Flickr

Poloostrov napětí – (ne)bezpečné hry kolem Her

Štítky:

Olympijské hry obou ročních období, nejrozličnější mistrovství světa či jiné – netoliko sportovní – svátky jsou často o všem možném. Jenom ne o tom, čeho se nominálně týkají. Hostitelské národy, a vůbec organizátoři takových akcí se totiž obvykle snaží prvotně z toho důvodu, aby se při akci vystavili v nejlepším světle. Aby ve svitu reflektorů zazářily jejich politické, společenské, hospodářské nebo kulturní výdobytky.

Do budování image se v epoše „video-politiky“ vkládají nepředstavitelné částky i úsilí. Včetně cílevědomého nasazení zakázaných stimulantů pro sportovce. Obzvláště, jde-li o ukázku (obnovené) síly státního organismu. Významná sportovní zápolení bývávají tudíž do očí bijícím aktem moderního marketingu. Erbovním příkladem zneužití největšího tělovýchovného a k míru vyzývajícího svátku se stala olympiáda v Berlíně r. 1936. Propagandistický úspěch hitlerovců byl úplný, třebaže startovala válka ve Španělsku a jen trochu vnímaví lidé cítili, že se chystá ještě něco daleko horšího.

Pádnými projevy politizace olympiád se staly i „bipolární“ hry v Mnichově (1972), Moskvě (1980) a Los Angeles o čtyři roky později, tady zápolení obdobného formátu je organicky propojeno s vnitřní anebo zahraniční politikou.

Olympijské hry, 1936. (zdroj: Wikimedia).

Aktuálně se obdobných příležitostí k sebeprezentaci chápe kdekdo. Přeborníkem této soft-power se stal například Ázerbájdžán, který poslední dobou stihl přivítat Evropské hry, Islámské hry solidarity, závody F1, hudební Eurovision atd. Motivací k systematickému úsilí o své zviditelnění má kavkazská entita několik. Nalákat valutové turisty, ukázat na černém zlatu postavený údajný vzestup státu, nabízet geopolitickou vizi Ázerbajdžánci jakožto mostu mezi Asií a Evropou, ale i dále zvyšovat autoritu pevnou rukou panujícího klanu Alievů. Případně se podprahově vymezovat vůči sousední Arménii. S ní má Baku nevyřízené účty ohledně sporného Náhorního Karabachu, kde přetrvává ozbrojené napětí (zatím poslední větší válečné operace zde proběhly roku 2016).

Východně od zamrzlého konfliktu o Náhorní Karabach proslula třeba skvělým výsledkem „ping-pongová diplomacie“ mezi USA a ČLR. Na ní volně navázala velkolepá manifestace všestranného růstu, v níž se změnila Pekingská olympiáda před deseti lety. Politizaci se logicky nevyhnuly ani poslední zimní hry konané v ČLR. V Jižní Koreji, kde znamenaly v pořadí už druhé měření sil pod pěti barevnými kruhy. Při obou pamětihodných příležitostech se však naštěstí projevil především původní duch olympismu – usilování o svornost a dobrou vůli mezi národy.

Oba na smrt znepřátelené, ale etnicky jednolité celky poloostrova, jež dělí 38. rovnoběžka, nebyly do počátku devadesátých let 20. století svobodnými režimy. Pchjongjangu to bohužel vydrželo a s tou nejvyšší pravděpodobností i dál vydrží. Kdežto k počátkům společenského uvolnění v Jižní Koreji notně přispěly právě olympijské hry roku 1988.

Maskot OH 1988, Hodori. (zdroj: Wikimedia).

O to jímavější je fakt, že letošní zimní hry opětovně na stupně vítězů vynesly to lepší z člověka. Prvně od konce pravidelných bojů na neuralgickém poloostrově nastoupili reprezentanti obou Korejí coby jedna skupina. Zatímco ještě předtím si severokorejský autokrat Kim s americkým prezidentem Trumpem „freudovsky“ poměřovali velikost nukleárních tlačítek, čili strašili svět rozpoutáním ozbrojeného konfliktu, po skončení her se očkává dlouhodobější deeskalaci situace. Vyhrocené ve zjevné souvislosti s fakty, že severokorejský diktátor musí uvnitř tuhého systému bezohledně obhajovat nejvyšší post (a s ním svůj život), kdežto zvolený lídr Spojených států „jen“ vzdorovat nepřestajným útokům vlivných sociálních skupin, jež ho prohlašují za polovzdělaného amatéra dosazeného Kremlem.

Setkaly se již hlavy obou Korejí, aby se „dohodly, že se dohodnou“ na formálním ukončení války. Současně bylo potvrzeno, že se díky zprostředkování Soulu tváří v tvář potkají také Kim a Trump, aby jednali o jaderném odzbrojení. Jde o nečekaný průlom. Naznačující minimálně neortodoxní koncepci uplatňování moci (v) USA. Realisticky vzato ale není radno předpokládat, že by nad citlivým regionem bratrských entit zazářila duha trvalého souladu, ne-li dokonce sjednocení. Kdepak, nehodí se to dohromady nikomu z určujících hráčů. Číňané s Rusy potřebují cordon sanitaire plus odbytiště, Američané záminku ke zvyšování své vojenské přítomnosti v regionu anebo prodeji sofistikovaných zbraňových systémů. Nejmladší z rodu Kimů v čele militaristického zřízení přirozeně nechce ztratit hlavu, kdežto bohatý Jih jasněji vidí, že nesčetněkrát vzývaná reintegrace s chudým Severem by jeho hospodářství postihla hůře než válka. Pohřbila by ho a s ním i asijské trhy.

Panování prostřednictvím strachu či zastrašování nynější usmiřovací vlnu nakonec nejspíš hravě přečká. Za „férovou“ cenu zlepšení mediálního obrazu hráčů nekonečných Her.

Text vychází z článku, který zveřejnil časopis Listy 2/2018.


Zdroje

Eckert, E. J. a kol.: Dějiny Koreje, Praha 2009.

Liščák, V.: Čína – stručná historie států, Praha 2002.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *