Jaderný terorismus a opomíjená role vůdců teroristických organizací

Štítky:

Se vstupem do takzvaného druhého jaderného věku, který se pojí s koncem studené války a narušením bezpečnostní rovnováhy bipolárního mezinárodního uspořádání, se na světlo dostaly nové hrozby stále více spojené s netradičními aktéry vyzývající doposud užívané strategie, včetně strategie odstrašování, a to ať už v kontextu jaderných zbraní, obecněji zbraní hromadného ničení (ZHN), či ve spojení s konvenčními silami. Přestože se v 90. letech minulého století nejedná o nikterak nové aktéry, teroristické organizace nabývají na významu ve vztahu k proliferaci ZHN, jejich potenciálnímu zneužití a způsobení tak masivních škod.

Je možné identifikovat hned několik důvodů nastalé debaty reagující na hrozby užití ZHN teroristy a toho, jak těmto hrozbám čelit. Jedním z těchto důvodů je nepochybně série teroristických útoků na Spojené státy, a to ať už na vlastním území USA, jako tomu bylo v případě výbuchu nálože pod Světovým obchodním centrem v New Yorku v roce 1993, či bombové útoky na extrateritoriální zastoupení USA – velvyslanectví v Keni a Tanzanii – v roce 1998. Dalším z důvodů je užití nervově paralytické chemické zbraně, sarinu, okultním hnutí Óm šinrikjó v tokijském metru v březnu 1995. Přestože bezprostřední dopad užití těchto nervových agentů, který za sebou na místě zanechal 12 obětí, může poukazovat na paradox využití ZHN, politický dopad tohoto útoku byl nepochybně mezinárodního dosahu. V neposlední řadě minimálně od 90. let vyplavaly na povrch obavy z proliferace ZHN do rukou teroristických organizací či darebáckých států z bývalých sovětských republik, ve kterých se po rozpadu SSSR nacházely špatně zabezpečené výzkumná a výrobní zařízení, sklady ZHN či potřebných materiálů spolu se zaměstnanci v tíživé ekonomické situaci. (Bowman 2002)

Bill Clinton v lednu 1999, tehdy ještě v prezidentském úřadu, prohlásil, že se USA v několika příštích letech stanou cílem teroristického útoku chemickými a biologickými zbraněmi. (Gurr a Cole 2002) Mohamed ElBaradei, generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) mezi lety 1997 až 2009, později považoval jaderný terorismus za „nejvážnější nebezpečí, kterému svět čelí.“  V roce 2007 kongresem zřízená Komise pro prevenci před proliferací ZHN a terorismem uvedla, že lze do příštích pěti let pravděpodobně očekávat úspěšný jaderný nebo biologický teroristický útok někde ve světě, načež poukázala na fakt, že geografické šíření terorismu se nebezpečně prolíná s umístěním ZHN a jejich komponentů. (Allison 2010) Ostatně i Barack Obama, nedávný prezident USA, považoval možnost získání jaderné zbraně teroristy za největší hrozbu národní bezpečnosti. (Jenkins 2011) Terorismus a jeho vztah k ZHN se tak stal signifikantní bezpečnostní otázkou mnohých států ještě před událostmi 11. září 2001. Jaderný, či nukleární terorismus tomu nebyl výjimkou, kterak se ukázalo, že teroristické organizace jako Al-Káida či Talibán deklarovaly snahu získat jaderné a radiologické[1] zbraně. Přestože užití zbraní hromadného ničení při teroristických útocích zůstává raritou, i podle reportů americké CIA významně vzrostla poptávka teroristických organizací po ZHN a zároveň se tak zvětšilo množství potenciálních pachatelů. (Bowman 2002)

Jaderný terorismus se tak zejména od 90. let stal hojně používaným termínem, který doposud doprovází konceptuální debata otvírající mimo jiné otázky, jaká jsou možná a efektivní preventivní opatření či jaké aplikovatelné strategie zvolit. Hrozbu jaderného terorismu na konci minulého století ostatně vyobrazuje osoba Usámy bin Ládian, který stál u prvotních formulací cílů Al-Káidy získat jaderné kapacity. I proto se článek v jedné z kapitol věnuje roli vůdců teroristických organizací ve vztahu k jaderným a radiologickým zbraním, snahám tyto zbraně získat a možné motivace pro jejich užití.

Útok sarinem v tokyjském metru, 1995. (zdroj: Gaijinass).

Jaderný terorismus a jeho hrozba

Jak B. Jenkins (2011) uvádí, terorismus 70. a 80. let minulého století používal násilí více jako prostředek pro upoutání pozornosti, kdy teroristé měli zájem na tom, „aby se hodně lidí dívalo, ne aby jich hodně umřelo.“ Ovšem to se postupně s novým bezpečnostním prostředím mění a lidské oběti jsou teroristickými organizacemi stále více legitimizovány, což dokazují mimo jiné snahy získat nové prostředky ve formě chemických, biologických, radiologických či jaderných zbraní. Ostatně útoky 9/11 jsou často označovány za onen zlomový bod, ačkoliv nedošlo k použití ZHN.

Přestože užití ZHN teroristy je prozatím marginálním jevem, i co se způsobených škod a obětí týče[2], možná proliferace ZHN či jaderný terorismus zůstává dle mnohých čelních politických představitelů, ale také vědců a bezpečnostních expertů, významnou hrozbou globální bezpečnosti. Kromě deklarovaných cílů nestátních aktérů způsobit značné škody doprovázené masovými ztrátami na životech, MAAE dokladuje reálnost této hrozby přibližně 2 500 případy týkajících se krádeže, ztráty kontroly, ilegálního obchodování nebo neoprávněného držení jaderného či jiného radioaktivního materiálu. (Brill a Berhard 2017)

Díky dostupnosti zbraní a štěpného materiálu vnímá G. Allison (2004) jaderný terorismus za „nevyhnutelný“. Stejně tak A. M. Pluta a P. D. Zimmerman považují za nezbytné adresovat jaderný terorismus jako reálnou hrozbou, zatímco autoři jako R. Frost či J. Parachini označují hrozbu jaderného terorismu za přeceňovanou. Avšak jak S. P. Kapur (2009) dodává, škody způsobené teroristickým jaderným útokem by byly natolik devastující, že ačkoliv existuje nízká pravděpodobnost takového útoku, očekávaná „cena“ jaderného terorismu zůstává vysoká.

Jaderný terorismus

Nicméně, stejně jako nepanuje shoda ohledně intenzity hrozby jaderného terorismu, neexistuje ani jednotný názor na to, co jaderný terorismus je a jaké strategie by proti němu měly být užívány. S. Apikyan a D. Diamond (2015) s jaderným terorismem pojí mimo detonaci jaderné zbraně také útoky pomocí improvizovaných jaderných náloží (Improvised Nuclear Device, IND), které jsou zpravidla sestavovány samotnými teroristy, tak útok s tzv. „špinavou bombou“ (Radiological Ddispersal Device, RDD). I. Helfand, L. Forrow a J. Tiwari (2002) mezi jaderný terorismus řadí také útok na jaderné elektrárny a další jaderná zařízení, který by mohl vyústit v únik velkého množství radioaktivního materiálu. Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu OSN (2005; dále jen Úmluva o jaderném terorismu) se pak například explicitní definici vyhýbá. Přesto však mezi definovaná porušení této úmluvy řadí mimo jiné „nezákonné a záměrné držení radioaktivního materiálu s cílem způsobit úmrtí či těžké fyzické poškození nebo se záměrem způsobit značné škody na majetku či prostředí,“ ale i hrozbu užití materiálu pro zmíněnou trestnou činnost. Porušení se tak explicitně nevztahuje k pouhému užití jaderných zařízení či materiálu, ale také k protizákonnému záměrnému požadování a držení radioaktivního materiálu či (jaderného) zařízení pod pohrůžkou násilí či jeho užití. Jednu z nejkomplexnějších a shrnujících kvalifikací nabízí Ch. D. Ferguson a W. C. Potter (2005), kteří identifikují čtyři „tváře“ jaderného terorismu:

  • Krádež a detonace jaderné zbraně,
  • Krádež nebo pořízení štěpného materiálu a následné vytvoření a detonace IND,
  • Útok či sabotáž jaderných zařízení, zejména jaderných elektráren, a uvolnění velkého množství radioaktivity,
  • Neoprávněné získání radioaktivního materiálu vedoucí k vytvoření a detonaci RDD.

Ve snaze předejít jadernému terorismu, odstrašit teroristy a snížit tak riziko výskytu jedné z „tváří“ jaderného terorismu volají Ferguson a Potter po zvýšení bezpečnostních opatření, a to zaměřením se na zabezpečení a kontrolu jaderných zařízení, elektráren, skladů štěpných materiálů, včetně jejich produkčních sítí apod.

RDD. (zdroj: Idaho Uni).

Všechna tato opatření, která mají za cíl zabránit získání jaderných a radiologických zbraní řadí Kapur (2009) do kategorie nabídky (supply side) v rámci které je možné efektivně adoptovat odstrašení odepřením (deterrence by denial). Na tomto principu pak fungují mezinárodní kontrolní organizace jako MAAE či institut Globální iniciativy pro potírání jaderného terorismu (GICNT)[3]. Obecně větší část bezpečnostní komunity klade důraz na kontrolu jaderných zařízení a materiálů jakožto efektivního předejití jadernému terorismu. Opomíjí však možnou motivaci vedoucí k jadernému terorismu, kterak není vůbec jisté, že se teroristé o tyto schopnosti budou snažit. Právě zaměření na poptávku (demand side), složenou z motivací a cílů teroristů, může vést k dřívější identifikaci potenciální hrozby a zároveň k implementaci adekvátních strategií. V tomto případě se Kapur přiklání k strategii odstrašování trestem (deterrence by punishment).

Ať už jsou motivací náboženské či ideologické podněty, materiální zisky, emoce jako strach, hrdost a touha po odplatě či „pouhá“ nenávist vůči nepřátelům, je zřejmé, že nelze interpretovat univerzálně aplikovatelnou strategii odstrašení, která by zabránila teroristickým snahám získat ZHN. O to důležitější je věnovat se poptávce po ZHN ze strany teroristických aktérů – jak skupin, tak individuí.

Čelní představitelé teroristických skupin a jaderný terorismus

Přestože teroristické organizace jako Al-Káida již nedisponují striktně hierarchickou organizační strukturou, potažmo nemají jedinou centrální řídící jednotku, jejíž zničení by zaručilo rozpad celé skupiny, lze jak u Al-Káidy, tak u dalších organizací „nového terorismu“[4] identifikovat pozůstalé prvky tradiční hierarchické struktury velení a řízení skupiny, kdy nelze opomíjet vliv vůdčích osobností (čelních představitelů, politických, vojenských i duchovních vůdců) na chod a směřování teroristických organizací. P. K. Davis a B. M. Jenkins (2002) sice uvádějí, že pro úspěšné odstrašení a případnou likvidaci teroristických sítí je zapotřebí adresovat všechny elementy těchto organizací (od vůdců, po složky finančnictví, náboráře, ideologické a náboženské figury, podporovatele a samotné bojovníky), avšak obzvláště v rozhodnutí získat jaderné a radiologické zbraně sehráli klíčovou roli vůdčí osoby teroristických skupin. Je to právě vedení, které zpravidla stojí za interpretací cílů a za směřováním skupiny k těmto cílům. I proto se tato a následující část práce zaměřuje na roli lídrů teroristických organizací ve vztahu k jadernému terorismu, kdy pochopení jejich profilů a motivací může dopomoct k identifikaci potenciálních snah získat jaderné zbraně a jejich užití u teroristických skupin.

Důvody, motivace a cíle ne/vedoucí k získání ZHN a jadernému terorismu mohou být dvojí podstaty. Takzvané pozitivní organizační cíle činí jaderné zbraně neatraktivními pro teroristické skupiny a jednotlivce, jelikož v jejich zájmu není způsobit značné škody, ani násilí nepovažují za konečný cíl. Užitím násilných činů mají snahu spíše zvýšit blahobyt lidí, respektive skupiny lidí. Útok jadernými či radiologickými zbraněmi by tak výrazně zvýšil riziko odplaty ze strany státních aktérů, což by ohrozilo pro teroristy důležité cíle. To však nutně nemusí znamenat, že se teroristé vzdají ambicí na zisk jaderných a radiologických zbraní, nakolik je méně pravděpodobné jejich následné užití při teroristickém útoku. Je zde tedy větší šance úspěchu strategie odstrašování trestem než při negativních organizačních cílech, kdy teroristé inklinují k maximalizaci násilí a napáchaných škod, a kdy bývá násilí vnímáno jako cíl sám o sobě či jako prostředek k eliminaci dosavadních pořádků. Zde je pak očekávaná efektivita odstrašení trestem podstatně nižší. (Kapur 2009)

Usáma bin Ládin. (zdroj: Wikimedia).

Jak je tedy patrné, cílem jaderného terorismu nemusí být pro mnohé důvody snaha napáchat co možná největší masové škody proti deklarovanému nepříteli, ale spíše způsobit značný psychologický dopad na cílené publikum. Jaderný terorismus se může vyhnout způsobení masivních škod a ztrátám na životech, udržet si tak vlastní přívržence (pokud nepodporují násilné ofenzivní jednání) a zároveň má například potenciální užití RDD násobně vyšší psychologický efekt než užití konvenčních prostředků. (Bale a Ackerman 2004)

K tomu, aby určili, které organizace více inklinují k jadernému terorismu, dělí Bale a Ackerman (2004) teroristy do dvou subtypů v kontextu historického vývoje. Prvním obdobím jsou 60. až 80. léta minulého století, kdy dominovaly sekulární/nacionalistické/separatistické/iredentistické teroristické organizace či levicový a pravicový terorismus stavící na utopistických ideologiích. Tyto skupiny byly oproti nábožensky motivovaným teroristickým organizacím, které jsou druhou podskupinou, méně nakloněny jadernému terorismu či obecně užití ZHN. Obzvláště nebezpečné jsou teroristické organizace, které vykonávají násilnou činnost čistě s cílem zabít nepřátelé, a to ve jménu vlastní víry. Značnou hrozbou jsou tedy vůdci teroristických organizací vyzývající k zabíjení nepřátel, kteří navíc pro tyto činy nacházejí ospravedlnění ve víře[5]. Přestože by se dalo namítnout, že historická zkušenost toto tvrzení spíše vyvrací[6], stejně jako Bale a Ackerman i autor této práce zůstává přesvědčen, že do budoucna existuje větší pravděpodobnost jaderného terorismu u nábožensky motivovaných skupin nežli u sekulárních.

Bale a Ackerman navíc představují určitý extrémní ideový subtyp[7] religiózních teroristických organizací a individuí – apokalyptické náboženské doktríny kdy vítané zničení světa a změna světového řádu, větší loajálnost členů a hrozný osud, který čeká „nemorální a neosvícený lid“ stupňuje hrozbu jaderného terorismu. (Tamtéž) Ačkoliv tedy nemusí nezbytně existovat přímý korelační vztah mezi náboženským terorismem a (v našem případě) rozhodnutím dílčích vůdců teroristických organizací použít jaderné či radiologické zbraně, náboženský extremismus může k takovýmto rozhodnutí přispět značnou měrou.

Oprostíme-li se od ideologických a náboženských motivací, existují další klíčové znaky, které mohou sloužit jako varovné signály před snahou získat a užít ZHN, v našem případě mohou poukázat na potenciální inklinaci vůdců skupin k jadernému terorismu. J. K. Campbell a J. Tucker představují sérii jak organizačních, tak behaviorálních znaků, kterak je to právě skupina těch druhých, jež identifikují motivace a postoje vůdčích osobností teroristických organizací. Konkrétně se jedná o: sadistické, megalomanské, autoritativní, ale charismatické lídry; o vůdce, kteří naléhavě vyzývají své členy a příznivce, aby užívaly neomezené násilí proti démonizovaným kolektivním nepřátelům; ti, jež vykazují ochotu podstoupit vyšší rizika; a v neposlední řadě ti, kteří se nachází v zoufalé situaci (reálné či představované), a u kterých převládá pocit, že již nemají co ztratit a přiklánějí se k užití veškerých možných prostředků majících k dispozici k útoku na nepřítele. (Tamtéž) Vůdcové teroristických skupin disponující těmito vlastnostmi či charakteristikami jsou pak více naklonění k získání jaderných a radiologických prostředků a pravděpodobněji se uchýlí k jadernému terorismu.

Závěrem

Cílem bylo mimo jiné poukázat na úlohu vůdců teroristických organizací, kterou sehrávají ve vztahu k jadernému terorismu. Zaměření se na poptávkou stránku jaderného terorismu umožňuje identifikovat několik klíčových charakteristik, potažmo rysů, které motivují vůdčí osoby teroristických organizací hledat cesty k zisku jaderných a radiologických zbraní, ať už pro defenzivní účely, kdy by tyto prostředky mohly sloužit pro poměrně účinné odstrašování státních aktérů, tak pro možné ofenzivní účely zejména u skupin a jedinců, kteří jsou motivováni negativními cíli, a u kterých je samotné násilí konečným cílem.

Nadefinované charakteristiky tak umožnují identifikovat náklonost teroristických vůdců k zisku jaderných zbraní, a to ještě předtím, než k samotnému nabytí těchto prostředků dojde. Samozřejmě, že i v případě, kdy daná individua naplňují velkou část faktorů, nemusí z jejich strany vyplynout žádná snaha disponovat ZHN. Přesto však právě u osob, jež tyto charakteristiky naplňují existuje větší motivace, a tedy vyšší pravděpodobnost obrácení pozornosti na tyto nekonvenční prostředky.


Poznámky

[1] Jedná se o zbraně rozptylující radioaktivní materiál a způsobující tak zranění, škody či kontaminaci v cílových oblastech. Mezi radiologické zbraně tak můžeme řadit i prostředky pro kontaminaci zdrojů pitné vody apod. Další variantou jsou tzv. „špinavé bomby“, které kombinují radioaktivní materiál s konvenčními výbušninami.

[2] Dvanáct mrtvých při útoku sarinem v tokijském metru v porovnání s konvenčním útokem pomocí výbušnin v Oklahomě (1995), které za sebou nechalo 168 obětí.

[3] Viz Statement of Principles GICNT dostupné na: http://www.gicnt.org/documents/GICNT-Brochure-v2-WebReady.pdf

[4] „Nový terorismus“ vznikl v reakci na globalizační procesy a vnímanou hegemonii USA. Je charakteristický svou mezinárodní rolí, propojením teroristických buněk po celém světě, větším rozptýlením, a tedy menší mírou hierarchizace organizační struktury. Často je také finančně nezávislou entitou. (Wilkinson 2003)

[5] V rámci kategorizace klíčových charakteristiky vůdců označuji tento faktor za náboženskou legitimizaci zabíjení.

[6] Většina předešlých teroristických pokusů či plánů užití ZHN byla zosnována nenáboženskými skupinami.

[7] Na stejnou úroveň řadí také izolované okultní skupiny (insular cult-like groups), které však netřeba pro cíl práce více specifikovat či užít jako charakteristický znak individuálních (vedení teroristických organizací) motivací jaderného terorismu.


Zdroje

ALLISON, Graham. 2004. Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe. NY: Henry Holt & Company. Dostupné na: https://www.belfercenter.org/publication/nuclear-terrorism-ultimate-preventable-catastrophe

ALLISON, Graham. 2010. Nuclear Disorder: Surveying Atomic Threats. Foreign Affairs 89, no. 1: 74-85. Dostupné na: http://www.jstor.org/stable/20699784.

APIKYAN, Samuel a David DIAMOND. 2015. Nuclear Terrorism and National Preparedness. Springer. The NATO Science for Peace and Security series. ISBN: 978-94-017-9891-4

BALE, Jeffrey M. a Gray ACKERMAN. 2004. Recommendations on the Development of Methodologies and Attributes for Assessing Terrorist Threats of WMD Terrorism. Center for Nonproliferation Studies: Monterey Institute of International Studies. Weapons of Mass Destruction Terrorism Research Program.

BOWMAN, Steve. 2002. Weapons of Mass Destruction: The Terrorist Threat. CRS Report for Congress.

BRILL, Kenneth C. a John H. BERHARD. 2017. Preventing Nuclear Terrorism: Next Steps in Building a Better Nuclear Security Regime. Arms Control Association. Dostupné na: https://www.armscontrol.org/act/2017-10/features/preventing-nuclear-terrorism-next-steps-building-better-nuclear-security-regime

BURKE, Jason. 2001. Bin Laden taunts the West: ‚I’m ready to die‘. The Guardian. Dostupné na: https://www.theguardian.com/world/2001/nov/11/terrorism.afghanistan2

CFR. 2007. Profile: Osama bin Laden. Council on Foreign Relations. Dostupné na: https://www.cfr.org/backgrounder/profile-osama-bin-laden

DAVIS, Paul K. a Brian Michael JENKINS. 2002. Deterrence & Influence in Counterterrorism. RAND. ISBN: 0-8330-3286-0.

DIAMOND, Stephen A. 2011. On the Violent Life and Death of Osama bin Laden: A Psychological Post-Mortem. Psychology Today. Dostupné na: https://www.psychologytoday.com/us/blog/evil-deeds/201105/the-violent-life-and-death-osama-bin-laden-psychological-post-mortem

FARMER, Ben. 2009. Osama bin Laden: sunflower enthusiast with passion for cars. The Telegraph. Dostupné na: https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/afghanistan/6347857/Osama-bin-Laden-sunflower-enthusiast-with-a-passion-for-fast-cars.html

FERGUSON, Charles D. a William C. POTTER. 2005. The Four Faces of Nuclear Terrorism. Routledge, Taylor & Francis Group. ISBN: 0-415-95243-3.

GERGES, Fawaz. 2006. Analyst says bin Laden ‚desperate‘. Al Jazeera. Dostupné na: https://www.aljazeera.com/archive/2006/04/200849134734539257.html

GURR, Nadine a Benjamin COLE. 2002. The New Face of Terrorism: Threats from Weapons of Mass Destruction. I. B. Tauris, ISBN: 1860648258

HELFAND, Ira, FORROW Lachlan a Jaya TIWARI. 2002. Nuclear Terrorism. British Medical Journal, vol. 324, no. 7333: 356-358. Dostupné na:  http://www.jstor.org/stable/10.7249/mg1107rc.14

JENKINS, Brian Michael. 2011. Have We Succumbed to Nuclear Terror? RAND Corporation. Dostupné na: http://www.jstor.org/stable/10.7249/mg1107rc.14

Kapur, S. P. 2009. Deterring Nuclear Terrorists. In Paul, T. V.; Morgan, P. M.; Wirtz (eds): Complex Deterrence: Strategy in the Global Age. The University of Chicago Press, Chicago and London 2009, s. 109-132.

McAULEY, Denis. 2005. The ideology of Osama Bin Laden: Nation, tribe and world economy, Journal of Political Ideologies, 10:3, 269-287, DOI: 10.1080/13569310500244305

McCLOUD, Kimberley a Matthew OSBORNE. 2008. WMD Terrorism and Bin Laden. Middlebury Institute of International Studies at Monterey. James Martin Center for Nonproliferation Studies. Dostupné na: https://www.nonproliferation.org/wmd-terrorism-and-osama-bin-laden/

Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu. 2005. Organizace spojených národů. Dostupné na: https://treaties.un.org/doc/db/terrorism/english-18-15.pdf

Sixteen Personalities. 2018. INFJ Personality („The Advocate“). 16 Personalities. Dostupné na: https://www.16personalities.com/infj-personality

WILKINSON, Paul. 2003.Why Modern Terrorism? Differentiating Types and Distinguishing Ideological Motivations. Pearson Education. ISBN: 0130494135.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *