bbc.co.uk

Gulbuddín Hekmatjár: negativní postava afghánského džihádu

Štítky:

Text mapuje život afghánského mudžáhida Gulbuddína Hekmatjára od dob jeho studií po bitvu o Kábul v polovině roku 1992. Věnuje problematice jeho ideové změny z komunisty na islamistu, což jej v afghánské porevoluční realitě vyhnalo do exilu v Pákistánu, kde navázal spolupráci s tamní zpravodajskou službou ISI. Dále jsou zde přiblíženy Hekmatjárovy názory na ideální státní uspořádání a jeho případné šíření za hranice země, zanalyzovány vztahy se Západem za boje proti sovětské okupaci a rozebrány narativ a realita jeho postojů k ženám. Studie závěrem hodnotí, jak popsaná zjištění odpovídají vykreslení Gulbuddína Hekmatjára coby islámského fanatika.

Autor: Klára Šubíková, studentka bakalářských oborů Mezinárodní vztahy a Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Úvod

Gulbuddín Hekmatjár je již od 70. let jedním z klíčových aktérů na afghánské politické scéně. Stál u většiny událostí, které měnily dějiny jeho země. Nutno podotknout, že jen málo z těchto změn bylo k lepšímu, a tomu odpovídá i jeho reputace. Gulbuddín Hekmatjár je jedním z nejhůře hodnocených mudžáhidů a Afghánců vůbec. I přes jeho nezpochybnitelnou dějinnou úlohu toho o Hekmatjárovi není mnoho napsáno. Neexistuje publikace, která by se mu věnovala přímo či alespoň z části. Informace o Gulbuddínu Hekmatjárovi se často vyskytují v doprovodu obratů jako tvrdí se, má se za to či zahraniční diplomat říká, málokdy znějí pozitivně a nezřídka si protiřečí.

V tomto textu se chci věnovat éře, kdy byl Gulbuddín Hekmatjár politicky nejaktivnější a jeho strana vojensky nejúspěšnější – době od jeho studií do poloviny roku 1992, kdy začal destruktivní boj o Kábul, který mudžáhidy zcela připravil o kredit osvoboditelů od sovětských agresorů a pohřbil Hekmatjárovy šance na vládu Afghánistánu. Kdo byl tedy Gulbuddín Hekmatjár, muž, jenž byl od poloviny 70. let na výplatní listině Pákistánské ISI, jehož cílem je čistě islámský stát, a jemuž Afghánci nemohou přijít na jméno?

Kábulská univerzita aneb z komunisty islamistou?

Gulbuddín Hekmatjár se narodil zřejmě v roce 1948 (Youtube 2010)[i] v provincii Kundúz do Paštunského kmene Charúti (Kharooti) z větve Ghilzaj. Jde o oblast, kde žijí převážně Uzbeci. Vyrůstání v tomto prostředí je příčinou Hekmatjárovy detribalizace, která je u Paštunů starší generace neobvyklá. Na nepodstatnosti kmenové příslušnosti je založena i Hizbe islámí (bude rozebráno níže).

Gulbuddín Hekmatjár nemá vystudovanou madrasu a od střední vojenské školy se vzdělával v Kábulu. Od roku 1969 (Edwards 2002: 200), nebo 1970 (Gandolfo 2010: 526) studoval na Strojírenské fakultě Kábulské univerzity, kde se začal politicky angažovat.

V otázkách historie Hekmatjárova ideologického zaměření se autoři liší, Gandolfo (2010) s Williamsem (2011) tvrdí, že Hekmatjár byl nejprve členem komunistické Lidově demokratické strany Afghánistánu (LDSA), a to na střední škole (Gandolfo 2010: 526). V tom, jak se z něj stal islámský aktivista, se ale neshodnou. Gandolfo Hekmatjárův příklon k islamismu vysvětluje jeho členstvím v Organizaci muslimské mládeže (Sazman-i Jawanan-i Musulman), která na univerzitě fungovala, kde byl vystaven idejím Sajjída Kutba.

Williams (2011) Hekmatjárovo členství v LDSA posunuje až dobu 4 let během studií na vysoké škole. Tato doba ale nekoresponduje se známým datováním Hekmatjárova působení mezi islamisty. Komunisty opustil poté, co byl „usvědčen z vraždy maoistického studenta.“ (Williams 2011:146) Přímo vraždu zmiňuje i Crowley (2010: 8). K Muslimské mládeži se podle Williamse Hekmatjár přidal až po propuštění z dvouletého vězení, na jehož existenci a délce se shodnou všichni autoři.

Jiný pohled na běh událostí nabízí Qazi Amín Waqad (jeden ze zakládajících členů Muslimské mládeže) v knize Davida Edwardse (2002). Islámské hnutí podle něj vzniklo v zimě 1969, kdy se začaly organizovaně scházet desítky studentů s islámskými názory pod vedením Abdura Rahíma Niaziho. Ten byl žákem Ghulama Muhammada Niaziho,[ii] profesora Fakulty islámského práva, který studoval v Káhiře, odkud přinesl myšlenky Muslimského bratrstva. Mezi zakládajícími členy hnutí byl i Hekmatjár (Edwards 2002: 200, Sinno 2007: 311), ale také Burhánuddín Rabbání, překladatel Kutba do perštiny. Charizmatický a respektovaný vůdce Abdur Rahím Niazi v roce 1970 zemřel a do čela hnutí se postavil Habíb-ur Rahmán.

Amín Saikal (2004) přináší ve své knize příběh o založení Džamíate islámí (Islámské společenství Afghánistánu) jako prvního islámského hnutí v roce 1968 G. M. Niazim a Rabbáním. To po roce spojilo síly se skupinou ze Strojírenské fakulty s názvem Nahzat-e Jawanan-e Musulman- e Afghanistan (Afghánské hnutí muslimské mládeže), ve které byl i Hekmatjár a Habíb-ur Rahmán. Podobnou verzi představuje i Haqqani (2007: 74).

Kábulská univerzita byla na počátku 70. let polarizována rozpory mezi komunisty a islamisty. Situaci popisuje Gulbuddín Hekmatjár: „Na univerzitě, která byla velkým centrem vědění a kde byli vzděláváni budoucí vládci země, nemohl nikdo použít jméno náboženství. Nikdo tam nemohl nosit tradiční oděv, nikdo se nemohl postit. Nikdo nemohl mít vousy, ani na Fakultě islámského práva. Když studenti z Fakulty islámského práva … přišli do jídelny, studenti ze všech stran blokovali jídlo, házeli ho na ně a uráželi je. Na středních školách se komunisté vysmívali komukoli s islámským cítěním s tím, že jsou zaostalé ovce, které pokročí hned, jak se dostanou na univerzitu. Říkali jim, že když se dostanou do centra vědění a civilizace, poznají jejich cestu. Tam už se nebudou zajímat o modlení, postění a musulmani (muslimské zvyky).“ (Edwards 2002: 207 – 208). Docházelo k potyčkám mezi islamistickými a komunistickými studenty, byly pořádány demonstrace a šířeny letáky. Při jedné z těchto demonstrací na jaře 1972 byl zabit člen maoistické organizace Shula-i Javid. Za tuto, stejně jako další násilné demonstrace, měl být zodpovědný Gulbuddín Hekmatjár, který se Saifudínem Nasratjárem velel militantnímu křídlu Muslimské mládeže a stál za myšlenkou používat násilí k dosažení cílů hnutí (Edwards 2002: 236, Saikal 2004: 166). V důsledku těchto nepokojů bylo uvězněno vedení Muslimské mládeže včetně Hekmatjára. Proto také nedodělal vysokou školu, a ačkoli je titulován jako inženýr, není tomu tak.

2 Exil v Pákistánu

Muslimská mládež byla zpočátku zaměřena především protikomunisticky, ale po puči Sardara Mohammada Daúda se obrátila proti vládě. Daúd si potřeboval udržet přízeň levicových kruhů a zahájil kampaň proti islamistům a maoistům. Její vedení, které uniklo zatčení, našlo exil v  Pešáváru. Po propuštění z vězení roku 1974 se k nim přidal i Gulbuddín Hekmatjár (Saikal 2004, Gandolfo 2010).

Islámské hnutí využil Zulfikár Alí Bhutto, který se obával revize hranic ze strany Afghánistánu v důsledku Daúdovy rétoriky a podpory pákistánských Paštunů a Balúčů se secesionistickými tendencemi (Saikal 2004: 175). Bhutto proto podporoval exulanty z Muslimské mládeže, kterým poskytnul zastaralé zbraně a výcvik, jehož se účastnil i Gulbuddín Hekmatjár (Nojumi 2002: 128). Hnutí se začalo frakcionovat na mladé studenty, kteří chtěli bojovat proti Daúdově vládě se zbraní v ruce (pod vedením Hekmatjára) a starší členy, většinou absolventy madras, kteří byli pro zdrženlivější přístup (pod vedením Rabbáního).

V srpnu 1975 provedli mladí členové řadu neúspěšných útoků na vládní cíle v afghánských provinciích. Jejich cílem bylo vyvolat lidové povstání, které však nevzplanulo, a celá akce skončila fiaskem. Následovala série zatýkání a poprav, která se nevyhnula ani pozatýkanému vedení Muslimské mládeže. Do jejího čela se postavil Gulbuddín Hekmatjár, který se jako jeden z mála povstání osobně neúčastnil a zůstal v Pešáváru. Existuje podezření, že Hekmatjár chtěl, aby se povstání nevydařilo, což v důsledku jeho ničivého dopadu na špičky strany vedlo k jeho upevnění moci (Edwards 2002: 236).

_47526143_002923537-1
Hekmatjár na konci 80. let (zdroj: BBC).

Hizbe islámí

Na počátku roku 1976 z Muslimské mládeže vznikla Hizbe islámí, kterou vedl Gulbuddín Hekmatjár. Její členové kritizovali Rabbáního za přílišnou mírnost a ochotu vyjednávat s vládou, a neochota užití ozbrojeného boje či terorismu (Haqqani 2007: 74). Jeho stoupenci tak obnovili původní Džamíate islámí v jejímž čele měl stát od roku 1972 právě Rabbání a jedním z členů měl být G. M. Niazi, na jehož myšlenky si však dělaly nárok obě strany. (Edwards 2002: 238 – 239)

Jako mladý nedostudovaný vysokoškolák a detribalizovaný Paštun bez madrasy – tedy bez dobré znalosti islámských textů – neměl Hekmatjár k vedení afghánského boje za islámský stát zrovna dobré předpoklady. Přesto se mu podařilo vybudovat výrazně centralizovanou a podle CIA nejefektivnější stranu (Burns 1989). Hekmatjár dokonce prozradil, že k jejímu vybudování použil leninských praktik (Sinno 2007: 97). Právě centralizace, „kult osobnosti“ a tvrdé potírání odporu podle Williamse (2011) dokazuje jeho původ v LDSA. Tato forma organizace ale také omezovala možnou členskou základnu, která v Afghánistánu, kde bylo podpory obyvatel nejvíce potřeba, nebyla široká (Nojumi 2002: 101 – 102, Saikal 2004: 212). Hierarchie a oddanost straně se totiž rozcházela s afghánským egalitářstvím a potřebou svobody. Na druhou stranu centralizaci ve svých knihách doporučoval i Sajjíd Kutb (Sinno 2007: 8).

Gulbuddín Hekmatjár byl favoritem pákistánských tajných služeb, které jej podporovaly a pěstovaly jako budoucího vládce Afghánistánu po pádu komunistické vlády (Saikal 2004: 210). Hekmatjár byl pro Pákistánce zajímavý, protože jako Paštun nebyl zastáncem Paštunistánu a jeho úmyslem bylo zbavit se etnicity jako určujícího prvku identity a politické příslušnosti. (Kamm 1988) Hekmatjárova touha po islámském státu se vztahovala i na rozhodování výhradně podle šarí’e a ne zvykového práva (paštunwalí), které se na venkově hojně využívalo jako primární pramen rozhodování. (Edwards 2002: 251 – 252) Hekmatjárův panislamismus se hodil Zijáulu Hakovi, kterému byla tato ideologie blízká. Gulbuddín Hekmatjár také dobře vycházel s Qázím Hussainem Ahmadem, amírem vlivné pákistánské strany Džamá’ate islámí. To mu pomohlo získat silnou pozici při vyjednávání s vládou, ISI a armádou, kde všude měla Džamá’ate islámí vliv. Odkaz k Muslimskému bratrstvu mu pak zajišťoval pomoc a dobrovolníky z Egypta a států Perského zálivu. (Nojumi 2002: 85, 120) Fakt, že za přerozdělování mezinárodní pomoci na boj proti sovětské okupaci Afghánistánu byla zodpovědná tajná služba ISI, zaručilo Hekmatjárovi jistotu stálého přísunu obrovského množství peněz, do jejichž distribuce nemohl nikdo zvenčí zasáhnout.

Boje s komunisty (a nejen jimi)

V této části textu se nebudu zabývat samotnými boji se sovětskou a afghánskou prorežimní armádou, ale tím, jak byl v dané době prezentován Gulbuddín Hekmatjár se svou stranou a co se dělo na pozadí ozbrojeného povstání.

Hizbe islámí byla podporována také Američany už před vypuknutím války, kdy šlo ale o částku asi půl milionu dolarů. (Mercille 2012: 32) Příliv peněz a zbraní pro afghánské mudžáhidy se zvedl až po sovětské invazi, a to především po roce 1984, kdy byli mudžáhidé decimováni letecky podporovanou ofenzívou proti venkovu.

Jaký podíl z amerických peněz dostala Hekmatjárova strana, není jasné. Williams (2002) udává jednu pětinu, Le Vine (1989) více jak 2 miliardy $, Cordovez, Harrison (1995) 2,8 miliardy $, Ellis (2000) více jak 3 miliardy $, Burns (1989) třetinu až polovinu, Emaz (2012) mluví o alespoň polovině, Nojumi (2002) pak o 65%. S množstvím peněz a zbraní bývá obvykle spojeno slovní spojení lion’s share vyskytující se v databázi ProQuest i EBSCO od roku 1988. Pokud jde o Hekmatjárovu pověst a možné následky jeho fundamentalismu, stratégové se drželi pragmatických linií studené války. Americký postup vystihuje výrok Zbigniewa Brzezinskiho z roku 1998: „Co je nejdůležitější pro světovou historii? Táliban, nebo kolaps Sovětského impéria? Nějací vydráždění muslimové nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“ (Mercille 2012: 33) Už v roce 1983 Bulletin atomových vědců reportuje, že Hizbe islámí odřízla Masúdovi zásobovací cesty do Pandžšírského údolí a ukradla mu zásoby léků v zimě 1982. (Bulletin Of The Atomic Scientists 1983: 21) To, že Hekmatjár není ideální postavou budoucího afghánského lídra, se v médiích začíná ve velké míře objevovat až v roce 1988 s voláním po podpoře Masúda.

Hizbe islámí a Hekmatjár jsou v době džihádu[iii] obviňováni z bojů s ostatními skupinami mudžáhidů, především s Džamíate islámí, jmenovitě jednotkami Ahmada Šáha Masúda. Nejčastěji se vyzdvihává poprava okolo 30 Masúdových bojovníků a důstojníků v létě 1989 v provincii Tachár. Hekmatjár to buď popírá (The Washington Post 6. 8. 1989: A26), nebo tvrdí, že šlo o „nehodu“ a důsledek „válečné situace“ mezi místními polními veliteli, a podporuje její vyšetření. Zároveň obviňuje Masúda ze sporů s jeho bojovníky s tím, že zabití jeho mužů následovalo po třech útocích na Hekmatjárovy bojovníky (LeVine 6. 8. 1989: 13). Kvůli tomuto incidentu Američané Hizbe islámí snížili dodávky zbraní, což odsoudil a označil za „pokus nás zlikvidovat.“ (Burns 19. 11. 1989: A11) Spíše však tento incident posloužil jako dobrá záminka pro dlouho plánované snížení dodávek zbraní, které Gulbuddín Hekmatjár komentoval takto: „Byli na nás nazlobení už dlouhou dobu. Nyní mají velmi pěknou záminku … Jsou z tohoto incidentu velmi šťastní, zatímco my jsme velmi zarmoucení.“ (LeVine 6. 8. 1989: 13) Hekmatjár také odmítá, že by bojoval proti ostatním skupinám mudžáhidů. Přiznává, že mezi bojovníky jsou střety, ale ne na úrovních jednotlivých stran, ale v individuálních případech. (Wiesman 1. 5. 1988: A1) V dřívějších letech se vyjadřoval o jednotném zájmu všech skupin a potřebě společného boje mudžáhidů bok po boku (Malarek 9. 2. 1980: 16) a uvědomoval si, že jednota všech stran je pro úspěch džihádu klíčová (New York Times 28. 8. 1984: A8) Tyto výroky jsou však staršího data.

V souvislosti s bojem se o Hekmatjárových mužích také tvrdilo, že radši uchrání sebe a své zbraně, aby nakonec zvítězili nad ostatními skupinami mudžáhidů, až Sověti odejdou a nastane boj mezi Afghánci (Kamm 1988).

5 Hekmatjár a Západ za studené války

Gulbuddín Hekmatjár vešel na Západě ve známost také kvůli odmítnutí setkání s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1985, na něž byli pozváni zástupci všech skupin se zázemím v Pákistánu. Hekmatjár nechtěl, aby byla válka v Afghánistánu vnímána prismatem studené války. Obával se proto, že setkání s americkým představitelem poslouží sovětské propagandě (Cooley 2000). Hekmatjár se také bál, že „by se Amerika mohla s Gorbačovem domluvit na kompromisu.“ (Kamm 1988: 1.1) Z tohoto důvodu nebyl nakloněn jednáním v Ženevě. Říkal, že Gorbačov by neudělal rozhodnutí o možném stažení svých vojsk bez srozumění s Američany, takže muselo jít o tajnou dohodu. (Kamm 1988: 1.1)

Hekmatjár je také znám svou kritikou americké společnosti jako nemorální. Zároveň ale v 80. letech tvrdil, že není protiamerický, jen jsou v Americe lidé, co jsou proti jeho džihádu, kteří: „jsou ve vládě, ve stranách, ve veřejnosti. Je tam třída lidí, kteří náš boj podporují, protože jsou proti Rusům, ne jako islámský boj.“ (Kamm 1988: 1.1) Toto tvrzení ukazuje, že Hekmatjár nebral boj proti Sovětům jako národně osvobozující, ale spíše jako ideologickou a náboženskou válku. O dnešních antiamerických postojích Gulbuddína Hekmatjára není pochyb, zřejmě už ale nejde jen o nemorální společnost…

Drogový magnát

V čem za džihádu a alespoň do porážky od Tálibanu v roce 1996 Hekmatjár a jeho strana dominovali, byly drogy. Pro povstalecké skupiny šlo o jednoduchý způsob získání množství peněz, za které si mohly koupit zbraně ve chvíli, kdy byla americká protidrogová politika podřízena strategii: vraťme Sovětům Vietnam se vším všudy. V Pákistánu se na obchodování a zpracování opia podílel jak guvernér Severozápadní hraniční provincie, generál Fazle Hak, tak pákistánská ISI, především ve spolupráci s Hekmatjárem. (Steinberg, Hobbs, Mathewson 2004: 55)

Gulbuddín Hekmatjár v roce 1988 nařídil svým mužům rozšířit pěstování opia a investovat do heroinových laboratoří. Díky tomu se stal „jedním z největších afghánských drogových magnátů“. (Scott 2010: 135) V Balúčistánu měl pod svou přímou kontrolou 6 laboratoří na výrobu heroinu. (Steinberg, Hobbs, Mathewson 2004: 55, Mercille 2012: 38) Hekmatjár také ovládal provincii Hilmand, která se stala „makovou zahradou“, a už léta produkuje okolo poloviny afghánského opia. (Lavébiére 2000: 105)

Afghanistan_16
Afghánská maková pole (zdroj: Wikimedia Commons).

Hekmatjárova vize pro Afghánistán

Hekmatjárovou vizí afghánské státnosti je čistě islámský stát. Jistým vodítkem nám může být uprchlický tábor Šamšatú, který Hizbe islámí už od 80. let ovládá a který funguje čistě podle jejích představ. V táboře je zakázáno poslouchat hudbu, dívat se na televizi, holit si vousy a oblékat se v západním stylu (Marzban 2007). Moreau (2011) k tomu přidává pro ženy povinnou burku a doprovod mužského příbuzného. V uprchlickém táboře mělo být také jedno z Hekmatjárových „soukromých vězení s mučírnami,“ další se pak mělo nacházet v blízkosti Karáčí. (Ellis 2000: 44) O místu v blízkosti Pešáváru, kde má Hizbe islámí vězení a mučírny, kam mizí lidé, mluví také Edwards (2002).

Gulbuddín Hekmatjár je ve svých vyjádřeních nejprve striktní: „Čistě islámský systém byl ustaven před 14 stoletími a jakýkoli režim, co se liší od tohoto ideálu je neakceptovatelný.“ (Time 1980: 38) Tato představa státnosti by odpovídala  saláfismu, avšak Hekmatjár uvádí i to, že vládce by měl být volen lidem (Kamm 1988). Toto saláfismu odporuje, jelikož uznává pouze podřízení se vůli boží, protože lidská většina se obvykle mýlí. Hekmatjár také vychází z mainstreamových islamistických hnutí jako Muslimské bratrstvo a Džamá’ate islámí, která se účastní voleb (Moussalli 2009: 17).

O pár měsíců později po návštěvě Íránu tvrdí, že „více než cokoli je pro nás vzorem Írán.“ (McGirk 1980) Hekmatjárův příznivý postoj k Íránu jej zase vyřazuje z kategorie wahhábistů, kteří mají problém i s ší’ity coby nevěřícími. Jeho postoj k súfismu je však negativní. (Edwards 2002: 234)

Pokud jde o užívání šarí’e včetně utínání končetin, bičování a kamenování cizoložných žen, má Gulbuddín Hekmatjár jasno: „Islám bude implementován ve všech aspektech.“ (Kamm 1988: 1.1) Hekmatjár nebyl v době svého mládí indoktrinován žádnou islamistickou ideologií, ani nechodil do madrasy. Z jeho vyjádření vyznívá idealistická představa, o jejíž přesné podobě „bude rozhodnuto v budoucnu,“ (Kamm 1988) a jejímž prvotním krokem k úspěchu je získání moci. V tom ale nebyl Gulbuddín Hekmatjár příliš úspěšný.

7.1 Misogyn?

Všichni autoři se shodnou na jednom. Gulbuddín Hekmatjár stříkal kyselinu do obličejů nedostatečně zahalených žen. Už od padesátých let se začaly manželky levicově zaměřených lidí pohybovat po ulicích Kábulu bez hidžábu (Edwards 2002). V době Daúdova režimu a vlády komunistů byl Afghánistán v otázce emancipace žen nejdále v regionu. Peter Scott (2010: 225) útoky specifikuje přímo na ženy bez burky. Deborah Ellis tuto činnost popisuje jako jeho „oblíbenou rekreační aktivitu“ (Ellis 2010: 43) Jestli tuto praktiku provozoval v 60. letech (Steinberg, Hobbs, Mathewson 2004: 53), 70. letech (Crowley 2010, Mercille 2012 a další), nebo se svými muži místo boje proti Sovětům, tedy v 80. letech (Williams 2011), není jasné. Ani to, jestli nejde o negativní propagandu, kterou její hrůzostrašnost jen posiluje v šíření.

Faktem je, že útoky kyselinou jsou spíše dominantou států na jihovýchod od Afghánistánu (především v Indii, Bangladéši a Kambodži) a jejich popularita roste převážně od 90. let (Avon Global Center for Women and Justice at Cornell Law School; Committee on International Human Rights of the New York City bar Association, Cornell Law School international Human Rights Clinic, the Virtue Foundation 2011). Dnes je toto násilí na ženách rozšířeno téměř po celém světě a je tedy možné, že tvrzení přišlo na svět až později. První (podle databáze ProQuest) zmínka o Hekmatjárovi ve spojení s útoky kyselinou přišla v článku Stevena Weismana v roce 1987 z úst devatenáctileté studentky. O rok později se kyselinové útoky v souvislosti s Hekmatjárem objevily v několika denících mezi koncem dubna a polovinou června, spolu s rostoucím počtem k Hekmatjárovi kritických článků. Od té doby jsou útoky kyselinou zmíněny téměř všude, kde se o Hekmatjárovi píše.

Přestože je Gulbuddín Hekmatjár zastáncem islámského státu, vzdělání žen má v jeho koncepci místo a povinnost vzdělávat se je zakotvena v koránu, i když aplikace tohoto nařízení se v praxi mnohdy omezí na náboženské texty. Hekmatjár na dotaz ohledně rovného vzdělávání mužů a žen řekl, že „jsou zde rozdíly. Každá skupina by měla být vzdělávána podle své přirozenosti“ (Kamm 1988: 1). Hekmatjárova dcera Marjam, která vystudovala dentální chirurgii, tvrdí, že kdyby byl její otec proti vzdělání žen, nenechal by vystudovat ji (Quayyum 2012). Také Ron Moureau na základě znalostí z tábora Šamšatú říká, že „na rozdíl od Tálibanu podporuje vzdělávání dívek“ (Moureau 24. 4. 2011). Z doby Hekmatjárova studia a poměrně čilé politické aktivity nejsou zachována vyjádření odsuzující ženské vzdělání.

7.2 Vývoz revoluce

Gulbuddín Hekmatjár neomezuje působení své strany a jejích bojovníků jen na rodný Afghánistán a exilový Pákistán. V rámci svého druhého domova nasazoval své muže v bojích v Kašmíru a někteří se podívali i do Ujgurska (Weiner 1994). Na severu byli Hekmatjárovi povstalci angažování v Tádžikistánu, kde měla Hizbe islámí v roce 1993 deset tréninkových táborů pro místní rebely (Akcali 1998: 280). Na západě se pak angažoval v Ázerbajdžánu, kde mělo být až 500 jeho mužů bojujících po boku íránské armády proti Arménům s ruskými spojenci (Weiner 1994, Cooley 2000). Bojovníci trénovaní v Hekmatjárových táborech se pak měli účastnit i konfliktů v Čečensku a Náhorním Karabachu (Cooley 2000).

To, že Gulbuddín Hekmatjár provozoval i po konci sovětské okupace tréninkové tábory pro džiháduchtivé mladíky z celé ummy, nepřekvapí. Řady jeho ozbrojenců měly pak být rozšiřovány muži trénovanými v Súdánu z provenience Hekmatjárova přítele Usámy bin Ládina, jehož na Hekmatjárovi zaujalo především jeho charisma (Labéviére 2000: 106). Po odchodu bin Ládina z Afghánistánu do Súdánu podle Labéviéra (2000) začala fungovat síť výměnného obchodu – bin Ládin posílal ze Súdánu zbraně a muže, zatímco Hekmatjár za ně platil drogami.

Dalším na Západě nepopulárním činem Gulbuddína Hekmatjára byla jeho podpora Saddámu Husajnovi ve Válce v Zálivu, kdy mu nabídl své dobrovolníky (Williams 2011). V důsledku přišlo definitivní odříznutí amerických i saúdských peněz pro Hizbe islámí a silné rozhořčení jeho pákistánských chlebodárců, kteří sami nebyli v podpoře Saúdského spojence úplně jednotní (Library of Congress Country Studies 1994).

Kdo bude Afghánistánu vládnout?

Pro Hekmatjára byla restaurace monarchie nepředstavitelná, jelikož odporovala jeho představě islámského státu právě kvůli dynastické vládě a nemožnosti lidí vybrat si svého panovníka (Kamm 1988). Budoucí hlava státu pak měla být podle Hekmatjára vybrána radou islámských učenců a vůdců z řad těch, kdo se aktivně podíleli na džihádu, což svrženého krále pobývajícího v římském exilu automaticky vyřazovalo ze hry (Edwards 2002: 283).

Profesor Sajd Báhuddín Madžrúh, ředitel Afghan Information Center, provedl na počátku roku 1988 široký průzkum mezi obyvateli uprchlických táborů, který jasně ukázal na preferenci krále. Bylo to poprvé, co je jinak nestranný a nehodnotící Madžrúh jasně postavil na stranu krále (Edwards 2002: 282 – 283). Za svou odvahu vyslovit pravdu zaplatil životem. Zpráva Human Rights Watch (1991) tvrdí, že pákistánská policie zabraňovala vyšetřování stop spojujících frakci Gulbuddína Hekmatjára s vraždou. Kamm (1988) dodává, že Hekmatjárovi muži následně obcházeli uprchlické tábory a varovali před podporou krále s odkazem na novinářův osud.

Po odchodu Sovětů bylo na mudžáhidech, aby ustavili prozatímní vládu, která povede boj proti Nadžíbulláhovu režimu. ISI však měla s Hekmatjárem jiné plány. Šlo o přímý útok na Kábul podporovaný ISI, Saúdskou Arábií, která na něj dala 100 milionů $, a schválený CIA (Nojumi 2002: 129, 188). Gulbuddín Hekmatjár měl v plánu vyvolat puč ve spolupráci s ministrem obrany Šáhnuázem Tanajem, který se měl spolu s dalšími chalkisty provést proti Nadžíbulláhovi povstání, jež Hekmatjárovy síly podpoří. Puč se však nezdařil a Tanajovi lidé utekli do Pákistánu a přidali se k Hekmatjárovi (Saikal 2004).

Po abdikaci Mohammeda Nadžíbulláha 14. 4. 1992 chtěl Hekmatjár z jihu dobýt Kábul, zatímco Masúd na severu čekal na dohodu o vytvoření prozatímní vlády. Jednání Národní velitelské šúry se Hizbe islámí neúčastnila. V popisu dalšího Hekmatjárova postupu se autoři liší. Williams (2011) ve své knize přináší na dvou místech dvě rozličné varianty. Na straně 149 popisuje Hekmatjárův „pochod Kábulem s tisícovkami jeho následovníků“. Dále na stranách 168 – 169 uvádí, že aby zabránil Hekmatjárovu ovládnutí Kábulu, přepravil Abdurrašíd Dóstum Masúdovy muže svými letadly, a ti vyhnali Hekmatjárovy předsunuté hlídky z hlavního města. Saikal (2004) pak píše, že Masúd na naléhání Nadžíbulláhova ministra zahraničí Abdula Wakíla a pod hrozbou blížícího se Hekmatjárova útoku obsadil se svými spojenci do 25. 4. 1992 celý Kábul. Už 24. dubna byla všemi pákistánskými skupinami až na Hizbe islámí podepsána Péšávárská dohoda, která ustavovala Přechodnou radu, jejímž předsedou měl být Gulbuddín Hekmatjár, ministrem obrany Ahmad Šáh Masúd a prozatímním prezidentem na 2 měsíce Síbghatulláh Modžaddadí. Hekmatjár se odmítl Rady účastnit, protože chtěl pro svou stranu větší podíl moci a vadila mu přítomnost bývalého komunistického důstojníka Dóstuma a jeho ozbrojenců v Kábulu (Wahab, Youngerman 2007: 202). Paradoxní je jeho vlastní výše zmíněný pokus o puč s komunistou Tanajem, následné začlenění do strany jeho i jeho spojenců a další Hekmatjárovo přijímání bývalých chalkistů, jako je pozdější ministr obrany Aslam Watandžár či ministr vnitra Rasúl Mohammad Paktin. K Hekmatjárovi se měla přidat i téměř celá vojenská policie čítající okolo 100 000 mužů (Saikal 2004: 309, 311). Důvodem Hekmatjárova odmítnutí podílu na vládě bude spíše jeho touha po moci, o jejímž získání vojenskými prostředky byl přesvědčen. Když bylo 29. května 1992 stříleno raketami na letadlo prozatímního prezidenta Modžaddadího, obvinil z nepovedeného útoku komunisty a Gulbuddína Hekmatjára (Cordovez, Harrison 1995). Mluvčí Hizbe islámí odmítl obvinění s tím, že „kdybychom to udělali my, použili bychom 20 raket a nedali mu šanci přežít“ (Ali 1992: 37).

Od doby, kdy získali kontrolu nad městem mudžáhidé, mezi nimi začaly boje. Spojenectví se uzavírala především na etnickém základě, ale ani účelové aliance nebyly výjimkou. Kábul byl rozparcelován podle toho, kdo kterou čtvrť ovládal, a v ulicích byly postaveny checkpointy. Na konci června předal Madžaddadí podle  Péšávárské dohody vládu Rabbánímu a Hizbe islámí ještě zintenzivnila své ostřelování města. Hekmatjárovy rakety nebyly podle Human Rights Watch (2005) cílené na konkrétního protivníka, ale mířily nahodile do celého města, někteří svědci tvrdí, že přímo na civilisty. Oni opětovná střelba v dané době vládnoucích frakcí na Hekmatjárovy pozice se nevystříhala civilních obětí. Roky nekončícího ostřelování v údolí uvězněného Kábulu, kde umíraly tisíce lidí, změny aliancí a nedodržované dohody ukončilo až rozhodnutí Pákistánu vsadit na jiného koně – Táliban.

Závěr

Gulbuddín Hekmatjár není úspěšným politikem ani polním velitelem, avšak ani šíleným fanatikem, jak bývá prezentován. Jeho jednání je pragmatické, často bezohledné a brutální, ale cílevědomé. Hekmatjár dostal možnost se stát vládcem své země a šel (snad až příliš) tvrdě za ní, i když s sebou obnášela zaprodání se cizím tajným službám. Jeho problémem byla spíše neochota ke kompromisu a nespokojenost s neúplně dosaženými cíli. Je třeba si uvědomit, že Hekmatjár a jeho strana fungovali v podmínkách jediného výrazného protipólu nedemokratické ideologie, poté v realitě boje proti vojsku cizí mocnosti a jí zaprodanému režimu v rodné zemi a následně v občanské válce. O světové situaci studené války nemluvě. Mým cílem není obhajovat jeho činy a postoje, ale spíše připomenout situaci a okolnosti, na které se v dnešní době při interpretaci zapomíná. Stejně tak těžce se hodnotí odboj kdekoli na světě, ať už vítězný či poražený.

Jako člověk, který neovládá arabštinu ani jazyky používané v Afghánistánu a Pákistánu, mám omezenou možnost pohledu ze strany lidí, mezi nimiž Hekmatjárova figura nejvíce rezonuje. Jeho specifikem je však nepopularita i mezi Afghánci. Tu si vysloužil spolu s ostatními mudžáhidy díky nepochopitelné občanské válce a zničení hlavního města. Přestože také Masúd ostřeloval Kábul a na svém kontě má smrt mnoha civilistů, jeho pověst hrdiny přežila i tuto etapu afghánských dějin. To díky tomu, že byl lidovým velitelem, jímž se Hekmatjár s většími finančními možnostmi nikdy nestal. Také proto, že jeho místo bylo v exilu mezi členy a příznivci strany, pro niž byl jak lídrem a autoritou, tak hrozbou. Pokud se v uprchlické komunitě dělo násilí, všichni stáčeli opatrný pohled na Hekmatjára, který se s tímto druhem propagandy dostával do spirály podezření a nedůvěry.

Pokud jde o Hekmatjárův islamismus, vidím ho jako jedinou alternativu, ke které se mohl upnout v době a prostředí formování jeho názorů. Aplikace poměrně detailně popsaného islámského řádu, který by měl být znám všem obyvatelům (uprchlíkům), je v podstatě jedinou funkční alternativou k udržení vlády a řádu mezi lidmi trvale vytrženými z přirozeného stavu. V tomto přístupu se Hekmatjár částečně shoduje s Tálibanem, jehož vláda měla i přes svou prezentaci na Západě svá pozitiva.

Musím konstatovat, že Hekmatjárova snaha o vykořenění tribalismu ze společnosti byla neúspěšná. Ať už se člověk podívá na etnickou příslušnost afghánských a pákistánských bojovníků a členů jeho strany, nebo na fungování podle etnických a kmenových linií v době přechodu z komunistické vlády do občanské války. Samotná Hekmatjárova touha po moci a prostředky její realizace jsou těžko slučitelné s islámem a chalífátem 7. století, na který se odkazoval. Vést obranný džihád proti nevěřícím je jedna věc, ale bezohledné bombardování dvoumilionového muslimského města a pěstitelství drog jsou věc druhá. Hekmatjárova neochota k jednání a kompromisu by v Prorokově době zřejmě také nevynikla.

Gulbuddín Hekmatjár si svou negativní pověst zasloužil, ale je třeba uvažovat také o jejích okolnostech, které jsou obzvlášť v případech náhlého nárůstu kritických článků s podobnými formulacemi na pováženou. I informace, které si protiřečí,  ukazují na nejednoznačnost a tajemnost tohoto mudžáhida. V dnešním Afghánistánu zmítaném 35letou válkou se těžko budou hledat lidé s nezaujatým názorem, kteří o jednotlivých událostech mají informace nebo je zažili.

Afghánistán je geograficky i kulturně pozoruhodným místem, které plodí pozoruhodné osudy. Gulbuddín Hekmatjár je jednou z osobností, které na jejich utváření mají léta vliv. Na definitivní hodnocení tohoto bojovníka za islámský stát a svobodu Afghánistánu budeme muset ještě léta čekat. Pokud by napsal knihu, jak slibuje (Youtube 2010), mohli bychom si být jisti alespoň jeho datem narození.

Použité zdroje

AKCALI, Pinar. (1998): Islam as a ‚Common Bond‘ in Central Asia: Islamic Renaissance Party and the Afghan Mujahidin. Central Asian Survey. 06, vol. 17, no. 2, pp. 267-284. [online] (ProQuest Central).

ALI, M.M. (1992): Settling Things in Kabul The Afghan Way. The Washington Report on Middle East Affairs. Vol. XI, no. 2, pp. 37. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/218788932?accountid=16531.

AVON GLOBAL CENTER FOR WOMEN AND JUSTICE AT CORNELL LAW SCHOOL; COMMITTEE ON INTERNATIONAL HUMAN RIGHTS OF THE NEW YORK CITY BAR ASSOCIATION, CORNELL LAW SCHOOL INTERNATIONAL HUMAN RIGHTS CLINIC, THE VIRTUE FOUNDATION (2011): Combating Acid Violence In Bangladesh, India and Cambodia. Ithaca: Avon Foundation for Women. [online] Dostupné z: http://www2.ohchr.org/english/bodies/cedaw/docs/cedaw_crc_contributions/AvonGlobalCenterforWomenandJustice.pdf.

BLANCHARD, Christopher M. (2009): Afghanistan: Narcotics and U. S. Policy. New York: Nova Science Publishers, Inc.

BULLETIN OF THE ATOMIC SCIENTISTS (1983): Afghanistan. Vol. 39, no. 6, pp. 16 – 23. [online] Full Text Searching File, EBSCOhost.

BURNS, John. F. (1989, Nov 19): U. S. cuts off arms to Afghan faction. New York Times.  Retrieved from http://search.proquest.com/docview/427427943?accountid=16531.

COOLEY, John K. (2000): Unholy Wars: Afghanistan, America and International Terrorism. London: Pluto Press.

CORDOVEZ, Diego, HARRISON, Selig S. (1995): Out of Afghanistan : The Inside Story of the Soviet Withdrawal. Cary: Oxford University Press.

CROWLEY, Michael (2010): Our man in Kabul? The New Republic. Vol. 241, no. 4, pp 6 – 9.

EDWARDS, David B.(2002): Before Taliban: Genealogies of the Afghan Jihad. Berkeley: University of California.

ELLIS, Deborah (2000): Women of the Afghan War. Westport: Greenwood Press.

EMAZ, Ava (2012): Fake feminism. This. Vol. 45, no. 4, pp 11 -12. [online] Dostupné z:  http://search.proquest.com/docview/1016787633?accountid=16531.

FENTON, Roger, GALLAGHER, Maggie (1983): Inside Afghanistan. New Republic [online] Dostupné z: http://www.newrepublic.com/article/world/91426/inside-afghanistan.

GANDOLFO, Luisa, K. (2010) Hekmetyar, Gulbuddin al-Hurra. In Tucker, Spencer C., Roberts, Priscilla Mary (eds.): The Encyclopedia of Middle East Wars: The United States in the Persian Gulf, Afghanistan, and Iraq Conflicts. Anta Barbara: ABC-CLIO, pp. 526 – 527.

HAQQANI, Husain. (2007): Afghanistan’s Islamist Groups. Current Trends in Islamist Ideology. Vol. 5, pp. 70-83  [online] (ProQuest Central).

HUMAN RIGHTS WATCH (1991): Afghanistan.The Forgotten War: Human Rights Abuses and Violations of the Laws Of War Since the Soviet Withdrawal. [online] Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/reports/1991/afghanistan/.

HUMAN RIGHTS WATCH (2005): Blood Stained Hands. Past Atrocities in Kabul and Afghanistan’s Legacy of Impunity. [online] Dostupné z: http://www.hrw.org/reports/2005/afghanistan0605/afghanistan0605.pdf.

Interview with Brother Hekmatyar – Afghanistan. Youtube (2010, Aug 31) Prostřednictím Tanweer786.

Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=EcQMXRpEOHU.

KAMM, Henry (1988, Mar 19): Afghan rebel opposes talks; vows battle for Islamic state. New York Times. Pp. 1. 1. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/426781943?accountid=16531.

LABÉVIÉRE, Richard (2000): Dollars for Terror: The United States and Islam. New York: Algora Publishing.

LE VINE, Steve (1989, Aug 06): Afghan Rebel: Slayings Accidental Confident of U.S. Aid. Newsday. Pp. 13. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/278081945?accountid=16531.

LIBRARY OF CONGRESS STUDIES (1994): Pakistan. Middle East. [online] Dostupné z: http://lcweb2.loc.gov/cgi-bin/query/r?frd/cstdy:@field(DOCID+pk0141).

MALAREK, Victor (1980, Feb 09): Afghan warriors offer grim proof of success in their holy war. The Globe and Mail. Pp 16. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/386906205?accountid=16531.

MARZBAN, Omid (2007): Shamshatoo Refugee Camp: A Base of Support for Gulbuddin Hekmatyar.Terrorism Monitor. Vol. 5, no. 10. [online] Dostupné z: http://www.jamestown.org/programs/tm/single/?tx_ttnews%5Btt_news%5D=4189&tx_ttnews%5BbackPid%5D=182&no_cache=1.

MCGIRK, Tim. (1980, Mar 14): Iran no help to afghans. The Christian Science Monitor. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/1039190644?accountid=16531.

MERCILLE, Julien (2012): Cruel Harvest: US Intervention in the Afghan Drug Trade. London: Pluto Press.

MOREAU, Ron. (2011, Apr 24): How Afghan Insurgents Recruit High-School Students. Newsweek. [online] Dostupné z: http://www.newsweek.com/how-afghan-insurgents-recruit-high-school-students-66507.

MOUSSALLI, Ahmad (2009): Wahhabism, Salafism and Islamism: Who Is The Enemy? [online] Dostupné z: http://conflictsforum.org/briefings/Wahhabism-Salafism-and-Islamism.pdf.

NOJUMI, Neamatollah (2002): Rise of the Taliban in Afghanistan: Mass Mobilization, Civil War,and the Future of the Regime. New York: Palgrave Macmillan.

QAYYUM, Mahwish (2012, Mar 19): Plight of women: Hekmatyar’s daughter speaks up. The Express Tribune. [online] Dostupné z: http://tribune.com.pk/story/351911/plight-of-women-hekmatyars-daughter-speaks-up/.

REUTERS (1984, Aug 28): 2 Afghan Rebels Vow Cooperation. New York Times. Pp. A 8. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/425148698?accountid=16531.

SAIKAL, Amin (2004): Modern Afghanistan: A History of Struggle and Survival. London: I.B. Tauris.

SCOTT, Peter Dale (2010): American War Machine: Deep Politics, the CIA Global Drug Connection, and the Road to Afghanistan. Blue Ridge Summit: Rowman & Littlefield Publishers, Inc.

SINNO, Abdulkader H. (2007): Organizations at War in Afghanistan and Beyond. Ithaca: Cornell University Press.

STEINBERG, Michael K., Hobbs, Joseph J., Mathewson, Kent (2004): Dangerous Harvest: Drug Plants and the Transformation of Indigenous Landscapes. Cary: Oxpord University Press.

THE GLOBE AND MAIL (1980, Jan 17): Afghan guerrillas don’t want to talk peace. Pp 12. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/387003624?accountid=16531.

THE WASHINGTON POST (1989, Aug 06): Afghan rebel killings. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/307167202?accountid=16531.

TIME (1980, Feb 4): We Must Fight To The Death“ Even without unity, the Muslim insurgency struggles on.  Vol. 115, no. 5 , pp 38. (Academic Search Complete, EBSCOhost).

WAHAB, Shaista, YOUNGERMAN, Barry (2007): A Brief History of Afghanistan. New York: Infobase Publishing.

WEINER, Tim (1994, May 13): Blowback From the Afghan Battlefield. New York Times. Pp. A 53. [online] Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/429474237?accountid=16531.

WEISMAN, Steven. R. (1987, May 15): Afghans Mix ‚Sovietization‘ And Free Market. New York Times. [online] Retrieved from http://search.proquest.com/docview/426503004?accountid=16531.

WEISMAN, Steven R. (1988, Mar 01): Rebel Rivalry is Hampering Afghan Talks. New York Times. Pp A 1. [online] Dostupné z http://search.proquest.com/docview/426780163?accountid=16531.

WILLIAMS, Brian Glyn (2011): Afghanistan Declassified: A Guide to America’s Longest War  Philadelphia: University of Pennsylvania Press.


[i] Vycházím z videa uveřejněného v roce 2010, které mohlo být natočeno i na konci roku 2009. Usuzuji podle Hekmatjárova výroku, že se s bin Ládinem viděl naposledy před 6 a půl lety po jeho návratu z Íránu (okolo února 2002).

[ii] Pouze shoda jmen, pochází ze stejného kmene.

[iii] Vyhlášen afghánské vládě roku 1977 Qázím Amínem Waqadem, členem Hizbe islámí.

[iv] Internetové zdroje citovány 30. 4. 2014.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *