wikipedia

Hazáři v současném Afghánistánu

Štítky:

Analýza se zaměřuje na postavení afghánského etnika Hazárů, jež je v zemi dlouhodobě diskriminováno především na základě mongoloidního vzhledu a víry v minoritní ší’itskou větev islámu. Text se zaměřuje na jejich situaci v současném Afghánistánu, především v oblasti společenského a politického postavení, vzdělání a dopravě z jimi obývaných regionů.


Hazáři a Afghánistán

V Afghánistánu žijí Hazáři především v neformální oblasti zvané Hazáradžát (země Hazárů) ležící v hornatém centrálním Afghánistánu, která pokrývá přibližně území provincií Bamján, Ghór, Wardak, Ghazní, Oruzgán, Džúzdžán, a Samangán. Geograficky se dá území vymezit na severu Bamjánskou pánví, na jihu horním tokem řeky Hilmand, Firuzkuhem na západě a průsmykem Salang na východě (Khazeni 2003). Hazáři tvoří asi 9% populace Afghánistánu čítajícího okolo 30 milionů obyvatel. Kulturním centrem Hazáradžátu je provincie Bamján. Až 1,5 milionu jich žije v Kábulu  převážně ve čtvrti Dasht-e-Barchi, která byla vybudována po spojenecké invazi. V té době se také začali Hazáři ve velkém stěhovat do hlavního města, kde dnes tvoří až polovinu obyvatel (Keller 2014).

Hazáři jsou diskriminováni především kvůli náboženství. Téměř všichni vyznávají ší’itský islám – hlavně větev 12 imámů, někteří jsou ismailité. Málokterý Hazár vyznává většinovou sunnu. Jelikož mají mongoloidní rysy, které je odlišují od většinové afghánské populace, jsou snadnějším terčem. Mluví jazykem darí nebo dialektem hazaragi, který je bližší tádžičtině.

Ačkoli si diskriminaci a marginalizaci tohoto etnika spojujeme především s vládou Talibánu, je starší než samotná afghánská státnost. Začala už za krále Abdurrahmán Chána na konci
19. století, když si chtěl podmanit nezávislá kmenová území, mezi něž patřil i Hazáradžát, a proto mu klerikové vydali fatwu, že jsou Hazáři nevěřící. Jejich povstání bylo potlačeno a nastala doba zotročení, vysokého zdanění a konfiskací pastvin, které byly předávány Paštunům a Kučiům, s nimiž se Hazáři přou o půdu po desetiletí. Mezi těmito národy a Hazáry jsou zakořeněné historické křivdy, v nichž můžeme hledat příčinu přetrvávajících špatných vztahů a podezírání (Emadi 2008).

Nejlepší období zažívali afghánští Hazáři v době sovětské okupace, kdy byli z jejich regionu vyhnání Kučiové a ten byl ponechán v podstatě svému vývoji. Zároveň se někteří z nich dostali do vysokých pozic ve státním aparátu (Saikal 2012: 82). Po skončení vlády Talibánu, za kterého proti nim byla vedena nenávistná kampaň, dostali Hazáři jedinečnou šanci se prosadit ve společnosti alespoň v takové míře jako v 80. letech, a to v podstatě za světového dohledu na práva menšin.

162950-004-E9894C83
Král Abdurrahmán Chán, který usiloval o podmanění Hazáradžátu (zdroj: wikipedia).

_143325720532585500

Společnost

Podle Changeziové a Bisethové (2011) konstruují Hazáři svou identitu ne tak na mongoloidním vzezření a ší’itském islámu, jako na společné zkušenosti s marginalizací, útlakem, slabým vlivem a mocí. Jejich společenské postavení se však lepší, ačkoli podle některých ne dostatečně.

Saikal (2012) je v tomto ohledu optimistický, když vyzdvihuje, že se jsou Hazáři a ší’ité celkově mocensky nadreprezentováni oproti jejich podílu na populaci, a to především díky vysoké organizovanosti, tvrdé práci, adaptabilitě a mobilizaci. Svůj díl na tom podle něj má také demokratizace, která jim s těmito vlastnostmi umožňuje lepší prosazování svých zájmů. Jako ší’ité mohou na základě ústavy uplatňovat svou interpretaci práva v rodinných otázkách. Vlivní Hazáři vlastní televizní stanice, sítě supermarketů ve velkých městech a jsou úspěšní v byznyse (Saikal 2012).

Diskriminace Hazárů je podle Frantzellové (2011) viditelná především na venkově, kdy jim chybí základní potřeby jako latríny, pitná voda a elektřina, což je důsledek nízkého objemu investic do oblastí, kde bydlí. Podle tvrzení Ahmeda Rashida citovaného v její práci Hazáry nedostatek mezinárodních investic do Hazáradžátu „enormně štve“ (Frantzell 2011: 35). Tento pocit plyne především z toho, že i přes relativní bezpečnost provincií obývaných Hazáry jejich podporu centrální vládě a malou produkci opia nejsou v jejich provinciích realizovány větší mezinárodní investice (Frantzell 2011: 35, 38). Nedostatek investic je zapříčiněn nedostupností Hazáradžátu, jeho trvalou zaostalostí, stálou diskriminací ze strany politického vedení země i neziskových organizací, militarizací pomoci, která se tak stává terčem pro povstalce, a zahraniční pomocí, která je špatně koordinována a přerozdělována lidmi, co neznají situaci v Afghánistánu.

Hazárské ženy mají v zemi unikátní postavení. Protože nejsou natolik sociálně kontrolovány, a tedy omezovány svým okolím, jsou samostatnější a prosazují se rychleji ve veřejném životě (Saikal 2012). Bamjám tak měl první a také poslední guvernérku v Afghánistánu, Habibu Sorabi, která byla také ministryní pro ženské záležitosti v Karzajově prozatímní vládě. Tento post pak zastupovala další Hazárka, Sima Samar. První starostkou v zemi je také Hazárka  Azra Jafari. Výrazně lepší postavení žen je patrné spíše ve městech. Na venkově, který se potýká s celkovou zaostalostí, se společenské postavení Hazárek natolik neliší od ostatních etnik, i když se s komunitou na integraci žen pracuje dobře (Emadi 2008).

Vzít si Hazára pořád znamená ostudu pro rodinu ženy jiného etnika (Gossman 2014). V Bamjánu kromě většinových Hazárů žijí také sajídové, kteří odvozují svůj původ od rodiny proroka Muhammada, konkrétně jeho vnuků Hasana a Husajna. Provdat dívku z takto vážené arabské rodiny za Hazára je tabu (Kerr Chiovenda 2012a). Nejen kvůli jejich etnicitě, ale také protože by děti z tohoto manželství přišly o vážený společenský status.

Habiba Sarabi, Hazárka a zároveň guvernérka provincie Bamiján (zdroj: wikimedia).

Politická reprezentace

Hazáři byli politicky aktivní především za sovětské okupace a v době občanské války, kdy fungovaly milice mudžáhidů pod vlajkami politických stran. Hizb-e Wahdat Islámí Afghánistán (Strana islámské jednoty Afghánistánu), která vznikla právě v této době, funguje spolu s odtrženými frakcemi dodnes. S nabytými právy se Hazáři stávají politicky asertivnější a sebevědomější (Saikal 2012). Jelikož politická mapa země do jisté míry kopíruje tu etnickou, regiony obývané převážně Hazáry jsou pod vládou jejich stran. V dolní komoře parlamentu mají Hazáři 61 zástupců, což je 21% z celkového počtu 269 volených zástupců, tedy zhruba dvojnásobek jejich odhadovaného podílu na populaci.

Mezi významné politicky činné Hazáry patří bývalý viceprezident Hamída Karzaje, Karim Chalílí, který je předsedou Hizb-e Wahdat nebo Mohammad Mohaqiq, hlava Hizb-e Wahdat Islámí Mardum-e Afghánistán (Lidové strany islámské jednoty), která se odtrhla od Chaílího strany. Důležitou hazárskou postavou je také šejch Mohseni, který byl náboženským poradcem bývalého prezidenta. Tradice viceprezidenta hazárského původu je zachována Mohammadem Sarwarem Danishem. Jak již bylo řečeno, v afghánské politice jsou úspěšné i Hazárky.

Hlavně chudé obyvatelstvo horských provincií si stěžuje na nedostatečné zastání u politiků (Alden Wily 2013). V těchto případech se však na špatné reprezentaci shodne většina chudých obyvatel, takže jde spíše o socioekonomický problém. U Hazárů je akcentován právě jejich dlouhodobým opomínáním a potlačováním, s nímž mají v souvislosti s neshodami s nomádskými Kučii špatnou zkušenost.

The nomadic Kuchi people migrate through the Panjshir Valley in Afghanistan, on Wednesday, May 17, 2006. Part of a Medical Civic Action Program, Provincial Reconstruction Team members provide treatment for Kuchi families as they move their sheep, goats, donkeys, camels and cattle to the high country for the summer. (U.S. Air Force photo/Tech. Sgt. John Cumper)
Nomádští Kučiové s nimiž Hazáři dlouhodobě vedli spory o půdu. Během sovětské okupace se je Hazárům podařilo vysídlit z jejich regionu. (zdroj: wikipedia).

Vzdělání

Pro Hazáry jsou vzdělání a gramotnost předmětem pýchy (Saikal 2012), a proto jsou ochotni pro to, aby jej jejich děti dosáhly, hodně obětovat. Ať už jde o stěhování do Kábulu nebo uskromnění, jak říká Sultan, jehož zpovídal Keller (2014): „Hazárský otec chodí bez problému do postele s prázdným žaludkem, dokud si může dovolit školu pro své děti.“ Jako další atributy vzdělání jsou kromě šance na dobrý plat také sebevědomí a vyšší pravděpodobnost, že dítě bude moci zabezpečit své rodiče (Changezi a Biseth 2011). Hazárové se výrazně prosazují na akademické půdě, kdy na Fakultě sociálních věd Kábulské univerziy tvoří 80% studentů (Karimi 2013) v relativně genderově vyváženém zdělání.

Ovšem za předpokladu, že se děti dostanou do škol. Toto je problém horských regionů. Ačkoli v Bamjánu dosahuje gramotnost vyššího procenta než průměr Afghánistánu, je u mužů starších 15 let jen 45,4% a u žen 16,5%, což je celkově 31,7% obyvatel provincie. Ve věkové skupině od 7 let pokrývající všechno vzdělavatelné obyvatelstvo, však nechodí nebo nechodilo do školy 55% chlapců a mužů a 70% dívek a žen (Bamyan Socio-Demographic and Economic survey 2012: 6 -7).

Doprava

Ačkoli je Bamján považován za jednu z nejbezpečnějších provincií, nevyhýbají se mu útoky na zahraniční vojáky a pracovníky mezinárodních organizací, mezi něž se často řadí i Hazárové, a na Hazáry cestující mimo Hazáradžát,  a to pouze na základě etnika (Kerr Chivenda 2012b, Keller 2014). Podle Kerr Chiovendy (2012b), která se v Bamjánu pohybovala několikrát v letech 2010 – 2013, byly útoky na Hazáry zcela cílené. Povstalci měli informace o podobě i sedadle člověka, kterého plánovali unést nebo zabít, a tedy museli mít informátora v komunitě.

Nejnebezpečnější je cesta do Kábulu jižním směrem, kde se napojuje na hlavní afghánskou dálnici z Ghazní do Kábulu. Bezpečnější, ale delší alternativou, je severní spojení přes provincii Parwán. Plánovaná dálnice spojující Kábul s Bamjánem je ve výstavbě, ovšem její první hotový úsek z Maidan Shahr do Kábulu je kvůli zde operujícím povstalcům nazýván Cesta smrti. V klidnějších oblastech hlouběji v Hazáradžátu pak má budoucí dálnice další úskalí. V extrémních klimatických podmínkách pohoří Koh-i-Baba bude pouze šesti centimetrová vrstva asfaltu a žádný tunel. Silnice tak povede přes průsmyk Hadžígak ve výšce 3700 m, kde bývá přes zimu až osmi metrová vrstva sněhu, na jejíž odklízení nemají Afghánci ani techniku, ani peníze (Gutsch 2014). Provoz cesty bude stejně jako provoz bamjánského letiště limitován počasím.

Nebezpečné a technicky nevyhovující spojení s oblastí Kábulu je také jednou z příčin zaostalosti regionu, do kterého se nedostane potřebná stavební technika pro konstrukci škol, nemocnic a dalších větších staveb, které by zlepšily kvalitu života nejen Hazárů zde žijících (Keller 2014). Jestliže se má zlepšit život venkovských Hazárů, je třeba v první řadě zlepšit zdejší infrastrukturu, dostupnost služeb, a především samostatnost vesnic (Emadi 2008).

0_14492904046904510102_news
Úsek silnice z Maidan Shahr do Kábulu je kvůli operujícím povstalcům nazýván Cesta smrti (zdroj: haveeru).

Závěrem

Postavení Hazárů v Afghánistánu se od pádu Talibánu a nastolení ústavy, která Hazárům zaručuje jak občanská, tak náboženská práva, zlepšilo. Největší rozdíl je vidět v jejich participaci na veřejném životě, a to hlavně v politice, na vysokých školách. Vlastní televizní stanice, jsou vítězi talentových soutěží (Keller 2014). Tyto úspěchy tak mohou motivovat ostatní Hazáry, kteří jsou na tom hůře. Jde především o obyvatele kábulských slumů, hřebenů Koh-i Baba nebo Hindúkúše. Hazáři žijící mimo bezprostřední dosah civilizace totiž stále trpí deprivací, byť jsou politicky reprezentováni. Ta je způsobena, jejich chudobou, tak špatnou dostupností míst, kde žijí, a nízkými investicemi do Hazáry obydlených provincií.

Opomínání, utlačování a diskriminaci Hazárů nelze vymýtit implementací demokracie a poskytnutím zahraniční pomoci. Jde o problém po léta zakořeněný v afghánských socioekonomických vztazích, který však je, jak je vidět, řešitelný. Bude však trvat několik let, ne-li desetiletí relativně klidného soužití, než se vztahy mezi Hazáry a jejich především paštunskými spoluobčany urovnají.

Použité zdroje

AIDEN WILY, Liz (2014): The Battle over Pastures: The Hidden War in Afghanistan. Iran Nameh, vol. 29, no. 3/4, pp. 102-126.

CENTRAL STATISTIC ORGANIZATION (2012): Bamyan Socio-Demographic and Economic Survey Highlights of the Results [online] Dostupné z: https://docs.google.com/file/d/0B9g_VysVwJvraFhsUWNPVmpGeTg/edit (cit 3.12. 2014)

CHANGEZI, Sofie Haug, and Heidi BISETH (2011): Education of Hazara Girls in a Diaspora: Education as Empowerment and an Agent of Change. Research In Comparative And International Education, vol. 6, no. 1, pp 79-89.

EMADI, Hafizullah (2008): Modernising one village in Afghanistan. Contemporary Review, vol. 290, no. 1689 (Summer 2008), pp. 137-150.

FRANTZELL, Annika (2011): Human Security, Peacebuilding, and the Hazara Minority of Afghanistan: A study of the importance of improving the community security of marginalized groups in peacebuilding efforts in non-Western Societies [Student publication for Master’s degree]. Lund: Lund University, Department of political science. [online] Dostupné z: http://lup.lub.lu.se/luur/download?func=downloadFile&recordOId=2204122&fileOId=2204123 (cit 3. 12. 2014)

GUTSCH, Jochen-Martin (2014): The Road to Bamiyan: A Public Works Debacle that Defines Afghanistan. Der Spiegel International. [online] Dostupné z: http://www.spiegel.de/international/world/afghanistan-road-project-tells-story-of-taliban-violence-and-failure-a-994569.html (cit. 2. 12. 2014)

GOSSMAN, Patricia (2014): Dispatches: Afghanistan’s ‘Runaway’ Injustice. Human Rights Watch. [online] Dostupné z: http://www.hrw.org/news/2014/06/10/dispatches-afghanistan-s-runaway-injustice (cit 1. 12. 2014)

KARIMI, Ali  (2013): Thirsty for Knowledge: Student Hunger Strike in Kabul. Alikarimi.ca [online] Dostupné z: http://alikarimi.ca/2013/05/25/thirsty-of-knowledge-student-protest-in-kabul/ (cit 3. 12. 2014)

KELLER, Greg (2014): Taliban attacks on ‚Death Road‘ highlight continuing persecution of Afghanistan’s Hazaras. The Canadian Press, The Regional Business News, EBSCOhost (cit. 2.12.2014)

KERR CHIOVENDA, Melissa (2012a): Afghanistan: Still Searching for Inter-Ethnic Equilibrium. Eurasianet.org [online] Dostupné z: http://www.eurasianet.org/node/66044 (cit. 1. 12. 2014)

KERR CHIOVENDA, Melissa (2012b): Afghanistan: Road Dangers and the Rising Threat of Renewed Ethnic Violence. Eurasianet.org [online] Dostupné z: http://www.eurasianet.org/node/66147 (cit. 2. 12. 2014)

KHAZENI, Arash (2003): HAZĀRA i. Historical geography of Hazārajāt. Encyclopædia Iranica XII/1, pp. 77-81. Online dostupné z: http://www.iranicaonline.org/articles/hazara-i (cit. 2. 12. 2014)

SAIKAL, Amin (2012): Afghanistan: The Status of the Shi’ite Hazara Minority. Journal of Muslim Minority Affairs, vol. 32, no. 1, pp. 80 – 87

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *