Na Blízkém a Středním východě je permanentně rušno. Samo o sobě to není bůhvíjak omračující sdělení, vždyť ve strategických regionech nebezpečno bývá. Ovšem hodně přituhlo vlivem sotvakým předpokládaného arabského jara.
„Probouzení“ lidu se však netýká každého stejně. Nemělo nijak zásadní vliv na naftou nasycenou, a tedy k zachování sociálnímu smíru lépe „vybavenou“ Saudskou Arábii, poslední dobou také usilující o protiíránské sjednocení Arabského poloostrova. Ani třeba v Alžíru, kde mají – vedle ropy – ve velmi dobré paměti velmi špatné zkušenosti s občanskou válkou. Nikoliv jen tou, která probíhala na přelomu 50. a 60. let pod nepřesným názvem francouzsko-alžírská a jež dostala na pokraj konfrontace i Francii jako takovou. Běží najmě o Středoevropany málo reflektovanou vojnu mezi soudobými Alžířany, co především v devadesátých letech přinesla smrt zhruba 150 000 obyvatel. Většinou civilistů bestiálně zavražděných krajany.
Úplně jiný dopad mělo zmíněné, moderními sdělovacími prostředky usnadněné arabské hnutí v Libyi, kde pro Západ postupně vylepšovaný obraz diktátora Kaddáfího nenapravitelně pošramotil (mimo jiné) záměr vyjít víc vstříc neukojitelnému čínskému hladu po fosilních palivech. Ozbrojené angažmá USA a Evropy, nemyslitelné například v krvavě proamerickém Bahrajnu (většinové, blízko Íránu žijící šíity tu ovládá sunitská elita), sice nenormálního autokrata svrhlo, ale bývalá džamáhíríja čelí reálnému územnímu rozkladu.
Též v lidnatém Egyptě není stále jasno. Byť to vypadá, že za delší konec provazu na Nilu přeci jen tahá sekulárně smýšlející armáda domluvená na jakémsi „studeném“ sousedství se Státem Izrael toužebně si pochopitelně přejícím její triumf, neboť aktuálně stále nelze vyloučit oduznání staré mírové smlouvy. Malá židovská republika, regionální velmoc s nukleárním arzenálem, má nicméně více důvodů k obavám. Po převážnou většinu své existence, k níž zpočátku zásadně přispělo komunisty čerstvě ovládnuté Československo, je spřažena s cíly Washingtonu preferujícího oslabení Teheránu takřka za každou cenu. Proto ruku v ruce s jinými západními celky a Tureckem, leč i s orientálními (polo)despociemi Arabského poloostrova podněcuje boje v Sýrii. Činí tak nejrůznějšími způsoby – od šíření propagandy až po de facto neskrývaný transfer zbraní nebo poskytování bojovníků/instruktorů.
Opět zříme dost nezodpovědnou mezinárodní politiku, kroky s obtížně dozírnými důsledky. Což připomíná události vyhlášení „nezávislosti“ Kosova. Vždyť také existují věrohodné důkazy o tom, že byly navázány kontakty mezi veterány UČK a protivládními syrskými povstalci. Docela to dává smysl, jelikož rovněž většinou jednostranné zprávy z oblasti uvádějí jako prvotní motivaci zahraničního vměšování hrůzu z násilí proti civilistům. O ně samozřejmě dvakrát nejde. Dopouštějí se ho obě strany v nábožensky či národnostně spletité zemi. Klíčovým se zdá, že „dědičný“ prezident Bašár Háfiz al-Asad, původně oční lékař, očividně náleží mezi spojence Íránské islámské republiky směřující k ještě významnější roli na mezinárodní scéně. V důsledku toho probíhá dlouhodobé úsilí o izolaci agresivní vlády ajatolláhů. Podružnou, ba škodlivou se tudíž stává dejme tomu snaha srovnávat míru svobod oné země plné paradoxů (prý zde najdeme více filmových režisérek než jejich mužských protějšků) se zpátečnickými, nicméně prozápadními arabskými monarchiemi. Důležitějším se stalo, kdo stojí na čí straně. Pro reálpolitiku charakteristický jev.
Věc se zdá, při vší spletitosti poměrů, dosti jasnou. Už poněkud zastydlí šíitští revolucionáři nazírají USA coby „Velkého Satana“ a americká administrativa jim nezůstává nic dlužna. Agituje nejhrubším zrnem, když se snaží prezidentem Ahmadínežádem proklamovaný antisionismus obracet v antisemitismus. Nepřehlédnutelná byla mimo jiné snaha podsouvat srovnání vrcholného představitele světské moci Íránu s Adolfem Hitlerem. Systematicky se zkrátka usiluje o ideové, hospodářské anebo vojenské obklíčení Peršanů. Vždyť také mají u Bílého domu pořádný vroubek již z minulosti. Když neobyčejně masivní lidové hnutí svrhlo počátkem roku 1979 tvrdou rukou panujícího šáha, dostaly zájmy Spojených států v regionu pořádnou ránu. Pán „pavího trůnu“ byl snaživým spojencem, jemuž za to USA vycházely v ústrety hezky daleko. Mimo jiné při zdokonalování branných složek včetně krajně represivní tajné policie SAWAK. Vypuzený vladař záhy skonal na rakovinu a mezi úspěšnými vzbouřenci se bezohledně prosadili – třeba na úkor sekulární levice – republikánští islamisté, dodnes mimo jiné ovlivňující šíitské souvěrce v Iráku, leč také ve zmíněném Bahrajnu, kde jsou významné americké garnizóny. Na základě sektářského principu navíc zpochybňují legitimitu sunnitských dynastií Arabského poloostrova.
Nemálo se v médiích mluví o válečné koalici proti Teheránu, u nějž vůbec nelze vyloučit, že směřuje k vlastnímu jadernému arzenálu. Pokud by se něco takového uskutečnilo, odstranění ostře protiamerických elit zásahem zvnějšku je prakticky vyloučeno. Rozjela by se rovněž logická „neřízená reakce“ nukleárního vyzbrojování okolních zemí. S epicentrem v Rijádu.
Otevřené napadení íránských fanatiků však není nijak pravděpodobné ani teď. Pouhé důsledky pro místní obchod ropou (ohrožen byl už dříve, během íránsko-irácké války) jsou v přímém rozporu s dobrým fungováním globální ekonomiky. O div ne ráně z milosti pro poměry stávající hospodářské krize nemluvě. Netvrdím, že se ozbrojená konfrontace nekoná. Válka s Teheránem, závislým jinak na vývozu „černého zlata“ (zhruba tři a půl milionu barelů denně), probíhá vlastně léta letoucí. Byť má zatím skrytější podobu: kybernetické útoky, vraždění perských nukleárních vědců, dodávky vadných součástek, pumové atentáty na izraelské turisty, výbuchy v jaderných zařízeních a balistických vývojových střediscích, případně podporu teroristických skupin operujících na palestinském území, při povstání v Sýrii, kdo ví kde.
Z celého „hadího klubka“ nábožensko-ekonomicko-bezpečnostních potíží vyrůstá světu uzel složitější, než byl kdysi ten gordický. Pokusy o jeho rozetnutí nemohou dopadnout dobře. To si zatím vůdčí osobnosti zúčastněných stran naštěstí uvědomují. Nicméně z minulosti známe řadu případů, kdy se bohužel i nejschopnější lidé zachovali jako naprostí hlupáci.
Autor: Pavel Kopecký, politolog
