Kázání ?!

Štítky:

Jak se to, co jednou týdně slyšíme z úst faráře během 15 minut v kostele, dá skloubit s protichůdných informacemi zpravodajů, kteří jedním dechem hovoří o nejsložitějších a nejnákladnějších pokusech o záchranu života jednoho člověka např. pomocí transplantace srdce a hned nato podají informaci o tom, že každý den umírá v důsledku podvýživy a hladu 35 000 dětí. Že 1,5 milionů dětí je nakaženo virem HIV. Že se smrtelnými oběťmi infekčních onemocnění každoročně stávají 2 miliony dětí. Že přibližně milion dětí je nucen poskytovat sexuální služby za úplatu. 134 milionů dětí nemá možnost podílet se na vzdělání?
Není divu, že se nemálo našich současníků domnívá, že patří k těm posledním, kteří se ještě ne vlastní vinou podílejí na experimentu života. „Nechci přivést děti do tohoto sebevražedného světa“ – tato výpověď prozrazuje, že touha žít dále ve svých dětech u mnoha lidí vyhasla. Proč by se měl člověk ženit, vdávat, mít děti, studovat nebo si budovat kariéru, když pochybuje o zítřku, který by zaručil, že lidské úsilí bude mít vůbec nějaký smysl?
Motivace v úsilí o zlepšení světa vzdáleného i vlastního v mnoha lidech postupně a stále slábla, až do té míry, že se dnes velmi mnoho lidí nechává už jen unášet od jedné chvíle k druhé. Nejvyšší hodnotu se stal právě prožívaný okamžik. Jistě mi dáte za pravdu, že má-li se člověk pro něco nadchnout, musí vědět, že jeho počínání není marné. Ale to je právě to, co mnoha dnešním lidem schází.
Mnozí, zejména mladí lidé, jsou přesvědčeni, že ve světě, v němž žijí, něco „neladí“, a že spolupráce s existujícími životními styly by pro ně znamenala zradu sebe samých. Každodenně potkávají nespokojené a nervózní lidi, kteří vědí, že to, co je, by nemělo být, ale přitom nenacházejí žádnou uskutečnitelnou alternativu. Proto se jich zmocňuje zklamání, projevující se často v bezhlavém násilí, anebo v sebevražedném odchodu ze světa.
Lidé, kterým se v minulosti zhroutil svět, trpěli nejčastěji úzkostí a obavami. Dnes se u lidí projevuje zejména apatie a nuda. Mnozí se táží: Cožpak už ani láska – o níž se přece říká, že je mocná čarodějka – nedokáže člověka držet při životě? Velmi často se setkáváme s výpovědí lidí, kteří přiznávají, že ani uspokojení touhy po objetí či milostném splynutí je není schopno uvést do pohybu vstříc skutečnému životu či motivovat k novým krokům vpřed.
Vraťme se k otázkám z úvodu kázání? Co čekáme od nedělní promluvy v kostele? Zvednutí k břehu zprávou odjinud? Zachycení ztrácejících se Božích stop v našem životě? Oporu pro další kroky v životě? Varování před plytkým přežíváním? Dnes není nouze o ty, kteří zpochybňují smysl ulítaného životnímu stylu většiny. Jakou alternativu vám však nabídnou: nic jiného, než zase jen aktivitu. Podobně není nouze o protesty a kritiku dnes již vlastně téměř všeho. Ale ti, kteří protestují, sami neví, o čem pozitivním by měli svědčit. Na nápor dne skutečně nevystačíme jen s dobrou snídaní.
Podobně jako řeka svědčí o svém prameni, ze kterého vytéká, stejně tak má církev svědčit o obnově vztahů k Bohu i lidem, které jsou možné díky lásce Boží. Církev tím zůstává odleskem Boží pohostinnosti, s níž se v plnosti setkáváme u Ježíše z Nazaretu, který svůj vztah k lidem vyjádřil slovy: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.
Druhým lidem můžeme být nápomocni pouze natolik, nakolik dokážeme soucit s člověkem – který byl nejzřetelněji viditelný v Ježíši Kristu – pro ně věrohodně vyjádřit. Jestliže se Bůh stal člověkem, aby mohl lidem přinést spásu, pak je to právě člověk, který má moc vést svého bližního ke svobodě. Následování Krista neznamená napodobovat jednotlivé Ježíšovy činy a gesta, ale činit to, co dnešnímu člověku usnadní vstoupit na cestu spásy.
Nemá-li být církev obviněná z toho, že selhala ve své nejzákladnější úloze, musí navázat na svou staletími prověřenou zkušenost poskytování pohostinnosti všem poutníkům na životní cestě. Vyzýval nás k tomu i dnešní text: S láskou přijímejte i ty, kteří přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.
Pohostinnost, jak známo, spočívá na otevření svého domova a nabídnutí toho nejlepšího, co je v něm. Opravdová pohostinnost však nespočívá pouze v dělení se dobrým jídlem a vybraným pitím, nýbrž pokračuje taktéž ve sdílení vnitřního života, jeho radosti a trápení, myšlenek a citů. Beduínské pohostinné právo říká, že host nikdy nesmí odjet s prázdnýma rukama. A my můžeme směle dodat: taktéž ne s prázdným srdcem.
Pohostinnost v péči o víru druhého člověka znamená schopnost věnovat pozornost hostu. Je to velmi těžké, neboť každý z nás se většinou zabýváme svými vlastními potřebami, obavami a napětími, což nám mnohdy brání získat odstup od sebe a pozorně naslouchat druhým. Jestliže však jsou naše duše neklidné, pronásledují-li nás tisíce různých protichůdných podnětů, jsme-li se svým srdcem stále někde jinde, jen stěží dokážeme vytvořit místo a prostor, do něhož může svobodně vstoupit někdo jiný bez toho, aniž by se cítil nepovolaným vetřelcem. Proto dříve, než budeme schopni druhým lidem nabídnout doprovázení na cestě víry, musíme sami dovolit, aby Bůh vstoupil do našeho života. Jeho srdce je totiž větší než naše, jeho oči vidí víc než naše a jeho ruce mohou uzdravovat lépe a citlivěji než ruce kteréhokoli z lidských lékařů.
Bylo by však iluzí domnívat se, že člověka může vyvést z pouště někdo, kdo tam nikdy nebyl. Kdo chce věnovat pozornost druhému, musí objevit, že může milovat jen proto, že byl sám zrozen z Boží lásky, může druhé obdarovávat jen proto, neboť i jeho život je veliký dar, může druhým napomáhat na cestě ke svobodě, jen proto, že byl sám osvobozen. Pouze člověk, který ve svém životě objevil uzdravující Boží sílu může druhým lidem vydat svědectví o tom, že je možné prolomit začarovaný kruh potřeb volajících po okamžitém uspokojení, nasměrovat oči k tomu, co je pod povrchem, anebo usměrnit nestálou energii, která s lidmi zmítá, do tvořivých řečišť.
Mnozí lidé trpí kvůli mylnému předpokladu, na kterém postavili svůj život, spočívající v přesvědčení, že v životě je třeba se za každou cenu vyhnout strachu, osamělosti, zmatku či pochybnosti. Se všemi těmito nesnázemi je možno se tvořivě vypořádat pouze tehdy, chápeme-li je jako neoddělitelnou součást lidského života. Křesťan, který ve svém životě bere vážně výzvu nést břemena druhých, není lékařem, jehož prvořadou úlohou je odstraňovat bolest. Spíše druhým pomáhá převést jejich bolest na úroveň, kde může být sdílená, a proto již člověka neochromuje, ale spíše mobilizuje, neboť je pochopena jako cesta nevyhýbající se osvobození, ale naopak vedoucí k němu.
V závěru si všimněme zvláštního zdůvodnění apoštoly výzvy k duchovní pohostinnosti: někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Tato slova naznačují, že lidé, kteří se nebojí sdílet s druhými svá duchovní bohatství, budou sami dvojnásobně obdarováni. A skutečně: Člověk, který má odvahu otevřít svůj vnitřní svět druhému se mění z ustrašeného pochybovače na odhodlaného svědka, z podezřívavého majitele pravdy na štědrého dárce životních i duchovních zkušeností, z úzkoprsého fanatika na člověka otevřeného k rozhovoru o životě, který vede k opravdové svobodě.

**autor:** *Mgr. Vladislav Volný, Th.D.* (*Autor je evangelickým farářem v Havířově a přednáší na Palackého univerzitě v Olomouci*)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *