Může být Donald Trump řešením Blízkého východu?

Štítky:

Již sedmým rokem je oblast Blízkého východu v krizi, dva státy byly ještě před rokem na pokraji rozpadu. Mezi jednu z mála jistot patří Izrael, strategický partner Spojených států. Jestli chce nový americký prezident Donald Trump v regionu uspět, musí se zasadit o udržení či rozvoj společných vztahů s Izraelem, které utrpěly ránu díky neshodám mezi Trumpovým předchůdcem Barackem Obamou a izraelským premiérem Banjaminem Netanjahu.

Netanjahu byl jedním z prvních zahraničních vůdců, s nimiž se nově zvolený prezident setkal. Netanjahu a Trump jsou dle jejich slov dlouholetými přáteli. Na společné tiskové konferenci 15. února, necelý měsíc po Trumpově inauguraci, oba nastínili možné budoucí pokračování vzájemných vztahů. Krom všeobecných bodů agendy, jako např. zlepšování již tak „skvělých vztahů“, jak je označil Trump, bylo zmíněno i několik dalších.

Byť se jedná o kroky, o něž se pokoušely již předchozí administrativy, v podání dua Trump-Netanjahu by mohly dostat zcela jiný rozměr. Kupříkladu Trump prohlásil, že je mu jedno, zdali bude mírový proces zakončen dvojím státním řešením, či nikoliv, neboť mu záleží jen na zklidnění situace. Dal tak politický arsenál jak Netanjahuovi, tak i palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi.

Trump se k této otázce vyjádřil na začátku února před plánovaným setkáním s izraelským premiérem, pokračování ve vytváření osad nepovažuje za dobrou věc, jestliže má být dosaženo míru. Na konci března však došlo k oznámení z kanceláře premiéra, že je schválena stavba nové osady. Ta má být náhradou pro obyvatele ilegálně postavené amanské osady. Jedná se o první takovou stavbu po 25 letech a je v rozporu s rezolucí OSN 2334 z prosince minulého roku, dle níž jsou osady v rozporu s mezinárodním právem.

Trump v kampani hlásal větší kooperaci na mezinárodním poli, ať už v případě zmiňovaného Íránu či ve věci přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Stále chtěl ale být deal makerem.

Případný přesun ambasády do Jeruzaléma by byl milník

V roce 1995, za administrativy tehdejšího prezidenta Billa Clintona, přijal americký Kongres zákon „Jerusalem Embassy and Recognition Act“. Ten stanovuje, že Jeruzalém je nedělitelným hlavním městem státu Izrael a výše zmiňovaný přesun americké ambasády do Jeruzaléma. Je tak v rozporu s pozicí přijatou již v roce v roce 1948, ještě před první arabsko-izraelskou válkou, v níž USA vyzývaly k mezinárodní správě Jeruzaléma.

Situace se má ovšem tak, že zákon dosud nevešel v platnost a každého půl roku je podpisem prezidenta odkládán. Do této doby není město, jež je svatým symbolem tří největších světových náboženství, uznáno jako součást moderního izraelského státu, byť je jeho faktickým hlavním městem. Pozice přijatá americkými představiteli před 70 lety je tak dvakrát do roka pravidelně znovu obnovována.

Ačkoliv Trump po skoro celou dobu své prezidentské kampaně vskutku hlásal, že jeho prvním prezidentským rozhodnutím bude přesun ambasády do Jeruzaléma, nehledě na již zmiňovaný zákon, nestalo se tomu tak. Dle některých informací za změnou Trumpova rozhodnutí může stát jordánský král Abdalláh II., který v oblasti hraje roli důležitého mediátora, nejen co se rozporů mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou týče.

Jeruzalém má pro Izrael i Palestinu zásadní symbolický význam a ani jedna ze stran se ho nehodlá vzdát. Zdroj: Wikimedia

Írán – společné téma bezpečnostní politiky

Druhou otázkou, kterou se Trump v blízkovýchodní problematice zabývá, je výše zmiňovaný Írán. Íránský jaderný program je pravidelně diskutován jak novináři, tak i politiky. Írán se dle svých vlastních prohlášení vždy snažil jen o vytvoření mírového jaderného programu. Jaderný reaktor vytvářející elektrickou energii pro miliony Íránců je pro Írán nejen otázkou prestiže, nýbrž i nutnosti.

Byť má Írán velké zásoby ropy a zemního plynu, částečně i kvůli mezinárodním sankcím neměl šanci tento potenciál využít. Íránu chybí v některých oblastech řádná infrastruktura, tento problém by mohl napravit zahraniční kapitál, který nepochybně přijde s koncem sankcí. Írán má v současnosti jednu aktivní jadernou elektrárnu, druhá je ve fázi příprav.

Izrael se, dle mnohých oprávněně, obává, že íránská snaha v jaderném programu je zaměřena čistě na vojenské hledisko. Je faktem, že íránští jaderní vědci měli potenciál, schopnosti, motivaci a nástroje pro vytvoření dostatečného množství obohaceného uranu. Hlavním argumentem v této problematice zůstává také politické zadání a rétorika ze strany íránského vedení.

Dohoda o jaderném programu ale umožnila poklidný rozvoj íránského jaderného programu. Výměnou za zbavení se nemalého množství kapacit pro výrobu obohaceného uranu, se zainteresované strany dohodly – USA a mj. státy Evropské unie – na postupném zrušení sankcí vůči Íránu.

Prezident Trump tuto dohodu považuje, dle svých slov, za „nejhorší dohodu vůbec“. Írán podle něj stále bude moci získat jaderné zbraně, jen pomaleji. Proto  by chtěl dohodu znovu projednat. Sankce však nebyly uvaleny pouze Spojenými státy ale i Evropskou unií, jejíž jednotlivé země se nemohou dočkat investic, které postupné zrušení sankcí umožní. USA samotné sankce uvalit mohou, ale dodržovány ze strany států EU být nemusí.

Strach Izraele z jaderného Íránu je odůvodnitelný. V současné době je Izrael jediným držitelem jaderných zbraní v oblasti. Status quo již nyní narušil prodej protileteckých systémů S-300 Íránu ze strany Ruské federace. Nedávné íránské testy balistický raket jen potvrzují vojenský rozvoj v oblasti.

Celou oblast Blízkého východu prostupuje síla Izraelských obraných sil (IDF). Když se o jaderný reaktor v 80. letech pokoušel Saddámův Irák, došlo v červnovém náletu roku 1981 ke zničení rozestavěného jaderného reaktoru v Osiraku. Na mezinárodní scéně událost vzbudila poprask, ale zpětně je tehdejší izraelský premiér Menachem Begin za tuto událost minimálně Američany hodnocen především kladně.

Když v roce 1991 probíhala operace Pouštní bouře, kde byly na základě rozhodnutí OSN nasazeny i československé jednotky pod americkým vedením, mnohým se zpětně ulevilo, že Iráku „nebylo dovoleno“ vytvořit dostatek obohaceného jaderného materiálu. Roky se také spekuluje o izraelských plánech bombardování íránského jaderného reaktoru. Tyto plány jsou nyní narušeny ruskými vyspělými protiletadlovými systémy.

Íránský reaktor v Araku byl jedním z důvodů obav z Íránských jaderných ambic. Zdroj: Wikimedia

Možné komplikace

Podpora, kterou Trump získal v průběhu voleb, a kterou si v současné době snaží udržet, stojí částečně i na jeho podpoře – ta na část jeho voličstva nepochybně zapůsobila.

Současný Blízký východ je konfliktní zónou a mnoho let jí ještě zůstane. Kupříkladu spory mezi Kurdy a jejich domovskými zeměmi (dnes především Irák a Sýrie), mezi Saúdy a Íránem v Jemenu či mezi Izraelem a Hizballáhem.  V každém případě je Izrael jednou z nejstabilnějších půd na Blízkém východě na mezinárodní úrovni, kde se v současnosti hraje o dominanci.

Netanjahu je v současné době prošetřován pro přijetí úplatků, své křeslo si však stále drží a je velká pravděpodobnost, že v úřadě i zůstane. V opačném případě však vyvstává otázka, co by se dělo, kdyby došlo k pádu Netanjahuovy vlády. Po osmi letech má Netanjahu konečně v Bilém domě republikánský protějšek ochotný naslouchat.

Kdo bude dominovat Blízkému východu?

Dvě světové velmoci – Spojené státy a Rusko, ukotvují svoji moc. Spojené státy již delší dobu ztrácejí vliv a Rusko se je snaží nahradit, aby posílilo svoji vyjednávací pozici v Evropě. Dvě regionální velmoci – Saudská Arábie a Írán – pod záštitou náboženských proklamací pro změnu bojují o post regionální velmoci.

Prezident Trump potřebuje podporu. Izrael je pochopitelným prvním hráčem, kterého se pokusí získat na svoji stranu. Výhodou je společná historie obou států mající tradici od Jomkipurské války (1973). Slib přesunu ambasády měl ujistit radikální zastánce státu Izrael uvnitř jeho voličské základny. Trump však ambasádu zatím nepřesunul a jestli myslí vážně svoje proklamace o „nejlepší mírové dohodě“ (maje na paměti Izrael a Palestinskou samosprávu), dojít k přesunu ani nesmí. Přesun by znamenal zmaření mírových jednání a navíc by dal politickou munici dalším hráčům v regionu, včetně současných amerických spojenců (Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Jordánsko).

Uvědomění si výše zmíněného můžou dokazovat rozhovory mezi americkou stranou a palestinskými představiteli, včetně pozvání palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse do Bílého domu a setkání zpravodajských důstojníků obou stran. Trump se chce předvést, postupně dopadající reálie arabského poloostrova na něj již však začínají pomalu dopadat. Vše, co slíbil, dodat nemůže. Otázkou zůstává, zdali dodá alespoň něco.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *