Malba na ulici v Medellínu kritizující venezuelského prezidenta, Nicoláse Madura.

„Není větší válka než hlad“: Jak žijí venezuelští uprchlíci v Kolumbii?

Štítky:

Podle nejnovějších údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Mezinárodní Organizace pro Migraci (IOM) opustilo Venezuela od počátku socio-ekonomické krize v roce 2013 již přes 4 miliony obyvatel. Jedná se tak o největší exodus obyvatelstva v moderní historii regionu.

Kvůli nedostatku potravin, léků, paliva, vody, a dalších služeb, ale také kvůli narůstajícímu násilí, se Venezuelané uchylují do okolních zemí, včetně Peru, Chile, Ekvádoru, Brazílie nebo Argentiny. Nejvíce jich ale míří do sousední Kolumbie, kam přišlo již přes 1,4 milionu venezuelských uprchlíků. Mnoho z nich ale pobývá v zemi ilegálně, což jim znemožňuje získat zaměstnání a také přístup ke službám včetně zdravotního pojištění. Často se tak živí v šedé zóně zákona: prací „bez papírů“, žebráním nebo prodejem cigaret a sladkostí.

Každý příběh je jiný. Většina z nich má ale jedno společné: Tito lidé opustili svou zemi, protože se tam již nemohli nadále uživit. Přesně to se stalo i Josehpmy, která se svou rodinou prozatím našla útočiště v Medellínu, druhém největším kolumbijském městě.

Zprava: Josehpmy, její teta Marleni, Lisbeth a její syn, Miguel (stojící vlevo).

 

Jak jste přišli do Medellínu?

Josehpmy: Do Medellínu? Jde o to, že nemáme pasy, takže jsme museli přejít přes jednu z hraničních stezek. To bylo velmi složité a museli jsme zaplatit.

Lisbeth: Hodně, hodně, peněz.

Josehpmy: Ano, bylo to asi 600 000 Bolívarů, a to bylo ještě před devalvací měny (Poznámka: těžké vyčíslit kvůli neustálému pohybu měny, přibližně ale odpovídá $100, což je velká částka vzhledem k průměrnému měsíčnímu příjmu kolem $6). V Cúcutě se s námi setkal můj bratr a dal nám nějaké peníze, takže pro nás bylo snadnější dostat se do Medellínu – měli jsme dost peněz na to, abychom si zaplatili jízdenky na autobus. Měli jsme velké štěstí. V Medellínu jsme několik dní přespávali u něj, ale pak jsme se osamostatnili a našli si malý pokoj v městečku nedaleko Medellínu. Pořád ale nemáme oficiální dokumenty – jsme tu ilegálně.

 

Co přesně pro vás znamená být v zemi ilegálně?

 Josehpmy: Nemáme pořádnou práci. Můj manžel se živí sběrem a recyklováním. To znamená, že když se podaří, někdo si ho zavolá na výpomoc. Je to ale velmi nestálý příjem. Mého syna přijali do místní školy. O víkendech chodíme sem, abychom si přivydělali něco navíc. Ve Venezuele jsme zažívali těžké chvíle, ale měli jsme to nejnutnější, i malý domeček – teď začínáme od nuly.
Je to složité, protože bez pasu nás nikde nechtějí zaměstnat. Díky bohu jsme ale potkali opravdu úžasné lidi se srdcem na správném místě. I tady nás podpořilo hodně lidí. Mám syna a teď jsem těhotná, takže ta pomoc je skutečně potřeba.
Tady v Kolumbii se snažíme si co nejvíc pomáhat. Přišli jsme s rodinou, ale mezi ostatními Venezuelany se poznáme díky přízvuku.

Marleni: Jsme Venezuelané, možná z různých regionů, ale i tak si pomáháme.

Miguel: Víme, že musíme být jednotní.

 

Jaký byl váš život, než jste opustili Venezuelu? Proč jste odešli?

 Josehpmy: Já jsem studovala na univerzitě ošetřovatelství. Byla jsem v prvním semestru, když jsem otěhotněla. Studium jsem tehdy přerušila s úmyslem se k němu vrátit po porodu syna. Nějakou dobu jsem pracovala v pekařství, ale kvůli finančním problémům musel podnik propustit několik zaměstnanců, takže jsem musela odejít. Od té doby jsme i s manželem pracovali nezávisle v ulicích jako boneros (Poznámka: pouliční prodavači). Po porodu syna jsem zůstávala převážně doma, abych se o něj starala.
Ve Venezuele jsme přímo hlady netrpěli, vždy jsme nějak přežili, ale jedli jsme mnohem méně a také méně pestrou stravu. Většinu jídla jsme totiž získávali měsíčně, skrze krabice CLAP (Poznámka: vládní pomoc). Často to ale nestačilo, i když ve třech jsme vždy nějak vyšly. Horší to bylo pro rodiny s více lidmi, když třeba dostali jen jednu krabici s jídlem.
Občas jsme museli sehnat jídlo jinak, třeba jít čekat do front. Fronty ale nebyly jen na jídlo, ale i na další komodity, jako na výběr peněz nebo kuchyňské spotřebiče, třeba ledničku. Můj manžel nadále pracoval, ale peníze stejně nestačily. Moje maminka taky někdy pracovala, ale pořád to nebylo dost, abychom se plně uživili.

 

Jaká byla situace ve zdravotnictví?

 Josehpmy: Složitá. Často se stávalo, že do nemocnice dorazily léky, ale doktoři a sestřičky si je ihned rozebrali pro sebe, aby je přeprodávali. Bylo tam hodně korupce.
Mého známého nechtěli pustit do nemocnice s telefonem, protože se báli, aby něco nevyfotil nebo nenatočil videa toho, co se tam děje. Před nějakou dobou ale stejně kolovaly na internetu videa, kde novorozené děti v nemocnicích spí na kartonech od krabic a staří lidé na podlaze.

Marleni: Problémy s elektřinou jsou v nemocnicích a na klinikách běžné. Jakmile vypadne proud, doktoři nemohou nic dělat a všude zavládne chaos.
Před několika měsíci jsem měla problém, protože mě do ruky kousla kočka. Šla jsem proto do nemocnice, kde mi ale řekli, že s tím nemohou nic udělat. Že nemají léky. Pak za mnou ale přišla jedna sestřička, co v té nemocnici pracovala. Řekla mi, že mi ty léky může prodat. Ze zdravotnictví se stal byznys.

Miguel: Já vám dám příklad. Pocházím z města Margarita, ze státu Nueva Esparta. Můj syn přišel o plíci, protože jsme mu nemohli sehnat pediatrickou péči. Teď doufáme, že s pomocí OSN získá tady v Medellínu transplantaci. Díkybohu byl vybrán. Je to vážné, protože ke všemu má tuberkulózu, takže mu musejí vysát tekutinu z plíce a vyčistit ji.

Doufáme, že bude v pořádku. Já jsem tady kvůli krizi. Přišel jsem sem pěšky. Musel jsem sehnat peníze, abych dostal svého syna a svou partnerku na hranici. Červený Kříž mi přislíbil, že mi pomůže syna přepravit z hranice do Medellínu skrze přechod v La Guajira. Tam na něj bude čekat ambulance, ale potřeboval jsem 600 dolarů, abych ho na hranici z Margarity dostal. Představte si tu bezmoc…

 

Jaké jsou vaše další plány?

Josehpmy: Chtěla bych si našetřit nějaké peníze, abych mohla jet do Venezuely navštívit svou maminku. Ale hlavně abych ji také mohla něco přivést, nejet s prázdnýma rukama. A sem? Nevím, jestli se do Medellínu vrátíme. Pocházíme z hlavního města, Caracasu. Do Medellínu jsme dorazili v říjnu minulého roku a dařilo se nám jakž-takž. Musím ale říct, že Kolumbijci nás podporují a jsou moc milí.

 

Co myslíte, že se stane s Venezulou?

Další muž: Nedal bych ruce do ohně ani za jednu stranu. Jsem Venezuelan. Nestraním nikomu. Nejsem ani příznivec opozice, ani chavista (Poznámka: příznivec socialistického režimu). Ale hlavní část toho problému je, že nemáme žádnou kulturu. Pokud bychom v zemi měli politickou a občanskou kulturu, nemuseli bychom čelit takovým těžkostem.
Z politického hlediska se ani jedna strana o Venezuelu vlastně nezajímá. Jde jim akorát o moc a o přírodní zdroje. Pokud by jim na Venezuelanech skutečně záleželo, mluvilo by se o vzdělání, kultuře a míru. To je to, na čem skutečně záleží. Na pocitu sounáležitosti a kultuře.

Josehpmy: Je to složité. Co se stane, nevíme. Jde o to, že je to moc zvláštní politická situace. Obě strany mají hodně moci. Kdyby to tak nebylo, už je s Madurovou vládou konec. Ale netuším, co bude dál. Stane se to, co si bůh přeje.
Problém je, že chudí lidé jsou chudí a bohatí lidé ve Venezuele peníze mají. Jsou to právě chudí lidé, co nejvíce trpí. To jsou ti, co nemají peníze. Ti, co nemají jídlo. Ne ti bohatí, ne prezident a jeho vláda. Tohle je také problém blokády. Komu blokují pomoc? Chudým. Maduro má peníze a jídlo. Blokáda je zaměřená proti lidem, ne proti režimu. Vše, co se děje ve Venezuele, odnáší hlavně obyčejní lidé. Doufám, že se věci změní… Chtěla bych se do země vrátit.

Miguel: Naděje umírá poslední.

Marleni: Máme víru v Boha. Víme, že to překonáme a budeme bojovat za to, aby se věci zase vrátily do pořádku a vše bylo jako dříve. Také bych se ráda vrátila, ale jen pokud bude jiná vláda.
Teď je situace je zlá pro celou zemi. Nejsmutnější je, že hlad žene lidi k násilí a zločinu. Zabíjí lidi pro banán. Pro krávu. Tam, kde jsem bydlela, jsem znala chovatele dobytku. Brutálně ho zabili, aby mu ten dobytek vzali. Zabili ho kvůli pěti krávám.

 

Jaké řešení by bylo nejlepší?

Další muž: Myslím si, že třeba zahraniční intervence není pravděpodobná a určitě by to nebylo dobré řešení. Umřeli by nevinní lidé, a to si nepřejeme.  Na druhou stranu, režim Huga Cháveze přišel s krví. A s krví by měl také odejít. Jak se říká v Bibli: Pokud zabiješ železem, železem také skonáš. Ale víc utrpení nechceme… I když, jaká válka je horší než hlad?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *