadavkem bezúhonné vlády plnící deklarovaná stanoviska svých předvolebních postojů.

Venezuelští policisté v roce 1989 na ulicích Caracasu. (zdroj: flickr).

4. El Caracazo

Caracazo (v některých příspěvcích označení sacudón) je pojmenování protestů, jež se odehrály ve Venezuele roku 1989. Tyto protesty se konaly jak v hlavním městě Caracas, tak i v okolních menších městech. Celá událost začala dne 27. února a byla vyústěním především nespokojeností s vládními rozhodnutími týkající se hospodářských reforem. Zde se jednalo především o pokles ceny ropy a problémy s korupcí (více viz kapitola č. 2). V této kapitole seminární práce bude popsán detailní průběh situace a další nezbytné aspekty formující tyto události.

4.1. Detailní popis situace

 První den

 V pondělí 27. února 1989 se nedaleko hlavního města Carasas (asi ve 30 km vzdáleném městě Guarenas) lidé začali bouřit proti zvýšeným cenám jízdného (dvojnásobné zvýšení), která šla přes rámec jejich finančních možností a zapříčinila tak nemožnost dojezdu především za prací. Hlavním terčem na počátku demonstrace tedy byli řidiči prostředků hromadné dopravy, kteří ovšem zvýšením jízdného museli reagovat na nastalou ekonomickou situaci. Nejprve dav spontánně zakročil na autobusovém nádraží, kde proběhlo drancování a zapalování autobusů a odtud se postupně přemístil do ulic a přikročil k rabování obchodů. V tuto chvíli se také násilí začalo zintenzivňovat. Jelikož se jednalo o nečekanou situaci, odehrála se prozatím bez zásahu policie. (Márquez 2009) V tuto chvíli se navíc nedostavil pouze nedostatek včasné intervence, ale někteří policisté měli rozkazy k nepřijímání opatření, což v prvním dnu vedlo spíše k ochromení a chaosu v celé této situaci (IT1me 2015).

Tyto události se odehrávaly v ranních hodinách okolo půl osmé. Informace o demonstraci se díky zpravodajskému pokrytí začaly velice rychle šířit a začalo tak podněcování k podobným událostem v různých čtvrtích především hlavního města. To vedlo k zablokování strategických místu, jako jsou například: Central University of Venezuela, Instituto Universitario Politecnico a dvou hlavních silnic v centru města. Okolo druhé hodiny odpolední se demonstrantům podařilo zablokování další důležité infrastruktury, což přinutilo řidiče k opuštění vlastních vozidel. Ke konci dne bylo téměř celé město zaplaveno demonstranty, kteří usilovali o nápravu situace. Podobné scénáře se odehrávaly téměř ve všech velkých městech Venezuely (Ness 2009). Rabování a další aktivity se stávaly organizovanějšími a to především v nočních hodinách (Embassy of the Bolivarian Republic of Venezuela to the UK and Ireland 2009).

Následující dny

Dne 28. února byla povolána Národní garda, jež byla složena především z mladých mužů z venkova, kteří byli leckdy poprvé v hlavním městě, což do jisté míry ochromovalo jejich taktické a strategické využití. Lidé stále pokračovali v rabování, které už nezahrnovalo pouze nezbytné věci pro přežití, ale i věci, které si nikdy před tím nemohli dovolit nebo věci nad míru jejich reálného využití. Zde bychom mohli spatřit to, co Tilly (2006) pojmenovává jako oportunismus, neboli situaci, kdy jednotlivci či skupiny využívají situace k obohacení se. V tento den byl tehdejším prezidentem Perézem vyhlášen výjimečný stav spolu se zákazem vycházení po šesté hodině odpoledne. Byly také pozastaveny některé články Ústavy, především ty, které se týkaly práv na individuální svobodu, osobní bezpečnosti, nedotknutelnosti obydlí, svobody projevu a dalších, které omezovaly demonstraci a vedly až k perzekučním následkům. Tyto práva byla zcela obnovena do 22. března 1989 (IT1me 2015).

Po tomto oznámení a nasazení Národní gardy nastal v ulicích naprostý chaos, během něhož zahynuly stovky lidí. Situace ve stejné podobě trvala necelý týden. Oficiální prohlášení venezuelské vlády obsahovalo zprávu o necelých třech stovkách obětí, ale pozdější vyšetřování ukázalo, že jedna z márnic napočítala sama za sebe přes tři sta obětí (Ness 2009). Jak uvádí Amnesty International (1991), během zásahů docházelo ze strany bezpečnostních složek k používání extrémního násilí a brutality. Ty se účastnily svévolného zabíjení (mimosoudních poprav) v domech či davech, mučení a násilného zadržování v celách. Násilná forma demonstrace si tedy vyžádala přes 2000 zraněných, tisíce zatčených lidí a obrovské škody. Ohledně počtu mrtvých se stále spekuluje, přičemž nejnižší oficiální počet byl stanoven na 396 mrtvých (Vivanco 2012). Toto číslo je nejasné a spekulativní především z důvodů pohřbívání do masových hrobů, kam byli lidé ukládáni naprosto anonymně (Graingera 2011).

Právě nošení zraněných je jedním z hlavních témat fotografií z události. (zdroj: informacionaldesnudo).

5. Výsledky kolektivního násilí: Cesta ke změně

Caracazo měla několik zásadních bezprostředních výsledků, které se projevily krátce po ukončení protestů. Nejjasnějším z nich byla politická nestabilita a upravení programu reforem volného trhu. Carlos Andrés Pérez byl později obviněn z korupce a odstraněn z prezidentského úřadu, přičemž celá tato situace se následně odrazila i na preferencích voličů.

Incident byl prvním opravdu masovým projevem nesouhlasu obyvatel s fungováním politického režimu, jenž byl založen na zmíněném aktu z Punot Fijo z roku 1958. V tomto směru ale žádného důležitého a přelomového výsledku dosaženo nebylo, a to ani jednou ze soupeřících stran – jednalo se o boj bez vítěze, přičemž množství násilí a mrtvých dodnes zůstává pro obyvatele otevřenou ránou. Navzdory obžalobám u Mezinárodního soudu pro lidská práva nebyl zatím nikdo ze strany bezpečnostních sil shledán za tyto excesy zodpovědným, ostatní jsou stále buď ve fázi vyšetřování, nebo promlčení. Až po nástupu Huga Cháveze stát částečně uznal svou zodpovědnost a zaplatil reparace rodinám 66 obětí, které byli zabiti nebo zmizeli v rámci zásahu bezpečnostních sil (Marquéz 2009).

Jedním z dalších výsledků bylo vznesení obvinění proti tehdejšímu ministru obrany Italo del Valle Alliegra za participaci na rozhodnutí o násilném potlačení protestů v ulicích. Vysloužilý generál čelil obvinění z údajné spoluúčasti při zabití a porušení mezinárodních dohod o lidských právech (Grant 2009). Stejným obžalobám rovněž čelili tehdejší armádní důstojníci Manuel Heinz Azpurua, Freddy Maya Cardona a policejní šéf José Rafael Leon Orsonim (Latin American Herald Tribune 2015). Tento akt byl jakýmsi malým odčiněním ze strany vládních složek, které byly za původní situaci zodpovědné. Většinou se ale tato obvinění nepodařilo dotáhnout do konečné podoby nebo byly jejich činy shledány promlčenými.

Až za vlády Huga Chaveze bylo poškozeným nebo pozůstalým uznáno právo na reparace Limb. (zdroj: wikipedia).

6. Zhodnocení kolektivního násilí: Draze zaplacené nic

Pokud se na události přelomu února a března 1989 podíváme s odstupem dnešní doby, je zajímavé sledovat, jaký dopad měly na další vývoj země. Zjednodušeně řečeno se dá říct, že Caracazo nemělo žádný obrovský bezprostřední dopad ve stylu vypuknutí revoluce či začátku občanské války. Znamenalo ale zřejmě, spolu s horšící se ekonomickou situací a neschopností vlády uspokojovat požadavky občanů, které byly do politického systému vkládány, poslední pomyslný hřebík do rakve vládnoucím pravicovým silám. Jestliže ještě v prezidentských volbách v roce 1988 získaly strany participující na paktu z Punto Fijo více než 90% hlasů, v následujícím prezidentském volebním klání v roce 1993 to bylo již jen zhruba 50% (Nohlen 2005).

Z hlediska pokračující politické krize tedy bylo Caracazo jen dalším mezistupněm v postupném procesu přechodu vlády do rukou v předchozích letech úmyslně a systematicky upozaděných levicově smýšlejících politických skupin, který nakonec vyvrcholil vítězstvím Hugo Cháveze Fríase v prezidentských volbách v roce 1998. Chávez se ale špatné politické situace v zemi pokoušel využít už dříve – v roce 1992 proběhly dva pokusy o protirežimní puč, kdy byl při prvním z nich Chávez zatčen a na několik let uvězněn. Jestli mělo Caracazo na tyto události vliv je diskutabilní. Velmi obecně se dá říct, že minimálně pomohlo destabilizaci země, která pak vyústila v tyto pokusy o převzetí moci.

Tradiční strany tak začaly vlivem událostí Carazaza ztrácet v očích venezuelských voličů legitimitu. Vliv na tento pozvolný proces mělo jistě i pozdější odvolání prezidenta Péreze prostřednictvím použití institutu impeachementu. Ten byl obviněn ze zneužití zhruba 17 milionů amerických dolarů k vlastním účelům. I když se obhajoval tím, že peníze šly na pomoc vyhrát prezidentské volby v Nikaragui spřátelené Violettě Chamorno, Nejvyšší soud mu neuvěřil (The Economist 2011). V následujících volbách pak zvítězil nestranický kandidát a bývalý prezident Caldera, za nímž ale už stála část z do té doby upozaděné levice. Společnost pak svou frustraci a nespokojenost s dosavadním stavem dala jasně najevo v dalších volbách konaných v roce 1998. Silná slova a sliby širokých populistických opatření přinesly tehdy Hugo Chávezovy drtivé vítězství v prezidentských volbách, které bylo podpořeno i obrovským úspěchem referenda o změně ústavy o rok později (Partlett 2013).

Ačkoliv se ovšem zpočátku zdálo, že bývalý plukovník Venezuelské armády má na místní problémy recept, po několika letech začala země opět upadat do hluboké inflace, přičemž její ekonomika byla stále slabší. Nic na tom nezměnila ani Chávezova smrt v roce 2013 a nový muž v čele Venezuely, Nicolás Maduro, jenž dříve působil jako ministr zahraničí ve vládě svého předchůdce a dá se tak považovat za jeho ideového následovníka. Důležité je ovšem připomenout, že byl do úřadu zvolen jen těsnou většinou. V současnosti je venezuelská ekonomika na dně (Soto 2015), na což obyvatelé konečně zareagovali v prosinci, kdy ve volbách do kongresu poprvé po dlouhé době významně podpořili proti-madurovskou opozici, jež v hlasování zvítězila. Bude zajímavé dále sledovat, jakým způsobem se s masivními problémy země dále popere.

Jak již bylo zmíněno, oběti násilí byly pohřbívány do masových hrobů. Po letech se díky iniciativám občanů, kteří se s tehdejšími událostmi stále odmítali smířit, postupně rozběhl proces exhumací, kdy byla těla vyzdvihována a postupně odvážena do vojenských nemocnic, kde se zkoumalo a ověřovalo, zda tito lidé opravdu umřeli na následky násilí spojovaného s demonstrací. V roce 2011 byla část obětí pohřbena v hrobech k tomu určených nedaleko hlavního města. Tyto pohřby proběhly k 22. výročí protestů a tento hřbitov se stává jakýmsi pietním místem pro ty lidi, jež chtějí obětem protestů vyjádřit soustrast. Stát se pak pokusil tento svůj vstřícný krok využít ke své propagaci, kdy v ten samý den, kdy proběhl pohřeb, deklaroval, že k takovéto situaci, jako bylo Caracazo, za současné administrativy nemůže dojít a že lid již nikdy nebude takto zrazen (Graingera 2011). Toto vyjádření dokládá to, jakou emocionální sílu tyto více než dvacet let staré události mají. Navíc se také ukazuje to, že se jich dá stále využívat ke své propagaci.

Nakonec je třeba zmínit i jednu zajímavou a ve svém dopadu i závažnou statistiku. Z dlouhodobého hlediska je totiž Caracazo výjimečné svým počtem obětí. I když byly pouliční protesty, stávky či nepokoje ve Venezuele v osmdesátých a devadesátých letech takřka na denním pořádku (López-Maya 2002), jejich intenzita nikdy nedosáhla událostí z přelomu února a března roku 1989. Z dostupných zdrojů je dále možné vysledovat, že po Caracazu radikálně stoupl počet protestů a demonstrací, které lze charakterizovat jako násilné. Ačkoliv je z dnešního pohledu složité přesně určit, jaký vliv mělo Caracazo na podobu pozdějších protestů, je možné, že z určitého pohledu pro další roky použití násilí v těchto protestech legitimizovalo. To dokazuje i celkový počet vražd zaznamenaných ve Venezuele mezi lety 1989 až 1993. Zatímco před událostmi Caracaza byla Venezuela relativně klidnou a bezpečnou zemí, kde se roční počet vražd pohyboval zhruba mezi 8-10 na 100 000, v roce 1989 byl celkový počet zabitých celkem 2 513 – tedy zhruba 13 na 100 000 obyvatel. Nutné je ale přiznat, že více než pět set lidí zemřelo během událostí Caracaza (Briceño-León 2012). Každý další rok pak počet vražd stoupal, přičemž v roce 1993 dosáhl počtu 21 mrtvých na 100.000 obyvatel. I přes určité zpomalení tempa růstu vražd v zemi na konci 90. let se situaci už nikdy nepodařilo stabilizovat na úroveň let 80. a předcházejících. Naopak, podle OSN v zemi počet zabitých od roku 1996 neustále vzrůstá, v roce 2012 to bylo více než 50 mrtvých na 100.000 obyvatel (UNODC 2013: 24 a 33).

prohibido olvidat
„Zakázáno zapomenout““. Na Caracazo je Venezuelany stále vzpomínáno. (zdroj: flickr).

7. Závěr

Venezuela si jako země prošla mnohými demonstracemi a to i za ustanoveného demokratického režimu. Je ale faktem, že Caracazo v sobě neslo jakýsi spouštěcí signál a odkaz, v jehož jménu se následné demonstrace nesly, i když nebyly jeho přímým pokračováním. Tento odkaz je ve venezuelské společnosti zakořeněn dodnes a odkazují na něj především politické elity, kde dochází i k jeho zneužívání a nadužívání. Ze závěrečného hodnocení je patrné, že jméno této události je v dějinách Venezuely nezapomenutelné a lidé stále čekají na mnohé odpovědi. Vláda se k této otázce staví poněkud populisticky, kdy jedním dechem dodává, že nechce nikdy svůj lid takto zradit, ale zároveň nejsou uděleny platné rozsudky, které by mohly být pro mnohé rodiny obětí tou poslední tečkou za těmito demonstracemi a jimi násilným potlačením. Je tedy otázkou, do jaké míry jsou a budou občané spokojeni alespoň s možností uctění památky obětí na důstojném místě, ale zároveň nepotrestáním osob, které v tomto ohledu měly zásadní vinu, a tedy do jaké míry tuto událost můžeme považovat za uzavřenou.

8. Seznam použitých zdrojů:

ALVAREZ, Angel (2011): Countries at the crossroads: Venezuela. Freedom house. Dostupné online: https://freedomhouse.org/sites/default/files/inline_images/VENEZUELA.pdf .

AMNESTY INTERNATIONAL (1991): @Arbitrary Killings in February and March 1989: Victims Exhumed from Mass Graves. Dostupné online: file:///C:/Users/Verunka/Downloads/amr530021991en.pdf.

BRICENO-LEÓN, Roberto (2012): Three phases of homicidal violence in Venezuela. Ciência & Saúde Coletiva, roč.17 čís.12. ISSN 1413-8123. Dostupné onlie: http://www.scielo.br/scielo.php?pid=S1413-81232012001200008&script=sci_arttext .

CORRALES, Javier (1999): Venezuela in the 1980s, the 1990s and beyond: Why Citizen-Detached Parties Imperil Economic Governance. David Rockefeller Centre for Latin American Studies. Newsletter. Dostupné online: http://revista.drclas.harvard.edu/files/revista/files/the_economy_in_latin_america.pdf?m=1437076889 .

GRAINGERA, Sarah (2011): Victims of Venezuela’s Caracazo clashes reburied. Dostupné online: http://www.bbc.com/news/world-latin-america-12593085.

GRANT, Will (2009): Former Venezuela minister charged. Dostupné online: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/8157088.stm

HAGGERTY, Richard A. (ed.) (1993): Venezuela: a Country Study. Washington D.C.: Library of Congress. Federal Research Division. 4. vydání.

IT1me (2015): Caracazo. Dostupné online: http://www.it1me.com/learn?s=Caracazo.

KOEPP, Stephen (2001): Cheap oil! Time, 24. června. Internetový článek. Dostupné online: http://content.time.com/time/magazine/article/0,9171,143673,00.html .

LAPPER, Richard (2015): Venezuela and the Rise of Chavez: A Background Discussion Paper. Council on Foreign Relations, 22. listopadu. Internetový článek. Dostupné online: http://www.cfr.org/venezuela/venezuela-rise-chavez-background-discussion-paper/p9269 .

LATIN AMERICAN HERALD TRIBUNE (2015): Venezuela’s Ex-Defense Chief May Face Charges for ‘89 Repression. Dostupné online: http://laht.com/article.asp?ArticleId=361489&CategoryId=10717.

LÓPEZ-MAYA, Margarita (2002): Venezuela after the Caracazo: Forms of Protests in a Deinstitutionalized Context. Bulletin of Latin American Research, Roč. 21, č. 2, strany 199-218.

MACROTRENDS (2015): Crude oil price history chart. Internetová databáze. Dostupné online: http://www.macrotrends.net/1369/crude-oil-price-history-chart.

MÁRQUEZ, Humberto (2009): VENEZUELA: Wound Still Gaping 20 Years after ‘Caracazo’. Dostupné online: http://www.ipsnews.net/2009/02/venezuela-wound-still-gaping-20-years-after-lsquocaracazorsquo/.

MENÉNDEZ, Fernando (2012): After Chávez: end currency controls and abolish CADIVI. Cordoba group international LLC, 18. června. Internetový článek. Dostupné online: http://www.thecordobagroup.com/tag/banco-central-de-venezuela/ .

NESS, Imanuel (2009): The International Encyclopedia of Revolution and Protest. Dostupné online:http://www.blackwellreference.com/subscriber/uid=/tocnode?id=g9781405184649_yr2012_chunk_g9781405184649304.

NOHLEN, Dieter (2005): Election in the Americas: A Data Handbook. Oxford: Oxford University Press. Druhý díl. Dostupné online: http://www.scribd.com/doc/143986787/Elections-in-the-Americas-v2-pdf#scribd .

PARTLETT, William (2013): Hugo Chavez’s Constitutional Legacy. Brookings, 14. března. Internetový článek. Dostupné online: http://www.brookings.edu/research/opinions/2013/03/14-chavez-constutional-legacy .

SOTO, Noris (2015): Venezuela Economic Crisis to Only Get Worse, Barclays Says. Bloomberg, 25. září. Internetový článek. Dostupné online: http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-09-25/venezuela-economic-crisis-to-only-get-worse-barclays-says .

STRATFOR (2015): Venezuela’s Leaders Prepare for a Risky Election. 19. října. Analýza. Dostupné online: https://www.stratfor.com/analysis/venezuelas-leaders-prepare-risky-election.

THE ECONOMIST (2011): Carlos Andrés Pérez. 6. ledna 2011. Dostupné online: http://www.economist.com/node/17848513 .

THE WORLD BANK (2015): Poverty & Equity. Internetová databáze. Dostupné online: http://data.worldbank.org/country/venezuela-rb?display=default.

TILLY, Charles (2006): Politika kolektivního násilí. Praha: Slon.

TRADINGECONOMICS (2015a): Venezuela Inflation Rate. Internetová databáze. Dostupné oline: http://www.tradingeconomics.com/venezuela/inflation-cpi .

TRADINGECONOMICS (2015b): Venezuela GDP per capita. Internetová databáze. Dostupné oline: http://www.tradingeconomics.com/venezuela/gdp-per-capita

UNODC (2013): Global Study on Homocide. Internetový dokument. Dostupné online: http://www.unodc.org/documents/gsh/pdfs/2014_GLOBAL_HOMICIDE_BOOK_web.pdf .

VIVANCO, Pablo (2012): on 1989 ‘Caracazo’ Uprising Against Neoliberalism in Venezuela. Dostupné online: https://venezuelasolidarity.wordpress.com/2012/02/28/on-1989-caracazo-uprising-against-neoliberalism-in-venezuela/.

WILPERT, Gregory (2003): The Economics, Culture, and Politics of Oil in Venezuela. Venezuela Analysis, 30. srpna. Internetový článek. Dostupné online: http://venezuelanalysis.com/analysis/74 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *