Konflikt v Sýrii – příklad zástupné války

Štítky:

Byli jsme svědky dlouhé řady mediálních obrazů, jež nám „vykouzlily“, jak to jde s režimem syrského prezidenta Bašára al-Asada vodou hraničního Eufratu dolů. Informace o úprku jednoho režimního prominenta za druhým se ze sítě, obrazovek televize nebo ze stránek novin jen řinuly. Tu svého chlebodárce opustil ministr, tu za svobodou prchl další, tu zase věrnost vypověděl velvyslanec a tak dále. Sled podobných údajů působil zpravodajsky vděčně. Však to také některé zájmové skupiny stálo spoustu peněz. Damašek měl bezmála hned následující den padnout do náruče „bojovníků za svobodu“. Ale měsíce prosté rozhodných změn dál přibývají. Již je jich devatenáct od prvního písmena ve stále se prodlužujícím souvětí o neklidu v zemi.

Aktéři nestability Syrské arabské republiky jej postupně přerodili v nepravidelnou a naprosto zmatenou válku kolísající intenzity. Poněkud také odkazující na děsivě vleklý konflikt ve vedlejším pidistátu Libanon, kde se bojovalo od poloviny 70. let až do roku 1989/1990. Tamější religiózně laděné měření sil se následně rozvinulo ve válčení bezmála všech proti všem, plné zmatků a ukrutností. Napětí v nábožensky smíšené populaci pak přetrvalo dodnes. Však tam také aktuálně došlo k řadě ozbrojených incidentů či atentátu na ředitele informačního oddělení Vnitřních bezpečnostních sil (ISF). A všechny tyhle události se bezprostředně vážou na konflikt v prostoru severního souseda.

Rovněž na jeho území nelze s (jakýmkoliv) brzkým zklidněním kalkulovat. Vždyť také nedávno vyhlášené příměří „vydrželo“ takříkajíc jen o přestávku mezi dvěma dávkami z kulometu. I kdyby snad povstalci nakrásně zvítězili nad tuhým autoritářstvím, moc dobra by to jistě nepřineslo. Prolilo se už hodně krve (ztráty na životech se blíží počtu 40 000), takže nikdo nemíní složit zbraně a riskovat odvetné vraždění své strany.

Občanský konflikt mezi (pro)vládními složkami, jež tvoří především alawité či křesťané, a povětšinou sunitskými povstalci, je zároveň neobyčejně internacionalizovaný. Také proto není jeho konec ani zdaleka v dosahu.

Kupříkladu jedna z řady příčin pro angažmá Ruské federace na straně syrské vlády je zřejmě to, že v zemi žije arménská minorita a samotná Arménie je fakticky ruským ekonomickým protektorátem. Vzbouřence z majoritní skupiny Syřanů zase všelikými cestami a s kolísající silou podporují Spojené státy či evropské mocnosti, spolem vlastně „tančící mezi vejci“. Silně přítomné jsou rovněž zájmy Turecka. Nyní zvýšeně „umravňujícího“ kurdské separatistické hnutí. Nesmíme pak zapomenout ani na aktivity monarchií Arabského poloostrova, jež dlouhodobě vydávají značné prostředky na šíření svého pojetí islámské víry. Ostatně radikalizace některých odbojných složek nepříliš úspěšně sjednocované opozice, ovlivněné patrně cizími vojenskými poradci (včetně veteránů stále doutnajícího libyjského konfliktu), tomu napovídá. Například Saudská Arábie nebo Katar mají zjevně ještě daleko důležitější pohnutku k vměšování. Škoděním baasistickému režimu vedou zástupnou válku s Íránskou islámskou republikou, kterou poněkud paradoxně ovládají též islamisté. Nearabští, o něco svobodomyslnější, navíc republikáni, ovšem na prvním místě šíité zpochybňující legitimitu sunitských královských rodů, ale současně i Státu Izrael, jenž nebezpečí íránské agresivity v posledních letech systematicky zveličuje.

Prve zmíněným dynastiím nebývá věru zatěžko vycházet vstříc zájmům USA, jež je za odměnu vyzbrojují a tiše schvalují někdy až tmářskou vnitrostátní politiku svých spojenců. Anebo jejich „internacionální pomoc“ pořád nestabilnímu Bahrajnu. Společně totiž cítí nechuť vůči embargovanému Teheránu, který se skrze svou náboženskou revoluci oprostil od nadstandardních vztahů s Washingtonem, aby vzápětí vyhlásil nenávistné nepřátelství „židovské entitě“ a pomohl i kvůli němu ustavit teroristickou organizaci Hizballáh.

Komplikovaná a nejednoznačná situace, v níž nemůžeme pominout ani důsledky poměrů v nedalekém Iráku, kde se velmi obávají eskalace střetů, přímo doléhá také na Tureckou republiku – člena Atlantické aliance, příznivce povstalců, jež se teď ostentativně vyzbrojuje. Případně za ne zcela vyjasněných okolností vyhrožuje odvetou za opakovaná napadení údajnou palbou assadovských jednotek.

Zápas o budoucí uspořádání arabským jarem rozhýbané Syrské arabské republiky je nadobyčej propletený (dle oficiálních čínských zdrojů se do něj zapojily i skupiny musulmanských Ujgurů ze Sin-ťiangu) a mnozí jeho účastníci se právem bojí (vlastní) přímé intervence. Její možnosti omezují třeba okolnosti hospodářské krize či výsledky volebního klání, v nichž prohráli zastánci unilateralistické politiky USA, anebo – zkušenosti z dosud probíhajících „lokálních“ konfliktů.

Autor: Pavel Kopecký, Článek je rozšířenou podobou textu, který zveřejnilo Revue Politika

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *