Nová korejská krize: vážnější než předchozí?

Štítky:

Hranice mezi Jižní a Severní Koreou je pravděpodobně nejostřeji sledovanou státní hranicí na světě. Od konce korejské války a uzavření příměří v roce 1953 se událo množství incidentů, které hrozily vy-eskalovat v otevřený válečný konflikt. Z těch relativně nedávných lze zmínit například údajné potopení jihokorejské lodě severokorejskou ponorkou či dělostřelecké ostřelování jihokorejského ostrova Yeonpyeong. V posledním týdnu ovšem Severní Korea stupňuje napětí se zcela novou intenzitou. Vypovězení příměří a přerušení „horké linky“ mezi Pchjongjangem a Soulem vyvolává obavy nejenom v jižní části poloostrova, ale i u celého mezinárodního společenství.

Aktuální situace

Vypuštění severokorejského satelitu v prosinci 2012 (Telegraph.uk)

Událostí, kterou lze považovat za počátek současné krize na Korejském poloostrově je třetí severokorejský jaderný test z 12. února 2013, který opět rozpoutal obavy z jaderného potenciálu tohoto totalitního státu. V tomto kontextu je nutné zmínit také nedávný úspěšný severokorejský pokus dostat na oběžnou dráhu vlastní satelit. To by samo o sobě nebylo tak dramatické, ale satelity na oběžnou dráhu nelétají samy- dostávají se tam pomocí raketového nosiče. A pokud je raketový nosič schopný dopravit na oběžnou dráhu satelit, po menších úpravách možná bude schopný dopravit i jaderné hlavice například na západní pobřeží Spojených států. Proto také některé sousední státy vyjádřily pochybnosti, že nešlo o pouhé vystřelení satelitu, jako spíše o test severokorejské mezikontinentální balistické střely (ICBM). Třetí severokorejský jaderný test pochopitelně vedl k uvalení ještě tvrdších sankcí ze strany Rady bezpečnosti OSN, než doposud. Jde například o zablokování zahraničních kont prominentních Severokorejců, zákaz vývozu luxusního zboží do země, povinná kontrola všech lodí plavících se pod severokorejskou vlajkou nebo přísnější kontrola diplomatů.

Napjatou situaci na poloostrově pak završilo společné vojenské cvičení jihokorejské a americké armády (pod názvem Key Resolve), které začalo 11. 3. 2013 a jehož se účastní celkem 13 500 vojáků. Severní Korea začala hrozit vypovězením příměří, pokud cvičení začne a označila celou akci za provokaci. Následovaly tradiční výhružky vojenskou odvetou a další agresivní rétorika slibující drtivou odplatu. Vše vyvrcholilo právě v pondělí11. 3. 2013, kdy Severní Korea vypověděla smlouvu o příměří z Pchanmundžomu a také přerušila „horkou linku“ s Jižní Koreou.

Vypovězení příměří se může zdát jako dost vážná věc, která většinou předchází vojenské akci, nicméně v případě Severní Koreje je tu několik důvodů, které ukazují, že jde jen o další prázdné gesto. První podstatnou informací je, že od roku 1993 bylo příměří vypovězeno sedmkrát, takže nejde o žádnou unikátní situaci. Vypovězení bylo většinou reakcí na uvalení sankcí, či na vojenská cvičení USA a Jižní Koreje. Stejně tak ani přerušení „horké linky“ není tak kritické, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože i když linka funguje, Severokorejci na volání z jihu odpovídají jen někdy. Nejnovějším „excesem“ severokorejského režimu, který by v záplavě výhružek mohl snadno zapadnout, byl test Kn-02 – rakety krátkého dosahu, která dopadla do Japonského moře. Tento typ rakety byl podobným způsobem „testován“ již několikrát za posledních deset let a spíše než o test, šlo tedy o další z řady provokací. Zajímavé je sledovat reakce Číny, tradičního chlebodárce režimu v Pchjongjangu. Peking, který už je zřejmě unavený z nevypočitatelnosti svého spojence, odsoudil jaderný test i následné výhružky a vypovězení příměří. Je ale otázkou, jak tyto okolnosti ve skutečnosti ovlivní budoucí vztahy těchto dvou komunistických režimů.

Možnosti aktérů v případě konfliktu

Severní Korea má dle oficiálních údajů pátou největší armádu na světě, ale i přes působivé počty (1 106 000 aktivních vojáků a pět milionů rezervistů) je nutno při jakémkoli jejím hodnocení vzít v úvahu špatný stav severokorejského hospodářství. To má i přes politiku Songun (armáda především) v posledních letech stále častěji problém nejenom kvalitně vyzbrojit armádu a udržovat vojenskou techniku v operačním stavu, ale zajistit jí vůbec dostatek potravin. To vede k podvýživě vojáků a ohrožuje jejich bojeschopnost. Přesto si je třeba uvědomit, že Severní Korea žije válkou a celých šedesát let od konce Korejského konfliktu se připravuje na příležitost sjednotit poloostrov pod praporem komunismu. Přitom je nutné poznamenat, že Severokorejci rozhodně nezaháleli, o čemž svědčí například umístění zásadních vojenských výrobních kapacit pod zem či silně opevněné pobřeží a hranice s jejich jižním sousedem, které jsou protkány tunely a bunkry.

Vojenská prohlídka v Pchjongjangu (Reuters)

Všeobecně nejobávanějším prvkem severokorejské armády je dělostřelectvo, kterého má Pchjongjang k dispozici přes 20 000 kusů a jehož část je neustále zacílená na jihokorejské hlavní město Soul. V něm žije přes deset milionů Jihokorejců, a i kdyby palba trvala jenom několik hodin (než by bylo dělostřelectvo umlčeno palbou z jihu), ztráty na životech by se mohly vyšplhat do několika set tisíc. Co se ostatní těžké techniky týče, v případě tanků má Severní Korea k dispozici 3500 kusů (plus dalších tři tisíce bojových vozidel) a na papíře vypadá impozantně také počet letadel: 1600 strojů, z toho alespoň 700 stíhacích letounů. Nicméně i přes toto vysoké číslo jde v obou případech o zastaralé kusy strojů většinou čínské, nebo sovětské provenience, které se moderní západní technice nemohou rovnat. Je také otázkou, kolik techniky je provozuschopné, přičemž právě tento faktor může bojeschopnost armády v realitě značně zredukovat.

Severokorejci si však své nedostatky do určité míry uvědomují, přinejmenším v leteckých kapacitách. O tom svědčí značné množství raketových nosičů země-vzduch (především sovětské modely SA-7,14,16), které má armáda ve výzbroji. Pro stíhací letouny, či vysoko-letící bombardéry nejsou velkou hrozbou, ale pro vrtulníky představují významné nebezpeční (jak se přesvědčili sovětští piloti v Afghánistánu s americkými raketami Stinger). Počítat je také třeba se severokorejským arzenálem chemických zbraní, který je třetí největší na světě a o němž se kvůli strachu z jaderných zbraní příliš nemluví. Přesto by jejich použití, například při bombardování Soulu, mohlo způsobit větší ztráty na životech, než jedna, či dvě jaderné bomby. Jako nosiče těchto zbraní můžou posloužit dělostřelecké projektily, rakety (krátkého, či středního doletu) nebo letectvo.

Čím však Pchjongjang neoplývá, je válečné námořnictvo, které se svému jihokorejskému protějšku nemůže ani zdaleka rovnat. I přes značný počet hlídkových člunů (330) jsou jedinou relevantní silou ponorky, kterých má severokorejské námořnictvo neznámý počet (nicméně základní údaj se pohybuje kolem 35 provozuschopných kusů různých elektro-dieselových ponorek domácí, čínské a sovětské provenience). Přestože jsou severokorejské ozbrojené síly často podceňovány pro svou zastaralou techniku a nedostatek zásob, je nutné s nimi počítat jako s početnou a smrtící silou, jejíž vojáci jsou celý život fanaticky připravováni na válku, která může a nemusí přijít.

Proti severokorejským silám stojí na druhé straně demilitarizované zóny jednotky jihokorejské armády a také 28 500 amerických vojáků, kteří jsou v Jižní Koreji trvale umístěni od roku 1954. Jihokorejská armáda se řadí s počtem 640 000 aktivních vojáků a téměř tří milionů rezervistů mezi šestou největší na světě a i přes, pro nás, vysoké počty, spoléhá především na moderní technologie a vojenskou podporu Spojených států. Proti svému severnímu sousedovi může nasadit 2414 tanků (převážně K1, případně modernizované K1A1) a další tři tisíce různých bojových vozidel. Díky rozsáhlé podpoře ze strany Spojených států má jihokorejské letectvo k dispozici (jako páteř svého stíhacího letectva)přes sto kusů modernizovaných letounů F-16 a zhruba dvě stě dalších bojových letounů, se kterými se severokorejské letectvo může jen stěží srovnávat. Pokud má ovšem Jižní Korea v něčem absolutní převahu, je to právě námořnictvo, které má k dispozici přes 170 plavidel, z toho 20 válečných lodí, kolem stovky hlídkových korvet a zbytek tvoří podpůrné lodě. V úvahu je také nutné brát americkou 7. flotilu, která disponuje až 70 plavidly, 300 letadly a 40 000 námořníky a příslušníky námořní pěchoty. Pokud bychom tedy chtěli použít odbornou bezpečnostní terminologii, v případě válečného konfliktu by šlo o střet armád druhé (Severní Korea) a třetí vlny (Jižní Korea).

Nejistá budoucnost

Jak se bude situace dále vyvíjet je vzhledem k nevypočitatelnosti severokorejského vedení dost nejisté. Pokud se na věc podíváme racionálně, je patrné že by případná eskalace v plnohodnotný válečný konflikt znamenala konec komunistické Severní Koreje, což musí být jasné i jejímu vůdci Kim Jong-unovi. Je ovšem otázkou, jestli má mladý Kim ještě stále nějakou reálnou moc, nebo slouží pouze jako loutka Jang Song-taeka, svého strýce, o kterém se v minulosti spekulovalo jako o tom, kdo ve skutečnosti tahá za nitky. Jihokorejský tisk dokonce zveřejnil informaci, že minulý rok byl na Kima spáchán neúspěšný atentát přímo v ulicích Pchjongjangu. Právě kvůli naprosté absenci informací o vnitřním dění v zemi, je tato oblast analytická noční můra a vytvářet predikce není nic jiného, než vaření z vody. Ať už tedy mají tyto provokace za cíl sjednotit lid, který bude možná brzy čelit dalšímu hladomoru, či vytvořit si lepší vyjednávací pozici (jaderné zbraně jsou přece jenom velmi mocným prostředkem k vyjednávání), nebo snad jde o zkoušku nové jihokorejské prezidentky Park-Geun-hye, až následující týdny ukážou jakým směrem se současná krize nakonec vyvine.

Autor: Michael Myklín, student bakalářských oborů Bezpečnostní a strategická studia a Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *