Film Die Welle pohledem teorií totalitarismu a autoritářské osobnosti

Štítky:

Druhá světová válka a rozmach totalitních systémů v celé Evropě započaly zájem společenských věd o náchylnost společnosti a jedince k nesvobodě. Základní otázka zněla, jak se civilizované společnosti stane, že přestane respektovat základní demokratické hodnoty. Objevily se teorie, že sklon k totalitnímu chování je výjimečným vzorcem pro chování německého národa. Toto vysvětlení, jakkoliv pro zbytek světa uklidňující, se brzy ukázalo jako nedostačující. Dvěma významnými událostmi, které těmto názorům zasadily významnou trhlinu, byly Zimbardův a Milgramův experiment, které prokázaly značně znepokojivé sklony lidí ke slepému následování autority a zneužívání moci bez ohledu na národnost.

Předlohou pro film Die Welle (česky Vlna) byl incident na střední škole v americkém městě Palo Alto v Kalifornii. Učitel historie Ron Jones se snažil studentům přiblížit okolnosti, za jakých došlo k nástupu nacismu v Německu 30. let. Tento experiment se rozšířil více, než čekal samotný experimentátor, a k hnutí se spontánně začali přidávat i studenti, kteří původně součástí projektu být neměli. Režisér snímku Die Welle děj zasadil do současného Německa, čímž prohloubil spojení s dějinnými souvislostmi.

Shrnutí díla a prvky totalitarismu a politického extremismu v příběhu

Středoškolský učitel Reiner Wenger chce jako součást projektového týdne vést kurz o anarchii, který už ale zabral jeho kolega Wieland.  Wenger proto nakonec vyučuje kurz o autokratickém řízení společnosti. Celý film je plný analogií a odkazů na různé totalitní systémy, extremistické politické proudy a politologické teorie pojednávající o těchto jevech. Už v tomto momentu je například patrná aplikace teorie, která upozorňuje na ideovou polaritu, ale praktickou příbuznost (z hlediska metod uchopení a udržení moci) pravicových a levicových extremistů. Po prvotním tápání o formě kurzu studenti Wengera přivedou svou zmínkou o tom, že diktatura se v Německu již k moci dostat nemůže, na myšlenku pojmout výuku více prakticky.

Kromě školních scén film nabízí také obrazy ze života mladých německých studentů. Tyto scény ukazují „lesk a bídu“ současného Německa, většina studentů se sice nemá materiálně špatně, ale chybí jim společně sdílené vzory, identita, myšlenky, což vnímají a vyjadřují i sami studenti. Někteří z nich se s těmito problémy vypořádávají konstruktivně (sport, studium), jiní destruktivně (užíváním drog, sprejerstvím, násilím).

Ve třídě jsou zastoupené rozmanité typy osobností, které se různě projevují a různě reagují na probíhající projekt. Ambiciózní, chytrá, ale zároveň panovačná studentka Kara. Její přítel, hráč vodního póla Marco je také chytrý, ale zároveň nejistý, bez přesných životních cílů. Důležitou postavou je Tim, který je ukázkovým osobnostním typem, který je podle klasických politologických teorií nejnáchylnější k podlehnutí totalitní ideologii (viz dále). Z původně nesourodého kolektivu, který je v podstatě náhodným vzorkem studentů, se stává stále sehranější, ale také uzavřenější společnost. Reiner postupně zavádí do výuky více disciplíny – studenti mu musí začít vykat, postavit se, když chtějí mluvit a také mluvit pouze na vyzvání. Účastníci kurzu v průběhu děje upevňují svou společnou identitu – zavádějí uniformy, společný pozdrav, navzájem se chrání proti nepřátelským skupinám.

Adolf Hitler, Říšský sněm (Reichstag), 23. března 1933. (zdroj: Wikimedia).

Někteří se z kurzu pro nesouhlas odhlašují, jiní se ale přidávají, protože nová, neotřelá forma výuky je pro ně atraktivnější. Zde můžeme také pozorovat analogie s „nudnou, komplikovanou“ demokracií a dynamičtějším fašismem, který ve 20. a 30. letech v Itálii, Německu a dalších evropských státech tolik oslovoval právě mladé. Dalším historickým odkazem je zavedení bíle košile jako stejnokroje, což odkazuje na oddíly „hnědokošiláčů“ (SA) v Německu a „černokošiláčů“ (squadristů) v Itálii. Pozornost je věnována také různé motivaci studentů, někteří se účastní, protože si nemůžou dovolit propadnout (racionální důvody), jiní ze zvědavosti nebo sympatií (ideové důvody).

Snímek Die Welle je pozoruhodný i z toho důvodu, že dokáže velmi názorně zobrazit také některé výhody totalitních režimů a extrémistických hnutí. Studenti mezi sebou pociťují větší sounáležitost, více si pomáhají a spolupracují. Stejně tak Reiner Wenger si užívá postavení, do kterého se dostal, respekt studentů a jejich lepší výsledky. Postupně se rodící hnutí Vlna dává možnost vyniknout dříve opomíjeným studentům, každý si v hnutí nachází své místo (někdo tvoří webové stránky, další maluje logo, jiný zase dělá ochranku). Vlna má také integrující charakter, původní rozdíly (východní vs. západní Němec, etnický Němec vs. Turek) se stávají nepodstatnými. Někteří nacházejí zcela nový smysl života.

Sami studenti mezi sebou diskutují o dvojaké povaze některých opatření, například uniforma na jednu stranu stírá individualitu, ale na stranu druhou s jejím zavedením mizí také sociální rozdíly. Rozsazení studentů zajistí, aby schopnější studenti pomáhali těm slabším, ale zároveň dojde k narušení běžných sociálních vazeb ve třídě. Jinou analogií je „demokratická paralýza“ při nacvičování divadelní hry, kdy se studenti nejsou schopni dohodnout na její formě, po vzestupu Vlny jsou studenti ochotnější k podřízení se autoritě. Hnutí se postupně rozšiřuje i mimo studenty kurzu a v reakci na to se formuje opozice. Vše graduje při zápase ve vodním pólu, kdy dojde k výtržnostem a při následném shromáždění studentů v aule, kde se rozhoduje o další budoucnosti hnutí.

Teorie autoritářské osobnosti

Zajímavým sociologickým pojmem, který je spjat s tzv. frankfurtskou školou a T.W. Adornem je autoritářská osobnost, jejíž teorii vědci z tohoto sociologického proudu rozpracovali. Zaměřili se přitom na to, jestli existuje typ osobnosti, která je náchylnější k přijímání antidemokratických myšlenek a totalitního systému. Na základě předběžných studií vypracovali několik výrokových škál, které obsahují různé hodnotící výroky. Jednalo se o škálu etnocentismu (škála E), antisemitismu (škála A–S) a fašismu (škála F). Z výsledků svých studií poté vypracovali tzv. autoritářský syndrom, který zahrnuje:

  • Konvencionalismus – vazbu na maloměšťácký systém hodnot
  • Autoritářskou závislost – nedostatek kritického uvažování ve vztahu k autoritám
  • Agresivní hledání autority
  • Víru v předsudky a stereotypizované myšlení
  • Touhu po síle a sklony k brutalitě
  • Destruktivitu a cynismus – zobecnění nepřátelského postoje vůči skupině
  • Projekci vlastních pudů, motivací a impulzů do vnějšího světa (Petrusek 2017)

Jak lze tuto teorii aplikovat na děj filmu a osobnostní typy, které se v něm vyskytují? Asi nejnázornější postavou, která by tento typ člověka mohla zosobňovat, je student Tim. U tohoto mladíka můžeme pozorovat 5 ze 7 výše jmenovaných bodů[1]. Chybějící autoritu v životě začne spatřovat v učiteli Wengerovi, projeví se u něj násilnické sklony, vymezuje se proti jiným skupinám (anarchistům), od Vlny si slibuje zlepšení svého postavení a přijetí kolektivem (k tomu opravdu dojde). Kolektiv mu zároveň dodává sílu a pocit bezpečí.

U ostatních studentů nejsou tyto projevy tak markantní, nicméně silnou autoritu nakonec uvítá většina z nich. Na většinu studentů se vztahuje i druhý bod o nedostatku kritického uvažování, protože po úvodním hlasování o Reinerovi jakožto vůdci se jeho autoritě už téměř nikdo nevzpírá. Zajímavé je, že chování žádného ze studentů se nevztahuje k prvnímu bodu – konvencionalismu. To vyplývá ze specifické německé situace, neboť rodiče studentů jsou vesměs velmi liberální, sami pohrdají autoritami, a tak se je nesnaží ani vůči dětem uplatňovat. V podstatě tak reprezentují generaci tzv. osmašedesátníků, vůči nimž se dnes v Evropě vymezují tzv. identitární hnutí. Těm naopak vadí, že se generace jejich rodičů rozhodla vzdát všech konvencí, což mladí vnímají jako ztrátu identity a slabost rodičů. Proto studenti účastnící se Vlny autoritu a pevná pravidla vesměs vítají a vymezují se vůči bezbřehému liberalismu rodičů, který je znechucuje.

Max Horkheimer a Theodor Adorno. (zdroj: Wikimedia).

Teorie totalitarismu

Dalším politologickým konceptem, který se do myšlenkové konstrukce filmu promítl, je teorie totalitarismu, resp. totalitních politických systémů. Jako jednu z významných hodnotících škál pro posouzení totalitního systému můžeme použít škálu Carla Joachima Friedricha, původem německého politologa, působícího později ve Spojených státech amerických. Ten jako hlavní rysy totalitního režimu zmiňuje:

  • Oficiální ideologie, na níž systém staví svou legitimitu
  • Masová strana či hnutí, většinou s jediným vůdcem, ovládající systém, nadřazená či velmi propojená se státní byrokracií
  • Monopol vládnoucí strany na kontrolou ozbrojených složek
  • Monopol vládnoucí strany na komunikační prostředky
  • (Tajná) policie zajišťující fyzickou a psychickou kontrolu společnosti, často za pomoci metod represivního terorismu (Říchová 2000: 228)

Oficiální ideologií se stává učení Vlny, jehož cíle můžeme zjednodušeně popsat jako stmelení kolektivu, uvědomění si identity a tím dosažení lepších výsledků. Hnutí postupně ovládá nejen třídu, ale celou školu, vůdcem se stává Reiner Wenger. Wenger a jeho styl výuky je sice trnem v oku některým kolegům, ale pro skvělé výsledky a pochvaly od studentů i rodičů nad ním drží ochranou ruku ředitelka školy. I zde můžeme najít historickou paralelu, protože fašistický a nacistický režim se k moci dostaly i díky spolupráci s některými oficiálními strukturami a využití demokratického systému. V Německu tak zcela legálně jmenoval prezident Paul von Hindenburg Hitlera říšským kancléřem, v Itálii zase král Viktor Emanuel Mussoliniho premiérem.

Někteří studenti postupně začínají silou nutit ostatní spolužáky, aby se k nim přidali. Znemožňují nečlenům Vlny vstup do školy nebo na zápas ve vodním pólu. Taky je různě šikanují, obsazují veřejný prostor sprejováním loga vlny a zabavují letáky hnutí odporu, které se zformovalo z nesouhlasících studentů. Je tedy zřejmé, že ve filmu se projevují prvky totalitních systémů tak, jak byly v moderní politologii popsány a zobecněny.

Závěrem

Snímek Vlna je sice inspirován událostí, která se původně odehrála ve Spojených státech amerických, ale umístit jeho děj do Německa určitě mělo dramatizující efekt. Zatímco v USA zněla původní otázka na začátku kurzu, zda by mohlo v Americe dojít ke vzniku diktatury, v Německu tato otázka zní, zda k ní může dojít znovu. Původní myšlenka je navíc obohacena o problémy současného Německa a jeho specifické podmínky. Zároveň se nejedná o film moralizující, který ukazuje pouze negativní stránky totalitních režimů, ale také důvody, ze kterých se k nedemokratickému učení přidávají i kriticky uvažující lidé.

Navzdory velké názornosti filmu a řadě historických paralel nepůsobí děj snímku uměle, stejně tak postavy jsou velmi přirozené a řeší každodenní problémy spíše než abstraktní filozofické konstrukce a politické systémy. Mladí lidé ve filmu hledají sami sebe, přistupují velmi kriticky (a z části jistě oprávněně) ke generaci svých rodičů, touží po jistotách, ale zároveň po něčem novém. To jim nabízí právě Reinerovo hnutí Vlna. Na úvodní otázku, zda by si lidé zase mohli dobrovolně zvolit autokratické řízení společnosti, film odpovídá jednoznačně  – ano.

 


Poznámky

[1] Konkrétně 2, 3, 5, 6 a 7.


Zdroje

Dennis Gansel. 2008. Německo. Odkaz na YouTube (https://www.youtube.com/watch?v=QBKEi8qamKM).

Petrusek, Miroslav. 2017. “Osobnost autoritářská”. Sociologická encyklopedie. 11. 12. 2017 (https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Osobnost_autorit%C3%A1%C5%99sk%C3%A1). Citováno dne 6. 1. 2018.

Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *