Konflikt ve Východočínském moři

Spory mezi Čínskou lidovou republikou a Japonskem o ostrovy Senkaku (japonský název) / Diaoyu (čínský název) ve Východočínském moři vyvstaly v 70. letech 20. století. Jedná se o ekonomicky významné ostrovy, především kvůli potenciálním rozsáhlým zásobám ropy a zemního plynu, ale také díky tomu, že se nacházejí v blízkosti významných lodních tras a bohatých rybolovných oblastí. Čína se odkazuje na historická práva k této oblasti, což Japonsko jasně odmítá a deklaruje nárok na ostrovy formálním prohlášením z roku 1895. Ostrovy patří do soukromého vlastnictví japonských občanů již 120 let[1].  

Japonská námořní stráž u souostroví Senkaku (Zdroj: Wikimedia.org)

 

Počátek konfliktu

Nová vlna napětí se objevila znovu v září 2012 poté, co Japonsko odkoupilo ostrovy od soukromého vlastníka.  Obě země prohlašují, že mají nárok díky výlučné ekonomické zóně, která se ovšem ve Východočínském moři překrývá, jelikož je moře široké pouze 360 námořních mil. Podle úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982, může stát aplikovat svá svrchovaná práva k průzkumu a využívání přírodních zdrojů ve vzdálenosti 200 námořních mil (370 km) od svého pobřeží. Japonsko výrazně vystupuje proti jakékoli těžící aktivitě ve sporné oblasti na čínské straně s argumentem, že ložiska mohou být rozšířena na Japonskou část zóny. V minulém roce se také objevila dvoustranná snaha o vytvoření nástroje, který by krizi vyřešil. Za počala série diskusí mezi oběma aktéry, jejichž cílem bylo vytvořit mechanismus v podobě určité horké linky, díky které by bylo možné předejít prudké eskalaci konfliktu, například kvůli určitému nedorozumění v oblasti [1].

V roce 2014 Barack Obama prohlásil, že na ostrovy Senkaku se vztahuje americko-japonská bezpečnostní smlouva a tedy, že nesprávný politický krok nebo vojenská událost ze strany Číny či Japonska by mohla vytvořit vzájemné nepřátelství [2]. Začátkem roku 2015 byl Čínou a Japonskem podepsán čtyřbodový konsensuální dokument, který jednoznačně stanovil sporné body v oblasti ostrovů [1]. Prvním bodem je oboustranný závazek o rozvíjení vzájemně prospěšného vztahu založeného na společných strategických cílech. Zadruhé, uznání a překonání politických obtíží minulosti a obrácení  pohledu směrem ke společné budoucnosti. Třetím bodem je oboustranné oficiální uznání odlišných pohledů na vlastnictví souostroví a posledním bodem je obnovení politického, diplomatického a bezpečnostního dialogu prostřednictvím různých multilaterálních a bilaterálních kanálů [3].

Následně pokračovaly dvoustranné diskuse jejichž cílem bylo zavést mechanismus, který vytvořil efektivní námořní a leteckou komunikaci v problematické oblasti. Mechanismus (horká linka pro krizovou situaci) byl spuštěn po devíti vyjednávacích kolech v červnu roku 2018 [4].

Současný konflikt

Ačkoli se může zdát, že zmíněný bezpečnostní mechanismus pomohl zlepšení vztahů, jiné skutečnosti tomu příliš nenasvědčují. Obě země razantně navyšují své vojenské kapacity, zejména co se týče radarových a raketových systémů v oblasti. Japonské ministerstvo obrany uvedlo, že v roce 2018 (oproti uplynulým letem) výrazně vzrostl počet narušení japonského leteckého prostoru čínskými stíhacími letouny a očekává se ještě větší nárůst aktivity. Nově ozbrojené hlídkové a rybářské čínské lodě,   které tvoří takzvané “námořní milice”, pronikly do širší přilehlé zóny (12 – 24 námořních mil od ostrovů) rekordních 64 dní po sobě v období měsíců dubna až června [5]. Tato provokativní taktika ze strany Čínské lidové republiky je označována jako “operace šedé zóny”, jejím cílem je získání výhody nad protivníkem, aniž by došlo k vyvolání vojenského konfliktu. Japonské ministerstvo obrany ve svém nejnovějším strategickém dokumentu uvedlo, že stále přetrvávající jednostranné pokusy Číny o narušení prostoru a provokace, představují vážnou bezpečnostní hrozbu [6].

Japonské námořnictvo během IFR – International Fleet Review, což je mezinárodní námořní cvičení, organizované indickým námořnictvem ve snaze zlepšení vztahů v regionu (Zdroj: japan-forward.com)

 

Čína však prezentuje svůj nárok na zmíněné ostrovy, které patřily k pevninskému území již od starověku a provokace rybářských lodí hájí tvrzením, že rybáři pouze navštěvují svá tradiční loviště. Stejná taktika je ze strany Číny používána také v Jihočínském moři, kde vznikají nové základny na umělých ostrovech. Spor mezi Japonskem a Čínou v tomto případě není pouze přetahovanou o pár souostroví, ale o nadvládu nad širším západním Pacifikem. Ostrovy jsou klíčovým strategickým bodem pro přístup Číny a Ruska k Tichému oceánu, což je také důvod, proč je tato oblast tak významná také pro Spojené státy americké [6].

V březnu roku 2018 byla vytvořena první Japonská obojživelná brigáda rychlého nasazení (Japanese Amphibious Rapid Deployment Brigade). Jejím úkolem je bránit tyto ostrovy a případně je dobýt zpět během nepřátelské invaze. Kromě posílení vlastní obrany, zvýšilo japonské námořnictvo počet cvičení se strategickými spojenci, především se Spojenými státy, Austrálií a Indií. Jako hlavní cíl těchto cvičení je uváděna snaha o vytvoření “svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku” [6].

Japonská obojživelná brigáda rychlého nasazení během ceremonie uvedení útvaru v činnost (Zdroj: Wikimedia.org)

 

Na konci téhož měsíce vyslalo Letectvo Čínské lidové osvobozenecké armády (PLAAF) čtyři bombardéry Xian H-6K, jeden letoun Shaanxi Y-8, jeden letoun zpravodajské služby Tupolev Tu-154MD a minimálně dva víceúčelové stíhací letouny Suchoj Su-35 přes mezinárodní vzdušný prostor mezi japonskými ostrovy Okinawa a Miyako. Současně další letouny, zahrnující  Su-35s a H-6ks, provedla společnou bojovou hlídku v Jihočínském moři. Jedná se o druhou situaci, kdy Čína vyslala své nejmodernější, dvoumotorové, víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace k Východočínskému a Jihočínskému moři. Mluvčí PLAAF uvedl, že se jednalo o výcvikovou misi s cílem zlepšit bojové schopnosti PLAAF a nacvičit taktiku úderů na moři.

Letoun Xian H-6K (Zdroj: Wikimedia.org)

 

Letoun Shaanxi Y-8 (Zdroj: Wikimedia.org)

 

Bombardéry H-6K, které se účastnily bojových cvičení v západním Pacifiku a Jihočínském moři byly vyzbrojeny řízenými střelami. Tento typ bombardéru může nést až sedm nadzvukových protilodních střel YJ-12 nebo podzvukové střely CJ-20 pro pozemní úder s odhadovaným doletem 1 500 mil. Mimo jiné od roku 2016 převzala Čína od Ruska objednávku 24 letounů nové čtvrté generace Su-35s [7].

S přirozenou reakcí k častějším čínským provokacím se Japonsko snaží do roku 2023 rozmístit dvě baterie Aegis Ashore (americký integrovaný systém protivzdušné obrany, zejména proti hromadnému útoku nadzvukových protilodních střel), vyzbrojené raketami SM-3 Block IIA za odhadovanou cenu dvou miliard dolarů [7]. Zároveň vybudovalo nové vojenské základny na okolních ostrovech s formálním cílem sledování úžin Miyako a Tokara a zabránění Číně v dalším vojenském rozmachu v oblasti [1]. Základna na ostrově Miyako pojme až 800 vojáků, raketové baterie anti-ship (protilodní) a surface-to air (protiletadlové), radary a další zpravodajská zařízení. Podobná vojenská zařízení vznikají na dalších ostrovech (například ostrov Ishigaki – rok dokončení 2021) a společně tvoří speciální obranou linii nazývanou “jihozápadní zeď” [6].

Mapa oblasti s vyznačeným identifikačním pásmem protivzdušné obrany u jednotlivých států (ADIZ – Air defense identification zone) (Zdroj: Wikimedia.org)

 

Japonsko se však potýká se sílící nespokojeností místního obyvatelstva. Relativně malé, avšak výrazně aktivní skupiny demonstrantů zvyšují svoji aktivitu proti výstavbě vojenských základen a především proti skladování raket, zejména na řetězci malých japonských ostrovů jižně od Kjúšú. Odpor proti angažovanosti USA v regionu je však charakteristickým rysem části japonské společnosti od druhé světové války. Podle demonstrantů japonské ministerstvo obrany lhalo o svých plánech s ukládáním raket a bezpečnost občanů zde rozhodně není prioritou. Podobné protesty spolu s peticemi značně zpomalily výstavbu základny Ishigaki a naprosto zastavily rozmístění amerického raketového obranného systému v Akitě v severním Japonsku, Yamaguchi v západním Japonsku a Osprey v jihovýchodní části Saga [6].

V červenci 2019 proplula průlivy Miyako a Tokara čínská letadlová loď Liaoning již potřetí během období jednoho roku, následovaná stíhacími letouny a bombardéry. Ačkoli má Čína právo na průchod do mezinárodních vod, Japonsko uvedlo, že pouze mezi dubnem a červnem letošního roku, změnila Čína své plánované přesuny 179 krát [6].

Nadprůměrné využívání námořních tras v oblasti je výrazným ukazatelem nutnosti vytvoření systému řízení krizí a konfliktních situací v celém regionu. Odkazují především na nadprůměrné využívání námořních tras v oblasti. Tisíce plavidel, rybářských člunů, pobřežních hlídek a civilních či vojenských lodí mohou každý den překročit hranice vymezené vojenskou silou některého z aktérů. Tato skutečnost spolu s nárůstem napětí a vojenské kapacity v regionu znamená, že den, kdy se objeví takové narušení cizím plavidlem, které bude spouštěčem prudké eskalace konfliktu, je jen otázkou času [8].

Prvním náznakem zmírnění vztahů mezi oběma velmocemi bylo společné cvičení, ke kterému došlo 16. září 2019. Japonský torpédoborec Samidare, japonské MSDF (Japan Maritime Self-Defense Force – Japonské námořní síly sebeobrany), provedl spolu s čínským torpédoborcem Tayuan sérii radio-komunikačních a koordinačních cvičení ve vodách jižně od Japonska. Jedná se o první vojenské cvičení mezi Čínou a Japonskem za posledních 8 let a pravděpodobně nebude poslední. Čínská válečná loď se měla účastnit akce mezinárodní flotily 14. října 2019, avšak byla odvolána poté, co tajfun Hagibis způsobil rozsáhlé škody napříč východním Japonskem. Ministerstva obrany obou zemí jsou však odhodlána v budoucnu spolupracovat na dalších cvičeních. Existují také další náznaky, které lze interpretovat jako snahu o zúžení mezery v bilaterálních vztazích, která se donedávna jevila jako nepřekonatelná. V nedávné době Čína oznámila, že došlo k nařízení, které čínským rybářským lodím zakazuje vstup do vod obklopujících sporné souostroví Diaoyu [8].

Navzdory zmíněným tvrzením poukazujícím na možné uvolnění vztahů však zůstává realita nadále vypjatá. Čínské akce v tomto regionu jsou skutečným odrazem rostoucích schopností a dlouhodobých ambicí Pekingu prosazovat kontrolu nad blízkými moři. Čínské námořnictvo se během roku 2019 stalo největším námořnictvem na světě. Nové a odolnější lodě výrazně navýšily možnost delšího pobytu v bouřlivých vodách Východočínského moře. Od přelomu roku 2020 je patrný nárůst čínských námořních kapacit v oblasti, což působí jako zátěžový test nejen pro nová čínská plavidla, ale také pro japonskou trpělivost[9]. Zatímco se Čína veřejně zaměřuje na diplomatické sbližování, rozšiřuje svoji námořní činnost s cílem postupného opotřebení a únavy japonského námořnictva, což je způsob, který do jisté míry eliminuje riziko přímé konfrontace obou zemí. Vzhledem k tomu, že přes současnou úroveň čínských aktivit Japonsko neprovedlo přímou vojenskou konfrontaci proti Číně, Peking využívá možnost zkoumání japonských hranic postupným zvyšováním rozsahu a intenzity námořních a vzdušných činností a analýzou vzorců japonské reakce [10].

Čínská letadlová loď Liaoning (Zdroj: Flickr.com

 

Japonsko také nemá zájem na otevřené konfrontaci kolem ostrovů Senkaku / Diaoyu, ale zároveň je připraveno kontrolu nad územím udržet. V reakci na rozšiřování čínské přítomnosti bylo vyčleněno více finančních prostředků a lodí flotile pobřežní stráže operující ve sporné oblasti. Japonsko tedy jasně signalizuje rozhodnutí bránit území i na úkor možného rizika přetížení japonské pobřežní stráže a odklonění kapacit od jiných priorit. Došlo také k vytvoření nové policejní supiny, která se zabývá rizikem vylodění čínských aktivistů na některém z ostrovů [9].

Závěrem

Ačkoli se obě strany snaží udržet situaci pod kontrolou, nárůst čínských aktivit kolem ostrovů představuje riziko, které spolu s nacionalistickou rétorikou v Pekingu a rostoucímu podráždění Tokia, může vyústit v rapidní růst nacionalismu [9]. Ten je v celé východní a jižní Asii již nyní alarmující. Příčinou je mimojiné rapidní ekonomický vzestup Číny, který usnadnil růst vojenských schopností a angažovanost země jak ve Východočínském, tak Jihočínském moři. Tento trend však nezažívá pouze Čína, ale také ostatní regionální aktéři, kteří nápodobně navyšují své vojenské kapacity, snaží se adekvátně reagovat na provokativní akce Číny a zároveň projevují větší ochotu podmiňovat své územní požadavky [11].

Z dlouhodobého hlediska hrozí, že japonské námořnictvo bude přemoženo kapacitou čínského oponenta a bude tak donuceno podstoupit jednání o určité formě sdílené kontroly sporných ostrovů. V dalším případě je pravděpodobné, že by bylo Japonsko nuceno zapojit značnou část Japonských sil sebeobrany a pokusit se získat otevřenější podporu USA. Obě z možností vedou pouze k eskalaci nikoli ke zmírnění konfliktu [9]. Přímé konfrontaci se však obě země chtějí vyhnout. Čína v současné době zaznamenala výrazný pokles v ekonomickém růstu, který je způsoben obchodní válkou s USA a s ní spojenou určitou nestálou pozicí Číny v globálním obchodu. Na druhou stranu Japonsko je surovinově závislé na Číně, obě země se tedy momentálně snaží jít vstříc stabilitě a předvídatelnosti obchodních vztahů [8].


Zdroje

[1] Council on foreign relations. (2019, November 22). Tensions in the East China Sea. Retrieved from: https://www.cfr.org/interactive/global-conflict-tracker/conflict/tensions-east-china-sea

[2] Smith, Sheila. (2014, February 4). An East China Sea Update. Council on foreign relations. Retrieved from: https://www.cfr.org/blog/east-china-sea-update

[3] Tiezzi, Shannon. (2014, November 7). A China-Japan Breakthrough: A Primer on Their 4 Point Consensus. TheDiplomat. Retrieved from: https://thediplomat.com/2014/11/a-china-japan-breakthrough-a-primer-on-their-4-point-consensus/

[4] Takenaka Kiyoshi & Kelly Tim. (2018, May 9). Japan and China agree on security hotline after a decade of talks. Reuters. Retrieved from: https://www.reuters.com/article/us-japan-china-hotline/japan-and-china-agree-on-security-hotline-after-a-decade-of-talks-idUSKBN1IA17I

[5] Cooper, Zack. (2018, April 27). Flashpoint East China Sea: Potential Shocks. Asia Maritime Transparency Initiative. Retrieved from: https://amti.csis.org/flashpoint-east-china-sea-potential-shocks/

[6] Denyer, Simon. (2019, August 21). Japan builds an island “wall” to counter China’s intensifying military, territorial incursions. The Washington Post. Retrieved from: https://www.washingtonpost.com/world/asia_pacific/japan-builds-an-island-wall-to-counter-chinas-intensifying-military-territorial-incursions/2019/08/20/802bc282-ae11-11e9-9411-a608f9d0c2d3_story.html

[7] Gady, Franz-Stefan. (2018, March 26). China Flies Long-Range Bombers, Fighter Jets Through Miyako Strait. The Diplomat. Retrieved from: https://thediplomat.com/2018/03/china-flies-long-range-bombers-fighter-jets-through-miyako-strait/

[8] Ryall, Julian. (2019, October 22). Japan and China hold first joint maritime drills in eight years in sign of warning ties.South China Morning Post. Retrieved from: https://www.scmp.com/news/asia/east-asia/article/3034042/japan-and-china-hold-first-joint-maritime-drills-eight-years

[9] Fischetti, Andrea. (2020 February 3). Rough Seas between China and Japan. Tokyo Review. Retrieved from: https://www.tokyoreview.net/2020/02/rough-seas-between-china-and-japan/

[10] Lu, Chen (2020, February 13). China’s Evolving Policy toward Japan in the East China Sea: What’s the Next Move?. Foreign Policy Journal . Retrieved from: https://www.foreignpolicyjournal.com/2020/02/13/chinas-evolving-policy-toward-japan-in-the-east-china-sea-whats-the-next-move/

[11] Vu, Tuong (2010, October 22). The Resurgence of nationalism in Southeast Asia: Causes and Significance. Paper presented at the Issues and Trends in Southeast Asian Studies. Retrieved from: http://www.umich.edu/~iinet/media2/cseas/50thAnniversary/papers/Panel4_Vu.pdf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *