Reuven Rivlin (Zdroj: Wikimedia)

Novinky z Blízkého východu: červenec 2014

Přehled a stručná analýza bezpečnostního a mezinárodně-politického dění na Blízkém východě za červenec 2014.

Turecko – Příprava na srpnové přímé prezidentské volby

Turecko se připravuje na historicky první přímé prezidentské volby, které se budou konat dne 10. srpna. Na začátku měsíce již byli známi všichni tři kandidáti. Stávající premiér Erdoğan dlouhou dobu odkládal oficiální ohlášení své kandidatury až do konce června, ačkoliv je hlavním favoritem. Navzdory od roku 2013 klesající oblibě premiérovy administrativy a rostoucí polarizaci turecké společnosti autoritativními Erdoğanovými politikami zůstává současný lídr vládní strany AKP favoritem s reálnými šancemi být zvolen již v prvním kole. Erdoğan již ve svých předvolebních projevech avizuje, že bude využívat svých pravomocí v maximální možné míře a věří v silné prezidentství, jelikož vítězství v přímé volbě ho staví do pozice faktického lídra národa.

Doposud není rozhodnuto o Erdoğanově nástupci v čele strany AKP, ani na postu premiéra. Jedním z horkých kandidátů na tyto pozice je končící prezident Abdullah Gül, nicméně ten prozatím spíše odmítá tuto možnost a signalizuje spíše ukončení politické kariéry. Mezi Erdoğanem a Gülem, ač jsou spoluzakladatelé AKP, existují již delší dobu jisté názorové rozepře a především Gülova pozice v rámci AKP je poměrně silná. Erdoğan pochopitelně nemá zájem na potenciálně silném premiérovi, který by mohl vzývat jeho prezidentskou moc. Na druhé straně AKP není monolitem a její případné štěpení a oslabení je rovněž nežádoucí. Gülova pozice a zkušenost mezi kádry AKP tak může být klíčovým tmelem, který Erdoğan ve výsledku bude nucen využít, aby udržel koherenci stranických struktur. V kuloárech AKP se navíc již hovoří o očekávání kandidatury Güla na post předsedy strany na stranickém sjezdu v říjnu 2014. Ve hře je rovněž současný ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu, který ovšem nedosahuje takové obliby a vlivu v rámci AKP.

Hlavním opozičním kandidátem kemalistické CHP a krajně pravicové MHP je někdejší předseda Organizace islámské konference (v letech 2004-2014) Ekmeleddin İhsanoğlu. Jeho nominace opozičními stranami je pro mnohé překvapením, protože İhsanoğlu není politikem, který by zapadal do profilu klasického nacionalistického, sekulárního a kemalistického kandidáta, jehož bychom očekávali od těchto stran. İhsanoğlu se profiluje jako oddaný leč umírněný muslim, vzdělanec s mezinárodní zkušeností ať již ze svého akademického působení či později ve své diplomatické kariéře. CHP a MHP se dohodly tváří v tvář hrozbě Erdoğanova jasného vítězství na dříve nemyslitelném, a sice na podpoře společného kandidáta. Ačkoliv İhsanoğlu má minimální praktické zkušenosti s politickým bojem či dokonce vedením politických kampaní, jeví se, že jeho prezentování jakožto umírněného kandidáta stavícího se proti další polarizaci společnosti, dopadá alespoň do jisté míry na úrodnou půdu. Podpora CHP a MHP pro umírněného kandidáta navíc s islámským pozadím je jasnou snahou nabídnout kandidáta, který i za cenu možného popuzení tradičního elektorátu těchto stran, může přilákat i konzervativněji založené voliče, doposud volící Erdoğana. K podpoře İhsanoğluho se přidalo i několik dalších menších neparlamentních politických stran.

Třetím kandidátem je mladý kurdský politik Selahattin Demirtaş, který má zcela zanedbatelné šance na úspěch. Demirtaş je lídrem kurdské Lidové demokratické strany (HDP). Podle mého názoru je Demirtaşova kandidatura především patrným strategickým tahem za účelem rozložení případné podpory Ekmeleddina İhsanoğlu. Kurdští představitelé totiž očekávají, že pokud si AKP udrží svoji moc, získají od vlády slibované ústupky a zlepšení pozice kurdské menšiny. AKP v čele s Erdoğanem totiž nadále zůstává jediným relevantním aktérem v tureckém politickém prostředí ochotným (a schopným) pokusit se vyřešit kurdskou otázku skrze vyjednávání.

Kandidáti tureckých prezidentských voleb, zleva Ekmeleddin İhsanoğlu, Recep T. Erdoğan a Selahattin Demirtaş (Zdroj: Daily Sabah)
Kandidáti tureckých prezidentských voleb, zleva Ekmeleddin İhsanoğlu, Recep T. Erdoğan a Selahattin Demirtaş (Zdroj: Daily Sabah)

Irák – Válka mezi sunnitskými rebely a Bagdádem pokračuje

Boje mezi vládními silami a sunnitskými rebely pokračují. V minulém měsíci jsme Vám přinesli podrobnou analýzu konfliktu v Iráku a od té doby nedošlo k výrazným změnám na bojišti. Vládním jednotkám se nedaří obnovit kontrolu nad ztracenými územími. Sunnitští rebelové naopak pokračují v konsolidaci svých pozic a upevňují kontrolu nad důležitými centry. Setkáváme se navíc s narůstajícími projevy sektářského násilí ze strany sunnitských uskupení zejména islamistické provenience, především ze strany jednotek Islámského státu (dříve Islámský stát v Sýrii a aš-Šámu). Objevují se například zprávy o vyhánění křesťanů, jejich „danění“ či bombové útoky na svatá místa (například mosulskou Mešitu Proroka Jonáše).

Každodenní vývoj událostí můžete sledovat například na iráckém blogu Institute for the Study of War.

Přečtete si také kvalitní analýzy Jamestown Foundation věnující se působení íránských Revolučních gard v Iráku a také sunnitským ozbrojeným aktérům.

Současná situace v Iráku ke dni 31. 7. 2014 (Zdroj: Institute for the Study of War)
Současná situace v Iráku ke dni 31. 7. 2014 (Zdroj: Institute for the Study of War)

Egypt – výbušný přelom června a července

První týden v červenci s sebou přinesl řadu menších událostí, které měli jednoho společného jmenovatele – IEDs (nástražná výbušná zařízení). V provincii Fayyum jihozápadně od Káhiry zabilo IED tři osoby, které jej právě vyráběly. Policie na místě zajistila dalších 20 výbušnin. Dalších 5 výbušnin explodovalo na konci června v káhirském metru, 5 osob bylo lehce zraněno. Poslední červnový den zabilo IED dva policisty poblíž prezidentského paláce. Zařízení explodovalo zatímco policisté pracovali na jeho zneškodnění.

Zprávy o IEDs se vyskytují v Káhiře poměrně pravidelně, obvykle jednou do týdne. Jedná se však ve většině případů o slabé výbušniny, které se buď podaří odhalit před výbuchem, nebo je jejich účinek velmi slabý. Ne neobvyklou příčinou exploze je však neodborná manipulace s IED ze strany policie.

3. 7. Saúdská Arábie – Saúdové rozmisťují vojenské jednotky u hranic s Irákem

Podle saúdských médií rozmístila Saúdská Arábie začátkem měsíce podél 800 kilometrů dlouhé hranice s Irákem 30 000 vojáků v reakci na stažení iráckých jednotek z této oblasti a na rostoucí vliv radikálního sunnitského hnutí Islámský stát (dříve ISIS) na území Iráku. Saúdové se tak snaží minimalizovat riziko, že se aktivity ozbrojenců z Islámského státu přenesou na jejich půdu. Bagdád ale informaci popřel s tím, že hranice se Saúdskou Arábií má stále plně pod kontrolou, a že k žádnému ústupu jeho vojáků nedošlo. Satelitní snímky nicméně zachytily pohyb iráckých jednotek směrem od hranice. Saúdové obranu svého království v průběhu měsíce dále posílili.

 7. 7. Libanon – Úřady obvinily 28 osob z plánováni teroristického útoku

Příslušníci Islámského státu v Libanonu byli obviněni z toho, že plánují sérii sebevražedných útoků. K těm mělo dojít v rezidenčních čtvrtích Bejrútu. Národnosti obviněných nebyly zveřejněny, podle neoficiálních informací je mezi nimi jeden Francouz. Libanon tak nadále zůstává obětí sektářských nesvárů.

8. 7. Izrael – Zahájení operace Obranné ostří

Zabití tří izraelských teenagerů minulý měsíc a upálení palestinského mladíka začátkem července vedlo k vlně ostřelování Izraele ze strany Hamásu a k řadě izraelských leteckých útoků na pásmo Gazy. Situace vyústila v rozsáhlou ofenzivu v rámci operace Obranné ostří, které se podrobněji věnujeme v tomto přehledu.

10. 7. Turecko – Parlament přijal „kurdský zákon“

Parlament přijal šesti-článkovou právní úpravu, která má posunout stagnující mírový proces mezi vládou a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Zákon byl přijat narychlo v kontextu očekávaných srpnových prezidentských voleb za účelem získání podpory Kurdů a zřejmě i taktické podpory kurdských politických aktérů (viz výše). Úprava umožňuje vládě podniknout kroky podle jejího uvážení, včetně široké amnestie pro členy PKK. Zároveň poskytuje imunitu těm, kteří se podílí na jednání s PKK. Jedná se tak o již delší dobu kurdskou stranou požadovaný zákonný rámec probíhajícího mírového procesu. Vláda navíc několik dní předtím představila konkrétnější plán dalších kroků v mírovém procesu. Nejnovější plán se dotýká jedné z nejpalčivějších otázek, a sice samotného návratu operativců a sympatizantů PKK zpět do Turecka. Praktická otázka „sejití z hor“ a amnestie v několika stupních a časových odstupech je tak poprvé konkrétněji řešena. Otázkou zůstává, zda se nejedná o pouhou předvolební propagandu a další z projevů AKP již déle prosazované strategie cukru a biče vůči PKK.

10. 7. Sýrie – Staffan de Mistura novým zmocněncem pro Sýrii

Zvláštním zmocněncem OSN pro Sýrii byl po Lakhdaru Brahímím, který na svou funkci rezignoval letos v květnu, jmenován dlouholetý diplomat Staffan de Mistura, bývalý vedoucí misí OSN v Iráku a v Afghánistánu. Jmenování přichází v době, kdy se syrská krize přelévá přes hranice do ostatních států, a kdy je jakákoliv politická dohoda uvnitř Sýrie nepředstavitelná. Jak připomíná Oxfam, součástí de Misturova mandátu bude vedle jiného budování mezinárodní podpory pro lokálně dohodnutá příměří, která jsou v souladu s mezinárodním humanitárním právem. Jeho pozice je ale za současného stavu mimořádně obtížná.

15. 7. Turecko – Zpráva o problémech tureckého zbrojního průmyslu

V půlce měsíce byly zveřejněny výsledky auditu tureckého zbrojního průmyslu. Navzdory vládnímu optimismu a ambicím v této oblasti se ukazuje, že odvětví se nevyvíjí tak dobře, jak se předpokládalo a trpí řadou problémů. Zpráva byla vypracována na popud končícího prezidenta Abdullaha Güla Státní kontrolní komisí (DDK) a jedná se v tureckém prostředí o unikátní (i sebekritickou!) analýzu, jejíž výsledky byly navíc publikovány a diskutovány ve veřejném prostoru, což není v Turecku obvyklé.

Hlavním problémem tureckého zbrojního průmyslu je pokračující diskrepance mezi politickou a vojenskou byrokracií a s tím také spojené potíže při zadávání zbrojních zakázek. Za největší nedostatek je považovaný netransparentní a nereformovaný přístup k zadávání zbrojních zakázek. Tradiční vazby mezi politickou a vojenskou byrokracií pak ve výsledku brzdí deklarovaný vývoj domácího zbrojního průmyslu. Hlavním problémem je malá konkurenceschopnost domácích zbrojních hráčů v zahraničí a jejich pokračující soustředění na domácí trh, kde mají zajištěný odbyt díky byrokratické provázanosti vojenského sektoru s politickým.

Vzhledem k mnohokrát deklarovaným ambicím vlády AKP transformovat Turecko ve zbrojní velmoc (premiér Erdoğan chce být do roku 2023 v Top 10 producentů zbraní na světě) je negativní výsledek auditu DDK palčivým připomenutím trvajících problémů odvětví navzdory obrovským státním investicím. V prostých číslech totiž turecký zbrojní export roste (v roce 2013 v objemu 1,4 mld. dolarů s meziročním nárůstem o 10 % a za prvních pět měsíců roku 2014 vzrostl export meziročně o 17,6 % na 600 mil. dolarů), ale onen růst neodpovídá masivním vládním investicím do tohoto sektoru. V listopadu 2013 například vláda oznámila investici 6 mld. dolarů do průmyslových kapacit u Ankary. Turecko pokračuje v několika velkých domácích zbrojních projektech – například hlavní bitevní tank Altay, který má nahradit zastaralé typy americké provenience ve výzbroji, bezpilotní letouny Anka či novou třídu korvet MILGEM. Jedním ze symbolů propasti mezi domácími technologickými kapacitami a ambicemi premiéra Erdoğana je projekt nadzvukové stíhačky nové generace vládou často propagovaný jako důkaz rostoucí turecké moci.

Ačkoliv Erdoğanova administrativa používá rozsáhlé zbrojní projekty jednak k domácím propagandistickým účelům a jednak ke zvýšení svého profilu v regionu, stále zde existuje nerovnováha mezi podobou deklarovaných projektů a tureckými kapacitami. Turci nemají dostatečné know-how a technologické zázemí. Například právě projekt nadzvukových stíhaček se podle některých zdrojů nevyplatí a hlavní „posun“ je způsoben převzetím existujících technologií od švédského Saabu případně od Američanů na základě turecké účasti na programu Joint Strike Fighter. Turecká „žízeň“ po technologiích se ostatně do značné míry projevila i na loňském zadání zakázky na systémy protivzdušné obrany čínské China Precision Machinery Import-Export Corp. (CPMIEC). Číňané byli údajně více ochotní než Američané či Rusové podělit se o technologie. Nicméně tento turecký krok vyvolal vlny nevole především ze strany západních spojenců (zejména Američanů, kteří nabízejí své systémy Patriot) a zřejmě jako důsledek tohoto tlaku bylo výběrové řízení prodlouženo až do konce tohoto měsíce.

16. 7. Sýrie – Inaugurační projev Bašára Asada

Bašár Asad, který byl minulý měsíc znovu zvolen ziskem 88,7% hlasů v  syrských prezidentských volbách, označovaných prozápadní opozicí i západními státy za frašku, složil slavnostní přísahu a přednesl inaugurační projev. Hovořil v něm o Sýrii vstupující do nové fáze, v níž má být silnější a jednotnější než dříve, a nabídl národní usmíření všem, kteří dobrovolně složí zbraně.

Červnové volby se odehrávaly pouze ve vládou držených oblastech. Asad díky nim zahájil třetí sedmileté období v prezidentské pozici navzdory čtvrtým rokem probíhající krvavé a dnes již transnacionalizované válce. Ministr zahraničí Spojených států John Kerry označil volby za nesmyslné, Evropská Unie za nelegitimní.

17. 7. Sýrie – Aktivity Islámského státu v Sýrii nepolevují

V červenci se ozbrojencům z Islámského státu, dříve ISIS (či ISIL), podařilo dobýt strategicky významné město Dajr az-Zaur ve východosyrské provincii bohaté na naleziště ropy, a krátce nato i důležité plynové pole Šaar v centrální části Sýrie. Kontrolu nad ním ale 27. července znovu převzala syrská armáda. Koncem měsíce oznámil Islámský stát obsazení velké vojenské základny na předměstí Rakky ve stejnojmenné provincii, kterou drží již z větší části pod nadvládou. Zmíněné akce dokládají, že útoky Islámského státu, jenž vyhlásil samozvaný chalífát zasahující velkou část syrského a iráckého území, se nekoncentrují pouze na Irák, ale jeho členové zůstávají aktivní i v Sýrii. Podle Syrských pozorovatelů pro lidská práva aktivita IS v Sýrii dokonce roste – za poslední měsíc bylo při útocích Islámského státu v Sýrii zabito nejméně 1 100 vojáků a bojovníků na straně režimu.

17. 7. Egypt – Ochlazení vztahů s Tureckem a Katarem

Egypt se snaží prosadit se jako tradiční mediátor vztahů mezi Palestinci a Izraelci. To mu však jde hůře, když obzvláště od svržení prezidenta Mursího nemá současný režim žádné vazby s Hamásem. Tedy alespoň oficiálně. Neúspěch egyptské iniciativy, která navrhovala příměří a byla odmítnuta Hamásem byl jasný signál pro Turecko a Katar, že mohou do mírového procesu rovněž přispět. Egypt s těmito zeměmi nemá v současnosti dobré vztahy a tak na sebe nenechal dlouho čekat výrok egyptského zaminira Sameha Shukriho, že Turecko, Katar a Hamás společně podkopávají šance na mír. Ostré výroky však přišly i z druhé strany: turecký premiér Erdoğan prohlásil o egyptském prezidentu As-Sísím, že je to tyran (a to dokonce dvakrát). Shukri si kvůli tomu pozval tureckého velvyslance v Egyptě, aby mu výroky Erdoğana objasnil. Tento druh roztržek se mezi Egyptem, Tureckem a Katarem dá očekávat i v budoucnosti – je však velmi nepravděpodobné, že by překročily diplomatickou úroveň. Roli Egypta v současném konfliktu v Gaze se věnuje druhá část našeho komentáře.

19. 7. Egypt – U hranic s Libyí zabito 21 pohraničníků

Destabilizace situace v Libyi má značný dopad na Egypt. Nejen na Egypťany, kteří v Libyi žijí, ale také na ty, kteří žijí v blízkosti hranic. Rostoucí vliv islamistů, kteří v posledních týdnech vedou úspěšnou kampaň v Benghází i jiných oblastech ohrožuje Egypt čím dál více. V sobotu 19.7. zabili ozbrojenci 21 příslušníků Egyptské pohraniční stráže, když na jejich muniční sklad odpálili RPG. Údajně se jednalo o pašeráky.

Narůstající napětí mezi Libyí a Egyptem vede k tomu, že se začíná hovořit o egyptském zásahu v této destabilizované zemi. Tuto domněnku podporuje i fakt, že libyjský generál Haftar, který vede v Libyi boje proti islamistům je údajně momentálně v Egyptě.

19. 7. Írán – Jednání o jaderném programu prodlouženo

2. července začalo ve Vídni nové kolo rozhovorů mezi světovými velmocemi a Íránem o jeho jaderném programu. Hlavním cílem měla být dohoda na omezení íránského jaderného programu výměnou za další uvolňování sankcí. Zatímco mezinárodní společenství dlouhodobě podezírá Írán z úsilí o vývoj vlastní jaderné zbraně, Islámská republika trvá na tom, že výroba jaderné energie slouží výhradně k mírovým účelům. Nejvýznamnější rozpory mezi Íránem a tzv. skupinou 5+1 (Spojené státy, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo) shrnuje článek J. Borgera. Klíčovým je zejména spor okolo počtu centrifug nutných k obohacování uranu, kterými Írán disponuje. Obohacený uran slouží jako palivo jaderných reaktorů, je ale zároveň nezbytný k výrobě atomové bomby. Jednající státy po Íránu požadují snížení počtu centrifug na množství, které Írán není ochoten přijmout. Kvůli neschopnosti nalézt kompromis byla proto další jednání naplánována na září a termín konečného rozhodnutí byl z původně zamýšleného 20. července o čtyři měsíce posunut.

24. 7. Irák – Zvolen nový federální prezident Fuád Masúm

Novým iráckým prezidentem se stal irácký Kurd Fuád Masúm. Vystřídal tak v čele Iráku Kurda Džalala Talabáního. V Iráku je po americké invazi nepsaným pravidlem, že post premiéra zastává šíita, post předsedy parlamentu sunnita a post prezidenta tradičně Kurd. Ještě na začátku měsíce kurdští ministři bojkotovali každodenní činnost iráckého federálního kabinetu. Jednalo se spíše o symbolický krok, nicméně opět poukázal na rozšiřující se propast mezi Iráckým Kurdistánem a vládou v Bagdádu. Kurdové v nastalém oslabení federální administrativy v bojích se sunnitskými povstalci vidí příležitost k prosazování svých vlastních ambicí na posílení své autonomní pozice na severu země. Navzdory obstrukcím však Kurdové obsadili místo prezidenta Masúmem, který je stejně jako jeho předchůdce prominentní představitel jedné ze dvou velkých kurdských stran a to Patriotické unie Kurdistánu (PUK). Jedním z důvodů dlouhého trvání výběru vhodného kandidáta byly také neshody v samotném kurdském táboře (o post dlouhou dobu soupeřil i další politik z PUK Barham Salih).

Irácký federální parlament rovněž zvolil svého předsedu, a sice sunnitského politika Salíma al-Džabúrího. Po dubnových volbách se stále nepodařilo sestavit vítězné al-Málikího straně Koalice státu a práva vládu. Parlament je pod tlakem, aby ve světle probíhající války rychle ustanovil vládu a čelil velké kritice svým rozhodnutím z počátku měsíce odložit své první zasedání o pět týdnů. Nakonec parlament zasedl z důvodu „národní bezpečnosti“ již 13. července. Důvod pokus o „zdržení“ je zřejmý. Podle irácké ústavní zvyklosti parlament na svém prvním zasedání zvolí nejdříve předsedu, poté do měsíce prezidenta a následně by do 15 dní měla nominovat nejsilnější strana osobu pověřenou sestavením vlády. Lídr Koalice státu a práva al-Málikí usiluje o post premiéra ve třetím funkčním období a není jisté, zda se mu podaří získat pro svoje ambice většinovou podporu v roztříštěném parlamentu. Případné průtahy či neúspěch při formování kabinetu by mohly ještě více oslabit již tak vratkou pozici federální administrativy.

24. 7. Izrael – Šimon Peres skončil v úřadu prezidenta

Na základě výsledků červnových prezidentských voleb vystřídal Šimona Perese v čele státu Reuven Rivlin z pravicové strany Likud a stal se tak desátým izraelským prezidentem. Kampaň předcházející volbám byla podle izraelských médií mimořádně tvrdá. Rivlin v minulosti Perese kritizoval například za rozhodnutí k jednostrannému stažení z pásma Gazy. V roce 2007 ale na druhou stranu odstoupil z prezidentského klání v Peresův prospěch.

Reuven Rivlin (Zdroj: Wikimedia)
Reuven Rivlin (Zdroj: Wikimedia)

Ceremoniál předání úřadu byl zastíněn probíhající izraelskou ofenzívou v pásmu Gazy. Peres ve svém proslovu útoky Izraele hájil coby legitimní obrannou válku proti teroristickému Hamásu. Prohlásil také, že „Izrael není nepřítelem obyvatel Gazy.“

Postoje odstupujícího a nastupujícího prezidenta na otázku palestinských území se liší. Na rozdíl od Perese se Rivlin staví proti vytvoření samostatného palestinského státu a nakloněn je spíše uspořádání ve formě konfederace.

26. 7. Egypt – Výbuch v Rafáhu si vyžádal 4 oběti

V souvislosti s eskalací konfliktu v Gaze se v průběhu července zvýšil výskyt útoků na civilisty i příslušníky ozbrojených složek v okolé města Rafáh ležícího na egyptsko-palestinské hranici. Tyto útoky mají na svědomí islamisté operující na Sinajském poloostrově. Při posledním z nich zemřely 4 osoby a dalších 5 bylo zraněno – z toho velký počet dětí. Části této oblasti byly v posledních dnech i evakuovány, když Izraelské letectvo začalo útočit na cíle v palestinské části Rafáhu.

Právě město Rafáh a konkrétně hraniční přechod je předmětem sporů. Zatímco Palestinci požadují jeho otevření, egyptská strana je v celé věci poněkud opatrná. Během července byl přechod otevřen po několik dní za účelem dopravy zraněných z Gazy do egyptských nemocnic a dopravy humanitární pomoci z Egypta. Krátce po otevření však Egypťané objevili ilegální zásilku 20 raket Grad putující z Gazy do Egypta. Je zřejmé, že otevřeného hraničního přechodu by zneužívali teroristé na obou stranách. Na druhou stranu existují z Egypta do Gazy podobné tunely, jaké nacházeli příslušníci IDF v Gaze. Nelze se tedy domnívat, že uzavření přechodu v Rafáhu zabrání nelegálnímu pohybu osob a zbraní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *