Iron Dome. (zdroj: Flickr).

Hrozby, které vedly stát Izrael k vybudování protiraketové obrany

Štítky:

Stát Izrael již od svého vzniku v roce 1948 čelí konstantním hrozbám ve svém bezpečnostním prostředí. Jenom v letech 1948–1985 bojoval tento židovský stát v pěti válkách se svými arabskými sousedy, a nejen s nimi (Britannica, 2016a). Do těchto konfliktů se částečně promítl i konflikt supervelmocí Studené války, ve kterém USA podporovaly Izrael a Sovětský svaz zase arabské státy. Blízký východ tedy byl a stále je strategicky významným regionem v globálním měřítku. Z bezpečnostního hlediska není tento region příliš stabilní. Přesto, že se situace pro Izrael oproti rokům 1948 (vyhlášení nezávislosti Izraele) – 1985 (kompletní stažení izraelských vojsk z Libanonu) změnila, a například s Egyptem a Jordánskem byly podepsány mírové smlouvy, je region vůči Izraeli povětšinou stále nepřátelský. Je tudíž logické, že od svého vzniku Izrael buduje defensivní kapacity ke snížení rizik široké škály hrozeb. Jednou z nich je i hrozba raketového útoku, ať už od státních, či nestátních nepřátelských aktérů. Ze své podstaty je protiraketová obrana zaměřena primárně proti vnějším hrozbám. Tato seminární práce si klade za cíl identifikovat tento typ hrozby, kterému od svého vzniku musel a musí Izrael čelit, a analyzovat tak důvody, které vedly ke vzniku a rozvoji jeho protiraketové obrany.

Konceptualizace

Pokud chceme analyzovat nezanedbatelný vliv jednotlivých nepřátelských aktérů na vývoj izraelské protiraketové obrany, je potřeba nejprve tyto aktéry identifikovat. K tomuto účelu poslouží kritéria přesně upravená tak, aby dostatečně zjednodušila zkoumanou realitu a zároveň zachovala reliabilitu a validitu výsledků této práce.

Nepřátelští aktéři budou identifikováni od jeho vstupu na mezinárodní scénu jakožto státního aktéra de facto i de iure. Před rokem 1948 sice již Židé ve Svaté zemi čelili otevřenému i skrytému nepřátelství, nicméně pro účely identifikace nepřátelských aktérů později disponující raketovými kapacitami není toto období relevantní. V případě, že bych toto období do této práce zahrnul, by byl výzkum zakalen přítomností aktérů, které později Izrael silně podporovali. Příkladem může být Velká Británie, proti jejímž silám v Palestině Židé před vyhlášením nezávislosti otevřeně bojovali.

K identifikaci nepřátelských státních aktérů, kteří měli nezanedbatelný vliv na vývoj izraelského protiraketového systému budu vycházet z definice státu, jakožto „politicky organizované skupiny obyvatel žijících na určitém teritoriu, která je suverénní“ (Merriam-Webster, 2016). Z toho vyplývá, že definiční znaky státního aktéra budou pro účel této práce tradiční: obyvatelstvo, jasně vymezené území, státní suverenita a politické instituce. K těmto indikátorům je ještě nutné přidat definiční znaky aspektů nepřátelství a nezanedbatelného vlivu na vývoj protiraketového systému Izraele. Nepřátelského aktéra definuji jako aktéra, který je se státem Izrael v konfliktu. Dochází zde tedy k neslučitelnosti pozic, cílů a hodnot a tato neslučitelnost je demonstrována (Šmíd, 2010). Co se zmíněného nezanedbatelného vlivu týče, musí aktér představovat v oblasti raketové a protiraketové technologie nemarginální hrozbu. Tedy musí být schopen zasáhnout území Izraele raketovým útokem s potenciálem způsobit ztráty na životech či materiální škody.

K identifikaci nepřátelských nestátních aktérů, kteří měli opět nezanedbatelný vliv na vývoj izraelského protiraketového systému, použiji stejné indikátory jako výše, kromě definičních znaků státu. K nim budu vycházet z definice nestátního aktéra podle Pearlman and Cunningham (2012; s. 7) jakožto „organizovaných politických aktérů nepřímo spojených se státem, jejichž zájmy a cíle ovlivňují vitální zájmy státu“.

Identifikace aktérů a jejich vlivu na protiraketovou obranu Izraele

K identifikaci nepřátelských státních aktérů podle výše zmíněných indikátorů za účelem analýzy jejich vlivu na protiraketovou obranu je třeba postupovat od roku 1948 do současnosti a aplikovat tento koncept na každou zemi, která byla nebo je se státem Izrael v konfliktu.

Izrael přímo sousedí se Sýrií, Jordánskem (tehdejším Zajordánskem), Egyptem a Libanonem. Všechny tyto země jsou převážně arabské a všechny se účastnily přímé agrese proti židovskému státu již za První arabsko-izraelské války. V rámci tohoto ozbrojeného konfliktu je nutné přičíst k přímým agresorům i Irák (Jewish Virtual Library, 2016). V rámci Suezské krize v roce 1956 spadá ze všech aktérů (Velká Británie, Francie, Egypt, na půdě OSN pak nejvýrazněji USA a SSSR) podle encyklopedie Britannica (2016b) do kategorie relevantní pro tento výzkum pouze Egypt. Do Šestidenní války v roce 1967 se zapojilo již výrazně více aktérů. Proti Izraeli stály opět Egypt, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Irák, v omezené míře pak Alžírsko a Saudská Arábie. Poprvé se zapojuje i nestátní aktér Organizace pro osvobození Palestiny (Oren, 2002). Ostatní země, jako například Maroko nebo Tunisko, ze kterých se do tohoto konfliktu zapojili dobrovolné sbory zde nejsou zahrnuty, neboť neexistuje jasný konsenzus, zda se jednalo o dobrovolníky, nebo o vyslané expediční sbory. Tzv. opotřebovací válka, která následovala v roce 1968, pak žádné nové aktéry nepřinesla. Specifickým případem je zde pak Sovětský svaz, který zejména Egypt podporoval dodávkami zbraňových ofenzivních i defenzivních systémů nejen v tomto konfliktu (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2016). V roce 1973 pak započaly Egypt a Sýrie za přímé podpory Jordánska a Iráku překvapivým útokem Jomkipurskou válku (History, 2016).

Egyptská armádní vozidla přejíždějící přes Suezský kanál během Jomkipurské války. (zdroj: Wikimedia).

Po stažení OOP z Jordánska do Libanonu, útočila organizace z území tohoto státu na Izrael. Izrael pak prováděl odvetné útoky, což postupně oblast destabilizovalo a vyústilo v Palestinské povstání v jižním Libanonu. V tomto konfliktu stáli proti Izraeli Sýrie, OOP a Libanonské národní hnutí (Fisk, 2002). V roce 1982 pak Izrael zaútočil na jižní Libanon, aby vytvořil nárazníkové pásmo a nepřátelé tak nemohli ostřelovat jeho území. Až do roku 2000 musí Izrael v tomto pásmu odrážet guerillové útoky Hizballáhu, který je podporován Íránem (Eisenberg, 2009; s. 372).

Čelit musel Izrael i povstání – intifádám. Zde se dostáváme k období, ve kterém hlavní roli hrají v bojích proti Izraeli nestátní aktéři. První intifáda vypukla v roce 1987 na okupovaných územích v pásmu Gazy a Západním břehu Jordánu. Silnou roli hrálo v povstání hnutí Fatah. Při druhé intifádě stáli proti izraelským bezpečnostním složkám a hráli signifikantní roli hnutí a organizace PLO, Fatah a Hamas (Junka, 2006; s. 424). V roce 2006 hrál v bojích proti Izraelským obranným silám (IDF) prim Hizballáh, v letech 2008-2014 hnutí Hamas (BBC, 2016).

Z analýzy konfliktů, kterými si Izrael od svého vzniku prošel nám vzešli aktéři, kteří v těchto konfliktech hráli významnou roli. Nyní je na ně potřeba aplikovat indikátory konceptu této práce za účelem zjištění, zda jsou pro tento výzkum relevantní. Ze státních aktérů nám výše vyplynuli Egypt, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Irák, Alžírsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Írán. Všichni tito aktéři bezesporu splňují definiční znaky státu a všechny až na SSSR nepřátelství vůči Izraeli. Sovětský svaz v Izraelsko-Arabském konfliktu hrál velkou roli, jak bude patrno níže, ale fungoval „pouze“ jako dodavatel zbraňových systémů a vojenských poradců. Nelze tak jednoznačně určit, zda byl s Izraelem v konfliktu. Argumentovat by se dalo i příkladem Číny, která rovněž hojně dodávala arabským zemím balistické střely, a přesto nemůžeme říci, že by byla s Izraelem v konfliktu.

Z nestátních aktérů vyplynuli Organizace pro osvobození Palestiny, Libanonské národní hnutí, Hizballáh, Hamas a Fatah. Nyní budou zanalyzovány jejich kapacity pro provedení raketového útoku na Izrael, zda jej někdy provedli a sekuritizace pro izraelskou protiraketovou obranou. Zároveň budou kolidována období, po které byl daný stát s Izraelem prokazatelně v konfliktu a období, kdy daný stát disponoval raketovými kapacitami představující pro Izrael hrozbu, abych identifikoval skutečně jen ty státy, které měly na vývoj izraelské protiraketové obrany signifikantní vliv.

Raketové kapacity státních aktérů

Egypt

Porážka v roce 1948 ukázala nutnost vývoje raketové artilerie. Byrokratická neschopnost a válka v roce 1956 však vývoj výrazně zpomalily. Po revoluci v roce 1952 pak Gamal Násir na základě pochyb o schopnosti egyptského letectva proniknout do izraelského vzdušného prostoru odstartoval vývoj balistických střel. Násir požádal Sovětský svaz přímo o dodání hotových střel, ten však odmítl, proto se Egypt vydal cestou výzkumu vlastní raketové technologie.  Do roku 1961 vytvořil Egypt výzkumné zařízení. O dva roky později pak byly egyptské rakety Al Zafir úspěšně posazeny na mobilní systém. Během Šestidenní války tyto rakety ale ani jednou nezasáhly izraelské území. Financování programu tedy ještě roku 1967 skončilo. Sověti pak poskytli Egyptu rakety Frog-7A, které jsou v provozu dodnes. V roce 1973 pak SSSR konečně svolil prodat Egyptu rakety Scud-B, které však byly de facto pod kontrolou sovětů. Po úspěších Izraelských obranných sil v Jomkipurské válce Sadat odpálil 3 rakety se souhlasem Moskvy. V následujících letech až do počátku 21. století spolupracovala Káhira se Severní Koreou na modernizaci Scudů (NTI, 2015a).

V současné době disponuje Egypt raketovými systémy Scud B, Scud-B a Scud-C s doletem 300-500 km a Frog-7 a Sakr-80 s doletem 70-80 km (Arms Control Association, 2016).

Sýrie

Sýrie disponuje jedním z největších raketových arzenálů na Blízkém východě. Protože se nemohla vojensky rovnat s hlavním nepřítelem, Izraelem, vybudovala Sýrie tento arzenál s cílem deterence. Proto jsou všechny syrské rakety schopny nést chemické hlavice. Syrský raketový program započal v roce 1970 a již za 3 roky disponovala tato země rudimentární bojové rakety R-70, které použila hned v Jomkipurské válce. V boji se však ukázaly jako silně neefektivní. V roce 1974 Sýrie získala rakety Scud-B od Sovětského svazu. V 70. letech adaptovala Sýrie doktrínu „Strategické parity“, která počítala právě s deterentem chemických hlavic. Do roku 1979 pak osadila těmito hlavicemi Scudy. V 80. letech pak Damašek získal Scud-C ze Severní Koreje a SS-23 ze SSSR. Ve spolupráci s Čínou a Severní Koreou postavila Sýrie v Aleppu a Hamě výrobní komplexy na rakety a raketové palivo. V roce 2008 se prezident Asad dokonce pokoušel získat střely s variabilní trajektorií letu SS-26, které by se mohly vyhnout izraelským protiraketovým systémům. Ve stejném roce pak Írán poskytl Sýrii plány na výrobu střely M-600. Izrael navíc tvrdí, že Sýrie tyto střely poskytuje hnutím Hamas a Hizballáh (NTI, 2014a).

Irák

Podobně jako Egypt a Sýrie získal Irák střely Scud-B v roce 1974 ze Sovětského svazu v počtu 819 kusů, z nichž zhruba 516 (v modifikaci Al-Hussein) bylo odpáleno proti iránským cílům s velkou úspěšností. Balistickým střelám se tak v Husajnově strategické doktríně dostalo velké priority. Později, v roce 1989 byla úspěšně otestována další modifikace Scudů s větším dosahem, střela Al-Abbas. V roce 1991 pak začal Irák odpalovat střely Al-Hussein a Al-Hijarah proti koaličním jednotkám a proti Izraeli. Na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 687 musel Irák omezit po válce v Zálivu dosah svých střel na 150 km, což už nestačí k ohrožení izraelského území. V 90. letech a na přelomu tisíciletí se Irák snažil o vlastní UAV (Unmanned Aerial Vehicle) a střely s plochou dráhou letu, u kterých plánoval dosah až 1000 km. Byl by tak schopen znovu ohrozit Izrael ležící od Iráku v nejbližším místě zhruba 250 km. Vývoj v této oblasti však vzal za své v roce 2003 při počátku operace Irácká svoboda. V současné době neusiluje Irák o znovuobnovení svých raketových kapacit, což dokazuje i dopis Radě bezpečnosti v roce 2010, ve kterém vyjadřuje úmysl připojit se k Hágskému kodexu nešíření balistických raket (NTI, 2012).

Střela Scud. (zdroj: Wikimedia).

Írán

Íránský raketový program započal ještě za vlády šáha v druhé polovině 70. let. Prvním výsledkem byl 120mm raketový zbraňový systém Arash (modifikace sovětského raketometu Bm-11). V roce 1977 dokonce podepsal smlouvu s Izraelem na modifikaci izraelské protilodní střely Gabriel. V roce 1979 však dochází k naprostému obratu s Chomeiního islámskou revolucí a raketový program se tak výrazně zbrzdil. Během války s Irákem se pak prokázala irácká raketová superiorita. Irán sice získal střely Scud-B z Libye, avšak ty nepřinesly se svojí slabou přesností a v tak malém počtu téměř žádný výsledek. Později, v 80. letech podepsal Írán dohodu se Severní Koreou. Scudy dodané Severokorejci pojmenoval Írán Shahab-1. V následujících letech dodával SSSR zbraně konvenčního charakteru, avšak co se raketových zbraňových systémů týče, musel spoléhat na Severní Koreu a Čínu, které mu dodaly zhruba 100-300 Scudů. Později, v roce 1993, dodala Severní Korea Íránu střely NoDong, které byly přejmenovány na Shahab-3. Do roku 2003 pak byl Írán soběstačný v produkci střel Shahab-1 až 3. V roce 2003 založil Teherán vesmírnou agenturu a již v roce 2009 posadil satelit na orbit. Prudký rozvoj raketových kapacit této islamistické země dokazuje mj. zvýšení odhadovaného dosahu íránských raketových kapacit z 600 km (v 80. letech) na 1500 km dnes (NTI, 2015b).

Jordánsko

Izrael a toto hášimovské království podepsali mírovou smlouvu v roce 1994 (Israel MFA, 1994). Jordánsko v současnosti nedisponuje raketové systémy kategorie I a II podle Režimu kontroly raketových technologií (MTCR) (Missile Technology Control Regime, 2010). Jakožto signatáře mnohých smluv týkajících se omezení proliferace zbraní již od roku 1977 a téměř absence raketového programu, můžeme Jordánsko vyloučit jakožto zemi, která by měla nebo má signifikantní vliv na izraelskou protiraketovou obranu (NTI, 2015c).

Saúdská Arábie

Přestože nemají Saúdská Arábie a Izrael diplomatické vztahy a jsou otevřeně v konfliktu ohledně Izraelem okupovaných území od roku 1967, objevují se náznaky, že by obě země mohly vést tajný dialog. Podle deníku Haaretz (2010) dokonce Rijád jednal s Izraelskými obrannými silami o otevření svého vzdušného prostoru k přeletu vojenských letounů směrem na Írán. Podle argumentů níže však raketový arzenál Saúdské Arábie neoddiskutovatelně patří do výčtu hrozeb, kterým Izrael čelil a čelí.

První balistické střely získal Rijád v roce 1987 od Číny. Jednalo se o Dongfeng-3 (CSS-2) s doletem 2500 km. Podle analýzy O´Connora (2013) byly střely rozmístěny ve dvou základnách. Z jedné byly namířeny proti Íránu a z druhé proti Izraeli. Střely CSS-2 však nejsou příliš přesné. V roce 2007 podle Steina (2014) koupila Saúdská Arábie od Číny modernější a přesnější rakety Dongfeng-21 (CSS-5) (NTI, 2015d).

Alžírsko

Přestože spolu nikdy Alžírsko a Izrael přímo neválčili, disponuje tato severoafrická země zbraňovými raketovými systémy, se kterými je třeba počítat. Alžírsko leží od území Izraele zhruba 2 500 km. Nejdelší dosah pozemních raketových systémů alžírských ozbrojených sil je však 90 km u samohybného raketometu BM-30 (IISS, 2015).

Alžírsko nedisponuje v současnosti nukleárními, chemickými a biologickými zbraněmi. V arzenálu této země bychom rovněž těžko hledali balistické střely a střely s plochou dráhou letu (NTI, 2014b).

Libanon

Libanonské ozbrojené síly stejně jako Alžírsko nedisponují ani balistickými raketami, ani střely s plochou dráhou letu. Co se raketových zbraňových systémů týče, disponují pouze raketomety BM-21 Grad s dostřelem zhruba 40 km (IISS, 2015). Vzhledem k tomu, že Libanon tudíž nepředstavuje pro Izrael nikterak významnou raketovou hrozbu, neměl ani nemá signifikantní vliv na protiraketovou obranu židovského státu. Je sice pravdou, že z území Libanonu bylo na Izrael vypáleno nesčetné množství raket, jednalo se však téměř výlučně o útok nestátních aktérů, nejčastěji Hizballáhu (CNN, 2009).

Kapacity nestátních aktérů

Organizace pro osvobození Palestiny (OOP)

Izrael a OOP dospěli v roce 1994 k mírové dohodě v rámci tzv. Dohod z Osla. Raketová útoky z palestinských území, převážně pak z pásma Gazy, však začaly až po roce 2001. Do té doby jsou útoky raketami extrémně vzácné, například v roce 1975 dopadly na Jeruzalém dvě 107mm rakety vypálené z Bejt Safafa (News, 2015). Od roku 2001 pak útočí z palestinského území nejčastěji hnutí Hamas (BBC, 2009). Organizace pro osvobození Palestiny tudíž nepředstavovala a nepředstavuje pro Izrael hrozbu raketového útoku, a proto je pro tento výzkum irelevantní.

Libanonské národní hnutí

Toto hnutí existovalo od 70. let do roku 1982 (Fisk, 2002). O jeho výzbroji je velmi málo informací. Nicméně je vysoce pravděpodobné, že nedisponovalo žádnou raketovou technikou, jelikož výzbroj mu z velké části dodávala právě OOP (O´Ballance, 1998). Rovněž jej tedy pro marginální raketovou hrozbu, kterou představovalo můžeme vyloučit.

Hizballáh

Toto hnutí však už bezpochyby raketovou a celkově bezpečnostní hrozbu pro Izrael představuje. Podle izraelského velvyslance při OSN disponuje toto hnutí 120 000 raket, což představuje oproti 7 000 raket před 10 lety pro Izrael velice negativní vývoj (Jerusalem Post, 2016). Podle BBC (2006a) disponuje Hizballáh širokou škálou střel – raketomety BM-21 a BM-27, střelami Fajr-3 a 5 s dosahem 45-75 km a střelou Zelzal-2 s dosahem okolo 100 km.

Hizballáh izraelské území aktivně ostřeluje od roku 1995. V roce 2006 například použil raketový útok jako zastírací manévr. Jeho kombatanti překročili hranice a zabili 8 izraelských vojáků a 2 zajali (BBC, 2006b). Následující roky se objevují útoky, při kterých je na Izrael z libanonského území vypáleno několik raket a Izraelské obranné síly odpoví palbou artilerie, jako například v roce 2015, kdy na severní Izrael dopadly 3 rakety (The Times of Israel, 2015).

Hamas a Fatah

Palestinci, nejčastěji z pásma Gazy, ostřelují Izrael od roku 2001 minometnými a raketovými útoky. Hnutí, která jsou za tyto útoky ve většině případů zodpovědná jsou právě Hamas a Fatah (ITIC, 2007).

Kvantitativně, ne však kvalitativně, jsou útoky provedené těmito aktéry neporovnatelně vyšší než u ostatních, výše jmenovaných hrozeb. Jenom během konfliktu v roce 2015 bylo na izraelské území vypáleno zhruba 4 800 raket (BBC, 2015). Podle Izraelských obranných složek bylo na Izrael odpáleno z Gazy od roku 2005 přes 11 000 raket. Hamas disponuje střelami Qassam s dosahem 17, 7 km, Grad s dosahem 48 km, M-75 s dosahem 75 km a M-302 s dosahem 160 km. Toto hnutí je tak schopno z pásma Gazy ohrozit většinu izraelské populace (IDF, 2016).

Střela Qassam. (zdroj: Wikimedia).

Izraelská odpověď

Jako protiopatření výše identifikovaných hrozeb vyvinul Izrael v průběhu let systémy protiraketové obrany. Protiraketový systém Patriot funkční od roku 1991 určený proti střelám středního a dlouhého dosahu. Tento systém byl nahrazen „Davidovým prakem“ určeným k intercepci střel s dosahem od 40 do 300 km, jakými disponuje například Hizballáh, nebo výše uvedení státní aktéři – Fajr-5, BM-25, M-600 a další. Vývoj dalšího systému – Arrow započal v roce 1988 a funkčním se stal v roce 2000. Tento systém byl podle deníku The Economist (2010) odpovědí mj. na íránský raketový a jaderný program. Je totiž určen k intercepci raket dlouhého dosahu, které mohou nést i jaderné hlavice. C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar) systém Iron Dome pak byl uveden do provozu v roce 2011 za primárním účelem ochrany proti raketám a minometné palbě z pásma Gazy.

Většinu vývoje protiraketové izraelské obrany můžeme sledovat až od přelomu tisíciletí, což dokazuje význam role, jakou hrají v izraelské protiraketové obraně nestátní aktéři. Zde je však potřeba rovněž zmínit, že vývoj systémů ABM (Anti Balistic Missile) byl a je velice technicky náročnou záležitostí. Proto disponuje Izrael těmito systémy právě až od roku 1991. Na základě této analýzy představovali a představují největší raketovou hrozbu podle četnosti raketových útoků Hizballáh, Hamas a Fatah. Co se státních aktérů, pak největší hrozbu představovali a představují Egypt, Sýrie, Irák, Írán a Saúdská Arábie, opět na základě četnosti raketových útoků v minulosti.


Použité zdroje

ALGERIA: Overview. NTI [online]. 2014b [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/saudi-arabia/delivery-systems/

Amnesty: Hamas rocket attacks amounted to war crimes. BBC [online]. 2015 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-middle-east-32053999

Arab-Israeli wars. Britannica [online]. 2016a [cit. 2016-11-17]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Arab-Israeli-wars

EGYPT: Missile. NTI [online]. 2015 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/egypt/delivery-systems/

Eisenberg, Laurie. Israel Affairs [online]. 2009, 15(4), 372-396 [cit. 2017-01-16]. DOI: 10.1080/13537120903198654. ISSN 13537121.

Fisk, Robert. Pity the nation: the abduction of Lebanon. 4th, new American ed. New York: Thunder’s Mouth Press/Nation Books, 2002, s. 74. ISBN 1560254424.

Full Definition of state. Merriam-Webster [online]. 2016 [cit. 2016-11-17]. Dostupné z: http://www.merriam-webster.com/dictionary/state

Hezbollah seizes Israel soldiers. BBC [online]. 2006b [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5171616.stm

Hezbollah’s rocket force. BBC [online]. 2006a [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5187974.stm

Hizbollah makes explosive return: Israel’s proxy militia under fire in south Lebanon. Independent [online]. 1993 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/world/hizbollah-makes-explosive-return-israels-proxy-militia-under-fire-in-south-lebanon-1461794.html

IDF shells South Lebanon after rocket fire on Western Galilee. The Times of Israel [online]. 2015 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.timesofisrael.com/idf-jets-seen-in-lebanons-skies-after-rocket-fire-on-israel/

IRAN: Missile. NTI [online]. 2015b [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/iran/delivery-systems/

IRAQ: Missile. NTI [online]. 2012 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/iraq/delivery-systems/

Israel and Iran: The gathering storm. The Economist [online]. 2010 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/15213442

Israel Denies Saudis Gave IDF Airspace Clearance for Iran Strike. Haaretz [online]. 2010 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.haaretz.com/israel-denies-saudis-gave-idf-airspace-clearance-for-iran-strike-1.267118

Israel profile – Timeline. BBC [online]. 2016 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-middle-east-29123668

Israel warns UN: Hezbollah has 120,000 missiles aimed at us. Jerusalem Post [online]. 2016 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.jpost.com/Arab-Israeli-Conflict/Israel-warns-UN-Hezbollah-has-120000-missiles-aimed-at-Israel-460184

Israeli War of Independence: Background & Overview. Jewish Virtual Library [online]. 2016 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/1948_War.html

JORDAN: Overview. NTI [online]. 2015c [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/jordan/

Junka, Laura. Third Text [online]. 2006, 20(3/4), 417-428 [cit. 2017-01-16]. ISSN 09528822.

Main Points of Israel-Jordan Peace Treaty. Israel MFA [online]. 1994 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.il/mfa/foreignpolicy/peace/guide/pages/main%20points%20of%20israel-jordan%20peace%20treaty.aspx

Missile Technology Control Regime- Handbook 2010. Missile Technology Control Regime, 2010, www.mtcr.info; “Ballistic and Cruise Missile Threat,” National Air and Space Intelligence Center Wright-Patterson Air Force Base, April 2009.

O’Ballance, Edgar. Civil war in Lebanon, 1975-1992. Basingstoke: Macmillan, 1998. ISBN 03-337-2975-7.

O’Connor. S. Saudi ballistic missile site revealed. HIS Jane’s Defence Weekly, July 10, 2013, www.janes.com.

PEARLMAN, W. a K. G. CUNNINGHAM. Nonstate Actors, Fragmentation, and Conflict Processes. Journal of Conflict Resolution. 2012, 56(1), 3-15. DOI: 10.1177/0022002711429669. ISSN 0022-0027. Dostupné také z: http://jcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0022002711429669

Q&A: Gaza conflict. BBC [online]. 2009 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7818022.stm

Rocket Attacks on Israel From Gaza. IDF [online]. 2016 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: https://www.idfblog.com/facts-figures/rocket-attacks-toward-israel/

Rocket threat from the Gaza Strip, 2000-2007. ITIC [online]. 2007 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.terrorism-info.org.il/en/article/18536

SAUDI ARABIA: Missile. NTI [online]. 2015d [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/saudi-arabia/delivery-systems/

Six Days of War: June 1967 and the Making of the Modern Middle East, Michael B. Oren, 2002

Stein, J. The CIA Was Saudi Arabia’s Personal Shopper. Newsweek, January 29, 2014; Jeffrey Lewis, “Why Did Saudi Arabia Buy Chinese Missiles?” Foreign Policy, January 30, 2014.

Suez Crisis. Britannica [online]. 2016b [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Suez-Crisis

SYRIA: Missile. NTI [online]. 2014a [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.nti.org/learn/countries/syria/

The Military Balance 2015: The annual assessment of global military capabilities and defence economics. 1. IISS, 2015, s. 319-321. ISBN 978-1-85743-766-9.

The War of Attrition (1968-70). Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. 2016 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://mfa.gov.il/MFA/AboutIsrael/History/Pages/The%20War%20of%20Attrition%20-1968-70.aspx

UN criticizes rocket attack on Israel. CNN [online]. 2009 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/2009/WORLD/meast/09/11/israel.lebanon/index.html

Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2010, s. 17. ISBN 978-80-210-5351-9.

Worldwide Ballistic Missile Inventories. Arms Control Association [online]. 2016 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: https://www.armscontrol.org/factsheets/missiles

YOM KIPPUR WAR. History [online]. 2016 [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.history.com/topics/yom-kippur-war

כשקטיושות נורו לעבר משכן הכנסת. השבוע. News [online]. 2015 [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.ynet.co.il/articles/0,7340,L-4652579,00.html

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *