Interview s Mgr. Annou Matuškovou o politických kampaních a životě studentů na jedné z nejprestižnějších univerzit světa

Rozhovor s Annou Matuškovou jsme si smluvili nevědomky paradoxně na den, který se do kolektivní paměti Američanů zapíše tučným písmem. 20. ledna 2009 byl v D.C. před zraky statisíců zvědavců inaugurován první černošský prezident v historii, Barrack Obama. V průběhu posledních pár měsíců Obama zaplnil titulní stránky všemožných magazínů od Newsweeku po Kačera Donalda a můžeme jen hádat kolik těchto titulních stránek bylo konceptualizováno v negativním duchu. Této inauguraci předcházela těžká bitva v primárkách s další osobou clintonovské dynastie, následovaná spanilou jízdou v celonárodních volbách. Anna Matušková tyto volby pozorně sledovala a tak se téma hovoru  stočilo především na uplynulou kampaň, po které budou volební týmy republikánů asi hodně přemýšlet, jakým způsobem zvrátit za 4 roky nastolený trend Obamománie zasahující celou americkou společnost. Nejen volbami je však Anna Matušková živa, a tak řeč přišla i na život a studium v patrně nejpřitažlivějším velkoměstě světa na jedné z nejprestižnějších světových univerzit.

Ve Washington dnes probíhá inaugurace nového amerického prezidenta Barracka Obamy. Chtěla byste být u toho?

Tak jsem o tom asi vůbec nepřemýšlela…

V USA jste pobývala nějakou dobu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, v rámci Fullbrightova stipendijního programu. Na jakém projektu jste pracovala?

Částečně jsem pracovala na své disertaci a částečně na projektu, který souvisel s vlivem amerikanizace na české politické kampaně. Tedy zkoumala jsem do jaké míry se americké metody využívají v českých politických kampaních.

Působil na Vás New York „Allenovsky“ nebo spíš „McBainovsky“?

Myslím, že ani do jedné z těch škatulek úplně nezapadá. Slyšela jsem, že se za posledních 15 let se New York zcela změnil a je mnohem bezpečnější než dříve. Někdo jiný vám řekně, že se mění každý den. Žila jsem tam rok a to město je jiné každý měsíc. Pořád se někdo někam stěhuje, já se stihla stěhovat třikrát.
Určitě najdete místa prožijete situace, které jsou jako z filmu Woodyho Allena „Manhattan“, a určitě najdete i místa, která znáte z různých kriminálních filmů. Jinak je to prostě příjemné město pro život. New York je dynamické, mezinárodní město. Nikdy nevíte, jak vás to město překvapí. Cesta metrem do školy může být celoživotní zážitek, nikdy nevíte koho potkáte a s kým se dáte do řeči. Město má rychlé tempo, takže lidi se snaží neztrácet svůj a ani váš čas. Co je na něm fajn, že lidi, co v něm žijí ho mají rádi a jsou na něj hrdí. Pro mě to bylo město, kde se lidé zajímají o svět kolem sebe, o politiku a mají to rádi. Asi to bude ale i tím, co dělám.

Tomáš Sedláček, makoekonom ČSOB a stipendista na Yalu v jednom z rozhovorů uvedl, že čeští studenti jsou oproti těm americkým dost líní. Souhlasíte s tím?

Nemám ráda přílišné generalizování. Co se asi dá říci a teď nechci sahat českým studentům na svědomí, američtí studenti pracují více seriózně. Bakalářské studium je tříleté, magistr trvá rok až dva, doktorát pět až šest let, a oni počítají s tím, že ty roky prostě opravdu stráví zcela studiem. Je to jejich práce a oni se za to nestydí, mají školu rádi. Samozřejmě to je asi jiné škola od školy. Studovala jsem na Kolumbii, což je jedna z nejlepších škol na světě. Jenom takový malý příklad. Nikdo ze studentů by si nedovoloval protestovat, když přednáška začíná třeba v 8 večer. My jsme zvyklí chodit do školy v podstatě občas. Na Kolumbii se jeden předmět učí dvakrát týdně. Objem literatury je mnohem větší a vyžaduje se příprava z hodiny na hodinu. Na druhou stranu otázka je, zda-li ohromný objem literatury odpovídá kvalitě.
Je normální, že když tam studujete, tak jste členy různých studentských spolků a zapojujete se do chodu univerzity. Studentský život je velmi bohatý. Může se vám ale také stát, že potkáte studenta, který vám řekne, že za celý semestr neopustil kampus, protože má prostě plno práce. Škole věnujete veškerý čas, nic jiného se od vás nečeká a já myslím, že tak to má být, a že je zajímavé si to zkusit. Určitě je to smysluplný přístup ke studiu. Asi bych neřekla, že američtí studenti jsou chytřejší než čeští, ale určitě se více ptají a snaží se i z profesora vytěžit maximum.

Kdybyste měla ve zkratce charakterizovat atmosféru na Kolumbijské univerzitě, jaká slova byste použila?

Atmosféra, jak to říci a jak najít vhodné české slovo – prostě chcete se stát součástí té celé komunity. Pro většinu českých studentů to bude asi dost nepochopitelné. Kampus je relativně malý, situovaný na Manhattanu a dojedete tam lehce metrem – zastávka se jmenuje Columbia University. Vlastně ten kampus vůbec nemusíte opustit, bydlíte tam, můžete tam jít na oběd do velkého počtu kantýn, je tam knihkupectví, kde si vedle knih můžete i koupit peřinu s logem univerzity. Vždycky když začíná semestr, tak je to nejintenzivnější a atmosféra je něco mezi očekáváním, lehkým či totálním stresem, podle toho jak se blíží zkouškové (oni to mají víckrát do roka než tady – midterms apod.). Neustále se tam něco děje, víte, že jste na dobré univerzitě, nikdy nevíte jestli nepotkáte ve výtahu někoho, kdo má Nobelovu cenu. Mnohé to taky může stresovat, některé knihovny jsou otevřeny 24 hodin denně. Studenti se mezi sebou na přednáškách moc nebaví a taková ta solidarita půjčování si materiálu atd. moc nefunguje.

V Americe jste pobývala v končící éře republikánské administrativy. Jak studenti a přednášející okolo vás v liberálním New Yorku komentovali dvě konzervativní období prezidenta Bushe?

Byla jsem tam v době primárek, navštívila pár debat, kde se hlavně řešilo, kdo bude hlavní kandidáta v případě obou stran. Dá se říct, že většina amerických univerzit je trochu doleva. Vzhledem k tomu, že Obama je absolvent Kolumbijské univerzity, získal tam bakalářský titul, Kolumbia je na něj logicky hrdá. Není to první a pravděpodobně ani poslední americký prezident, který školu absolvoval. Eisenhower byl dokonce nějakou dobu rektorem. Samozřejmě debaty byly vášnivé. New York je velký město a většina lidí, se kterými jsem se bavila, hlavně pak na univerzitě, se definovala jako demokrati. Osobně si myslím, že síla, se kterou je Bush momentálně zavrhován se postupem času zmírní. Co je fajn, že i na těch univerzitách nikdo nehledá úplně jednoduchý řešení. Není to tak, že by tam lidi fanaticky pobíhali a křičeli jenom „Obama!“ nebo „McCain!“. Fakt je, že nikdo moc nahlas neříkal, že by podporoval McCaina… Z Kolumbie je to taky kousek do Harlemu.

Vy jste částečně byla u vzniku kultu Barracka Obamy. Jak jste to ze své pozice vnímala – vážně nebo vás to taky strhlo?

Nevím, jak to teď přesně myslíte. U vzniku toho fenoménu jsem určitě nebyla. To bych musela pár let zpět do Chicaga. V září 2007 jsem se byla podívat na jednom setkání Obamy s podporovateli, tehdy ještě v rámci primárek, které se konalo kousek od Newyorské univerzity, na Washington Square. Tehdy ještě stačilo se zaregistrovat na stránkách a vytisknout si vstupenku. Několik hodin jsme pak stáli v dlouhé frontě a čekali, abychom moli projít bezpečnostními rámy. Obama začal dávno řečnit, než jsme se dostali k pódiu. Organizátoři tehdy prostě neodhadli, kolik lidí se na něho chce přijít podívat. Osobně jsem se nestala velkým fanouškem Obamy, ale upřímně mu přeji, aby splnil všechna ta očekávání. Ohledně radikálních změn ale moc optimistická nejsem.Určitě ale bylo vidět už v září, že Obama je kandidát pro mladé lidi. Co je fajn a co bychom všichni měli chtít, je spokojená Amerika a Američani, kteří jsou hrdi na svoji zemi. Je fakt, že mnoho z nich už o tom začínalo pochybovat. Obama jim vlil do žil optimismus; a optimistický Američan – lepší Američan. Hodnotit, co bude s Barrackem Obamou v den jeho inaugurace by bylo trochu předčasné.

Jaké jsou podle vás motivace osob kandidujících nezávisle na prezidenta USA. Jejich neúspěch je přece stvrzen již ohlášením kandidatury…

Amerika je prostě země snu, tak i ti lidé můžou mít svůj “americký” sen. Těžko hodnotit motivaci. Když jdete do politiky, tak ty sny a cíle musíte mít trochu větší než ostatní. Zkusit si kampaň je zajímavý a mám takovou teorii čím méně známý politik, tím větší ego.
Nejblíž tomu byl Ralph Nader, o Bloombergovi se mluvilo, protože byl jeden čas blízko republikánům, ale bylo mu řečeno, že je známý jen v New Yorku a dál už ne. Tak nekandidoval…

V souvislosti s Obamou se v amerických denících dostalo na přetřes financování politických kampaní, jejich principy, férovost. Můžete prosím vysvětlit, v čem je to financování politických kampaní tak specifické?

Otevřel jste několik témat. Myslím, že nebudeme řešit otázku “férovostí”. To je diskutabilní téma – kde se často přetřásá, zda-li je fér, že někdo peníze má a někdo nemá. Co souvisí s celým americkým světem je, že lidé jsou zvyklí podporovat různé charity a organizace; nemusí to být jenom politické strany nebo političtí kandidáti. Když máte peníze, tak můžete kandidovat, můžete si platit svou vlastní kampaň a samozřejmě musíte umět peníze získat od sponzorů.
Poměrně přesně je na vládních stránkách popsaný proces, jak žádat o vládní podporu. Dostanete nějakou sumu, teď nevím přesně kolik, ale o víc nemůžete žádat. To umožňuje kandidovat komukoli, na druhou stranu se dopředu omezíte tím, kolik prostředků můžete získat. Původně toho chtěl využít McCain, ale pak si to rozmyslel. Poslední kampaň je nejzajímavější tím, že Obamovi se podařilo poprvé získat peníze od lidí, kteří normálně peníze neposílali. Nežádal velké částky; ze začátku to bylo 5, 10, 15, 25 dolarů, což už je něco, co můžete poslat. Byl první, kdo získal milion dolarů právě tímto způsobem. Jeho kampaň vlastně začala s takto získanými prostředky, později se k němu přehoupli velcí sponzoři. V Americe jsou lidé zvyklí posílat peníze na charitu, podporovat svoji stranu, různé spolky a organizace či školu, kterou jste absolvovali. Na druhou stranu americký volební fundrasing je totální volební mašinérie – peníze, které se získají a následně utratí, jsou mimo naší představivost.

Kandidáti na prezidenta svádí 2 volební bitvy – primárky a celonárodní volby. Liší se nějak v obou těchto případech nějak PR strategie nebo například celé volební týmy?

Logicky to je v obou případech něco jiného. První cíle je vyhrát primárky a získat nominaci. Pak se za vás postaví celá strana. Někteří lidé, kteří dělali pro Hillary Clinton dělali potom i pro Obamu. Ten „goal“ je trošku jiný, jestli vyhrát kaukus v Iowě nebo pak dojít až k prezidentskému křeslu. Metody se používají podobné, tam nic novýho nevymyslíte. Pořád jsou nejdůležitější hlasy nerozhodnutých voličů. Než jdete volit tak se musíte registrovat, strana tak ví, kolik má registrovaných voličů. Do velké míry se soustředíte na registraci voličů a pak na to, jak je přimět jít volit. Zkuste si představit, že když jste student, tak byste chodil po Krmítku a snažil se přesvědčit své kamarády, aby se zaregistrovali a podpořili buď republikány nebo demokraty. V průběhu kampaně byste jim pak zavolal nebo je navštívil a ujistil se, že opravdu budou volit vašeho kandidáta a v den voleb jim ještě jednou zavolal, jestli fakt volili.

Vyhrála Obamovi volby jeho osobnost nebo marketingoví poradci a agentury?

Myslím, že kdokoli, kdo vyhraje americké volby, nemůže být jenom mediální panák nebo úplný hlupák, což bych aplikovala i na Bushe. Jestli Obama je nebo není mediální bublina, to je v tuto chvíli v podstatě jedno. Do března roku 2008 Obama až na skupinu Demokratů z Chicaga nebyl příliš známýn. Má velké charisma, je velmi dobře vzdělaný, právník z Yale, inteligentní a má dobré poradce. Těch faktorů je plno; čím pravděpodobně nejvíce oslovil Američany je, že jim v pravý čas řekl, že vše se změní, a že vše může být v pořádku. A to oni chtěli slyšet… Myslím, že si všichni přejí, aby tam toho nakonec bylo mnohem více, než jen to, je že je pohledný, chytrý a mladý.

V souvislosti s volbami se mluvilo o tom, že republikáni volby vypustili – at už marketingově nebo že i vnitrostranická podpora nebyla tak velká, jak by se dalo očekávat. Souhlasíte s těmito názory?

Těžko říct, to jsou takové spekulativní otázky. McCain podporu měl. Je otázka, jestli se kdokoli z kandidátů republikánů měl šanci postavit Obamovi. V kampani bylo mnoho zajímavých momentů, efekt Sarah Palin, který se projevil velmi optimisticky; pak to ale nezafungovalo. Nesoustředila bych se na republikánské vnitřní půtky tak, jak to dělala některá americká média, jako když Bush představoval McCaina jako hlavního kandidáta, jestli mu potřásl rukou dostatečně silně nebo ne. McCainova kampaň byla vedena tak, jak to nejlépe zvládli. Dá se spekulovat, zda-li byla příliš útočná a podobně. Osobně si myslím, že by neporazila, když to přeženu, Obamu ani Hillary Clinton.

Jak hodnotíte úroveň českých volebních kampaní – jaké jsou principiální rozdíly mezi českou a americkou kampaní?

To se mě ptáte asi tak podobně, jako řekněte dvěma slovy, jaký je rozdíl mezi bryčkou a poslední Mercedesem řady A. Kampaně mají v Americe tradici asi 150 let, jsou zde proto jasné historické a ekonomické důvody. U nás budeme ještě pár let vnímat každou kampaň jako novátorskou. Co je pravděpodobně největší rozdíl, když to převedu na celou škálu Evropy a Ameriky, protože to je zajímavější než analyzovat Českou republiku, je menší míra zapojení veřejnosti než v Americe. Tam funguje dobrovolnictví v kampaních, lidé podporují stranu nejen finančně, ale všelijak, jak můžou. Už jenom to, že se spolu dívají na televizní debatu, pozvou další přátele a pak se spolu o té debatě baví. To se asi v Evropě dlouho dít nebude, určitě ne v Čechách. My Češi si ze všeho budeme dělat jenom legraci, podporovat veřejně nějakého kandidáta…. Co se určitě musí nechat Obamovi je, že aktivizoval širokou veřejnost. Počet dobrovolníků, kteří se angažovali v jeho kampani byl nesmírný. Také jim proto vytvořil možnosti, přes jeho web bylo možné se zaregistrovat, zjistit, kdo ve městě podporuje také Obamu, setkat se a dělat něco společně.

O čekých kampaních, zejména o kampani ČSSD, se mluvilo v „amerických konotacích“. Byl na nich opravdu vidět americký rukopis?

V roce 2006 Penn, Schoen & Berland (PSB) pracovali pro ČSSD, dělali pro ně základní výzkum a analyzovali data. Vytvořili tak “tvrdá data” pro přípravu hlavní volební strategie. Co se týče grafického zpracování vizuální části kampaně, to dělaly české agentury.
Americký rukopis…těžko říct, co si pod tím představujete. Vliv tu je a bude narůstat. Konzultantů z ciziny je v Evropě hodně a trendy se budou měnit. To, že jsme asi zamerikanizovaní uvidíte, až si lidi nalepí vzadu na auto nálepku „Podporuju Topolánka“ nebo „Podporuju Paroubka“, dají si do okna logo nějaký strany a pak se spolu půjdou dívat na televizní debatu, třeba na Moravce do hospody.

Nemyslíte si, že v Česku mohou s nástupem PR agentur politické kampaně sklouznout, stejně jako celé strany, k populismu?

Zbytečně to dramatizujete. PR agentury pracují v Čechách od roku 1989 ve všech končinách marketingu, byznysu, reklamy, komunikace a podobně. Záleží to jak na stranách tak na voličích.

Anna Matušková a New York

1) Empire State Building nebo Socha svobody?
Socha Svobody stojí na hezkém ostrůvku a vídávala jsem ji z metra cestou z Brooklynu do školy. Jon Stewart, americký politický komentátor a satirik, dělá The Daily Show, po útoku na WTC 11. září řekl, že je mu líto, že už tam dvojčata nejsou, ale že teď z práce vidí na práve na “Liberty”, tak se jí ve městě říka. A Empire State Building je nádherná stavba, mrakodrapy si musíte zamilovat je v nich tolik optimismu a víry v budoucnost a tenhle je z 20. let minulého století. Překrásná architektura.

2) Čínská čtvrť nebo Brooklyn?

Tak bydlela jsem v obou. Chinatown je hezký, Brooklyn je prima, a je skvělý že to není Chinatown. Na Chinatownu je dobrý, že je na Manhattanu a dá se všude dojít pěšky. Když si na Brooklyn zvyknete, tak je skvělý a já bydlela kousek od Prospect Park, kde se dobře běhá. Na druhou stranu Brooklyn Newyorčané vnímají asi jak Pražáci Brno. Je to dálka…a pro ty z Manhattanu už nebydlíte v NY a nepřijedou za vámi na návštěvu.

3) Taxi nebo Subway

Subway je jezdí 24 hodin denně, dostanete se kamkoli a ten život v něm…. Žluté taxíky jsou zase v New Yorku dobré v tom, že vás nikdo nenatáhne akorát se jim dost často nechce v noci do Brooklynu.

4) 7/11 nebo Starbucks?

7/11 neznám. Se Starbucks nemám problém, ale měla jsem ještě jinou oblíbenou Roast Planet na Lower East Manhattan na Orchard street. Do Starbucks jsem chodila často, pro studenty…dá se tam číst, pít káva…

5) Manhattan nebo Long Island

Long Island není New York City, ale pokud chcete jet na pláž, tak je to ideální, klid a krásná příroda a velké vlny. Ale pokud se ptáte na New York, pak Manhattan určitě…

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *