Írán stále na vlně demonstrací

Štítky:

V nadcházejících měsících plánujeme přinášet našim čtenářům také komentáře reflektující aktuální situaci v rizikových oblastech celého světa. Od volby íránského prezidenta uběhlo již půl roku, nicméně situace v zemi se neuklidnila, právě naopak. Blíže k tématu Josef Kraus.
Již půl roku uběhlo od červnových prezidentských voleb v Íránu, ve kterých svou pozici na další čtyři roky potvrdil konzervativní Mahmúd Ahmadínežád. Jeho drtivé vítězství již v prvním kole okamžitě rozvířilo dohady uvnitř i vně Islámské republiky o zmanipulování voleb. Spolu s tím se v Íránu vzedmula vlna protestů především stoupenců Mira-Hosseina Musávího – hlavního volebního soupeře současného prezidenta. Protesty se brzy kvůli srážkám s příznivci prezidenta Ahmadínežáda staly násilnými, což ještě umocnily tvrdé zásahy policie. Během červnových a červencových nepokojů, které postihly prakticky každé větší íránské město, bylo několik lidí zabito a odhadem tisíce zatčeno a uvězněno. Smutným symbolem protestů byla smrt sedmadvacetileté studentky Nedy Agha-Soltan, která se okamžitě stala hlavní mučednicí opoziční sil. Úmrtí Nedy, která byla zastřelena při srážkách protestujících s policií, bylo zachyceno na video a okamžitě nasdíleno na internetu. Zde se především díky komunitní síti Facebook rozšířilo během několika hodin do celého světa a způsobilo tak rozhořčení a odsouzení veřejnosti i politiků především na Západě.
Demonstrace se již dávno netýkaly pouze prezidentských voleb, ale sloužily v prvé řadě k vyjádření nespokojenosti se současným politickým zřízením v Íránu. Dostaly se tak do stavu, který začal být nepřijatelný i pro neúspěšného prezidentského kandidáta Musávího, který původně demonstrace podporoval a dokonce se jich účastnil. Ten se tak nechtěně dostal do čela hnutí, které se snažilo podkopat principy, díky nimž se sám dostal téměř na vrchol. I kvůli jeho postupně se snižující podpoře a zvětšující se vlně zatýkání začaly projevy nespokojenosti ubývat na intenzitě i síle. Řada komentátorů i analytiků předpovídala brzký útlum opozičních aktivit a návrat do předvolebního statu quo. Nestalo se tak.

V současnosti již není Írán paralyzován protesty obyvatelstva, přesto není situace zdaleka tak klidná a jednoduchá, jak se íránská oficiální místa a komunikační kanály snaží předstírat. Pro to hovoří i demonstrace ze 7. prosince během tzv. Dne studentstva. Tento den slouží jako vzpomínková akce k událostem roku 1953, kdy propukly studentské bouře na Teheránské univerzitě během návštěvy tehdejšího viceprezidenta Spojených států Richarda Nixona. Nixon do Íránu přijel po čerstvě provedeném státním převratu, kterým americká CIA a britská MI6 svrhla premiéra Muhammada Mosaddeqa a do čela státu definitivně dosadila šáha Muhammada Rezu Páhlavího. Při střelbě šáhovy policie do davu na univerzitní půdě zemřeli tři studenti.
Po islámské revoluci v roce 1979 začala být studentská vzpomínková akce novým režimem oficiálně podporována a sloužila k propagandistickým účelům vládnoucího kléru. Zatím poslední uctění Dne studentů ovšem bylo ve znamení protirežimní demonstrace studentů zejména v Teheránu. Teheránská Univerzita a Univerzita Amira Kabira jsou od sebe v centru Teheránu vzdáleny jen několik set metrů. Právě na jejich půdě a v jejich okolí došlo k potyčkám mezi demonstrujícími studenty a policií a i mezi studenty navzájem. Deník Tehran Times informoval o propuknutí násilností mezi studenty, při jejichž zklidňování policie použila slzného plynu a varovných výstřelů. Na dvě stě demonstrujících bylo zatčeno a celá situace vedla až k dočasnému uzavření Teheránské Univerzity. Mnoho demonstrantů bylo rovněž oblečeno do zelené barvy. Ta se za posledních několik měsíců stala symbolem protestů a vedla k vytvoření hnutí Raheh Sabz (Hnutí zelené cesty). Právě zelená je v Íránu považována za znamení nového života a začátku. Íránský režim ovšem tuto barvu začal vnímat jako nepřátelskou a další ze série barev, které způsobily v uplynulých několika letech revoluce ve státech po celém světě. Demonstranti v zelené jsou tak považováni za prodlouženou ruku Západu, která se snaží rozvrátit Islámskou republiku. Již 8. prosince ráno íránská zpravodajská agentura IRNA citovala mluvčího íránského parlamentu (Madžlisu) Alího Laridžáního, který obvinil z rozpoutání nepokojů Spojené státy.
Představitelé íránského režimu se pochopitelně snaží utajit pravé důvody, příčiny i rozsah demonstrací. Podle mého zdroje z Esfahánu došlo k protivládním demonstracím i v tomto městě, přestože nedosahovaly takových rozměrů jako v Teheránu. Rovněž i v Šírázu se pod univerzitním kampusem sešli nespokojení studenti. V obou případech pak měli být rozehnáni policejními těžkooděnci. Scénář je tak úplně stejný jako v případě listopadové demonstrace k třicátému výročí obsazení americké ambasády v Teheránu, které jsem byl svědkem osobně v Esfahánu. Rovněž původně režimem organizovaná a podporovaná demonstrace se změnila v předem plánovaný projev nespokojenosti především mladých lidí se situací ve vlastní zemi. Z této demonstrace jsou zde umístěné doprovodné fotografie, které jsem stihl pořídit před mým zadržením tajnou policií. Chvíli na to dorazili policejní těžkooděnci, kteří dav za pomoci obušků a slzného plynu rozehnali.

Přestože tyto demonstrace bývají Západním tiskem i analytiky prezentovány primárně jako projevení nesouhlasu s výsledkem červnových prezidentských voleb, celý problém je mnohem komplikovanější. I když v některých jejich fázích dochází při demonstracích k rozmíškám mezi příznivci Ahmadínežáda a příznivci Musávího, hlavním poselstvím účastníků je vyjádření nespokojenosti s politickým režimem vedeným mulláhy, nedostatkem osobních svobod a špatnou ekonomickou situací země. Írán je v současnosti skutečně rozdělenou zemí, ale není to na ose Ahmadínežád-Musáví, jak by se na první pohled mohlo zdát. Spíše se jedná o spor mezi zastánci starého pořádku a modernizačními proudy. Osobně jsem mluvil s účastníky demonstrací, kteří byli voliči jedné i druhé strany, své cíle ale měli společné. Jakkoli to může znít paradoxně, logika obou politických táborů je v tamních podmínkách smysluplná. Demonstranti volící Musávího věří v jím proklamované uvolnění represí režimu a větší liberalizaci společenského života. Mladí příznivci Ahmadínežáda zase chtějí odstranit zatuchlou a zkorumpovanou vládu kléru, kterou Musáví se svým napojením na bývalého prezidenta a jednoho z nejmocnějších a nejbohatších lidí v Íránu Alího Rafsandžáního představuje. Právě režim duchovních vidí jako hlavní brzdu ke své lepší budoucnosti. Mahmúd Ahmadínežád je všeobecně vnímán, a sám o sobě tento obraz vytváří, jako muž z lidu, který nemá nic společného s duchovenstvem, žije skromným životem bez luxusu obvyklého u ostatních představitelů státu a svou činnost zaměřuje na potírání všudypřítomné korupce a na pomoc chudým občanům.

Obě cesty (Musáví i Ahmadínežád) pak nemusí být vždy antagonistické a mohou vést ke stejnému cíli – zlepšení životních podmínek Íránců a zvýšení osobní svobody jednotlivce. Íránská mládež, která je frustrovaná nedostatkem pracovních míst, absencí seberealizace a nemožností požívat alespoň částečně výdobytků západní společnosti, kterou znají především z filmů hollywoodské produkce, představuje v současném Íránu sílu, s níž je do budoucna třeba stále více počítat. Vzhledem ke své početnosti (lidé do 30 let představují téměř 70 % populace), vzdělání a možnosti používat moderní komunikační technologie se stává z mládeže pro teokratický Írán největší hrozba. Ze tří zmíněných atributů nového studentského hnutí může v současnosti režim reálně útočit pouze na poslední zmíněnou. Velice rychle po smrti studentky Nedy byl proveden vládní úder na internetové komunitní sítě a služby instant messagingu, ke kterým se nyní z např. internetových kaváren nelze připojit. Bude to ovšem k záchraně vlády mulláhů stačit?

** Text a foto: Mgr. Josef Kraus**

*Interní doktorand politologie FSS Masarykovy univerzity
Člen veřejné sekce CBSS
Odborník na Islámskou republiku Írán
*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *