Proměny teroristických metod Hamásu

Hnutí Hamás je stále středem pozornosti.  Následující text si klade za cíl analýzu proměn jeho teroristické činnosti od jeho vzniku po současnost.

Úvod

Hnutí Hamás, přestože vzniklo teprve v roce 1987, je v současnosti nejsilnější palestinskou organizací a nezávisle na oficiální vládě Palestinské autonomie ovládá pásmo Gazy (Hovdenak 2009). Zároveň tvoří v současnosti Hamás v důsledku svých cílů a metod k dosažení těchto cílů používaných pravděpodobně největší překážku v mírovém procesu mezi Izraelem a Palestinci (Byman 2010). Cílem této práce je tedy přispět k porozumění komplexního dění v této velmi důležité oblasti a analyzovat proměny teroristických metod Hamásu s přihlédnutí k tomu, jak se mění mocenské postavení Hamásu mezi ostatními palestinskými organizacemi.

Designem této seminární práce je jedinečná případová studie, jejímž cílem je sledovat proměny teroristických metod Hamásu a tyto proměny zhodnotit s ohledem na měnící se mocenské postavení této skupiny. Práce se tedy snaží zodpovědět, zda se teroristická činnost Hamásu mění s ohledem na měnící se mocenské postavení Hamásu. Nejdříve je krátce přiblíženo hnutí Hamás, jeho cíle a proměny mocenského postavení hnutí v čase a poté práce sleduje teroristickou činnost Hamásu v časové redukci na vybraná období první a druhé intifády a současnosti. Období intifád jsou vybrána z důvodu obecně uznávaného zintenzivnění teroristických útoků na Izrael (Chapman 2003), přičemž období současnosti je doplněno pro zvýšení vypovídací hodnoty práce. Data o teroristické činnosti a metodách k ní používaných jsou poté za pomoci komparativní metody porovnána a výsledky tohoto porovnání jsou poté evaluovány s ohledem na měnící se mocenské postavení Hamásu. Sběr dat probíhá především z relevantní sekundární odborné literatury, zahrnující také databáze s údaji o teroristických činnostech jako jsou RAND Database of Worldwide Terrorism Incidents, Global Terrorism Database, statistik vydávané izraelskou tajnou službou Šabak a dalších.

Jako teroristická činnost Hamásu je pro potřeby práce chápána především násilná činnost namířená proti civilistům Státu Izrael, ne tedy represivní teror, který Hamás uplatňuje vůči svým protivníkům v pásmu Gazy. Taktéž gerilová činnost namířená především vůči izraelským ozbrojeným silám jako je přímý boj v podobě například útoků na pohraniční hlídky, boje v rámci izraelských operací v pásmu Gazy (Čejka 2008) a další není primárním předmětem této práce. Bombové útoky na civilní autobusy, civilní infrastrukturu, případně nediskriminované raketové či minometné útoky a jiné formy násilí, které zasáhnou i vojenské cíle[1] jsou však předmětem této práce. Pokud jsou totiž útoky vedeny proti vojenskému personálu s cílem poškození bojové síly nepřítele, o terorismus se většinou nejedná (srov. s Mareš 2005). V rámci teroristických metod je primárně sledován druh metody, rozsah útoku, případně počet obětí, rozhodující ale je četnost použití konkrétní metody v daném časovém období.

Hnutí Hamás a jeho cíle

Hamás vznikl v prosinci 1987 v pásmu Gazy, vývojem z Muslimského bratrstva jako radikální islamistické hnutí, které zároveň se svým vznikem vyzvalo k začátku první intifády, lidového povstání (Introvigne 2003). Hamás znamená v arabštině „nadšení“ a jedná se o zkratku z „Al-Haraka al-Mukáwama al-Islámíjja“, neboli „Hnutí islámského odporu“ (Čejka 2007: 69). Hamás není čistě teroristická organizace, spojuje civilní a vojenské křídlo, přičemž civilní křídlo se zabývá charitou a sociální činností pro Palestince, provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení (Čejka 2008).

V průběhu času, zejména po smrti Jásira Arafata v roce 2004, se Hamás zapojuje také do politického systému Palestinské autonomie (Hovdenak 2009). To Hamás dříve odmítal, neboť Palestinská autonomie je založena na procesu z Osla, což znamená, že Palestinská autonomie uznává Stát Izrael. To je v zásadní kontradikci s programovým prohlášením a politikou Hamásu, který odmítá existenci židovského Státu Izrael a usiluje o jeho zničení, aby vytvořil stát Palestinců na celém území někdejšího britského mandátu Palestina (Introvigne 2003). Tento cíl je neměnným aspektem a je tedy zásadní překážkou v jakýchkoli mírových jednáním a rozhovorech mezi Izraelem a Palestinci, respektive Palestinskou autonomií jakožto jejich reprezentantem (Byman 2010), i když Hovdenak (2009) uvádí, že v roce 2007 v době krátké společné vlády Hamásu a Fatahu dal Hamás prezidentu Palestinské autonomie Abbásovi autoritu jednat s Izraelem o míru; tato šance však nebyla využita kvůli bojkotu vlády mocnostmi.

K dosažení cíle zničení Izraele Hamás používá teroristickou činnost, kvůli níž je řazen na seznamy teroristických skupin řadou států a organizací světa. Teroristickou činnost Hamásu páchá jeho vojenské křídlo, brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, také zvané jako Kassámovy oddíly, které vznikly až v roce 1991 v důsledku nesouhlasu Hamásu s taktikami Organizace pro osvobození Palestiny, v té době hlavní palestinské organizace, v rámci první intifády (Introvigne 2003; Mendel 2000; viz kapitola 3). Je nutné dodat, že Hamás při páchání své teroristické činnost nerozlišuje mezi civilisty a příslušníky ozbrojených sil Izraele, neboť dle jeho ideologie jsou všichni Izraelci povinni sloužit v armádě, tudíž jsou i všichni kombatanti (Čejka 2007). Toto ideologické odůvodnění však pochopitelně v mezinárodním právu nemá šanci obstát (viz David – Sladký – Zbořil 2008).

Po svém vzniku byl Hamás pouze jednou z řady palestinských skupin, v čase však sledujeme růst jeho mocenského postavení. To přichází díky jeho sociální činnosti, ale také díky zkorumpovanosti oficiální vlády Organizace pro osvobození Palestiny, zejména okolí Jásira Arafata (Čejka 2008; Introvigne 2003). Nárůst popularity je značný zejména v oblasti pásma Gazy, ale také Západního břehu Jordánu v oblasti Hebronu a Džanínu. V období druhé intifády kolem roku 2000 je již Hamás relativně silnou skupinou, která se již v 90. letech neslavně zapsala svými sebevražednými atentáty. Se vstupem do politického systému Palestinské autonomie po smrti Jásira Arafata přichází další posílení mocenského postavení Hamásu, neboť díky vysoké podpoře řadových Palestinců má řadu zisků v místních zastupitelských volbách. Volby do parlamentu Palestinské autonomie v roce 2006 dokonce Hamás vyhrál, když získal 74 z celkových 132 křesel (Čejka 2008).

Po těchto volbách dochází mezi Hamásem a Fatahem k konfliktům, které se podobají až občanské válce. Sice došlo i k sestavení vlády národní jednoty Hamásem a Fatahem, ta se však rozpadá v létě 2007 po těžkých bojích mezi skupinami v pásmu Gazy, které od té doby Hamás ovládá[2] – zatímco Západní břeh je pod kontrolou Fatahu (Hovdenak 2009). V současné době dochází ke smíření Hamásu a Fatahu, ale je otázkou, jaké bude mít toto usmíření trvanlivost. Faktem ovšem zůstává, že pásmo Gazy je nadále pod kontrolou Hamásu (Donnison 2011).

První intifáda

V období 80. let se postupně vyhrocovala situace na územích Izraelem okupovaných. Jednak z důvodu osadnické činnosti Izraele, která se v 80. letech masivně rozrostla, dále z důvodu charakteru jeho správy území[3], tak ze socioekonomických důvodů a neschopnosti OOP chránit zájmy Palestinců (Čejka 2008). Situace se vyhrotila v roce 1987 a dopravní nehoda v pásmu Gazy, kdy došlo ke smrti čtyř Palestinců, byla rozbuškou pro takzvanou první intifádu, lidové povstání (Mendel 2000), ke kterému vyzval nově vzniknuvší Hamás (Introvigne 2003).

První intifáda byla ve srovnání s nadcházejícími obdobími poměrně mírná, dochází k občanským neposlušnostem, nepokojům, demonstracím, případně až vrhání kamenů a zápalných lahví, případně dochází i k použití lehkých zbraní. Celkem stojí intifáda 1162 palestinských životů, 114 izraelských civilistů a 65 vojáků (B’Tselem 2011a). Intifáda trvá přibližně do podepsání dohod z Osla v roce 1993, poté dochází k utlumení násilí. Situace však nadále není klidná a v 90. letech se objevují sebevražedné atentáty páchané Hamásem (Čejka 2008).

Násilí se však ještě před skončením intifády vyostřuje se založením Kassámových oddílů Hamásu v roce 1991, které odmítaly mírný přístup ostatních skupin a dle statistik amerického think-tanku RAND (2011) mají na svědomí na 12 teroristických útoků s celkem 21 oběťmi. Tyto útoky zahrnují útoky lehkými zbraněmi a bodnými zbraněmi a jeden útok sekerou, únos a následnou vraždu a dva útoky pomocí malých nastražených bomb. Je nutné poznamenat, že v tomto výčtu jsou uvedeny pouze útoky, které byly s určitostí určeny jako spáchané Hamásem, neboť velká část útoků nemá jasného pachatele (University of Maryland 2011), často z důvodu řady organizací hlásících se k útoku.

Druhá intifáda

Druhá intifáda, zvaná také jako intifáda Al-Aksá, propukla v srpnu 2000 v reakci na provokativní návštěvu budoucího izraelského premiéra Ariela Šarona po Chrámové hoře[4] v Jeruzalémě, což mezi Palestinci vzbudilo vlnu násilí, která se rychle rozrostla až ve druhou intifádu. Udává se, že tato intifáda skončila v roce 2004 po smrti Jásira Arafata, případně příměřím uzavřeným v té době v egyptském Šarm al-Šejchu, násilnosti však pokračují i po tomto roce, proto je někdy jako konec druhé intifády uváděn až rok 2005. Rozhodně byla tato intifáda mnohem násilnější než první intifáda, i než období mezi nimi, které také rozhodně nebylo pouze klidné, neboť i v období mezi intifádami probíhaly především bombové útoky Hamásu na izraelské civilisty, které usmrtily na 256 Izraelců. Na druhé straně v době mezi první a druhou intifádou izraelská armáda a osadníci zabili na 405 Palestinců (Čejka 2008). Samotná intifáda však tuto spirálu násilí ještě více roztočila.

Období druhé intifády nechvalně proslulo jako období sebevražedných atentátů, páchaných především Hamásem. Pro tyto atentáty Hamás používal i ženy a děti. Další druhy teroristické činnosti zahrnují únosy ostřelování izraelských osad a osadníků, útoky nastraženými výbušninami a také pobodání a později také dochází k minometným útokům a k prvním útokům na koleně vyrobenými raketami Kassám. Mimo tuto teroristickou činnost dochází také k činnosti mířené proti izraelské armádě jako jsou například útoky na jednotky na okupovaných územích, kladení nástražných výbušných systémů a min (Introvigne 2003; RAND 2011).

Dle statistik izraelské neziskové lidsko-právní organizace B’Tselem bylo v období od 29. 9. 2000 do 30. 9. 2005 zabito 753 izraelských civilistů a dalších 342 příslušníků ozbrojených sil, zatímco na palestinské straně bylo izraelskými silami zabito 6 487 Palestinců a dalších 53 bylo zabito izraelskými civilisty (B’Tselem 2011b).

Statistiky amerického think-tanku RAND (2011) uvádějí, že Hamás v období od začátku 2. intifády do konce roku 2004 spáchal 317 teroristických útoků, přičemž salva i několika raket v jeden den je dle RANDu jedním útokem. Převážná většina těchto 317 útoků byla spáchána minometnými střelami a raketami, převážně druhu Kassám. Škody těchto útoků byly v průměru mnohonásobně nižší než škody způsobené sebevražednými atentátníky. Těchto útoků bylo 32 a měly za následek úmrtí 284 Izraelců, tedy značnou část z 384, které jsou jednoznačně přisouzeny Hamásu a které zahrnují i další bombové atentáty nastraženými výbušninami, tedy bez sebevražedného atentátníka. Útoky za pomoci raket a minometných střel přinesly pouze 7 mrtvých (RAND 2011), i když bylo vystřeleno na 2 948 raket a minometných střel[5] (The Israel Project for Freedom, Security and Peace 2011).

Současnost

V současné době Hamás ovládá pásmo Gazy, což znamená, že všechny teroristické útoky z pásma vedené jsou Izraelem přisuzovány Hamásu, neboť je buď přímo provádí nebo umožňuje ostatním skupinám (Byman 2010). V období od konce druhé intifády dochází především k ukončení sebevražedných atentátů Hamásu, který od této taktiky upouští v roce 2005. Stále však pokračuje – a roste počet útoků minometnými střelami a raketami z pásma Gazy, přičemž tyto střely mají stále větší dostřel i ráži (Zuhur 2009). Další druhy útoků zahrnují přepady izraelských jednotek v hraniční oblasti za pomoci střelných zbraní, ale také kladení nástražných výbušných systémů podél hranice a také pokusy o infiltraci Izraele, tyto činnosti jsou však často mířeny proti izraelským ozbrojeným silám a nejsou tedy předmětem této práce, navíc jejich počty nejsou ve srovnání s počty raketových a minometných útoků příliš vysoké (Israel Security Agency 2009; University of Maryland 2011).

Významnou událostí po konci druhé intifády byla izraelské operace Lité olovo, která probíhala na přelomu let 2008 a 2009 v reakci na zvýšené množství raketových a minometných útoků Hamásu. Během této operace v nejvyhrocenějších okamžicích docházelo až ke stovce útoků denně raketami Kassám, ale i vyspělejšími raketami typu Kaťuša/Grad s dostřelem až 20 kilometrů, ale také dělostřeleckými raketami typu Ogbah s dostřelem až 40 kilometrů (Siperco 2010). V reakci na tuto operaci Hamás udržuje s Izraelem příměří, v jehož průběhu však útoky dále pokračují, s občasnou zvýšenou intenzitou. Na útoky Izrael zpravidla reaguje bombardováním několika cílů Hamásu v Gaze (Sterio 2011). V současnosti Hamás údajně vlastní až 50 raket Fajr-3 íránské výroby, možná i jiné, kterými je Hamás schopen ohrozit i Tel Aviv (Siperco 2010), tyto střely a další výzbroj Hamás pašuje tunely pod hranicí Egypta s Gazou. Důležité také je, že Hamás nabírá vysoce organizovanou podobu, kdy jsou jeho vojenské jednotky poměrně dobře cvičeny a hierarchicky děleny dle armádního vzoru (Israeli Security Agency 2010).

Z v úvodu zmíněných databází nabízí nejaktuálnější data o současnosti izraelská tajná služba Shabak. Dle jejích statistik došlo z pásma Gazy v období po konci druhé intifády mezi lety 2005 a 2010 k 6 166 raketovým útokům a dalším 4 612 minometným útokům, přičemž vrcholu dosahuje tato aktivita v roce 2008, kdy bylo celkově proti Izraeli vystřeleno 3 778 raket a min. Celkové izraelské ztráty z těchto druhů teroristické aktivity dosáhly 18 osob za celé období. Celkové izraelské ztráty na životech byly 159 osob, přičemž řada z nich byla obětí činů jiných skupin či jednotlivců. Od roku 2008 sledujeme období s relativně méně útoky, což připadá na vrub taktice Hamásu nevyprovokovat Izrael k další rozsáhlé operaci (Israeli Security Agency 2010). V roce 2011 dochází od ledna do konce září na k dopadu 326 raket a dalších 240 min na území Izraele (Israeli Security Agency 2011a, 2011b)

Proměny teroristických metod Hamásu

V předchozích kapitolách sledujeme, jak docházelo k proměnám teroristické činnosti Hamásu. V době svého vzniku byl Hamás pouze jednou z řady palestinských organizací a těsně po svém vzniku se do násilnějších aktivit nezapojuje. Se založením Kassámových oddílů a s tím spojeným nárůstem prestiže a postavení skupiny v roce 1991 se objevují první symbolické bombové útoky, útoky bodnými a sečnými zbraněmi a také útoky lehkými střelnými zbraněmi. S tím, jak se Hamás dále etabluje, pokračují tyto útoky, ke kterým se přidávají sebevražedné útoky. V roce 2000 začíná druhá intifáda, kdy dochází k výraznému nárůstu teroristických útoků. V té době je Hamás již velmi populární skupinou s velkým vlivem (Byman 2010; Čejka 2008; RAND 2011). Tabulka 6. 1. ukazuje srovnání teroristické aktivity Hamásu, která je hnutí s jistotou přisouzena v první a druhé intifádě:

 

Tabulka 6. 1. Počet útoků Počet obětí
První intifáda 1987 – 1993 12 21
Druhá intifáda 2000 – 2005 317 384

 

Vidíme, že Hamás ve druhé intifádě provádí až 30krát více útoků než v první intifádě. Metody útoků v druhé intifádě zahrnují především sebevražedné útoky, což je jistý kvalitativní posun od použití nožů a lehkých zbraní v první intifádě. Těch atentátů Hamás spáchal 32 a ty také způsobily největší část obětí z útoků Hamásu. Ve druhé intifádě také Hamás začíná na Izrael vystřelovat minometné střely a také v roce 2002 začíná používat na koleni vyrobené rakety Kassám. Vyšší jsou také počty útoků lehkými zbraněmi. Po skončení druhé intifády Hamás upouští od metody sebevražedných atentátů a dále zvyšuje své mocenské postavení a zapojuje se do politického systému Palestinského autonomie, kde vyhrává parlamentní volby v roce 2006 (Introvigne 2003; RAND 2011). Od roku 2007 ovládá pásmo Gazy a stává se nejvlivnější palestinskou organizací a teroristické útoky na izraelské civilisty jsou prováděny především ve formě útoků minometnými střelami a raketami Kassám, ale později také vyspělejšími raketami s delším doletem (Montgomery – Pettyjohn 2010; Siperco 2010).

Z důvodu odlišné metodologie počítání útoků různými databázemi je druhá intifáda srovnávána se současností v poměru absolutních čísel vystřelených raket a minometných střel, viz Tabulka 6. 2.:

Tabulka 6. 2. Počet vystřelených raket a min V průměru za rok
Druhá intifáda 2 948 590
Od druhé intifády do současnosti 11 344 1 745
Po operaci Lité olovo 1 789 716

Sledujeme tedy oproti období druhé intifády mnohem intenzivnější raketové a minometné ostřelování Izraele, které je dominantní teroristickou činností Hamásu a je prováděna zbraněmi s rostoucím dostřelem a ráží. Roste také organizovanost Hamásu i počet útoků mířených na izraelskou armádu, které jsou také lépe organizované (Israeli Security Agency 2010). V nejbližší současnosti, po operaci Lité olovo, sice počet útoků relativně klesá z důvodu vyhlášeného příměří (Sterio 2011), stále je však vyšší než ve vyhroceném období intifády.

Závěr

Hnutí Hamás vzniklo v roce 1987 jako jedna z mnoha palestinských skupin. Postupem času roste jeho počet jeho příznivců a s tím i mocenské postavení Hamásu. V současné době je nejvýznamnější z nich, dokonce vyhrál i poslední parlamentní volby. Po celou dobu existence Hamásu až do dnes je jeho cílem zničení Státu Izrael a vytvoření Islámského státu Palestina na celém území bývalého britského mandátu Palestina. K tomuto cíli Hamás používá teroristickou činnost (Čejka 2008; Chapman 2003).

Sledujeme, že nejdříve jsou metody Hamásu velmi jednoduché a jsou používány pouze zbraně jako jsou nože, jednoduché bomby či lehké střelné zbraně. Postupem času jsou používány silnější nálože, sebevražední atentátníci a Hamás začíná útočit také na jednotky izraelské armády. V období druhé intifády, kdy je pozice Hamásu mezi ostatními palestinskými skupinami velmi silná, pokračují sebevražedné atentáty a objevují se také útoky minometné a jednoduchými raketami. Hamás postupem času opouští taktiku sebevražedných atentátů a spolu s dosažením dominantní pozice mezi palestinskými skupinami vlastní a používá stále vyspělejší rakety s delším doletem a vlastní lepší výzbroj a je také lépe organizovaný (Israeli Security Agency 2010; Montgomery – Pettyjohn 2010).

Ve výsledku tedy vidíme, že spolu s rostoucím mocenským postavením Hamásu se zintenzivňuje jeho teroristická činnost a teroristické metody Hamásu jsou čím dál vyspělejší, rafinovanější a organizovanější. Je tedy otázkou, jak bude vypadat případný další střet Hamásu s Izraelem, který pravděpodobně dříve nebo později parftně nastane. Vystřelí-li totiž v tomto konfliktu Hamás raketu na Tel Aviv, bude to znamenat zásadní změnu situace, která jistě povede k drtivé odplatě a dalším oddálení mírového procesu.

Použitá literatura

B‘Tselem (2011a): Fatalities in the first Intifada, on-line text (http://www.btselem.org/statistics/first_intifada_tables), ověřeno k 15. 3. 2012.

B’Tselem (2011b): Statistics – Fatalities, on-line text (http://old.btselem.org/statistics/english/Casualties.asp), ověřeno k 15. 3. 2012.

Byman, D. (2010): How to Handle Hamas. Foreign Affairs, Vol. LXXXIX, Is. 5, Sep/Oct 2010, pp. 45–62.

Čejka, M. (2007): Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal.

Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal.

David, V. – Sladký, P. –  Zbořil, F. (2008): Mezinárodní právo veřejné s kasuistikou. Praha: Leges.

Donnison, J. (2011): Hamas-Fatah talks: Is Palestinian unity an illusion? BBC News, dostupný on-line (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-14409333), ověřeno k 15. 3. 2012.

Hovdenak, A. (2009): Hamas in transition. The failure of sanctions. Democratization, Vol. XVI, No. 1, Feb 2009, pp. 59–80.

Chapman, C. (2003): Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelcem a Palestinci. Praha: Volvox Globator.

Introvigne, M. (2003): Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Israeli Security Agency (2009): Hamas Terror Policy from the Disengagement until Cast Lead, dostupný on-line (http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/hamas020210_en.pdf), ověřeno k 15. 3. 2012.

Israeli Security Agency (2010): 2010 Annual Summary. Data and Trends in Terrorism, dostupný on-line (http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/reports/2010summary2-en.pdf), ověřeno k 15. 3. 2012.

Israeli Security Agency (2011a): Monthly Summary – September 2011, dostupný on-line (http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/reports/sep11report-en.pdf), ověřeno k 15. 3. 2012.

Israeli Security Agency (2011b): Monthly Summary – April 2011, dostupný on-line (http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/reports/apr11report-en.pdf), ověřeno k 15. 3. 2012.

Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií.

Mendel, M. (2000): Náboženství v boji o Palestinu. Praha: Atlantis.

Montgomery, E. B. – Pettyjohn, S. L. (2010): Democratization, Instability, and War. Israel’s 2006 Conflicts with Hamas and Hezbollah. Security Studies, Vol. XIX, Is. 3, July – September 2010, pp. 521–554.

RAND (2011): Database of Worldwide Terrorism Incidents, dostupný on-line (http://smapp.rand.org/rwtid/search_form.php), ověřeno k 15. 3. 2012.

Siperco, D. (2010): Shield of David. The Promise of Israeli National Missile Defense. Middle East Policy,Vol. XVII, Is. 2, Summer 2010, pp. 127–141.

Sterio, M. (2011): The Gaza Strip. Israel, Its Foreign Policy, and the Goldstone Report. Case Western Reserve Journal of International Law, Vol. XXXXIII, Issue 1–2, pp. 229–254.

The Israel Project for Freedom, Security and Peace (2011): Statistics on Palestinian Terrorism from the West Bank and Gaza, on-line text (http://www.theisraelproject.org/site/c.hsJPK0PIJpH/b.3820025/k.EFFE/Statistics_on_Palestinian_Terrorism_from_the_West_Bank_and_Gaza.htm), ověřeno k 15. 3. 2012.

University of Maryland (2011): Global Terrorism Database, dostupná on-line (http://www.start.umd.edu/gtd/search/Results.aspx?chart=weapon&search=israel), ověřeno k 15. 3. 2012.

Zuhur, S. (2009): Gaza, Israel, Hamas and the Lost Calm of Operation Cast Lead. Middle East Policy, Is. 1, Vol. XVI, pp. 40–52.

 

Autor: Pavel Doško, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

 



[1] Například vojáky cestující v civilním autobusu.

[2] Je nutné zmínit, že pásmo Gazy je od roku 2005 celé pod správou Palestinské autonomie a Izrael se z pásma stáhl, což umožnilo Hamásu v roce 2007 pásmo převzít (Čejka 2008).

[3] Tato okupační správa zahrnovala řadu až šikanujících procedur ze strany izraelské armády, které znesnadňovaly palestinskému obyvatelstvu život (Chapman 2003).

[4] Chrámová hora je jedním ze tří nejsvatějších míst islámu, je zde také umístěna mešita Al-Aksá a Skalní dóm.

[5] Převážná většina z tohoto čísla se vztahuje k minometným útokům, první rakety Kassám jsou používány až na přelomu let 2001 a 2002 (Čejka 2008).

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *