Novinky z Blízkého východu za měsíc září a krátké ohlédnutí

Od počátku letošního roku je arabský svět bez přestávky v hledáčcích kamer. Nicméně v hluku bojů v Libyi, Jemenu a Sýrii a křiku opakujících se demonstrací v Egyptě zanikají některá témata, která by měla být lépe reflektována. Následující text spojuje krátkou analýzu a zamyšlení nad dvěma z nich se standardními novinkami za měsíc září.

Libanon – kdo je vrah?

I tak se dá s určitou mírou žurnalistické nadsázky popsat prázdninové dění v této levantské zemi, kde je pokračujícím hlavním tématem politických diskuzí zveřejnění obvinění v případu vraždy premiéra Rafíka Hárírího. Tato událost, která v roce 2005 navždy změnila tvář Libanonu a měla i nemalý dopad na celkovou strategickou situaci v regionu, dnes již nabírá dosti odlišný ráz. Po smrti ex-premiéra a odchodu syrských vojsk ze země došlo k ustanovení takzvaného Speciálního tribunálu pro Libanon, jenž dostal za úkol vypátrat a postavit před spravedlnost pachatele brutální vraždy. Na počátku června došlo po šesti letech zdlouhavého vyšetřování ke zveřejnění jmen obviněných. Prst obžaloby nakonec ukázal na čtyři příslušníky hnutí Hizballáh – Mustafu Badreddina, Džamila Ajáše, Husajna Onejsiho a Hassana Sabru. Hlavním organizátorem měl být prvně jmenovaný, jenž není ve zpravodajských a bezpečnostních kruzích zrovna neznámý, neboť je považován za nebezpečného šíitského teroristu, jehož „kariéru“ lze vystopovat až k útoku na americkou ambasádu v roce 1983 v Kuvajtu. Posléze byl zadržen, avšak po irácké invazi v roce 1991 a následném chaosu uprchl. Celá kauza samozřejmě vyvolala bouřlivou reakci na politické scéně. Hnutí 14. Března, které je od svržení vlády Saad Harírího v politické defenzivě, hlasitě volalo po zatčení podezřelých, kdežto spojenci hnutí Hizballáh odmítli jakoukoli spojitost a vytasili se s jejich oblíbenou verzí událostí, kde za vraždou Harírího stojí Izrael. Jelikož libanonské bezpečnostní složky nedokázaly ve stanovených lhůtách obviněné zadržet, přikročil STL k zveřejnění detailů obvinění. Z nichž vyplývá, že skupina čtyř mužů používala ke sledování Harírího pohybů několik sítí předplacených mobilních telefonů, kterými koordinovala i finální útok. Díky pečlivé práci vyšetřovatelů se podařilo přímo lokalizovat místa hovorů vedená prostřednictvím těchto sítí. Podle obvinění je patrné, že místa telefonování velmi přesně kopírovaly Harírího pohyby včetně osudného dne 14. února 2005, kdy se poslední skupina mobilních telefonů navždy odmlčela.

Nicméně STL se tímto zveřejněním dostal sám tak trochu do pasti. Hizballáh a jeho spojenci totiž okamžitě přispěchali s tvrzením, že celé obvinění je postavené na velmi vratkých základech. Je pravda, že i mnozí nezávislí pozorovatelé čekali od šesti let vyšetřování o něco víc, než jen důkazy na bázi rozkrytí telefonní sítě, kde místa učiněných hovorů kolidovala s pohyby Harírího. STL se ovšem brání tím, že se jedná pouze o obvinění a více usvědčující důkazy budou předneseny až při samotném soudním líčení. Celou situaci navíc komplikuje fakt, že to není tak dávno, co byla v zemi rozkryta síť agentů pracujících pro izraelskou rozvědku, z nichž mnozí pracovali v telekomunikacích a měli tak přístup k záznamům hovorů.

Je vcelku pochopitelné, že vzhledem k napjaté situaci v regionu a zejména pak sousední Sýrii není v současnosti v Libanonu politická vůle podniknout tak razantní krok a zadržte příslušníky Hizballáhu. A nejednoznačnost počínání STL tomu ještě nahrává. Proto se vcelku možné, že skuteční pachatelé výbuchu před hotelem Phonicia možná nebudou vypátráni nikdy.

 

Egypt, Izrael a politika chaosu

Situace v Egyptě nabrala zcela nečekaný rozměr, který Jeruzalém pozoruje s krajním znepokojením. Únorové svržení prezidenta Mubáraka bylo převážně v rukou nespokojených obyvatel, kteří cítili frustraci z tíživé ekonomické situace a celkového vývoje egyptské společnost. Islamistické síly všech ražení byly tímto vývojem spíše zaskočeny a udržovaly si zpočátku velmi nízký profil. Avšak nyní je situace zcela jiná a někteří pozorovatelé začínají hovořit o ohrožení izraelsko-egyptského uspořádaní, jenž je hlavním kamenem bezpečnosti židovského státu podél jeho jižní hranice.

Jen krátký a všeobecný výčet událostí je poměrně vypovídající. Na konci července se opět zaplnilo náměstí Tahrír, kde demonstranti původně chtěli demonstranti vyjádřit svoje znepokojení nad vývojem v post-mubárakovském Egyptě. Nicméně velmi rychle byli ve svých počtech přečísleni skupinou, která si přeje islamizaci Egypta a zavedení práva šaría. Nakonec se celá demonstrace nesla ve skandování hesel spojených s požadavky na změnu současného sekulárního uspořádání země. Následně došlo k incidentu, který by možná nikoho příliš nepřekvapil na místech jako je Afghánistán, Irák či Jemen, avšak v Egyptě se jednalo o událost obzvláště alarmující. Sinajské město Al-Aríš se dostalo v poslední červencový den pod koordinovaný útok 150 ozbrojenců. Těm se podařilo zablokovat místní policejní i vojenskou posádku, město na několik hodin de facto obsadit a poničit plynovod vedoucí do Izraele. Posléze se opět rozplynuly do sinajské pouště a zůstalo za nimi sedm mrtvých. A nakonec přišel incident nejvážnější – v půlce srpna proklouzla skupinka několika ozbrojenců sinajskou hranicí a pronikla do Izraele, kde zahájila palbu na autobus izraelské společnost Egged, kde zemřelo 8 lidí. Následná přestřelka a pronásledování útočníků Izraelskými obrannými silami vedlo k nešťastnému zabití několika egyptských policistů, kteří se dostali do křížové palby u hranice s Egyptem. Vlna proti-izraelského napětí vyvrcholila v první polovině září, kdy rozvášněný dav pronikl na izraelskou ambasádu v Káhiře a vážně ji poničil. Vztahy mezi Káhirou a Jeruzalémem se tak dostaly do nejhorší situace od podepsání mírových dohod na konci 70. let.

To vše představuje mimořádnou výzvu pro izraelskou vládu, která se již teď cítí vážně ohrožena hrozbou jaderného Íránu, posilujícího Hizballáhu a nejasného výsledku nepokojů v Sýrii. Mimořádné zhoršení vztahů s Egyptem a dlouholetým spojencem Tureckem hrozí izolovat Izrael více než kdykoli jindy. Do toho přichází ještě palestinská snaha o vyhlášení samostatného státu. Na místě jsou zcela jednoznačně obavy z toho, že ať již dojde k uznání, či neuznání palestinského státu na půdě OSN může celá situace vyústit v násilné střety, které by ve svém důsledku mohly rozzuřit arabské masy, které zatím mobilizovaly primárně proti svým domácím vůdcům. Proti-izraelský ventil by zcela jistě pomohl režimu Bašára Assada a možná i dalším v jeho boji za udržení u moci a významně posílil radikální elementy v revolucemi zmítaných arabských společnostech.

Takový vývoj by pomalu, ale jistě postavil Izrael do nejsložitější strategické pozice za dobu jeho existence. Ačkoli mnozí mohou namítnout, že se to nedá srovnat s ohrožením padesátých až sedmdesátých let, kdy zemi ohrožovaly silné arabské armády přímo na jejich hranicích, situaci je nutné vidět v širším záběru. Izrael nikdy nestál v oblasti zcela osamocen. V dobách panarabského nacionalismu a nejtěžších arabsko-izraelských střetů měl židovský stát silné spojence v geograficky vzdálenějších, nicméně regionálně významných mocnostech – Turecku a Íránu. Libanon byl navíc stále v rukou prozápadně a spíše pro-izraelsky orientované křesťanské elity přímo do konfliktu nezasahoval. Ačkoli se Izrael těžko mohl spolehnout na to, že by Írán či Turecko intervenovaly přímo na jeho podporu, nutila tato spojenectví nepřátelské arabské vůdce alespoň částečně přemýšlet nad hrozbou izraelského spojence v jejich týlu. Když se hlavní hrozba pro Izrael přesunula do Iráku, Íránu, Libanonu a Sýrie došlo ke změně konfigurace ve smyslu navázání a dobrých vztahů s Jordánskem, Egyptem a udržení vřelých kontaktů s Tureckem. Navíc se v devadesátých letech podařilo najít modus vivendi alespoň s částí palestinského vedení. V případě naplnění černých scénářů Izrael by minimálně ztratil klíčové spojence v Turecku a Egyptě a přitom čelil zcela jednoznačně nepřátelské íránsko-syrské ose. Není třeba dodávat, že takováto regionální konfigurace by rčení o Blízkém východu jako sudu prachu dodala zcela jiný a ještě nebezpečnější rozměr.

 

Vyjednávání mezi Izraelem a Palestinou

13. září se uskutečnilo zasedání Valného shromáždění OSN, které se neslo ve znamení diskuzí o ustanovení samostatného nezávislého palestinského státu. Americký prezident Barak Obama se však k dané problematice vyjádřil v tom smyslu, že vše závisí především na uskutečnění kompromisů ze strany Izraele a Palestiny a v současnosti návrh na ustanovení samostatné Palestiny nepodpoří, což mezi Palestinci vyvolalo vlnu nepokojů. Mezi nejvýraznější problematické body patří požadavky Palestinců, aby za hlavní město nového státu byl ustanoven Jeruzalém, který v současnosti patří pod správu Izraele. Dalším problematickým bodem je odsun izraelských osadníků z území, které by mělo taktéž spadat pod nezávislou Palestinu. O uznání nezávislého palestinského státu požádal současný palestinský prezident Mahmúd Abbás 23. září, veškerá vyjednávání na půdě OSN však skončila bez konečné dohody.

I přes veškeré snahy o bilaterální vyjednávání povolil na konci září premiér Benjamin Netanjahu výstavu nových izraelských osad na území, o které usilují Palestinci, což také svědčí o neúspěchu jakýchkoliv vyjednávání a kompromisů.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-15085308

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-15065204

Občanské nepokoje v Sýrii

V Sýrii stále pokračují občanské nepokoje proti vládě prezidenta Bašára Assada. Demonstrace a protivládní protesty se rozšiřují do dalších měst po celé zemi. Podle nejnovějších zpráv však syrská armáda stále kontroluje situaci a potlačuje veškeré protistátní akce a útoky proti státním složkám. Jedním z posledních úspěchů syrské armády je dobytí města Rastan, které bylo dříve pod kontrolou syrských demonstrantů. Rastan leží přibližně 120 km severně od Damašku a po pěti dnech intenzivních bojů mezi bezpečnostními složkami státu a ozbrojenou opozicí se stalo dalším z úspěšných zákroků syrské armády.

Na konci září se sešli na dvoudenním zasedání představitelé Syrského národního shromáždění, které bylo vytvořeno v průběhu občanských nepokojů, aby si zvolili své vedení a jednali o budoucím vývoji. Situace v Sýrii je však stále kritická a její vyřešení stále nemá stále žádnou konkrétní podobu.

29. září americký velvyslanec v Sýrii Robert Ford navštívil osobnosti syrské opozice v Damašku, za což si od zastánců režimu Assada vysloužil celý americký konvoj „sprchu“ kamenů a rajčat. Následně syrská vláda obvinila Spojené státy z podněcování násilí proti syrským bezpečnostním složkám, za čím vidí pouze pokusy o vměšování se do syrských záležitostí. Tento postoj v minulosti již několikrát deklaroval ve veřejných projevech samotný prezident Bašár Assad.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-15137784

http://www.reuters.com/article/2011/09/29/syria-usa-violence-idUSL5E7KT2HJ20110929

http://www.reuters.com/article/2011/09/29/us-syria-usa-ambassador-idUSTRE78S1I120110929

 

 

Volební právo v Saudské Arábii

V Saudské Arábii se uskutečnily protesty ší´itských muslimů a muslimských žen za prosazování větších občanských práv. V důsledku toho král Abdulláh 25. září prohlásil, že v roce 2015 budou mít ženy poprvé možnost jít k volbám a sami v nich kandidovat. Ačkoliv se jedná pouze o volby do místních zastupitel, znamená to však velikou progresy, jelikož Saudská Arábie zastává tradiční wahhábistickou formu islámu, která omezuje některá práva žen ve  společnosti.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-15089937

Volby v Egyptě

27. srpna egyptská média oznámila, že byl stanoven datum zahájení parlamentních voleb, které se uskuteční 28. listopadu. Jedná se o první volby od pádu vlády bývalého egyptského prezidenta. Nové prezidentské volby budou uskutečněny až po ukončení soudního procesu s exprezidentem Husním Mubarakem a přijetím nové ústavy, což je odhadováno nejdříve na září 2012. Většina politických stran v Egyptě však prohlásila, že pokud nebude změněn současný volební zákon, budou budoucí parlamentní volby bojkotovat. Tento zákon totiž zaručuje třetinu křesel nezávislým kandidátům a bývalá opozice se obává, že by se o tyto místa mohli ucházet osobnosti, které byli ve vládě bývalého prezidenta Mubaraka. Egyptská vojenská vláda tedy odsouhlasila, že současný volební zákon bude změněn.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-15082074

http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15101798

Situace v Jemenu

V Jemenu pokračují občanské nepokoje proti vládě prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, který je u moci již 33 let. 7. Září však prezident oznámil, že předá vládu vice prezidentovi, ponechá si však 3 měsíce na to, aby z úřadu odstoupil. Oznámil také, že budou uskutečněny nové prezidentské volby, jak jen to bude možné. Jemenská opozice je však k výrokům prezidenta poměrně skeptická a ani smlouva o odstoupení současného prezidenta nepřispěla k ukončení bojů mezi provládními a protivládními složkami. Nepokoje v Jemenu trvají již osm měsíců a přispívají zejména k již tak zoufalým sociálním a hospodářským problémům. Mezi nejvýznamnější opoziční skupiny patří rebelové generála Alího Muhsina a bojovníci kmenového vůdce Sádiqa al Ahmara.

http://www.reuters.com/article/2011/09/30/us-yemen-events-idUSTRE78T1N020110930

http://www.reuters.com/article/2011/09/30/us-yemen-saleh-idUSTRE78T0RG20110930

Autor: Michal Mádl a Lucie Uhlířová, studenti bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *