Plebs Blues: O sociálním vědci, obyčejném člověku a rozpravě

Štítky:

Zkouškové je jen dvakrát do roka, čehož je třeba využít. Na rozdíl od většiny ostatních článků na Sekuriťácích inspirace pro tento nepřišla v hospodě, nýbrž na internetu, konkrétně na nemoderním ICQ. Podstata nicméně zůstává tatáž, a sice diskuse. Již Platón sdělil světu, že se učíme nejlépe prostřednictvím konfrontace odlišných názorů. Zároveň nám ale zapomněl sdělit, že s debatami nejsou spojeny pouze povznášející pocity, ale zároveň dokážou člověka pěkně vytočit… abych pokud možno co nejlépe zachytil pocit, jenž mě vedl k sepsání následující, řekněme, filipiky.

Zabývá se diskusí, ovšem podstatné je jakou diskusí. Jedná se o diskusi odborníka s neodborníkem, jímž je jednou onen posvátný „obyčejný člověk“, kterého sice nikdo nikdy neviděl, ale v diskurzu se objevuje přece jen příliš často, podruhé zase člověk, jehož bychom vymezili jako intelektuála, jedince, jenž je v jistém smyslu nad průměrem, nad „obyčejným člověkem“, ovšem o dotyčném tématu toho ví jen velmi málo. Protože jsem člověk nepoučitelný, vstupuji stále čas od času do různých diskusí, u kterých si myslím, že mám čím přispět. Setkávám se však stabilně se stejnými způsoby argumentace, s nimiž udělám přesně to, co by sociální vědec měl. Budu je popisovat, analyzovat a zpochybňovat, až z nich nic nezbude, nicméně na konci dospěji ke konstatování, že se s tím stejně nedá moc dělat.

V prvé řadě je třeba upozornit na toto. V debatách s neodborníkem, jenž bývá zpravidla ješitný, naprosto přesvědčený o svých znalostech a správném postoji, respektive své pochybnosti v žádném případě nedá najevo, je nezbytné si uvědomit, že v nich nikdy z neodborníka odborníka neuděláte. K tomu je zapotřebí přece jen více času. Jinými slovy, pokud se zaplete do diskuse s neodborníkem, musíte a priori počítat s tím, že se přizpůsobíte nejen jeho množství znalostí, ale – a to je nejvíc problematické – také způsobu myšlení. Myslím, že jsem neobjevil žádný světadíl, když řeknu, že odborník se od obyčejného člověka liší způsobem uvažování o věcech kolem nás. Samozřejmě je toto odborné uvažování determinováno znalostmi, ale primární rozdíl spočívá v něm samotném. Nic moc se s tím dělat nedá, ale uvědomit si je to třeba.

Tím se dostáváme k prvnímu bodu mého pozorování, jímž je neschopnost vyhodnotit relevanci informací a rozeznat fakta od blábolů. Součástí tohoto problému je takzvané mluvení zcesty, argumentování mimo atp. Typickým příkladem je, že z vašeho názoru bude vybrána určitá, ve smyslu tématu zanedbatelná nepřesnost či jen nejasnost, která poslouží k likvidaci vašeho názoru jako takového. Konkrétně např.: Ve vesnici A, která leží v okrese B, se stalo to a to. Neodborník vám řekne, že vesnice by vlastně měla spíše ležet v okrese C… a váš názor je tím pádem mimo. Součástí této problematiky je oblíbené: „Ale v televizi/rádiu říkali a v novinách/na internetu psali, že…“ Ať už je váš názor sebelépe podložený, na rozdíl od médií vám nelze věřit. A kdyby ano, pořád se zde ještě vyskytují faktory typu „já osobně…“, „v mém okolí…“, „nikdo z mých známých“, potažmo „všichni přece…“, „každý…“ atd. Neodborník nechápe, že jeho vlastní pozorování světa je omezené a že dokonce může být v rozporu s realitou. Vlastní zkušenost je pro něj primární, váš rozdílný názor a priori chybný. Každý máme přece svoji pravdu… anebo ne?

S výše uvedeným koresponduje další bod, jenž by sice mohl být přiřazen k výše popsanému, ale považuji jej za tolik závažný, že jsem jej vyčlenil a uvedl zvlášť. Jde o intuitivní chápání termínů a jejich významu. Není náhodou, že sociální vědy tráví spoustu času s definováním a vymezováním, protože není nic horšího, když mluvíme všichni o něčem a přitom každý o úplně něčem jiném. Názorným příkladem je například rasismus nebo extremismus, jak se dennodenně přesvědčujeme nejen v pověstných internetových diskusích. Neujasněný terminologický výklad přirozeně nahrává k volným interpretacím příslušných termínů, přičemž se lze poměrně často setkat s takovým zacházením, které je kontradikční vůči i intuitivnímu obecnému chápání. Rasistou není rasista, tedy člověk, jenž na základě kolektivní viny uplatňuje diskriminační chování vůči lidem vypadajícím určitým způsobem. Rasistou není člověk, který po tom, co mu Rom ukradne peněženku, vezme molotovův koktejl a hodí ho do nejbližšího domu romské rodiny, která s krádeží nemá nic společného. Rasistou jste vy, protože si dovolujete na výskyt rasismu v české společnosti poukazovat, protože rozlišujete jednotlivá etnika (optikou sociální konstrukce majority bez jakýchkoli předsudků, pochopitelně). V teorii propagandy se tomu, pokud si dobře pamatuji, říká technika subverze.

Menší znalosti se pochopitelně pokouší neodborník určitými způsoby kompenzovat. Jsou to především snahy stočit diskusi na něco jiného, argumentování irelevantními či zanedbatelnými problémy a především osobní útoky na vás a obecná nechuť cokoli řešit, často v kombinaci. Co se týče prvních dvou způsobů argumentace, identifikoval jsem v její šíři jistý způsob natolik význačný, že si jej dovolím rozebrat. Nazval jsem jej jako křížová argumentace.

Křížová argumentace je odvislá od hypotetické situace, kdy dvě strany diskutují o jednom tématu. Jedna strana argumentuje pro, druhá proti. Na každé straně přitom existují dvě skupiny, z nichž jedna představuje ideál lidí intelektuálně schopných, kdežto druhá již schopných méně, takže je nucena si argumenty schopnějších zjednodušovat, přičemž často dochází k zdůraznění něčeho nepodstatného či překroucení daného argumentu, byť zasazující se o prosazení či neprosazení tématu. Když si tyto dvě skupiny jedné strany představíme umístěné pod sebou, vznikne nám schéma čtverce, v jehož každém rohu se bude nacházet jedna skupina – nahoře ty schopné, dole ty méně schopné. Křížová argumentace pak spočívá v takovém obstruování diskuse, kdy jsou schopnými rozpracovávány argumenty méně schopných, což pochopitelně celou diskusi komplikuje, neboť ji to odvádí od stěžejních otázek nejlépe řešitelných v debatě schopných. Jinak řečeno, jádro diskuse je vychýleno. Samo sebou jsem nastínil ideální situaci, takže ponechávám stranou námitky, že i v rámci křížové argumentace lze přece dospět k něčemu směrodatnému a že je pořád lepší, než když jedna strana reaguje na něco, co vlastně neexistuje, což mimochodem je také až příliš časté.

To bylo jen tak pro odlehčení celé stati. Pokud jde o poslední dva způsoby argumentace, jako typický příklad zde figuruje – opět můj – model Zdarec, jenž jsem si na základě mých zkušeností dovolil vytvořit. Model Zdarec rozpracovává, proč je vaše zkoumání zbytečné a epistemologicky vzato vlastně marné:

1)      Nic o tom nevíš, protože jsi tam nebyl.

2)      Pokud jsi tam byl, stejně o tom nic nevíš, protože jsi tam nebyl přesně v tu dobu.

3)      Pokud ano, stejně o tom nic nevíš, protože odtamtud nepocházíš, tj. nežil jsi tam dostatečně dlouho, a tak to nemůžeš pochopit.

4)      Pokud odtamtud pocházíš, určitě jsi se tam nenarodil (případně tvoji rodičové), takže je jasné, že to nedokážeš pochopit.

5)      A pokud ses tam náhodou narodil a tvoji rodiče také, žil jsi tam dostatečně dlouho a byl přítomen v době konání, tak stejně ti to je k ničemu, protože nemáš ODSTUP.

Problematika odstupu a obecně výše nastíněný model nás posunuje k dalšímu zásadnímu bodu. Neodborník bude vždy zkoumat vaše pohnutky k zájmu o dané téma (zřejmě proto, že mu nejde do hlavy, proč tomu vůbec někdo, tj. někdo jiný než on, věnuje čas). Být na místě souvisí především s nedůvěrou v něco, co jsem neviděl na vlastní oči. Inherentně je v tom ovšem zakotvena delegitimizace vědecké práce, která spočívá mimo jiné v reflektování stávajících zdrojů. A obecně je v tomto přístupu zahrnuta neodborníkova určující představa o nadřazenosti „vlastních zkušeností“ nad cokoli jiného, včetně takových věcí, jako jsou odborné vzdělání a knihy (bez ohledu na to, že je často psal člověk na základě „vlastních zkušeností“). Oblíbeným a tak často existujícím výpadem, že to nemůže být náhoda, ale musí to vycházet z něčeho hlubšího v lidského povaze, je: „Ty to máš vyčtené z knih, ale já tady mluvím o tom, jak to je doopravdy – o skutečném životě. To se v žádné knize nedočteš.“ Přirozeně, lidská zkušenost představuje důležitý faktor, a to i v práci vědce, jemuž poskytuje možnost porovnání svých teorií a modelů s realitou. Nic se ale nesmí přehánět a už vůbec nelze předpokládat suverenitu vlastní zkušenosti nad rozumem, jak by řekl Masaryk, jehož ostatně také obviňovali v rámci určitých veřejných sporů z kde čeho, úplatkářství nevyjímaje.

Se všemi výše uvedenými body lze ještě něco dělat. Bod poslední nicméně implikuje nemožnost jakéhokoli smysluplného pokračování diskuse. Z toho důvodu jsem si ho také nechal na úplný závěr, ačkoli objevit se může v podstatě na jakémkoli místě diskuse, protože souvisí s neschopností správně vyhodnotit informace. Jedná se o nejrůznější konspirační teorie, které neodborníkovi umožňují chápat svět natolik zjednodušeným způsobem, že dobře kompenzují pracné získávání informací tradičním studiem. Třebaže ignorují komplexnost světa kolem nás, konspirační teorie jsou lákavé svou mysteriózností a zároveň často potvrzením správnosti neodborníkovy (intelektuální) lenosti, protože ve světě, kde je vše řízeno jednou mocnou neviditelnou skupinou, je jakákoli změna navzdory jejich představě nemožná. Podrobnější analýza konspirativismu přesahuje mé možnosti a váš čas, tudíž bych to raději nechal na jiných, pověřenějších. Hádám, že si však každý dokázal během svého života udělat dostatečně věrný obrázek na to, aby věděl, jak obtížně se někomu vyvrací názor, který spočívá pouze ve víře.

Osobně zastávám názor, že sociální vědec je zodpovědný za situaci kolem sebe. Jsem tudíž pro aktivističtější působnost sociálního vědce, která zdaleka nekončí u napsání a vydání knihy nebo článku k nějaké problematice. Součástí toho je přirozeně schopnost vysvětlit určité fenomény prostřednictvím diskuse, ať už veřejné, či neveřejné. Jiná možnost zlepšení situace ani není, protože náš politický systém vychází z dobře informovaného jedince schopného činit důležitá rozhodnutí. Cílem tohoto článku pak bylo jednak pozastavit se nad určitými stále se opakujícími způsoby argumentace v diskusích s neodborníkem, jednak pobavit své čtenáře. Nepředpokládám totiž, že bych popisoval něco, s čímž se pravidelně nesetkáváte tak jako já.

Autor: Václav Walach, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *