Perspektivy české obranné politiky: specializace na konflikty nižší intenzity jako prostředek k naplnění zájmu ČR?

Štítky:

Esej zamyšlející se nad prioritami současné a budoucí české obranné politiky.

Úvod

Cílem této eseje reflektující priority české obranné politiky v kontextu postupného stahování z afghánského nasazení bude předestření a argumentační rozvedení několika samostatných tezí vztahujících se právě k  prioritám české obranné politiky. V první fázi se pokusím nastínit základní východiska této práce plynoucí z kontextu stahování z Afghánské mise, která je z několika hledisek přelomová jak z pohledu ČR, tak z pohledu Severoatlantické aliance ať už se jedná o samotnou povahu mandátu, velikost a délku mise či český příspěvek v ní. Druhá část eseje pak naváže na tato východiska a pokusí se rozvést několik tezí určených k diskuzi o prioritách současné a budoucí české obranné politiky.

Česká obranná politika ve světle či stínu afghánské mise?

Reformní tlaky, kterým byla česká armáda vystavena v důsledku výzev plynoucích z angažmá v zahraničních nasazeních, tvoří spolu s klesajícím objemem financí alokovaných ministerstvu obrany základní kontext pro formování české obranné politiky.

Z tohoto pohledu je nutné konstatovat, že česká armáda prošla afghánskou misí obohacena o bojové zkušenosti i potřebnou techniku (pro tento druh mise) a to v rámci příspěvku přiměřeném velikosti a závazkům ČR. Těžko se ovšem pozorovatel ubrání dojmu, že armádní akvizice pouze reagovaly na akutní potřeby nasazených vojáků, což jen demonstruje absenci dlouhodobého plánování ministerstva obrany vlivem nestálosti jeho finančního zajištění ale i častého střídání ministrů a vlivem zájmových skupin.[i]

České jednotky v Afghánistánu (Zdroj: 601skss.cz).

V důsledku této situace, a v rámci nekoncepčních škrtů v rozpočtu ministerstva obrany, došlo k nahromadění vnitřního dluhu AČR v hodnotě 80 až 90 miliard Kč,[ii] tedy zhruba dvou ročních rozpočtů. AČR se tak dostala do situace, kdy se tato nedostatečnost projevila i v deklarovaných schopnostech vzhledem k nasazení AČR v mezinárodních operacích. V obranné strategii 2012 je opuštěna deklarovaná schopnost nasadit do těchto operací brigádní úkolové uskupení až do počtu 3 tisíc osob bez rotace, které je nyní vyhrazeno jen pro operace v rámci článku 5 Washingtonské smlouvy, a pro mezinárodní operace je nyní vyhrazeno praporní úkolové uskupení.[iii]

Hlavní nebezpečí ovšem číhá spíše v oblasti zastarávající konvenční techniky, přičemž potřeba investic do ní v řádu desítek miliard Kč se soustředí do dvou krátkých časových období let 2015 a 2020.[iv] Současná finanční situace v resortu tak v praxi vede k tomu, že se AČR vzdává dalších schopností, které jsou ohodnoceny jako neesenciální pro další existenci a budoucí podobu AČR. Došlo tak k rozhodnutí nerozvíjet dále např. protiraketové systémy KUB a útočné vrtulníkové letectvo. Logicky tak jsou další na řadě pásová bojová vozidla pěchoty BVP-1 a 2 a podzvukové taktické letectvo (L-159 ALCA), které podle bílé knihy společně patří až do skupiny schopností C.[v]

Co je symptomatické pro transformaci AČR ve finanční tísni, je nejen omezování schopností konvenční techniky, ale i snižování deklarovaných schopností nasazení. Dokud toto spojení bude platit, těžko může armáda do budoucna naplňovat svým příspěvkem do aliančních schopností politickou ambici vlády udržovat kohezi NATO jako důležitý zájem ČR. Je také zřejmé, že ČR bude vzhledem k náročnosti dalšího vývoje přispívat do dalších možných mezinárodních misí pouze symbolicky a selektivně v rámci specializací AČR.

Z hlediska struktury výdajů na tom ČR ovšem není ve srovnání členů NATO tak špatně (či na tom ostatní státy jsou ještě hůře), jak by předešlé řádky napovídaly. Pokud se podíváme na výdaje na obranu bez výdajů na personál (viz tabulka 1),[vi] je situace ČR za současné finanční nerovnováhy uspokojivá, neboť personální výdaje tvoří pouze zhruba polovinu všech výdajů. Podmínky, že proces transformace AČR podle potřeb zahraničních nasazení skutečně vyústí spíše v „kreativní destrukci,“ nejsou jako takové nepříznivé.

Tabulka 1: Výdaje členských zemí NATO na obranu (Zdroj: cepolicy.org).

Bude tak záležet spíše na validitě premis, na kterých je transformace armád pro zahraniční nasazení postavena. Zde jde zejména o deklaratorní ambice účastnit se operací k prosazení, podpoře či udržení míru a misí postkonfliktní stabilizace a rekonstrukce. [vii]

To nepochybně vystavuje armádu tlaku „umět všechno,“ což logicky bude limitovat konkrétní výši českého příspěvku do budoucích různých druhů těchto operací. Zároveň toto široké pole ambicí představuje problém z hlediska určitých protichůdných potřeb při nakupování techniky a udržování schopností, neboť v kontextu omezených financí bude stále těžší naplňovat ambice jak operací pro prosazení míru, které vyžadují těžší techniku[viii], tak pro operace nižší intenzity, které vyžadují odlišný druh schopností. Tento rozpor mezi schopnostmi pro vedení konvenční formy boje a schopnostmi policejního rázu se bude dále prohlubovat. Je samozřejmě možné namítnout, že tato ambivalence také do určité míry chrání českou armádu před neschopností reagovat na strategické šoky, při kterých by jasná orientace na jednu podobu armády představovala značný problém.

Důležitým rozměrem budoucího vývoje bude zároveň schopnost české armády inkorporovat zkušenosti z Afghánské mise a projít tzv. procesem lessons learned.

Závěr – Perspektivy obranné politiky

Pokud bude trvat stav finanční nedostatečnosti v resortu obrany, bude nutné zabránit úpadku schopností určených pro přispívání do aliančních schopností tak, aby armáda ČR stále splňovala politickou ambici vlády udržovat skrze český příspěvek kohezi NATO jako strategický zájem ČR. Aby k tomuto nedošlo, je zřejmé, že ČR se do budoucna nemůže orientovat na ambici „umět všechno“, neboť ta vede k pozvolné limitaci výše českých příspěvků do mezinárodních operací, což je proti deklarovanému zájmu ČR.

Tento problém se dá ilustrovat v jisté rozpolcenosti české obranné politiky vzhledem ke kapacitám vztahujícím se ke konvenčním schopnostem (podzvukové letectvo, pásové obrněné transportéry pěchoty, limitace příspěvku nadzvukového letectva pouze pro ochranu vzdušného prostoru) a schopnostem plynoucím z charakteru mezinárodních operací, jež jsou zpravidla policejnějšího rázu. Tento proces veden maximou „umět všechno“ pak vede v obdobích finanční tísně k nedostatečnosti ve všech ohledech. Česká republika by tak možná udělala lépe, kdyby k dalšímu budování ozbrojených sil přistoupila bez politické ambice účastnit se operací vynucujících mír, pro něž stejně i v současné době disponuje pouze limitovanými kapacitami, které se zdráhá použít.

Orientace na konflikty nižší intenzity nepochybně povede k větší závislosti ČR na společné obraně, což je vždy politicky nepopulární; v dlouhodobém horizontu ale zvýší postavení a prestiž ČR pro její kontinuální a kvalitní příspěvek ke společné obraně, což v důsledku bezpečnost ČR nepochybně posílí. Tato argumentace je samozřejmě založena na premise, že tíhu případných konvenčních bojů budou muset zákonitě nést ostatní spojenci, jejichž souhlas s takovouto dělbou práce bude imperativem.

Prvním krokem tímto směrem by tak měla být snaha o zmezinárodnění určitých schopností v rámci skupiny V4 s důrazem nejprve na posílení institucionální provázanosti a poté na sdílení finančně náročných schopnosti (např. stíhací letectvo). Důležitým faktorem pro případný úspěch těchto odvážných kroků bude mít čas a rychlost s jakou budou podniknuty. V opačném případě hrozí pomalý úpadek do nevýznamnosti, který ohrožuje jak zájmy ČR v podobě koheze společné obrany, tak příležitosti ke spolupráci v rámci skupiny V4.



[i] „Libor Stejskal: Reformu obranné politiky brzdí střídání ministrů, málo peněz i zájmy firem“. Euractiv.cz, 28. 12. 2012, dostupné z: http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/libor-stejskal-reformu-obranne-politiky-cr-brzdi-caste-stridani-ministru-nedostatek-penez-i-zajmy-spratelenych-firem-010498 k 18. 6. 2013.

[ii] Bílá kniha o obraně (2011). Ministerstvo obrany České republiky, str. 13.

[iii] Obranná strategie ČR (2012). Ministerstvo obrany České republiky, str. 10.

[iv] Jedná se o letištní radiolokátory, raketové komplety 2K12 KUB, nahrazení 120mm minometů, modernizace či nahrazení bojových vozidel pěchoty, dělostřelectva a ženijní techniky. Obdobný problém nastane v dalších deseti letech s útočnými vrtulníky Mi24/35, které společně s raketovými komplety KUB již nebudou dále rozvíjeny. Bílá kniha o obraně (2011). Ministerstvo obrany České republiky, str. 13, 16, 63.

[v] Bílá kniha o obraně (2011). Ministerstvo obrany České republiky, str. 121.

[vi] Havránek, Jireš, Šuplata (7. 3. 2013). Maintaining Defence Capabilities: European Share. CEPI, dostupné z: http://www.cepolicy.org/publications/maintaining-defence-capabilities-european-share k 19. 6. 2013.

[vii] Obranná strategie ČR (2012), str. 9.

[viii] Zde se hodí připomenout například vzdaní se schopnosti ground strike nadzvukového stíhacího letectva, což jasně limituje možnosti příspěvku ČR do schopností NATO a demonstruje tak rozpolcenost obranné politiky.

Použitá literatura

Prameny:

Bílá kniha o obraně (2011). Ministerstvo obrany České republiky.

Obranná strategie ČR (2012). Ministerstvo obrany České republiky.

Sekundární zdroje:

„Libor Stejskal: Reformu obranné politiky brzdí střídání ministrů, málo peněz i zájmy firem“. Euractiv.cz, 28. 12. 2012, dostupné z: http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/libor-stejskal-reformu-obranne-politiky-cr-brzdi-caste-stridani-ministru-nedostatek-penez-i-zajmy-spratelenych-firem-010498 k 18. 6. 2013.

Havránek, Jireš, Šuplata (7. 3. 2013). Maintaining Defence Capabilities: European Share. CEPI, dostupné z: http://www.cepolicy.org/publications/maintaining-defence-capabilities-european-share k 19. 6. 2013.

Autor: Jakub Kufčák, student magisterského oboru bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *