Interview s bývalým náčelníkem Generálního štábu Jiřím Šedivým

Štítky:

Armádní generál Jiří Šedivý patří díky své bohaté zkušenosti k největším expertům v otázkách vojenské bezpečnosti v ČR. Na konci jarního semestru 2009 byl hostem na FSS v cyklu pravidelných debat „Bezpečnostní středy“. Po skončení informacemi nabité besedy o transformaci AČR jsme jej požádali o interview, ve kterém jsme se dotkli témat, ve kterých Jiří Šedivý vyjádřil svůj názor na privatizaci ozbrojených konfliktů, medializaci speciálních vojenských sil, ale i srovnání amerického a českého vojenského školství.

Ing. Jiří Šedivý (arm. gen. v zál.)

Armádní generál Ing. Jiří Šedivý (3. ledna 1953, Manětín) je bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR a kandidát do Evropského parlamentu za Evropskou demokratickou stranu. V roce 1990 byl ustanoven do funkce náčelníka štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. V roce 1993 byl vyslán ke studiu na Vysokou válečnou školu Armády USA. Po absolvování studia v roce 1994 byl ustanoven do funkce velitele 4. brigády rychlého nasazení rovněž v Havlíčkově Brodě. Koncem roku 1995 měl nastoupit v Olomouci, ale krátce před převzetím funkce byl odeslán do Bosny a Hercegoviny k výkonu funkce velitele kontingentu AČR v misi IFOR (mise pod velením NATO). Po návratu v červenci 1996 po stáži na Generálním štábu AČR převzal funkci inspektora pozemního vojska AČR, později reorganizovanou na operační sekci Generálního štábu AČR. V září 1997 byl ustanoven do funkce velitele pozemního vojska AČR. V květnu 1998 byl jmenován prezidentem Václavem Havlem náčelníkem Generálního štábu AČR. Kromě personální práce bylo jeho hlavní náplní provést v armádě takové změny, aby se stala armádou splňující požadavky ke vstupu do NATO. Samozřejmou součástí jeho práce představovala intenzivní spolupráce s orgány NATO. V prosinci roku 2002 ukončil výkon funkce a k 31. prosinci 2002 odešel do zálohy v hodnosti armádního generála. V srpnu 2003 založil vlastní konzultační společnost Generals s. r. o., později působil jako konzultant ve firmě Euroenergy, spol. s r. o. Je ženatý, má dvě dcery.

Jaký je Váš názor na tendence privatizovat vedení ozbrojených konfliktů?

Nemyslím si, že by to byly přímo tendence privatizovat ozbrojený konflikt, ale spíše post-ozbrojený konflikt. Specifika asymetrických válek se promítají i do post-vojenského období budování společnosti a tím pádem tam asi není jiná cesta. Nicméně je potřeba říct, že tak jak se to odehrávalo v Iráku, tak to asi nebylo to nejsprávnější řešení. Přece jenom bezpečnostní agentury, které reprezentují tento koncept, musí mít pevně stanovené limity a tendence téměř je až militarizovat není správná. Musí to být normální bezpečnostní agentury, které můžou pracovat podle nějakého speciálního zákona – v nějakých státech už tak je. Musí ale být brány jako soukromé organizace, které nemohou nahrazovat ani policii ani armádu.

Takže si myslíte, že by se mělo vyloučit i použití těžkých zbraní?

No určitě. To tam nemá co dělat.

Jak se díváte na koncepci nasazení našich jednotek v Afgánistánu? Lze vůbec v tomto případě hovořit o koncepci?

Já jsem zastáncem názoru, že Česká republika by měla převzít odpovědnost v celém komplexu- území. Podle mě je nejúčinější soustředění se do určité oblasti. Záleží jestli to bude celá provincie nebo jenom její část. Ale v každém případě pokud chceme mít někde své vojáky, tak asi není nejlepší vysílat jednotlivé kontingenty, které budou později nějakým způsobem odděleny.. Přesto je ale potřeba říct, že některé jednotky těch kontingentů mohou působit na určitých místech separátně. Teď tam třeba máme radar Arthur (pozn. redakce: Arthur je zkratkou pro Artillery Hunting Radar – česky Střelecký vyhledávací radiolokátor. Až do vzdálenosti 40 km ‚vidí’ všechny projektily protivníka s balistickou křivkou, tedy střely z minometů, děl i raketometů. Na základě odraženého signálu bleskově spočítá, odkud byl projektil vystřelen, jak rychle letí a kam dopadne., kterej by měl sledovat provádění nebo případné dělostřelecké přepady), můžou to být chemici, kteří můžou být nasazováni ve specifických oblastech, kde to vyžaduje prostředí. Ale to jsou výjimky. Ten koncept by měl být asi postaven na základě soustředění bojových jednotek, rekonstrukční ch týmů, vojenské policie, speciálních sil, vrtulníků apod. do jednoho území a říct si: „My toto území budeme zabezpečovat vlastní koncepcí a začínáme od té nejnižší po tu nejvyšší úroveň včetně použití zbraní. Ono to mimo jiné potom přináší i finanční úspory, které roztříštěností nezískáme.

Kde si tedy myslíte, že je problém – nebo spíše na které úrovni? Proč to tak nefunguje?

Dnes už to pochopení soutředění vojenských sil existuje. V provopočátku nebyly mise brány tak komplexně, nebyl to všezahrnující systém jako dnes, byly to víceméně operace založené na vojenském systému. A do těchto operací se nasunovaly jednotlivé kontingenty, zvyšoval se počet lidí i počet jednotek různého druhu vojsk a rozříštěnost byla tímto bohužel povolena. Podle mě už je to však dneska jinak. I když to není možné samozřejmě dodržet na sto procent.

Myslíte si, že je správné, že dochází k medializaci našich speciálních jednotek?

Ne. Speciální jednotky jsou speciální jednotky a nějaké divadlo před sdělovacími prostředkamy jim nepřísluší. K tomu diváci nejsou potřeba.

Nebylo by například vhodné vůbec nepřiznat existenci takových útvarů, jak to mají např. američané s Delta Force?

To ne. Stejně se to vždycky zjistí. Ale speciální síly jsou zkrátka vojáci, jejichž prvotním a základním způsobem vedení činnosti je nebýt vidět. U nás jsou speciální síly chápány jako jednotky útočné podstaty a to není pravda. Speciální síly jsou jednotky, které podporují hlavní bojové aktivity tím, že někde jsou, někde něco vidí, někde něco jsou schopni odpozorovat , a pokud to je potřeba, tak použijou svou sílu a schopnosti k tomu, aby v tom aktivním boji zrealizovali to, co zrealizovat mají. Jakmile jsou vidět, jejich význam se ztrácí – pak jsou to normální vojáci, i když jsou výborně vycvičení. Ale jsou takto vycvičení právě proto, že působí v malých skupinkách a izolovaně v týlu nepřítele. Musí vždycky válčit proti přesile, vždycky musí být schopni bojovat v pro ně nevýhodných podmínkách. Musí se vyrovnat s tím, že nebudou mít potraviny, vodu a spojení, protože v tom místě, kde mají být a kde mají něco vidět, musí vydržet. Pokud jsou napadnuti, tak se proti té přesile musí být schopni bránit. Že dneska využíváme jejich schopnosti k tomu, aby třeba likvidovali některá ohniska, tak jenom proto, že tu kapacitu mají, že seumí v tom prostředí pohybovat. V Každém případě to není jejich primární cíl.

Co považujete v horizontu 10 let za největší hrozbu vojenského charakteru?

Dneska se hovoří o terorismu. Asi se neubráníme jednotlivým teroristickým útokům. Může se udělat řada opatření, především v oblasti zpravodajských informací, které se musí získávat proti jednotlivým buňkám apod. a potom proti nim zasáhnout. Ale to je spíš věc policejní a speciálních policejních jednotek. Z hlediska vojenského musíme být připraveni, že některé teroristické aktivity přerostou v aktivity vojenského charakteru, tzn. už nepůjde o jednoho člověka s trhavinou nebo samopalem v ruce, ale že už to bude mít nějakou organizační strukturu. Navíc ti lidé nebudou jenom organizovaní, ale budou plánovat použití síly v masivnějším měřítku a budou používat jiné prostředky, než batoh s trhavinama. Tady to nebezpečí pořád narůstá, protože dosažitelnost různých technologií je čím dál tím vyšší a pokud se k nim dostanou tyto militantně organizované skupiny, pak se pochopitelně zvyšuje možný dopad případného útoku. Druhou věcí jsou raketové a jaderné technologie, které se neustále rozvíjí, ale tady jde spíše o to, že některý z darebáckých států může použít rakety jako nosiče jaderných technologií. Toto nebezpečí existuje a akceleruje čím dál tím víc. Na druhou stranu nevěřím, že by teroristické skupiny byly schopny či ochotny zrovna tyto technologie použít – alespoň ne v současné době.

Nemyslíte si v tomto ohledu, že může hrozit vypuknutí nějakého většího konvenčního konfliktu, např. v případě kolapsu Pákistánu či, s nadsázkou řečeno, vehementího ruského zájmu o Krym?

Vojenské operace většího rozsahu bych například v případě Pákistánu nevyloučil. Pokud se stane, že se pákistánské vedení státu zhroutí a Pákistán se stane semeništěm a jedním velkým výcvikovým táborem pro teroristy, tak se bude muset nějakým způsobem zasáhnout – a jediným řešešním, jak zasáhnout je vojensky. Ale nemyslím si, že by příčinou konvenčního konfliktu bylo Rusko nebo Čína. Tyto státy pochopitelně vlastní a vyvíjejí zbraně, ale existuje zde jakási vybalancovanost. Nemyslím si, že jsou vojenskou hrozbou.

V poslední době se hovoří o budoucnosti našich modernizovaných tanků T-72M4 CZ. Jaká je vůbec koncepce jejich využití? Do mise nepůjdou a 30 tanků k ochraně teritoria stejně nestačí (pozn. redakce: Aktuální informace hovoří o tom, že AČR zvažuje z finančních důvodů tyto tanky zakonzervovat, zdroj: http://data.lidovky.cz/lidovky/pdf/20090710.pdf. Současný ministr obrany Barták však tyto informace v týdeníku Respekt popřel).

Myslím si, že došlo k chybě vůbec v koncepci mechanizovaných vojsk. Ono když se podíváte zpětně na konflikt v Iráku, tak všichni dobře ví, že tanky tam hrály stejně významnou roli jako těžké mechanizované jednotky. Nemusí být nasazeny v masovém měřítku samozřejmě… Řekněme takto: Těžce obrněná technika své místo má a její úplné vyloučení a potlačení není správné. My jsmesnížili počet pojízdných tanků na 30, což je podle mě ekonomicky nevýhodné a jejich použitelnost je v zásadě nemožná, protože kdybychom např. poslali jednu nebo i dvě brigády do rozsáhlé akce, jako třeba v Iráku, tak tento počet tanků pokryje pouze určitou část potřeb. Nemůžete s nima pendlovat z jedné strany na druhou, za nimi totiž musí pendlovat logistika, která se tam používá. Z tohoto důvodu si myslím, že z tohoto hlediska by byla účelnější tvorba těžkých mechanizovaných svazků, komplexních sestav, kde je důraz kladen na kanónové systémy. My jsem vložili poměrně hodně peněz do vývoje modernizace tanku T 72 a pokud jsme se rozhodli, že snížíme ten počet na třicet, tak se mělo automaticky pokračovat ve vyzbrojování mechanizovaných svazků tím, že se kolové obraněné transportery doplní kanonovými systémy.

Po roce 1989 jste mělů možnost studovat v USA. Jaký byl pohled českého vojáka na toho amerického, resp. na americké vojenské myšlení vůbec?

Procházel jsem různými obdobími. Ten příjezd byl pochopitelně v dobrém slova smyslu školující, protože najednou jsem se ocitl v úplně odlišném kulturním prostředí. Z hlediska vojenského to máte tak – oni si vojáci vždycky moc dobře rozumí. Z hlediska používání zbraní a útvarů, tak si myslím, že v tom jsem se velmi rychle sblížili.Není obecně tak velký rozdíl v používání jednotek a vojsk na jedné či na druhé straně. Střílet se pořád střílí, můžou se měnit názory na taktiku. Sovětský koncept se tak neohlížel na vojáky samotné – lidi neměli bohužel takovou hodnotu.

Později, když už jsem se v tom trochu zorientoval, tak jsem pochopil, že američtí kolegové myslí úplně jinak, než myslíme my. To bylo velmi příjemné, vrátil jsem se zpátky a začal se orientovanat úplně jinak. Dám příklad: U nás dříve byly argumenty typu „Vypadněte“ a „To je nesmysl“, obvyklé u každého velitele při snaze řadových vojáků o nějakou změnu. Když jsem se vrátil, tak jsem řekl: „Zakazuji slovo vypadněte a zakazuji slovo nesmysl“. Musíme věřit, že každý pracuje s úmyslem dosáhnout toho nejlepšího řešení. Že se to někdy nepovede, tak to ještě samo o sobě neznamená, že to je nesmysl nebo že to udělal úmyslně. Občas se spletete, to se nedá nic dělat … Jednoduše jsem se pokusil přejít od nedůvery, kterou jsme měli za sebou, k důvěře lidem, kteří dělají to samé a mají ty samé cíle.

Jaké jsou principální rozdíly mezi americkým a českým vojenským školstvím?

Americké vojenské školství je mnohem blíž realitě, pochopitelně podle těch jednotlivých úrovní, kterými se zabývá. Je tam mnohem více lidí, kteří jsou spojení s praxí a navíc dokážou lépe a systémově přistupovat k problémům, které se v daném období na té dané úrovni řeší. To je pro české vojenské školství problém. Stále se neodpoutalo od starého způsobu vedení studia a to je chyba. Na druhou stranu je potřeba říci, že nevýhodou pro české vojenské školství je fakt, že se řídí civilními zákony. Když jsem tvrdil, že americké vojenské školství je blíže praxi a jsou tam lidé z praxe, tak české vojenské školství v tom má trochu problém. Jestliže tady chcete mít garantované studijní obory, pak tam musíte mít lidi s akademickým vzděláním, s akademickými tituly, kteří za řadou těch programů stojí. Nemůže to dělat voják z povolání, který jednou bude velitelem roty, jednou bude ve škole, potom se přesune do štábu. Jednoduše tyto podmínky, které jsou dány zákonem, vyžadují, aby se člověk věnoval akademické kariéře podstatnou část svého života. Tím, že jednou přejde do vojenského školství, tak začne zastarávat jeho zkušenost. Ale je třeba kandidátem věd, protože si zapamtoval, co bylo před 10 lety. Není to pochopitelně úplné pravidlo, ale to je ta nevýhoda, které vojenské školství má. Myslím si, že by mělo dojít k nějaké změně, která by reflektovala armádní potřebu.

Působil jste na nejvyšší pozici na generálním štábu, jak funguje komunikace mezi Generálním štábem ČR a Ministertsvem obrany? Jde o konstruktivní komunikaci?

Debaty o tom, jestli má být GŠ součástí ministerstva nebo oddělené, jsou akademického původu. Ze zákona je GŠ součástí ministerstva. Ministerstvo je složeno z civilní správní části a vojenské části, což je GŠ, který velí armádě. Je to vždycky o lidech, za mého následníka došlo k tzv. integraci ministerstva a GŠ a ty vztahy jsou dneska mnohem horší, než byly předtím. Vztahy dělají lidi a ti lidi si k sobě musí najít cestu. Co vytváří určité napětí je absence kariérního řádu i pro nevojenskou sféru ministerstva. Měl by být i pro civilní správní část – jde o ten zákon o státní službě, který by snad měl být realizován. Nemůže se totiž stát, že někdo projde svou dvacetiletou, pětadvacetiletou vojenskou kariérou, dostane se na nějakou pozici na GŠ a proti němu přijde člověk, který vyrostl sice proto, že je vynikající odborník, ale bez praxe. Pak ta osoba z GŠ najednou zjišťuje, že stejnou úroveň zastává někdo, kdo za sebou zkrátka nemá tu útrpnou cestu, kterou musí voják projít, aby se na tu úroveň dostal. A to už je semínkem toho, aby ti lidi měli mezi sebou, když ne otevřený, tak alespoň skrytý problém. Ale já to není problém pouze MO, ale i jiných ministerstev. Mělo by se dosáhnout toho, aby se vytvořil kariérní řád, který zajistí, aby se nepřeskakovali lidi nebo funkce jenom proto, že někdo má nějakého známého a nebo sice že je vzděláním dobrej, ale jednoduše bez praxe.

V poslední době jste se začal hlouběji zabývat energetickou bezpečností. Jak se díváte na vývoj energetické bezpečnosti ve Střední Evropě?

Do budoucnosti jej vidím ako velice komplikovaný. Pokud se nepovede, aby se sjednotily názory uvnitř EU a pokud se nepovede, aby se ČR rychle vrátila k rozvoji produkce energie v jaderných elektrárnách, tak se brzy dostaneme do fatální závislosti na vnějších surovinových zdrojích. Ani naše uhelné zdroje nejsou nevyčerpatelné. Tento přístup není otázkou několika let, to je otázka desítek let. My v zásadě nemáme jiný zdroj – když se budeme v dlouhodobém horizontu spoléhat na uhlí, na obnovitelné zdroje tak kdokoli bude chtít ovládat ČR, tak ji bude ovládat kohoutkem. Ta cesta je v jaderné energii, pochoptielně musí existovat i jiná technologie, úplně jiná úroveň jaderné bezpečnosti, ale v konečném důsledku musíme mít šanci, aby naše auta jezdila na elektriku. Elektriku si vyrobíme, máme uran, který se dá obohatit nejen na východě, ale i na západě, takže diverzifikace je zajištěná. Uhlovodíky se budou používat pouze do chemického průmyslu. Ale nemůže se přece stát, aby někdo řekl: „My vám to zavřeme“ a stát totálně zkolabuje.
K tomu je ovšem zapotřebí vůle. Dneska už ta tendence je, ale nesmí se to politizovat, musí se uvést skutečné důvody a ty důvody se musí vysvětlit i v delším horizontu. Ale když se už se bavíme o Rusku, Rusové dneska mají pod kontrolou maďarskoui energetiku, vypadá to, že skoupí něco v Čechách. Slováky taky nějak ovlivňují…Když budou mít šanci obejít Střední Evropu v dodávkách plynu do Západní Evropy, no tak jsme zkrátka v závislosti na rozhodnutí někoho, kdo si s náma bude dělat co chce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *