Protesty ve Venezuele

Štítky:

Analýza a komentář k probíhajícím protivládním demonstracím ve Venezuele.

Od začátku února jsme svědky neutuchajících protivládních demonstrací ve Venezuele. Protesty, které jsou nezřídka násilné, už přinesly téměř dvě desítky obětí. Demonstranti protestují proti mizerné bezpečnostní situaci, rekordní inflaci i nedostatku základních potravin a zboží. Několik jihoamerických zemí již vyjádřilo plnou podporu Madurově vládě, zatímco opozice přišla o jednu z vůdčích osobností. Podle Madura jsou bouře výsledkem snahy USA o svržení venezuelské vlády. 

Počátek demonstrací

Kolébkou demonstrací se stalo hlavní město státu Tachira, San Cristóbal. Studenti zde vyrazili do ulic po té, co došlo v univerzitním kampusu k pokusu o znásilnění studentky. Kořeny příčin vypuknutí protestů ale leží v dlouhodobé nespokojenosti s bezpečnostní a ekonomickou situací v zemi. Tvrdý zásah policie proti demonstrujícím studentům probudil demonstrace i v dalších oblastech země, nejčastěji se odehrávají kromě Tachiry ještě v Caracasu, hlavním městě Venezuely, a státu Merida.

Protesty od incidentu na začátku února už více než měsíc pokračují a opoziční skupiny i vláda se přitom navzájem obviňují z násilností, které demonstrace i nadále doprovází. Britská stanice BBC uvedla, že podle opozice stojí za násilím především státní bezpečnostní síly, ať už policie či Národní garda, a motorkářské gangy, které Madura dlouhodobě podporují. I když prezident odmítá, že by státní bezpečnostní složky zneužívaly své funkce, generální prokurátorka zveřejnila informaci o tom, že již dva příslušníci bezpečnostních sil byli obviněni a zatčeni za zastřelení studentů během demonstrací v Caracasu a dalších šest bylo vzato do vazby. Oproti tomu vláda obviňuje protestující z výtržnictví včetně nastrahování pastí v podobě nataženého drátu přes silnici, v důsledku čehož již zahynuli dva motorkáři.

Marcha_hacia_el_Palacio_de_Justicia_de_Maracaibo_-_Venezuela_06
Protivládní demonstrace z 18. února (Zdroj: Wikipedia.org).

Rozličnost opozičních lídrů

Z původní studentské demonstrace se rychle vytvořila početná opoziční skupina, k níž se přidalo i několik významných politických osobností. Nejviditelněji se v posledních dnech projevil Leopoldo Lopez, bývalý starosta caracaského distriktu Chacao, který se demonstrativně nechal po svém proslovu k tisícovce členů opozice zajmout Národní gardou. Charizmatický Lopez, jenž je známý svou nekonformností s vládními názory, během svého výstupu nabádal opozici k aktivnějšímu postupu proti vládě. Zatčením Lopeze se tak vláda načas zbavila kontroverzního opozičního lídra, kterého obvinila z pokusu o převrat a destabilizaci země. Na stranu druhou Lopezovi opoziční podpůrci získali další motiv nejen k pokračování v protestech, ale možná i k většímu a prudšímu nasazení.

Podněcující efekt Lopezova zatčení k dalším demonstracím si uvědomuje i další významný opoziční lídr Henrique Capriles, neúspěšný prezidentský kandidát proti Madurovi, který upozornil vládu, že zadržení Lopeze bude mít právě opačný účinek než uklidnění situace. Capriles má na probíhající protesty odlišný názor než zatknutý Lopez. Od počátku odsuzoval násilný postup obou stran a volal po mírových demonstracích. Nesouhlasí ani s tou částí opozice, která volá po sesazení prezidenta Madura. Dle Caprilesa mají demonstrace smysl pouze tehdy, bude-li jejich cílem řešení palčivých problémů země, jako je bezpečnostní a ekonomická situace.

Na konci února proto Capriles vyzval prezidenta k dialogu. Když však bylo jeho přání vyslyšeno, vyšlo najevo, že ochota opoziční koalice, tzv. Mesa de la Unidad (v překladu „stůl jednoty“), přistoupit k jednacímu stolu je podmíněna sérií požadavků na vládu. Podmínky zahrnují ukončení přísné státní kontroly ekonomiky a odzbrojení chavistických provládních brigád. Poslední bod je logickým požadavkem pokud mají násilné demonstrace skončit. Maduro se opírá o širokou a velice pevnou základnu nižších vrstev, zatímco opozici tvoří v drtivé většině střední třída. Ve stejný den, kdy se do ulic vydaly davy opozice v čele s Leopoldem Lopezem, který byl následně zatčen, uskutečnil veřejné shromáždění také Maduro se svými podpůrci. Prezident tak nenechává dosavadní podporu obyvatelstva náhodě. Odrazující účinek od rozšiřování kruhu demonstrantů mají mít pravděpodobně i Madurova opakovaná označení opozice za fašisty.

Leopoldo_Lopez
Jeden z lídrů opozice, zadržený Leopoldo Lopez (Zdroj: Wikipedia.org).

Mezinárodní reakce

Venezuelský prezident si snaží udržet nejen sympatie vnitrostátních skupin, ale také mezinárodní podporu. Za tímto účelem se venezuelský kancléř Elías Jaua setkal před konáním konference Organizace amerických států (OAS) s vysokými představiteli jihoamerických zemí, kterým předložil vládní interpretaci situace ve Venezuele. Kancléřovu misi lze pravděpodobně hodnotit za splněnou vzhledem k přijatému prohlášení OAS ze 7. března, zdůrazňujícím podporu „iniciativám a snahám demokraticky zvolené venezuelské vlády,“ a vyzývajícím opozici k přistoupení k národnímu dialogu. Rozhodnutí však nebylo jednomyslné. USA, Kanada a Panama, které hlasovaly proti schválení rezoluce a nesouhlasily ani s průběhem vyjednávání za zavřenými dveřmi, vyjádřily hluboké znepokojení nad zaujatostí prohlášení ve prospěch venezuelské vlády. V prohlášení totiž země rovněž apelují na princip neintervence, který právě USA a Panama kritizují. Podle názoru těchto dvou zemí není vhodné v dané situaci ponechávat vedení dialogu venezuelské vládě, ale zprostředkovat jednání třetí stranou.

Maduro může počítat s jednoznačnou oporou Kuby a Bolivie, jejichž představitelé se jasně vyjádřili ve prospěch jeho vlády. Ne zcela otevřeně projevila svou podporu také argentinská prezidentka Cristina Fernández, která se během svého projevu obezřetně vyvarovala konkrétním formulacím a postoj své země specifikovala jako „obranu demokracie“. Z jejich slov je patrné, že si chce nechat otevřená zadní vrátka pro případnou změnu pozice.

Postup, jaký Maduro zvolil v případě Spojených států, se velice liší od toho, který byl aplikován na členy OAS, kdy se jednalo o sérii diplomatických návštěv. V případě USA se prezident uchýlil k vyhoštění tří amerických diplomatů kvůli podezření z podněcování studentů k demonstracím, které je v souladu s jeho prohlášeními, podle nichž stojí za vzniklou krizí Washington usilující o svržení venezuelské levicové vlády. Chladné vztahy mezi oběma státy panují již delší dobu a ani jeden z nich nevede u druhého stálou diplomatickou misi. Prezident Obama na vyhoštění diplomatů nijak výrazně nereagoval, pouze apeloval na venezuelského prezidenta, aby vláda svoje síly soustředila na legitimní zacházení z opozicí a neplýtvala jimi na „vytváření falešných obvinění.

Ostatně Madurovo podezření sdílí také ekvádorský prezident Rafael Correa, který prohlásil, že mezi protestujícími „jsou z vnějšku placení lidé, kteří se snaží destabilizovat legitimní vládu Nicolase Madury“. Correa mimo jiné plánuje svolat zasedání UNASURu (Unie jihoamerických národů), aby zde byla venezuelská krizová situace prodiskutována. Kromě jasného vyjádření sympatií k Madurově vládě v dané situaci, podmínil konání schůze „laskavým svolením“ venezuelského prezidenta k řešení protivládních demonstrací na půdě UNASURu.

K neutuchajícímu násilí a zvyšujícímu se počtu obětí demonstrací ve Venezuele se již vyjádřil i papež František a generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Oba si však uchovávají více či méně neutrální postoj a nabádají venezuelskou vládu a opozici k mírovému dialogu, při čemž Pan Ki-mun vyzval Madura, aby vyslechl požadavky demonstrantů.

Ekonomická a bezpečnostní situace země

Nahlédneme-li blíže k důvodům nespokojenosti obyvatelstva, není vypuknutí protestů v žádném ohledu překvapivé. Hlavním argumentem demonstrujících je mizerná ekonomická a bezpečnostní situace ve Venezuele. Co se týče ekonomického stavu země, v únoru 2014 činila inflace 56 %, při čemž od ledna 2013 do února 2014 narostla o 36 %. Kromě toho se výrazně zhoršila dostupnost základních potravin jako například mléko a cukr. Z hlediska bezpečnosti je alarmující počet vražd, který je od roku 1998 čtyřnásobný (v roce 2012 bylo zjištěno 73 obětí na 100 tisíc obyvatel). Vláda na stoupající počet případů úmyslného zabití reagovala tím způsobem, že zamezila přístup ke statistikám vztahujícím se k informacím souvisejícím s těmito případy. Data byla zanalyzována neziskovou organizací Venezuelská observatoř násilí na základě zpráv z tisku, komentářů státních úředníků a vlastních průzkumů obětí. Neméně zajímavým poznatkem je fakt, že stránky Venezuelské observatoře násilí, byly v lednu tohoto roku zablokovány.

Nutno podotknout, že Nicolas Maduro podnikl několik kroků, které měly špatnou ekonomickou situaci země napravit. Po té co Národní shromáždění schválilo legislativní změnu, díky které má venezuelský prezident pravomoc samostatně schvalovat nové zákony, zavedl několik ekonomických regulací, které měly za cíl zvýhodnit spotřebitele. V rámci těchto opatření došlo např. k regulaci cen automobilů či nastavení limitu na zisky podnikatelů, čímž mělo dojít ke snížení cen produktů. Žádoucí účinek se ovšem nedostavil a kromě zvyšující se inflace dále bují také černý trh s dolarem i se zbožím, který má rovněž negativní vliv na ekonomiku Venezuely.

Perspektivy dalšího vývoje

Lze očekávat, že současné situace využije opozice, které se těsně nepodařilo prosadit v prezidentských volbách, v nichž Nicolas Maduro vyhrál o pouhý 1,5 % hlasů nad svým oponentem Henrique Caprilesem, současným lídrem umírněné frakce protestujících. V obecních volbách v prosinci 2013 se pak s větší jistotou potvrdil příklon většiny obyvatelstva k následování chavistické tradice, když opozice opět zaznamenala porážku, tentokrát už s markantnějším 10% rozdílem. Není však náhodou, že protesty se nejvíce rozhořely v Caracasu či Meridě, tedy oblastech, kde v prosincových volbách zvítězila opoziční koalice.

Tear_gas_used_against_protest_in_Altamira,_Caracas;_and_distressed_students_in_front_of_police_line
Použití slzného plynu proti demonstrantům (Zdroj: Wikimedia.org).

Je zřejmé, že ekonomické ani bezpečnostní problémy Venezuely nemohou být vyřešeny ze dne na den. Dialog se jeví jako nejrozumnější řešení v případě, že budou obě strany ochotny konstruktivně diskutovat o možných opatřeních, která by pomohla zlepšit bezpečnostní situaci země a napravit špatný stav ekonomiky. V takovém případě by opozice měla co nejdříve přistoupit k dialogu a neklást této příležitosti překážky v podobě podmínečných požadavků na vládu. Na druhou stranu, skloubení proti-chávistických idejí opozice a vládních představ o dalším postupu se jeví v současných podmínkách jako značně problematické.

I přes dřívější Caprilesova vyjádření zájmu o dialog s vládou se situace na základě dosavadního vývoje jeví tak, že opozice tuto alternativu opustila. Místo toho zaujala strategii, jejímž cílem je zdiskreditovat Madurovu vládu jejími vlastními reakcemi na pokračující protesty, které jsou však ze strany demonstrantů takticky nenásilné, ale dostatečně provokující, aby zajistily „požadovaný“ zásah státních bezpečnostních složek. Příkladem může být i sobotní protest, při němž protestující tloukli do prázdných hrnců na výraz nedostatku potravin v obchodech. Vládní odpovědí na demonstraci bylo nasazení stovek příslušníků bezpečnostních sil a použití slzného plynu proti demonstrantům.

Obecně se tedy nabízí dva scénáře dalšího vývoje. Prezident si uvědomí, že násilná potlačování demonstrací jsou vlastně záměrem opozice, která díky tomu vychází ze situace jako nevinná oběť, a bude se ze všech sil snažit přinutit ji k dialogu, ať už by to znamenalo vyjít vstříc některým z jejich požadavků, např. odzbrojení provládních brigád. Druhou možností je, že vláda se pokusí zlomit odpor demonstrantů násilím a v použití hrubé síly naopak přitvrdí, přičemž bude spoléhat na pevnou oporu ze strany svých jihoamerických sympatizantů.

Autor: Michaela Klíčníková, studentka magisterského oboru Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.