Nepokoje v Turecku: pohasnutí Erdoğanovy hvězdy?

Štítky:

Tisíce tureckých občanů se od minulého týdne shromažďují v ulicích po celé zemi, aby tak projevili svůj nesouhlas se současnou vládou a politikou premiéra Erdoğana. Zatímco policie se za použití excesivního násilí snaží jejich protesty potlačit, média mlčí. Většina informací tak vyplývá na povrch díky sociálním sítím, kde lidé komentují současnou situaci a společně sdílejí fotografie a videa pořízená při přímých střetech s policií na různých místech Turecka. Aktuální čísla nyní hovoří o stovkách zadržených a zraněných, objevují se také fotografie bezvládných těl ležících v ulicích. Lidé po celém světě se dnes ptají, co je příčinou masových protestů, kdo se jich účastní, čeho chtějí docílit a jaké mají šance? Odpovědi hledejte v následujícím článku.

Jak to všechno začalo?

Když se lidé na začátku minulého týdne sešli v Gezi Parku v centru Istanbulu, aby demonstrovali nesouhlas se zdejší výstavbou nákupního centra, málokdo tušil, jaké rozměry situace během pár hodin nabude. Prvotní hněv a frustrace místních lidí byli způsobené vládním nařízením vykácet stromy na jednom z mála zelených míst v centru města poblíž hlavního náměstí Taksim a postavit zde spolu s obchodním střediskem repliku budovy kasáren pocházející z dob osmanské říše (zničené v roce 1940). Podle starosty města byla celá rekonstrukce jen součástí širšího projektu renovace náměstí Taksim. Na protest proti tomuto nařízení se skupina obyvatel Istanbulu rozhodla 28. května ve zdejším parku utábořit a vlastní přítomností zamezit jeho kontroverzní přestavbě. Nakonec, po třech dnech vzdorování byla skupinka protestujících rozehnána policí. Ta bez předchozích varování začala pálit jejich stany a používat velké množství slzného plynu a silné proudy vody. Několik lidí bylo zraněno. Záběry z agresivního zákroku policejních sil se ihned objevily na sociálních sítích, kde je během krátké chvíle shlédly tisíce lidí po celé zemi. Takto šokovaní občané se téměř okamžitě přidali na stranu demonstrantů, důsledkem čehož se protesty rozšířily za hranice Istanbulu až doskoro 500 km vzdálené Ankary a dále. V tuto chvíli už nelze hovořit o nenásilném protestu proti vykácení parku, jako spíše o revoltě stovek tisíc lidí vyjadřujících nesouhlas s policejním násilím a vládní politikou.

Protestanti na náměstí Taksim 2. června 2013 (Zdroj: Global Post).

Kdo a kde protestuje?

Ke zmiňované skupince protestujících se během krátké doby přidávali lidé z různých společenských tříd a věkových kategorií, lidé věřící i bez víry, názorově odpovídající celému politickému spektru. Na jedné straně tak společně protestovali gayové, lesbičky, ochránci přírody, socialisté, anarchisté, zástupci odborových organizací, členové opoziční Republikánské lidové strany CHP nebo dokonce tzv. antikapitalističtí muslimové. Protestů se účastnili ať už přímo v ulicích měst, nebo nepřímo vyjádřením svých sympatií s postupem demonstrantů. Příkladem nepřímé podpory bylo mimo jiné rozhodnutí jednoho z největších tureckých odborových svazů KESK zorganizovat dvoudenní stávku.

Pozoruhodný paradox představuje skutečnost, že fanoušci tří největších tureckých fotbalových klubů pod vlivem předešlých událostí odložili svou obvyklou vzájemnou nenávist a rivalitu a bok po boku se vydali do ulic bojovat proti společnému nepříteli. Světu se tak naskytla možnost spatřit na jedné fotografii objímající se fotbalové nadšence konkurenčních klubů. To, co bylo pro mnohé fanoušky ještě před týdnem nepředstavitelné, se nyní stalo skutečností.

Fanoušci Besiktas, Galatasaray a Fenerbahce (Zdroj: Reuters).

Není bez zajímavosti, že protesty, které započaly v centru Istanbulu, se bleskovou rychlostí rozšířily do různých koutů země. Do čtvrtečního dne byly zaznamenány nepokoje v 67 z 81 tureckých provincií.  Násilné boje probíhaly zejména v ulicích Ankary, Izmiru, Adany, Eskisehiru, Sakaryi, Isparty a nespočtu dalších. I zde hlásí mnoho zraněných Turků. Oficiálně byla dosud potvrzena úmrtí dvou mladíků, neoficiální čísla však hovoří až o sedmi obětech.

Aktuální situace k 6. 6. 2013

Zatímco obyvatelé Istanbulu se po více než týdnu probudili do poměrně jasného dne, nad Ankarou se stále vznášela oblaka slzného plynu. Jih Turecka, konkrétně páté největší město Adana, ohlásilo, že si zde stále probíhající nepokoje vyžádaly smrt policejního kapitána, který zemřel na následky zranění způsobené pádem z mostu. Turecká asociace lékařů uvedla, že počet zraněných se vyšplhal na číslo 4 300. Navzdory těmto smutným faktům dnes premiér na své zahraniční návštěvě Tuniska prohlásil, že developerský projekt v centru Istanbulu, který masové protesty odstartoval, bude dokončen podle původních plánů. Celou situaci komentoval slovy: „Za nadměrné použití síly proti lidem protestujícím proti zásahu do životního prostřední se bylo již omluveno. Ostatním omluvu nedlužíme.“

Role sociálních sítí

Jak ukázalo arabské jaro, mezi občany stále oblíbenější sociální sítě se v období protivládních protestů stávají hlavní, a často jedinou zbraní demonstrantů. Turecko může tuto hypotézu jedině potvrdit. Přísná mediální cenzura tisku způsobila, že se lidé upnuli na stránky Facebooku, Twitteru, Flickru a kanálu You Tube, kde průběžně zveřejňovali aktuální dění, sdíleli autentické fotografie a videa a dovolávali se podporyve světě. O nedůvěře místních v tamní tištěná média a zpravodajské kanály svědčí i tvrzení našich zdrojů v Ankaře a Istanbulu, kteří píšou:„fuck Hurrieyt News, they are mainstream media and write about nothing, follow social media! /Nečtěte mainstreamová média, nic nepíší, sledujte sociální sítě!“

Podle posledních informací bylo za šíření nepravdivých informací a podněcování k nepřátelství na sociálních sítích zadrženo celkem 34 lidí. Navzdory prohlášení premiéra Erdoğana, vyjadřující se o sociálních sítích jako o největší hrozbě společnosti, bylo k dnešnímu dni (6. 6. 2013) na příkaz státního zástupce propuštěno všech 34 zadržených s výjimkou jednoho, který stále zůstává ve vazbě.

Reakce státní moci a dalších aktérů

Relativně marginální a pokojná demonstrace proti zrušení jednoho z mála zelených míst v srdci Istanbulu byla velice tvrdě potlačena zásahy policejních složek a rozehnána vodními děly a slzným plynem. Tato prvotní a bezesporu neadekvátní reakce vyvolala u turecké veřejnosti vlnu nevole, občané vyšli do ulic a následně se v okolí Taksimu opět tvrdě střetávali s policií. Policejní akce v té době byly velice agresivní. Nicméně je třeba podotknout, že styl, jakým se policie hodlala s demonstracemi vypořádat, není v Turecku nic výjimečného. Protesty a následné střety s policií mají obvykle mnohem vyšší intenzitu násilí na obou stranách, než jako jsme zvyklí v českém prostředí či dále na západě. Přesto lze konstatovat, že zásahy byly velice ofenzivní a díky „drobnohledu“ sociálních sítí, obrázky a videa policejních akcí rychle obletěly internet a mobilizovaly další demonstranty. Přitom se protesty šířily do dalších tureckých městských center. Od prvního června však bezpečnostní složky volí méně ofenzivní postup vůči demonstrantům.

Během prvních dní představitelé státu mlčeli a rychle eskalující situaci nekomentovali, drželi se kréda „dokud o tom nemluvíme, o nic nejde“. Stejnou taktiku zvolila i klíčová turecká tištěná a zejména televizní média, která pokud už se o něčem zmínila, tak svými komentáři protesty degradovala na marginální epizody. Ačkoliv média v jistých situacích v Turecku plní svoji roli „hlídacího psa“, v tomto konkrétním případě spíše selhávala. Až množící se zprávy ve světových médiích a vyjádření tureckých představitelů zvýšily zpravodajské pokrytí. Stejně tak se postupně začala objevovat váhavá kritika vlády a jejích zákroků i ze strany provládních médií. Rovněž opoziční politické strany stojí spíše mimo protesty a zůstávají loajální premiérově směru. Nicméně postupně s narůstajícími protesty se jejich rétorika mírně proměňovala a strany za účelem dosažení politického kapitálu začaly kritizovat kroky AKP a Erdoğana. Například lídr opoziční CHP Kemal Kılıçdaroğlu volal po premiérově omluvě. Protesty ale nezískaly prakticky žádnou oporu klíčových institucí, například odborů, profesních a obchodních unií (vyjma levicové KESK) atd., což rovněž poukazuje na relativní nestálost protestů a na to, že se nejedná o majoritní celospolečenské hnutí zcela bouřící se proti vládě a premiérovi, jak se může z některých mediálních vstupů jevit.

Mezitím se premiér Erdoğan arogantně nechal slyšet, že se jedná pouze o marginální akci „extremistů“, „pobudů“ a „lupičů“ a odmítal se situací dále zabývat; dokonce odcestoval na zahraniční cestu. Dále sliboval, že na oplátku shromáždí statisíce svých podporovatelů, když to bude potřeba (což vzhledem k míře jeho podpory a obliby nejsou prázdná slova). Premiérův arogantní přístup a předchozí autoritativní styl vyjadřování a prosazování některých politik nejen v posledním roce ještě více rozdmýchal nepokoje. Následně se situaci pokusil z vlastní iniciativy uklidnit prezident Abdullah Gül smířlivou rétorikou a slibem jednání. Zároveň prohlásil, že demokracie jsou více než jen volby. Podle našeho názoru se zde projevuje pokračující názorové štěpení mezi dřívějšími spojenci, prezidentem Gülem a premiérem Erdoğanem, před plánovanými historicky prvními přímými prezidentskými volbami. Zástupce premiéra Bülent Arınç se omluvil za chování policie a slíbil vyvodit důsledky; dnes (6. 6.) se také sešel s původními organizátory protestů v parku Gezi.

Střet policie s protestanty na náměstí Taksim (Zdroj: Global Post).

Dlouhodobé příčiny protestů

Vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v čele s premiérem Erdoğanem získala během voleb 2011 potřetí absolutní většinu v parlamentu, což Erdoğanovi dodalo další sebevědomí. Nebývalý hospodářský růst a rozkvět střední třídy (a to jak sekulární tak více pro-nábožensky orientované) v poslední dekádě na jednu stranu poskytuje premiérovi jejich podporu. Na straně druhé se ale části této střední třídy stávají více “uvědomělé” a vnímavé vůči politice. Erdoğan získal nejen seběvědomí, ale také jistou míru arogance a pocitu, že si může dělat, co se mu zlíbí, protože je zvolen většinou. Řada jeho politik v posledních letech postupně živila obavy sekulární části společnost o “plíživé islamizaci země”.

Regulace citlivých záležitostí jako jsou potraty, prodeje a konzumace alkoholu či nabádání, kolik dětí mají turecké ženy mít, to vše bylo v tureckém prostředí postupně vnímáno jednak jako zásahy do svobod  a životního stylu, a jednak jako indikátory islamizace. Regulace alkoholu vztahující se hlavně na zákaz jeho prodeje ve večerních hodinách jinde než v restauračních zařízeních, je běžná například ve Skandinávii. V Turecku (které mimochodem nemá problémy s nadměrnou konzumací alkoholu) je to ale vnímáno jako další vnucování konzervativního životního stylu. Podstatná část jeho konzervativního elektorátu se na jeho politiky dívá pozitivně, další segmenty společnosti ovšem nikoli. Řada lidí měla pocit, že premiér degradoval demokracii na pouhé volby. Jiným částem společnosti se nelíbila například pacifikace armády, jakožto tradičně silného aktéra.

Turecko se navíc nachází v době pokusu o “politickou přestavbu”: jedná se o nové ústavě, v příštím roce se poprvé bude přímo volit prezident. Erdoğan se rád staví do role jediného “architekta nového Turecka” a o Turecku se časo hovoří jako o budoucím prezidentském či poloprezidenském režimu pod vedením Erdoğana. To vše samozřejmě vyvolává další obavy. Nelze říci, že premiér Erdoğan by byl “nedemokratickým” či autoritativním premiérem, nicméně řada politik, které prosazuje, jsou vnímány nemalou částí společnosti jako nežádoucí a potenciálně demokracii ohrožující. Nejedná se nikdy o jednorázové výrazné negativně vnímané zásahy, ale podle našeho názoru, se ve výsledku v čase nahromadily a způsobily, že pomyslný “pohár trpělivosti” nyní přetekl.

Politické implikace a co bude dál

1) V první řadě je třeba vyvrátit výroky o tom, že nastává “turecké jaro” po vzoru jara arabského. Ačkoliv protestující volali po odstoupení premiéra Erdoğana, ve skutečnosti drtivá většina z nich nevěřila, že se něco takového může povést. Koneckonců za premiérem stojí nemalá část populace. Vlnu protestů lze považovat za vyjádření nelibosti nad premiérovými stále více arogantními a autoritativními politikami, které jsou přijatelné pouze pro určité skupiny obyvatel. Jeden náš zdroj z Turecka zhodnotil hlavní dopad následovně: „Uvědomil si (Erdoğan), že není mocný sultán všech Turků a to je důležitý, ač malý, krok pro zemi i pro něj.“

2) Ukazuje se dále rostoucí rozpor mezi prezidentem Gülem a premiérem. Prezident stále častěji zastává více umírněnou a méně konfrontační rétoriku, včetně kritiky některých vládních kroků. V kontextu blížících se přímých prezidentských voleb to může zamíchat kartami a poškodit premiérovy šance na úspěch. Zároveň to může oslabit premiérovu pozici v jeho straně AKP a ztížit jeho doteď velice autoritativní rozhodování uvnitř strany.

3) Nelze usuzovat, že mocenská pozice premiéra, by protesty byla výrazným způsobem poškozena. Jeho obliba i podpora u obyvatelstva výrazně dlouhodobě spíše neklesne.

4) Podle našeho názoru se protesty budou postupně uklidňovat po návratu premiéra z cesty po Africe, ovšem za předpokladu, že se bude „kát“ a zvolí smířlivější přístup. Premiér má rozhodně pozice, do kterých může ustoupit, aniž by ztratil tvář. I v případě pokračování protestů neočekáváme zásah armády do situace, jako tomu bylo v minulosti, a to ani ve smyslu nátlaku na premiéra, ani ve smyslu jejího zásah do pacifikace demonstrací. Armádní špičky, a zejména náčelník generálního štábu Necdet Özel, je spíše spojencem premiéra.

Z jednoho úhlu pohledu lze protesty hodnotit nadmíru pozitivně – ukázalo se, že podstatná část společnosti není zcela netečná a je schopná se velmi rychle mobilizovat v masivních protivládních protestech. Premiér Erdoğan bude muset tento fakt brát napříště v potaz a volit smířlivější a konsenzuálnější politiky, které nebudou zcela v rozporu s požadavky významného segmentu společnosti.

Autoři: Tomáš Kaválek a Martina Ulmanová, studenti magisterského programu bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

4 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *