Nebezpečná hra s litým olovem. Pohled na průběh a důsledky konfliktu v pásmu Gaza

Štítky:

V pásmu Gazy bylo sice právě vyhlášeno příměří, na kterém se nakonec shodly obě strany konfliktu – Izrael i Hamás – konflikt ale zdaleka neskončil. Hamás byl sice nesporně znatelně oslaben, ale rozhodně nebyl zničen a jeho radikalismus se s pravděpodobně ještě prohloubil. Izraelští politici a generálové rozehráli nebezpečnou hru, u níž lze jen těžko předpokládat, kdo bude skutečným vítězem a kdo bude vítěz Pyrrhův.

Autor: *JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D., právník a politolog, odborník na Blízký východ, vyučuje mj. na BSS*

Přes nespornou tvrdost a militantnost Hamásu, která se projevuje nejen v jeho pohledu na Izrael, ale i v nekompromisním postoji k oponentům v Palestině, nebylo zahájení operace takových rozměrů ze strany Izraele příliš prozřetelné. Nejde jen o to, že Izrael ztratil mnoho na politickém poli – sklidil jak kritiku západních spojenců, tak se zhoršily jeho vztahy se spojeneckými režimy na Blízkém východě (s Tureckem a částečně také s Egyptem a Jordánskem), ale zpolarizoval zdejší situaci tím, že více umlčel umírněné arabské vůdce a naopak více nahrál těm, kteří volají po tvrdém postoji vůči Izraeli – a jejich hlavním vlajkonošem je dnes rozporuplný Írán.

Ale nejde samozřejmě jen o politické důsledky, ale pochopitelně také o hledisko lidské. Do 18. ledna, kdy píši tyto řádky, bylo usmrceno během operace „Lité olovo“ 1300 Palestinců a 13 Izraelců, tedy diametrálně odlišné počty (nehledě na to, že část izraelských vojáků zahynula palbou z vlastních řad). Izrael má samozřejmě povinnost bránit své vlastní občany a stěží mu tuto snahu může někdo vyčítat. Je zde však také princip proporcionality, který dává jisté mantinely vojenským aktivitám při válečných operacích. Nelze za smrt jednoho člověka zabít sto lidí, z nichž navíc výrazná část jsou děti a ženy. Militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Toto jednání bylo hanebné a odsouzeníhodné. Nelze však na něj odpovědět formou kolektivního trestu – což byla bohužel až příliš často praktická podoba operace „Lité olovo“. Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, může to být také znamením toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.

Je také velice diskutabilní, že izraelští politikové provedli akci nepochybně i jako jistou formu volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „nekompromisní“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.

Rozporuplné je i načasování akce z hlediska prezidentského „vakua“ v USA. Izraelští politici dobře vědí, že odcházející prezident nebude klást větší odpor jejich plánům. A přicházející Obama – jehož postoje budou nepochybně více multilateralistické než Bushovy – musel (zřejmě se skřípěním zubů) sledovat celou akci bez komentáře, neboť před skončením Bushova úřadu stále ještě nebyl oprávněn zasahovat do zahraniční politiky či kritizovat izraelskou akci. Že pak k vyhlášení příměří dojde dva dny před slavnostní Obamovou inaugurací je spíš jen tragikomicky úsměvné.

Kdeže jsou v Izraeli časy jasných politických vizí (jakkoliv byly kontroverzní). Na straně izraelské se po klinické smrti Ariela Šarona již nikdo nedokázal vyprofilovat jako charismatický státník. Politici, jako Olmert a Livniová, se pouštějí do riskantních vojenských operací, které mohou mít jen krátkodobý účinek. Z dlouhodobého hlediska však mohou Izrael vystavit ještě většímu nebezpečí radikalismu, nenávisti a terorismu.


3 comments

  1. Dovolte mi reagovat na tento článek.
    Nemohu souhlasit s autorem článku. Dle mého soudu je jednostranně zaměřen a není objektivní. Co se týče politické taktiky pana Olmerta a paní Livniové – ano je pravděpodobné, že se do vojenské operace pustili s určitou taktikou (i v souvislosti se situací v USA). Proč jim to ale zazlívat…
    Co se týče ztrát na lidských životech – ano, jsou tady diamterálně odlišná čísla.
    Autor podle mého názoru ale zapomněl zmínit jednu moc důležitou věc:
    Pokud Hamás střílí rakety na Izrael, míří na města s cílem zasáhnout co nejvíce civilních obětí. Do této chvíle tyto rakety sice nezabily mnoho lidí, ale ne z toho důvodu, že by Hamás nechtěl, ale proto, že rakety dopadaly náhodně a izraelci si v těchto rizikových oblastech postavili betonové úkryty.
    Kdežto izraelská armáda útočila na cíle militantního hnutí Hamás a sanžila se informovat civilisty (shazováním varovných letáků apod.) o jejich plánovaných aktivitách.
    Dalším faktorem je také to, že v Palestině těžko poznáte teroristu od civilisty. Jak se takový terorista pozná? Tím, že má ovázanou hlavu šátkem a drží v ruce samopal? A jakmile šátek a samopal zahodí, tak už je civilista? Nezapomeňme, že hnutí Hamás vyhrálo v Palestině volby! Tzn., že většina občanů stojí za organizací, která má za cíl zničení státu Izrael. Pokud sledujete zpravodajství, tak víte, že i děti do kamery veřejně prohlašují, že jediné, co si izraelci zaslouží, je smrt. A to prohlašují dlouhodobě (nejen v tomto válečném konfliktu).
    Kdyby měl Hamás v rukou raketu s jadernou hlavicí, myslíte si, že by ji váhal použít?
    Ono se těžko vede spravedlivý boj, když na druhé straně se teroristi schovávají za civilisty a odstřelují rakety z civilních objektů. A potom hlásí do médií, že protistrana útočí na civilisty.
    Takový národ/společnost/stát, který podporuje odpalování raktet ze svého území na jiný stát, se nemůže divit, že si to jednoduše někdo nenechá. Obzvláště za situace, kdy ani OSN není schopno pomoci (kromě svých rezolucí, na které každý „kašle“).
    Pokládám si otázku: „Napsal by svůj článek autor jinak, kdyby na straně Izraele byly ztráty např. 1500 civilistů v důsledku toho, že by Palestinská raketa zasáhla třeba izraelskou školu?“.
    Nejde přece o statisktiky. Ale o postoje, záměry a činy.
    Osobně nejsem ochotný přispět na žádnou humanitární pomoc v Gaze. Podporoval bych stejně jenom ty děti, ze kterých pak vyrostou další odpalovači raket. V Palestině se přece děti vychovávají k nenávisti Izraele (viz. televizní spoty o mikimauzovi, kterého zabije izraelský voják a jiné).

  2. Reaguji na komentář otázkama na které nevím odpověď, snad se někdo zasvěcenej ozve.
    1. Nenávist Palestinců je jen iracionálni? Není souvis mezi vzrústajícim počtem přívrženců hnutí Hamás a politikou Izraele k Palestině?
    2. Jaké nejdůležitější aspekty podpory USA Izraelu jsou, že je drží navzdory světu právem Veta?
    3. Jestli je v Izraeli všeobecná branná povinnost není na civilisty pohlíženo jako na vojáky?
    4. Kdyby byla Palestína vyzbrojena rovnocenně konvenčníma zbraněma, nepoužil by Izrael na svou obranu své „neexistujíci“ jaderné zbraně?
    5. Okupovaná Palestina. Co to znamená?

  3. Pokud bychom prosazovali princip proporcionality obětí, museli bychom zavrhnout operace NATO proti Miloševičově Jugoslávii, obě války v Zálivu, probíhající kampaň v Afghanistánu a další operace; Doufám že se shodneme na nesmyslnosti takového principu – vystavovat své vojáky většímu riziku jistě nemůže žádnému tažení dát větší legitimitu. Otázkou vždy ale zůstává, zda nemohlo být vynaloženo větší úsilí ke zmenšení počtu civilních obětí a škod, aniž by se ohrozily vojenské cíle mise. Například organizace Human Rights Watch po operaci Cast Lead konkrétně kritizovala použití těžkokaliberních granátů v obydlených oblastech a příliš restriktivní blokádu (což je ona „okupovaná Palestina“ na kterou se ptá Štefan).
    Na místě je také otázka, co Izrael válkou v Gaze získal a ztratil.
    1. Jak velká je ztráta mezinárodní podpory? Oprávněnost nějakého zásahu je víceméně zřejmá a uznali ji hlavní spojenci a partneři Izraele (včetně České Republiky), ale způsob vedení operace je mírně řečeno světově nepopulární. Obraz Izraele se mění od státu ohrožovaného terorismem ke státu-agresorovi. Je blokáda Gazy politicky a morálně udržitelná? Jaká je cena ušlé příležitosti bližších kontaktů například s EU?
    2. Jak významný je aspekt operace jako demonstrace akceschopnosti armády? Po válce s Hizballáhem v Libanonu IDF utržila ostudu, že nedokáže účinně vést guerillovou válku bez výrazných vlastních ztrát. Z taktického hlediska je Cast Lead vítězstvím, nebo přinejmenším obnovením pověsti nezranitelnosti izraelské armády. Sníží se tak naděje a s tím i ochota radikálů? Zvýší se politická stabilita uvnitř Izraele a odhodlání bojovat?
    3. Je operace slučitelná s nějakým dlouhodobým řešením konfliktu? Nebo se naopak stala překážkou dalšímu vyjednávání jak s Hamásem, tak s Fatahem ve West Banku? Nevzbudila válka a způsob jejího vedení jen větší a nebezpečnější radikalismus? Podařilo se skutečně dlouhodobě omezit poče Kássámů odpalovaných na Izraelská města? Nebude se stejná válka za pár let opakovat?
    4. Pro nás asi nejdůležitější otázka: jak může reprezentace USA, EU, Kvartetu nebo OSN přispět k rozumnému, spravedlivému a fungujícímu řešení izraelsko-palestinského konfliktu? Jo, to kdyby někdo věděl… Osobně jsem si vážil práce paní Hybáškové v EU delegaci pro Izrael, takové množství kompetence a realismu k blízkému východu v evropské politice jako šafránu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *