Novinky z Blízkého východu: září 2014

Přehled a stručná analýza bezpečnostního a mezinárodně-politického dění na Blízkém východě za září 2014.

Irák

Operace proti Islámskému státu pokračují

Islámskému státu (IS) se nadále daří pokračovat ve své ozbrojené kampani na území Iráku i Sýrie. Navzdory rozsáhlým pozemním operacím irácké armády a kurdských jednotek v severním Iráku (pešmergů) se nedaří v kampani převzít iniciativu a zaznamenat výrazné úspěchy. Lokální síly stojící proti IS dosáhly pouze dílčích úspěchů a spíše než podnikat rozsáhlejší protiofenzívy se snaží konsolidovat své území kontroly a ustavit pevnější frontu. Pro podrobnější informace o aktuálním rozložení sil se podívejte na situační mapu amerického Institute for the Study of War z konce září. Stejný think-tank rovněž vydal dvě analýzy. První se zamýšlí nad vhodnou strategií vedoucí k porážce IS. Druhý report nabízí zajímavý vhled do strategie IS v oblasti správy a kontroly udržování svých území a šíření vlivu.

Prozatím se nejeví, že by byl IS výrazně poškozován četnými leteckými údery západní koalice a jejích blízkovýchodní spojenců. Situace na zemi je nadále vysoce nepřehledná. Objevují se zprávy o spolupráci sunnitských kmenových milic se severoiráckými pešmergy, po jejichž boku například operují i bojovníci Kurdské strany pracujících (PKK).

Objevuje se také „staronový“ projekt Národních gard, organizovaných podél sunnitských a šiítských kmenových struktur v jednotlivých provinciích. Bagdád i s pomocí Američanů se snaží zopakovat úspěch „Anbárského probuzení“ z dob americké okupace. V té době se podařilo přesvědčit podstatnou část sunnitských kmenových vůdců a jejich milic k vratkému spojenectví s Bagdádem a šiítskou al-Málíkího vládou s cílem porazit (nejen) islamistické povstalce napojené na al-Kájdu v Iráku. Lokální spojenci v boji proti IS jsou potřeba, otázkou ovšem zůstává, zda v dlouhodobém výhledu tato politika nepřispěje k ještě větší frakcionalizaci, když každý kmen či provincie bude mít svoji vlastní milici. V současné situaci se Západ i Bagdád chytá „každého stébla“, podobně jako v dobách Anbárského probuzení. Dlouhodobý dopad tohoto přístupu se však bude odvíjet podle toho, do jaké míry bude ochotná šiítská vláda Haidara al-Abádího zahrnout sunnitské elementy do státních strukturu a podělit s nimi a moc (obdobný slib sunnitským elementům totiž nedodržel v minulosti bývalý premiér al-Málíkí a prosazoval šiízaci bezpečnostních složek a dalších státních struktur).

Západní koalice podnikající četné vzdušné údery na cíle IS na území Sýrie i Iráku nyní obsahuje USA, Velkou Británii, Francii a Austrálii (Australané se zatím účastní především podpůrných logistických misí). Souhlas s angažmá vzdušných sil nad Irákem a Sýrii dal jak britský tak australský parlament. Aktivními blízkovýchodními členy koalice jsou Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Spojenci útočí na strategické cíle jednak se záměrem poškodit správní a velící struktury IS, ale také s cílem poškodit jejich ekonomické kapacity (údery na rafinerie). Nový irácký prezident Fuad Massúm se rovněž nechal slyšet, že by bylo více než žádoucí zahrnout do koalice proti IS rovněž Írán a koordinovat s ním kroky Západu a jeho spojenců v regionu.

Turecko

Turecké dilema s Islámským státem

Turecko začíná pomalu modifikovat svůj postoj vůči Islámskému státu. Turci v předchozím období (a do jisté míry i dnes) podporovali takřka neselektivně podle nich schopné aktéry ve válce v Sýrii proti režimu Bašára Asada. Řada z těchto aktérů bylo silně pro-islamistická, vybavená radikální ideologií či měla mnohem větší ambice než pouze svrhnout Asadův režim. Turecké republice se díky propustnosti hranice se Sýrií, logistické, zpravodajské i materiální podpoře Ankary aktérům války v Sýrii začalo říkat „jihadist highway“ (džihádistická silnice). Tento postoj se ovšem začíná měnit nejen na diplomatické a politické rovině. Například se setkáváme s rozbíjením sítí pro přeshraniční pašování ropy dodávané IS, ačkoliv dříve byla tato činnosti Turky tolerována. Nalezneme několik důvodů této proměny.

Prvním důvodem je stupňující se tlak západních spojenců, především USA, aby Turci přestali podporovat a tolerovat radikální sunnitská uskupení v Sýrii a neumožňovali jim používat tureckou půdu jako bezpečné útočiště a přestupní stanici pro nové rekruty. Dne 11. září byl turecký představitel jediný přítomný, kterou nepodepsal Džaddahskou deklaraci o postupu proti IS mezi USA a 10 arabskými státy. John Kerry po návštěvě Saúdské Arábie zamířil do Ankary a mimo jiné stupňoval tlak na turecké spojence, kteří pak na začátku října odsouhlasili v parlamentu operace tureckých ozbrojených složek v Sýrii. Prezident Erdoğan se rovněž nechal slyšet, že podnikne veškerá nutná opatření v boji proti IS.

Recep Erdoğan a John Kerry (Zdroj: Wikimedia)
Recep Erdoğan a John Kerry (Zdroj: Wikimedia)

Druhým faktorem je zářijové (20. 9.) propuštění 49 zajatých zaměstnanců tureckého generálního konzulátu v Mosulu. Spekulovalo se o tom, jakou dohodu Turci s IS uzavřeli a nyní začíná vycházet najevo, že to byla zřejmě výměna za 180 sympatizantů IS zadržovaných v Turecku. Podle mého názoru mohl být součástí dohody rovněž tichý souhlas turecké strany s ofenzívou IS na severu Sýrie proti kurdským pozicím. Tato ofenzíva přišla v řádu dní po výměně zajatců a přesunula intezivní boje přímo na Tureckou hranici. S propuštěním zajatců už IS nemá vůči Ankaře tolik pák.

Třetím důvodem turecké změny postoje je stupňující se humanitární krize související s přílivem úprchlíků. V současnosti je v obležení silami IS kurdské centrum Kobane na turecké hranici a z města prchlo do Turecko podle optimistických odhadů během prvních pár dní ofenzívy až 130 tisíc lidí.

Čtvrtým faktorem jsou narůstající čísla rekrutů IS pocházejících z Turecka. Ti jsou podle našich informací rekrutováni dobře organizovanými sítěmi jednak v chudých čtvrtích v Istanbulu a jednak v anatolském vnitrozemí mezi mladými sunnity. Počet odchozích mladých mužů se v odhadech pohybuje od 3000 až 10 000. Případný návrat i relativně menšího počtu přeživších indoktrinovaných a zkušených veteránů představuje pro Turecko obrovské bezpečnostní riziko.

6. září Turecko – Nová vláda Ahmeta Davutoğluho získala důvěru

Nová vláda v čele s bývalým ministrem zahraničí Ahmetem Davutoğlu získala důvěru. Rychlé složení vlády a získání důvěry jednokomorového parlamentu není žádným překvapením a je pokračováním dosavadního trendu. Prezident Erdoğan zvolil jako svého nástupce Davutoğluho, od kterého nelze předpokládat, že by se mu v při jakékoliv významné příležitosti postavil a snažil se omezovat výkon jeho prezidentské moci. Složení kabinetu rovněž není překvapením a nevyskytují se v něm osobnosti z řad vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), které byly v minulosti ochotny jít proti Erdoğanem nastavenému diskurzu.

Egypt

Mezinárodně-politická scéna

Září v Egyptě proběhlo v podobném duchu jako letní měsíce. Z diplomatického a zahraničně politického dění jsou pravděpodobně nejvýznamnější rozhovory s Ruskou federací o dodávkách vojenské techniky a zbraní.  Konkrétně se jedná o systém protivzdušné obrany S-300VM, konkrétně 22 kusů této techniky, která slouží jako ochrana vzdušného prostoru před balistickými střelami.  Další významná zásilka, o které se bude v průběhu října ještě jednat je objednávka blíže nespecifikovaného počtu stíhaček MiG 35. Zdá se tedy že vztahy mezi Ruskou federací a Egyptem posilují a vrací se na úroveň na které byli v 50. a 60. letech minulého století. Je docela možné že tomu bude na úkor vztahů se Spojenými státy. Ty slíbili Egyptu dodávku deseti bojových vrtulníků Apache. Po svržení prezidenta Mursího však byla tato dodávka pozastavena a znovuobnovena až v nedávné době. Nicméně přesné datum kdy Egyptská strana vrtulníky obdrží (a jestli vůbec) je doposud záhadou. Lze spekulovat že vzhledem k posunu v egyptsko-ruských vztazích americká strana vyčkává, jak se bude celá situace dále vyvíjet.

Systém protivzdušné obrany S-300VM (Zdroj: Wikimedia)
Systém protivzdušné obrany S-300VM (Zdroj: Wikimedia)

Bezpečnostní situace

Podobně jako v celém blízkovýchodním regionu i egyptské bezpečnostní agendě dominuje fenomén ISIS.  To potvrdil na říjnové schůzce s prezidentem as-Sísím i americký šéf diplomacie John Kerry. Ten prohlásil, že Egypt se nachází na přední linii co se týče hrozby extremismu a terorismu. Přestože přímá přítomnost ISIS v Egyptě nebyla oficiálně potvrzena, existují výpovědi svědků hovořící o tom, že jedinci, kteří pod vlajkou Islámského státu bojovali v Sýrii se právě do regionu Sinajského poloostrova vrací a jejich motivy jsou velmi jasné. Navíc existují v Egyptě teroristické skupiny, které jsou svou ideologií ISISu velmi blízké. Právě ty pro Egypt představují mnohem větší bezpečnostní hrozbu – jedná se například o Ansar Beit Maqdis či Ajnad Misr. Druhá z těchto organizací je zodpovědná za odpálení bomby u budovy egyptského ministerstva zahraničí 22. září. Při explozi zemřeli dva policisté a devět dalších osob bylo zraněno. Jedná se o další z řady útoků na příslušníky bezpečnostních složek, které se v Egyptě odehrávají sporadicky již více než rok od sesazení prezidenta Mohameda Mursího. Výjimkou nejsou také útoky na infrastrukturu, například na stožáry vysokého napětí.

Dá se předpokládat, že teroristické organizace působící v Egyptě se motivují způsobem boje ISIS a mohou být rovněž touto organizací ideologicky ovlivněny. Mohlo by tak dojít k té situaci, že se domáci teroristické organizace přeformátují tak, aby pracovali ve prospěch islámského státu. Právě zaměření na tzv. homegrown terrorism by tak mělo být prioritou egyptské bezpečnostní politiky.

Libanon

Podobně jako Egypt i další země se Libanon ocitá v ohrožení ze strany ISIS. Nicméně situace Libanonu je ještě zkomplikovaná tzv. spill over efektem ze sousední Sýrie. Od zapojení jednotek libanonského Hizballáhu lze v libanonských městech pozorovat vzrůstající násilí. Střety jsou časté především mezi příznivci a odpůrci režimu syrského prezidenta Asada. Jeden z těchto incidentů se odehrál 20. září, kdy na východě země v údolí Beeka došlo k výbuchu vozidla na jednom z kontrolních stanovišť. Zemřeli tři lidé, pravděpodobně přívrženci Hizballáhu. Obecně se přisuzuje, že tento útok spadá do kategorie následků syrského konfliktu.

Hrozba ze strany ISIS je neméně palčivá. Podle nejmenovaného zdroje ze zpravodajských služeb je v Libanonu aktivních 40 buněk ISISu a je otázka času kdy se probudí k životu a naplno otevřou frontu bojů v Libanonu.

Celá situace má samozřejmě velmi negativní vliv na ekonomickou situaci v Libanonu. Navštěvuje jej znatelně menší počet cizinců a mnoho sektorů má tak nižší obrat, než jak tomu bylo o pár let dříve.

Jordánsko

Jordánsko se přidalo do mezinárodní koalice států, které se přímo podílejí na vojenských zásazích proti ISISu na území Sýrie. Stejně tak již došlo k několika střetům s islamisty na hranicích Jordánska. Právě kvůli své poloze je pravděpodobné, že hrozba ze strany ISIS je pro Jordánsko bezprostřední a dá se tak předpokládat, že boje proti Islámskému státu budou prioritou následujících měsíců a možná i let. Přítomnost přívrženců ISISu je v ulicích jordánských měst silně patrná a často se ani neobtěžují své ideologické smýšlení skrývat. Jordánsku tak v zájmu vlastní bezpečnosti pravděpodobně ani nezbývalo nic jiného, než se aktivně zapojit do útoků na islamisty v Sýrii, stejně tak jako kontinuálně zvyšovat bezpečnost hranic.

Jemen

Složitá bezpečnostní situace, k jejímuž vyhrocení v Jemenu došlo po událostech Arabského jara v roce 2011, přinesla mnoho násilných střetů také toto září. Ve druhé polovině měsíce eskalovaly boje mezi ozbrojenými šíitskými kmeny ze severu, především příslušníky kmene Hútiů, a sunnitskými vládními silami. Hútijští povstalci, usilující o větší míru autonomie na severu země, obsadili budovu státní televize a na předměstí Saná se odehrálo se několik ozbrojených bojů mezi příslušníky kmene a jemenskými vojáky. Z hlavního města během těchto událostí uprchlo několik stovek obyvatel. K bojům docházelo také na severu země, kde se šíitským kmenům postavily provládní kmeny sunnitské.

Kmeny hrají v Jemenu významnou roli a jejich vliv na politickou situaci v zemi je nezanedbatelný. Přestože o změnu situace se pokoušela právě revoluce na jaře 2011, protestující se bez vlivu kmenových vůdců nedokázali sjednotit a zorganizovat, takže silná pozice kmenů zůstala nezměněná.

Vedle bojů probíhala také jednání pod dohledem zvláštního vyslance OSN pro Jemen Jamala Benomara. 20. 9. se mezi vládou a Hútiji podařilo vyjednat podepsání dohody o příměří a ukončení politické krize. Předseda vlády rezignoval a přislíbil zformování nové národní koalice, což byl jeden z hlavních požadavků Hútijů. Do konce září nebyla nová vláda zformována a Hútijové oznámili, že v Saná zůstanou, dokud se tak nestane.

Zvláštní vyslanec OSN pro Jemen Jamal Benomar (Zdroj: Wikimedia)
Zvláštní vyslanec OSN pro Jemen Jamal Benomar (Zdroj: Wikimedia)

Jemen se kromě šíitských povstaleckých aktivit dlouhodobě potýká také s protivládními akcemi a atentáty jemenské odnože Al-Kájdy, AQAP. Její silná pozice v zemi je jedním z významných faktorů angažmá Spojených států v celé záležitosti. V jižních provinciích zasahují proti členům Al-Kájdy americké bezpilotní letouny.

Saúdská Arábie

Konflikt v Iráku a Sýrii a násilné aktivity Islámského státu (ISIS) představují významné riziko také pro Saúdskou Arábii. Po rozhovorech s americkým prezidentem Barrackem Obamou souhlasila Saúdská Arábie s poskytnutím části svého území jako základny pro výcvik umírněných syrských povstalců k boji proti ISIS, ale také proti ozbrojeným silám režimu Bašára Asada. Saúdové se tak stávají klíčovým spojencem koalice zformované za účelem eliminace hrozby, kterou Islámský stát představuje pro stabilitu celého blízkovýchodního regionu. Podíleli se rovněž na leteckých útocích proti Islámskému státu na území Sýrie, včetně náletů na ropné rafinerie na východě Sýrie. Zapojení saúdského království je významné nejen s ohledem na jeho finanční zdroje, ale také na důležitou pozici, kterou zaujímá mezi blízkovýchodními sunnitskými muslimy.

Jednání s Irákem bylo pro Saúdskou Arábii problematické zejména kvůli šíitské vládě premiéra Nurího Malikího podporované náboženským a politickomocenským rivalem Saúdů, Íránem. Jeho nahrazení Hajdarem Abádím, nominovaným do pozice předsedy irácké vlády šíitskými politickými stranami, otevřelo prostor pro širší dialog mezi Rijádem a Bagdádem.

Írán

Září nepřineslo žádný posun v rozhovorech mezi šesti mocnostmi (USA, Velká Británie, Francie, Německo, Rusko a Čína) a Íránem ohledně jeho jaderného programu.  Írán nadále odmítá omezit obohacování uranu, které podle něj slouží výhradně k mírovým účelům, ostatní státy v čele s USA zase nehodlají ustoupit ze sankcí uvalených na islámskou republiku. Spory ohledně íránského jaderného programu hrají roli také v odmítnutí Íránu zapojit se po boku arabských států do koalice proti Islámskému státu. Írán výměnou za podporu Spojených států v boji proti ISIS požadoval větší flexibilitu v otázce svého programu na obohacování uranu, což ale USA razantně odmítly.

projevu na zasedání OSN 25. září kritizoval prezident Hassan Rúhání západní státy za vměšování se do záležitostí na Blízkém východě, ale i ve Střední Asii a na Kavkaze, kvůli nimž se z těchto oblastí staly bašty terorismu a extremismu. Zopakoval také, že „vražedná skupina“ IS nereprezentuje pravé učení islámu, že ale Írán nehodlá spolupracovat na boji proti ní se zeměmi, které omezují íránské obyvatele sankcemi.

Sýrie

Klíčovými událostmi na území Sýrie se v září stalo obnovení neúspěšné červencové ofenzivy Islámského státu na strategické město Kobani (také Ayn al-Arab) u hranic s Tureckem (16. 9.) a zahájení leteckých úderů koalicí vedenou Spojenými státy proti IS (23. 9.).

F-22 Raptor doplňuje palivo nad Sýrií, 26.září 2014 (Zdroj: Wikimedia)
F-22 Raptor doplňuje palivo nad Sýrií, 26.září 2014 (Zdroj: Wikimedia)

Kobani se nachází v severní provincii Aleppo a je třetí největší základnou syrských Kurdů. Islámský stát dobyl desítky vesnic v okolí města, oficiální představitelé Kurdů z Iráku i Sýrie požádali mezinárodní společenství o pomoc. Během ofenzivy desítky tisíc Kurdů ze severu Sýrie uprchly, nejvíce z nich do sousedního Turecka. Právě přelévání konfliktu přes hranice Sýrie a Iráku do sousedních států je velkým problémem, který vytváří silný tlak na všechny angažované státy na něj reagovat.

Spojené státy spolu s arabskými spojenci (Bahrajn, Jordánsko, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty) podnikli nálety na výcvikové tábory, sklady zbraní a velitelská stanoviště Islámského státu a spojenců Al-Kájdy v Sýrii. Tento krok byl ostře kritizován Ruskem, protože neměl mandát Rady bezpečnosti OSN a nebyl odsouhlasen vládou v Damašku, a znamenal tedy porušení mezinárodního práva. USA v oficiálním dopise Generálnímu tajemníkovi OSN obhajovaly nálety s odůvodněním, že syrský režim selhal v ochraně vlastních obyvatel před hrozbou IS, a že zásahy v Sýrii mohou napomoci k řešení situace v Iráku.

Nálety v Sýrii ale nejsou vnímány pozitivně ani u většiny povstaleckých skupin. Důvodů je více. Důležité je, že spojenci míří kromě IS také na silnou povstaleckou skupinu Al-Nusrá, napojenou na Al-Kájdu, kterou mnozí povstalci podporují, protože je schopna poměrně efektivně čelit režimním silám. Dále mezi ozbrojenými skupinami proti Asadovi panují obavy, že nebudou schopny účinně zaplnit vakuum vzniklé po oslabení džihádistů, a režim tak nad nimi snáze získá navrch. Kromě toho existuje riziko, že současné protivníky – Islámský stát a Al-Nusrá – spojí společný nepřítel znovu dohromady.

Koncem měsíce vyjádřil syrský ministr zahraničí podporu spojeneckému boji proti Islámskému státu a zopakoval vůli režimu k politickému řešení syrského konfliktu, který trvá již od roku 2011.

Izrael a Palestina

Červencový a srpnový konflikt v Gaze má stále své dozvuky. Izraelští vojáci vypátrali a zastřelili dva Palestince podezřelé z červnového únosu a zabití tří izraelských mladíků – incidentu, který se stal rozbuškou pro padesátidenní izraelskou ofenzivu v Gaze. Gaza je po izraelském bombardování silně poničená, podle studie Palestinské autonomie bude celková obnova stát téměř 7,8 miliard dolarů. Na rekonstrukci, k níž mají být přizváni i soukromí investoři, se v polovině měsíce dohodli zástupci OSN, Palestinců i Izraele. Hlavní dohled má nad pracemi mít Palestinská autonomie. Na společné správě pásma Gazy se kvůli rekonstrukci, ale i kvůli jednáním o zmírnění izraelské blokády, dohodli političtí rivalové Hamas a Fatah. Jejich oficiální spolupráce znamená ukončení výlučné vlády Hamásu v pásmu Gazy, trvající od voleb v roce 2007.

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *