Wikimedia

Mírové summity a Trumpovy geopolitické kotrmelce

Štítky:

Vnitřní svět amerického prezidenta Donalda Trumpa je podle všeho mimořádně osobitý. Postavený ponejvíce na intuici, které „nepřekáží“ racionalita či hluboké teoretické znalosti. Ani s praktickým řízením na politickém poli neměl dotyčný před vstupem do Bílého domu žádné zkušenosti, a tak je svým způsobem myšlenkově svobodný. Nezatížený. Aktuální postoje mění hladce jako na běžícím pásu.

Jedno se ale americkému politickému amatérovi v nejvyšším úřadu upřít nedá. Vůdcovská odvaha. V zahraničních vztazích s ní boří bezmála vše, co prosazovali představitelé Demokratické strany, zejména jeho předchůdce Barrack H. Obama.

Minulý předák Spojených států byl dočista jiný člověk. „Starému kontinentu“ jen diplomaticky naznačoval nutnost změn ve financování NATO, kdežto Trump surově oznámil, že jsou mu transatlantičtí spojenci víceméně lhostejní a měli by přesně reflektovat jeho přání. Není-li Evropská unie rovnou „možná stejně špatná jako Čína“. Obama pomáhal rozdmýchat válku v Sýrii, odkud jeho následovník postupně i přiznaně odchází. Za minulého prezidenta USA rostlo také napětí mezi Washingtonem a Moskvou, kdežto Trump se s Kremlem patrně hodlá dohodnout. Snad i kvůli mohutnící ČLR, čímž fakticky převrátí konstelaci, co v sedmdesátých letech vedla k Nixonově uznání maoistického Pekingu. Svérázný (nicméně přeceňovaný) průlom učinil i do desetiletí nepřestajně mrazivých vztahů s jadernou KLDR, jejímuž vůdci Kim Čong-unovi předtím sám vyhrožoval nukleární zimou.

A v tomto duchu můžeme snadno pokračovat. K nečetným obamovským ziskům v zahraničních vztazích bylo počítáno pronikavé oteplení vztahů s Havanou, vůči níž naopak nynější administrativa přitvrdila. Což je přesto docela podružnou informací proti tomu, k jakému bezpečnostnímu obratu došlo za Trumpa s ohledem na Íránskou islámskou republiku. Jak víme, již v květnu jím byla odvolána Obamova variace na mírovou smlouvu s Teheránem, aniž při tom vážněji uvažoval nad zájmy severoatlantických spojenců alias „ekonomických nepřátel“. Tlak ohledně Íránu vyvíjí nyní též na ně, jejich firmy a banky, využívá-li kupříkladu tradiční dolarové páky. Že se tím ovšem dále prohlubuje štěpící linie mezi Evropskou a americkou unií, je očividné.

V mediální palbě na osmdesátimilionovou regionální mocnost se vyjevují prostředky nápadně připomínající bývalé manifestační strašení Pchjongjangu. Ve stupňování tenzí pochopitelně nezůstává pozadu ani hrdá Islámská republika, kterážto ústy velitele svých elitních útvarů Kuds hrozí násobně připravenějším Američanům vojnou. Přímá konfrontace dvou sebevědomých soků ale naštěstí není, navzdory různým proklamacím, na pořadu dne. Takže mezi Washingtonem a Teheránem vypukla alespoň „válka twitterová“. V ní je první občan USA úplný přeborník.

Nebezpečná záležitost má naneštěstí své perspektivy. Nejspíše neskončí „toliko“ u osočování, propagandy a tajných subverzivních operací. Staronové napětí se moc zamlouvá Státu Izrael, jenž loboval za oduznání mnohostranné jaderné dohody se šíitskou teokracií. Na jedné lodi se tím zároveň ocitl s aktéry, co židovskému státu oficiálně vyjadřují nepřátelství. S aktéry prosazujícími projekt protiíránského bezpečnostního paktu Washingtonu s entitami Perského zálivu, Egypta a Jordánska. Čili Blízkovýchodní strategickou alianci (MESA), které se začíná říkat „arabské NATO“.

Článek volně vychází z textu publikovaného dvouměsíčníkem Listy 4/2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *