Na mušce: novináři

Štítky:

Na vraždy novinářů si v souvislosti s Ruskem začíná svět pomalu zvykat, což zahraniční pozorovatele ale i laickou veřejnost nutí k neustálému paranoidnímu „zájmu“ o každém ruském kroku. Tento zájem je konfrontován na jedné straně se „zasvěcenými“ názory či analýzami o tom, jak je současná ruská společnost i ekonomika díky pragmatické Putino-Medvěděvovo-silovické administrativě opět na vzestupu, což má blahodárný vliv na bezpečný svět, na druhé straně však přicházejí zprávy o excesívním násilí ruské krajní pravice vůči imigrantům, prohlubujícím alkoholismu, pokulhávajícím demografickém výhledu, stavu občanské společnosti a nebo o rétorických nácvicích generálů, politiků i karelských babiček vůči zlému Západu. Pocity autora o této schizfrenii odpovídají názvu, svého času úspěšného, sloupku s názvem „Tak nevím“.

Následující řádky nové série „Na mušce“ přiblíží některé známé i méně známé případy úmrtí novinářů nejen v Rusku…

Autor: *Petr Kupka*

Informace o vraždě novinářky Anastasije Baburové a advokáta Markelova z půlky ledna 2009 ukazují několik občansko-právních linií lemující soudobou ruskou společnost. Stanislav Markelov byl obhájce Elzy Kungajevové, čečenské dívky znásilněné a následně uškrcené plukovníkem ruské armády Jurijem Budanovem. Tento případ se stal nosným symbolem porušování lidských práv v Čečensku a poměrně lidskoprávními organizacemi ve východní Evropě mu byl věnován poměrně velký prostor. Baburová, extrernistka listu Novaja Gazeta, se navzdory přátelství s Markelovem, tímto čečenským případem otevřeně nezabývala, i když čečenské téma jí nebylo úplně cizí. Její jméno však bylo v negativních konotacích spíše skloňováno především v ruských extrémně pravicových kruzích, jejichž někteří aktivní symaptizanti se, i díky Baburové a Markelova, dostali na pár let do ruských nápravných zařízení. Tato občanská zapálenost měla svůj původ v ruských anarchistických kruzích, Baburová byla zapojena např. i do přímé akce na zabránění vyklizení ubytovny, obývané uprchlíky z Čečenska, do akcí proti policejní brutalitě na jaře 2008, podílela se na vydání posledního čísla ruského anarchistického časopisu Avtonom a účastnila se také například ruského tábora organizace Rainbow Keepers nebo Evropského sociálního fóra ve švédském Malmo (její blog je dostupný kliknutím na tento odkaz).

Smrt Baburové a Markelova dává vzpomenout na přes 2 roky starou vraždu ruské investigativí novinářce Anny Politkovské, na jejíž knihu jsme nedávno na těchto stránkách uveřejnili krátkou recenzi. Politkovská se ve svých reportážích opírala především do loutkového čečenského prezidenta Razmana Kadyrova, o němž se, mimo FSB a OMONu, spekuluje jako o potenciálním zadavateli vraždy (více o kauze Politkovská zde). Mimo veleznámé kauzy Politkovská však upadají v zapomění někdejší tragické konce novinářů, jako např. Igora Domnikova, který na konci 90. let pracoval na kauzách týkající se guvernéra ruské republiky Tatarstán. Poměrně velký rozruch také způsobila v roce 2003 smrt zástupce šéfredaktora Novaje Gazety a člena Státní Dumy Jurij Ščekočikina, který svého času pracoval na citlivých materiálech týkajících se rozvědky FSB a kanceláře nejvyššího státního prokurátora, které se údajně aktivně podíleli na nelegálním obchodu se zbraněmi, nelegálním obchodu s ropou a obecně na praní špinavých peněz. Tyto materiály nebyly až do Ščekočikinovy smrti známy a tak plnily paradoxní odkaz zástupce šéfredaktora Novaje Gazety. Mimo tyto úmrtí, které jsou spojeny s jedním periodikem si můžeme připomenout např. Eduarda Markeviča z deníku Novy Reft, Valentina Ivanova a Alexeje Sidorova z deníku Toljatinskoje Obozrenije, Natalyu Skylovou z deníku Naša Vremja a nebo Paula Klebnikova z ruské verze Forbesu, jenž je znám především svou honbou na Borise Berezovského (např. jeho kniha Godfather of the Kremlin: The Decline of Russia in the Age of Gangster Capitalism) a svým zájmem o čečenský organizovaný zločin.

Předseda Unie ruských novinářů Vsevolod Bogdanov na jedné z demonstrací, že během posledních 15 let bylo v Rusku zabito 300 investigativních novinářů. Podle údajů organizace Reportéři bez hranic to však bylo v letech 2000 až 2007 39 případů. Barburová svou aktivitou v sobě však snoubila dva poměrně rozdílné elementy občanského aktivismu. Na jedné straně byla jednou z výrazných osobností ruské alternativní scény, což jí dávalo poměrně značné renomé i u zahraničních lidsko-právních organizací, které se ze své podstaty profilují levicově. Na druhé straně měla, jako extremistka, k dispozici celonárodní tribunu Novaje Gazety, což nemusí být na anarchistické scéně, kde jsou novináři považováni za senzacechtivé „partnery ďábla“, vždy bráno s respektem. Jak uvedl Moíses Naím ve své knize „Černá kniha globalizace“, „riziko pro média jednoznačně odpovídá významnu, který zaujímají v očích provozovatelů nezákonné činnosti. Reportéři mají k dispozici tribunu, s níž nevládní organizace prkaticky nemohou soutěžitm dokonce ani ty nejvlivnější. Jediný neohrožený novinář může přijít s příběhem, který vyústí v rozbití konkrétní buňky nebo podniku zabývajícího se nezákonnou činností.“ Center for Public Integrity dokonce vytvořila investigativní jednotku složenou z novinářů, aby uplatnila jejich schopnosti ve svých projektech.

Touhou po likvidaci investigativních novinářů však nehoří pouze ruské elitní zájmové skupiny, na přelomu tisíciletí, v době opoziční smlouvy, se novinářská země zatřásla i pod tehdejší reportérkou MF Dnes, a dnes spolupracovnicí serveru aktualne.cz, Sabinou Slonkovou, která během roku 2001 vytáhla několik vážných informací týkajících se generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby (kauzy Štiřín, Český dům a informace o podezřelých nákupech nemovitostí). Bývalému rozvědčíkovi praskly nervy a společně s vimperskou podnikatelkou Evou Tomšicovou se pokoušel prostřednictvím alkoholika Karla „Citrona“ Rziepela zosnovat vraždu Slonkové. „Citron“ však v záchvatu alkoholické filantropie (a spíše strachu:o) vše prásknul. Akce na likvidaci Slonkové tak naštěstí nedopadla podle ruského vzorce a naopak, Karel Srba v roce 2003 dostal 8 let natvrdo, jeho komplicové pak mezi 4 a 6 lety. Z českých novinářů byla Slonková patrně jediná, u které se k vraždě nebezpečně blížilo, nelze však brát na lehkou váhu ani vyhrožování, které investigativní novináři často připouštějí (Jaroslav Kmenta , Janek Kroupa, Jaroslav Spurný).
Pohlédneme-li na známé konfliktní oblasti v Pákistánu nebo na americko-mexickou hranici, vyjeví se nám další neznámé příběhy novinářů, kteří byli při své práci usmrceni. V roce 2000 byl v Karáčí zastřelen Súfím Muhammad Chán po své reportáži o obchodu s lidmi a drogami. Přestože byl vrah dopaden, zosnovatelé útoku, údajně rodina zapojená do pašování žen do Indie, zůstali nepostiženi. V ten samý rok přišel na Ukrajině o hlavu Georgij Gongadze a v Brazílii byl mečem popraven televizní reportér Tim Lopes, zabývající se obchodem s drogami. Válka mezi gangy, pohraničními strážemi, novináři nebo americkými domobranami stáli na americko-mexické hranici život mimo jiné vydavatele novin Antonia Martíneze Guttiéreze, usmrceného čtyřmi kulkami do hlavy. V Tijuaně byl v roce 1997 těžce zraněn jeden ze zakladatelů a vydavatelů časopisu Zeta Jesús Blancornelas, jehož kolega Francisco Ortiz v roce 2004 již takoé štěstí neměl. V roce 2005 pro agenturu Reuters Blancornelas prohlásil: „Lituji, že jsem založil Zetu“.
Podle organizace CPJ (Committee to Protect Journalists) byla za rok 2009 zatím potvrzena 3 tragická zaviněná úmrtí novinářů, na potvrzení čekají další 3 podezření…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *