Wikimedia

Politicko-hospodářská tranzice Indonésie

Štítky:

Sotva v Indonésii nedobrovolně skončil takzvaný Orde Baru (Suhartův režim), o němž podrobněji pojednává předchozí článek o nejlidnatější muslimské zemi, nastala řada rozličných změn, včetně těch ekonomických. Jejich nutnost byla ostatně bezprostřední rozbuškou změn demokratizačních.

V současnosti je též díky nim hospodářství nejvýznamnějšího člena ASEAN pátým nejvýkonnějším na asijském kontinentu. Současně se jedná o nejmohutnějšího ekonomického aktéra regionu jihovýchodní Asie. Indonéská republika zároveň náleží do skupiny států G20, čili mezi rozhodující hospodářské hráče.[1] Probíhá zde masivní urbanizace, průmyslová modernizace a obrovské pozornosti se těší sociální sítě. S tou poznámkou, že ač jde jednoznačně o prostředí tržní, má zároveň „významnou roli (…) stát, který po finanční krizi v roce 1997 převzal do správy významnou část soukromého sektoru. (…) Tyto společnosti tvoří podíl ekonomiky, který je nejvýznamnější mezi zeměmi jihovýchodní Asie.“[2]

Ruku v ruce se změnami v národohospodářské sféře přišla pochopitelně mocensko-politická a bezpečnostní revoluce. To vše v rozporuplné zemi, s níž si na jednu stranu spojujeme vražedné šílenství puče let 1965-1966 či krvavý konflikt na Východním Timoru, na straně druhé silnou historii humanitárních intervencí (Libanon, Palestina, Kongo, Dárfúr aj.) nebo diplomatických mediací asijských konfliktů.

Indonéské provincie (zdroj: Wikimedia).

Tato již v pořadí třetí indonéská snaha o demokratizaci veřejného života přinesla koncem 90. let mnoho příznivého. Rozvolňováním předchozího rigidního systému dokonce nastal moment, jehož můžeme označit za počátek demokratických mantinelů. Do dění na souostroví začaly například v rámci transformace zasahovat desítky (jakkoliv někdy velmi účelově formovaných) partají a jejich volná politická soutěž. Což však na druhou stranu zdaleka neznamená, že by od oné doby existovala stabilní a plnohodnotná lidovláda. Japonský tisk (konkrétně Japan Times) popsal situaci s typickou dálněvýchodní poetikou: „Kořeny indonéské demokracie jsou křehké a budou se muset ještě hojně zalévat. Elita, která více než třicet let ovládala politiku, je pevně zakopána v pozicích, které umožňují rozbujelou korupci.“[3]

Když už jsme u uměleckých příměrů v politice, zmiňme si, že se tehdy – jako pomyslná „temná strana síly“ – zrodily i společenské potíže dříve nevídané. Konkrétně úpadek jednoty neobyčejně různorodého archipelagu, jehož občané byli po desetiletí vystaveni tuhé nadvládě armádních kruhů. Vzrostla i citlivost stále konzumnější země na globální proměny a zesílily islamizační tendence[4] či nebezpečí terorismu (jímž se zabývá největší peacekeepingové a protiteroristické centrum JV Asie na Jávě). Což však v jistých kontextech nemusí znamenat nic jiného, než zoufalou snahu o udržení vlastních hospodářských pozic nebo civilizačních tradic proti (unifikačním) zájmům cizích korporací[5].

Zásadní vývojové proměny tak v transnacionální Indonéské republice nakonec způsobily, že ústava a zákony nemohou být libovolně ohýbány a volení političtí lídři (včetně prezidenta) nepředstavují personální konstanty.

Státy patřící do Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEANu) (zdroj: Wikimedia).

Filozofické principy samotné ústavy se ale navzdory opakovaným reinterpretacím od vyhlášení nezávislosti víceméně nezměnily. Stále se v zásadě jedná o tytéž hodnoty, jež mají přispívat k udržování pověstné „jednoty v různosti“. Konkrétně se jedná o „víru v jediného Boha, avšak zároveň toleranci jiných konfesí, spravedlivý a civilizovaný humanismus, v případě potřeby vykládaný jako internacionalismus nebo mezinárodní spolupráce, indonéský nacionalismus dnes chápaný především jako úsilí o stálé dosahování konsensu na základě diskuse, sociální spravedlnost pro všechny obyvatele Indonésie, tedy úsilí o odstraňování sociálních nerovností, a vědomí vzájemné solidarity“[6].

Jisté limity prezidentského zřízení, kde existuje značná korupce a oligarchové, nesporně naznačuje fakt, že hospodářský rozmach nebo vnitřní bezpečnost jsou ústavně nadřízené občanským svobodám. Na území regionální mocnosti s výjimečnou strategickou polohou a nepsaného vůdce ASEAN je ke všemu leckdy problematická svoboda slova, v ohrožení se mnohde ocitá svoboda náboženská, zaostává ochrana menšin, přetrvává nemalá míra chudoby atd.

Snad by se proto závěrem daleko lépe hodila o něco skeptičtější charakteristika Indonéské republiky, než jaké zazněly výše. Nastupující „asijský drak“ není nejdemokratičtější státností jihovýchodní Asie, nýbrž státností nejméně autoritářskou. Snad bude její tranzice pokračovat.

Článek volně vychází z textu , který byl publikován v časopise e-Polis.


Poznámky

[1]Podrobnější informace lze nalézt kupříkladu v diplomové práci „Ekonomický růst asijských tygříků“, jež byla obhájena roku 2015 na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a je dostupná na příslušném webu muni.cz.

[2]Tamtéž.

[3]Citováno dle článku „Indonéská politika aneb Demokracii je třeba chránit“, který na svém webu zveřejnil Český rozhlas Plus dne 21. října 2014 (dostupné na http://www.rozhlas.cz/portal/portal/).

[4]Není bez interesu, že obdobný návrat k religiozitě prodělal svého času původně silně prozápadní Írán, jehož následná islámská revoluce měla být určitým varováním. Zejména pro státy, jež mají dodnes ve zvyku zakrývat své imperiální ambice vývozem „demokratických hodnot a lidských práv“.

[5]Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 236.

[6]Tamtéž, s. 237.


Zdroje

Boháč, Jan: 2015. Indonéské prezidentské volby: šance pro mentální revoluci? In: Andělová, P. et al.: Dálný východ v politice, Metropolitan Universitz Prague Press: Praha, s. 121-132.

Dubovská, Zorica – Petrů, Tomáš – Zbořil, Zdeněk: 2005. Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny: Praha.

Milner, Anthony: 2009. Dějiny Malajsie. Grada Publishing: Praha.

Neměčková, T. (ed.): 2011. Vzestup asijských zemí v mezinárodním obchodu. Metropolitní univerzita Praha: Praha.

Oplt, Miroslav: 1989. Hledání Indonésie. Panorama: Praha.

Zbořil, Zdeněk: 2009. Politický systém Indonésie. In: Šanc, D. – Ženíšek, M. et al.: Pacifická Asie. Z politologické perspektivy, Aleš Čeněk: Plzeň, s. 223-256.

Elektronické zdroje

TENGGARA.NET (http://www.tenggara.net/)

Český rozhlas Plus (http://www.rozhlas.cz/portal/portal/)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *