Putování za svatojakubskou hvězdou

Štítky:

Krátké povídání o pouti do španělského Santiago de Compostela…

Za rohem třeba připravená

je zlatá brána otevřená;

a třeba jsem ji často míjel,

přišel den, abych před ni přijel,

a dám se skrytou pěšinou

tam za sluncem a za lunou.

J. R. R. Tolkien

Mušle - symbol poutníka
Loňské léto pro mě bylo rozhodně výjimečné. Obvyklou prázdninovou náplň – brigádu, nic nedělání a čundrání – jsem vyměnil za tak trochu jiný vandr: pouť do španělského Santiaga de Compostela. Ač jsem původně nechtěl zážitky z cesty nikde příliš publikovat, byl jsem přemluven, abych pro sekuriťáky přece jen pár řádků napsal…. Záměr vydat se na náboženskou, či chcete-li duchovní pouť ve mě zrál už dlouho. Snaha ujasnit si vlastní názor a víru se spojila s lákadlem romantického putování cizí krajinou. Když jsem zjistil, že podobný záměr se rodí i v hlavě mého dobrého kamaráda, padlo někdy loni touto dobou definitivní rozhodnutí – ať se stane co se stane, letos razíme do Santiaga!

V té době jsem toho o poutích moc nevěděl. Slyšel jsem něco o Coelhově „Mágově deníku“, knize, která popisuje mystickou cestu právě do Santiaga, tušil jsem, že křesťané putují také do Jeruzaléma a Říma a měl jsem v paměti záběry milionů muslimů obcházejících svatyni v Mekkce. Jediné, co jsem intuitivně věděl bylo to, že pouť je synonymem pro prostor a příležitost.

Shodou zvláštních náhod se nakonec velikost naší skupinky ustálila na čtyřech lidech. Dva katolíci, já a jeden člověk s hlubokou nedůvěrou vůči církvím a oficiálnímu náboženskému učení.

Cesty do Santiaga
Cíl byl tedy jasný – Santiago – cest však k němu vedlo více. Ideální podoba poutě, tj. pěšky (případně na koni, dnes často i na kole) z místa bydliště a zpět, nepřipadala pro nikoho z nás v úvahu. Domluvili jsme se, že si vyhradíme měsíc času. Ke hrobu apoštola Jakuba (španělsky Santiago) Zebedea se lze dobrat mnoha cestami (viz obrázek vpravo). Některé vedou z Anglie či Portugalska, ale nejstarší a dodnes nejpoužívanější je trasa z východu na západ. I v tom je (jako prý ostatně ve všem, co se týká poutě do Santiaga) skryta symbolika – člověk se vydává na cestu a postupně odkládá svá břemena. Jeho osvobození je dovršeno v nejzápadnější části pouti, v Santiagu či Finisteře, odkud se za vycházejícím sluncem jako symbolem znovuzrození vrací domů. Ovšem i cest vedoucích na západ je více.

Reálně jsme uvažovali o tradiční tzv. Francouzské cestě (Camino Francés) a Severní cestě (Camino del Norte). Zjednodušeně řečeno, první zmiňovaná trasa je nejfrekventovanější (83 % všech poutníků), vede středem severního Španělska terénem relativně přívětivým (na zdejší poměry) a nevyhýbá se žádnému z významných historických center. Severní cesta je pak náročnější variantou, síť poutnické infrastruktury je méně hustá, terén obtížnější a světoznámých památek na trase není tolik, stejně jako poutníků (pouze 3,5 %).

Dál... Dál až za obzor
Severní cesta mě lákala více, už jen proto, že nemám rád davy (a to jsem ještě netušil, jak velké mohou davy poutníků být), ovšem po zvážení našich možností a cílů jsme se domluvili na cestě francouzské s tím, že začneme v Logroňu, nějakých těch 600 kilometrů od Santiaga. Logroňo je centrem vinařského ráje – provincie Rioja. Dokonce se říká, že v některých z místních kašen neproudí voda, ale víno. V Logroňu nám byl vystaven Credencial, jakýsi poutnický průkaz, kam se zaznamenává průběh cesty. Tak jsme v Logroňu strávili první noc v albergue (nebo též refugio), což je označení pro ubytovnu, určenou výhradně pro poutníky. Ráno jsme vstali a vydali se konečně plni nedočkavosti na cestu. Během následujícího měsíce jsme prošli Riojou, Castillií, Leonem až do Galicie. Během té doby se vytvořil zvláštní denní rytmus – brzo ráno vstát (hodinu až dvě před východem slunce), lehce posnídat a hned vyrazit, krátce po poledni už to někde zakempovat, dát si klidnou odpolední siestu (chtě nechtě jsem si tenhle příjemný zvyk přivezl i domů) a k večeru procházka po okolí, vydatné jídlo a alou na kutě.
Interiér albergue

Výborný servis poskytovaly poutnické ubytovny. Na cestě jich potkáte stovky, ovšem každá je něčím zvláštní. Některé albergue vás zaujme jen cenou 10 € za přespání a satelitní televizí na pokoji (takovýmto hotelům jsme se oklikou vyhýbali), jiné třeba domácí atmosférou (všichni poutníci se podílejí na přípravě společné večeře apod.) některé nabízí zajímavý duchovní zážitek (někdy vskutku hluboký, jindy, v méně případech, nepovedené komerční pseudoduchovní divadlo plné Arielů a Urielů), další zaujmou už jen vzhledem (takto jsme spali v kostelní věži, v klášterech…). Každý „útulek“ je jiný.

Jak jsme se blížili k cíli naší pouti, houstly zástupy poutníků.Nejvyšší místo pouti - Cruz del Ferro, 1504 m.n.m. Nějakých sto dvě stě kilometrů před Santiagem jsme si pak začali připadat jako součást školního zájezdu – před námi houf lidí, za námi kam až oko dohlédlo štrůdl poutníků. Zatímco na začátku bylo každé setkání na cestě příjemným zpestřením, postupně se tón univerzálního pozdravu „Hola!“ měnil ze srdečného v odevzdaný, občas i trochu podražděný. Holt vybrali jsme si nejfrekventovanější trasu nejznámější duchovní pouti v Evropě a navíc jsme šli v srpnu – měsíci, kdy se na cestu do Santiaga vydává nejvíc lidí.

Lidé na pouti jsou kapitolou sami pro sebe. Potkáte poutníky z celého světa, staré i mladé, normální i blázny. Ve vzpomínkách mi utkvělo několik lidí. Třeba jedna italská babička – poutník, přes osmdesát let věku, za sebou vozík na kolečkách. Vyrazila z domova, ze severní Itálie, přešla Francii a my ji často potkávali – takže měla stejné tempo jako parta mladých lidí v plné síle!

Kromě poutníků také potkávate samozřejmě Španěle. Na moji náturu jsou trochu moc temperamentní, na druhou stranu velmi přátelští (zvlášť k peregrinos – poutníkům) a ochotní pomoci. Jeden pán v pokročilejším věku nás třeba zastavil když už jsme chtěli sejít ze správné cesty a doprovodil nás pro jistotu ještě dva kilometry, přičemž nepřestával mluvit, samozřejmě španělsky. V tu chvíli nám (a teda hlavně jemu) vůbec nevadilo, že španělsky neumíme – když jsme se loučili, na obou stranách byl pocit, že jsme si příjemně popovídali… Domorodcům prostě nevadí, že neumíte jejich jazykem – v rozhovoru s vámi budou povídat dále, možná jen přidají na gestikulaci (už tak velmi živé), takže se vždycky domluvíte.
Často jsme měli hlavu v oblacích...

A to už se blížíme k cíli naší pouti – k hrobce Apoštola Jakuba. Do Santiaga de Compostela (město asi s dvěmasty tisíci obyvateli) jsme dorazili za jasného počasí po 28 dnech cesty. Katedrálu s hrobkou jsme minuli a zamířili rovnou do klášterního albergue.

Teprve na druhý den ráno jsem vstoupil do majestátní, ohromné stavby.
Katedrála
Zlatá hrobka, u níž se skoro neustále slouží Mše svatá, je pod hlavním oltářem, v komůrce kam se vejde tak deset lidí. Projít katedrálu, objevit všechna zákoutí, pomodlit se a setrvat v rozjímání v bočních kaplích, účastnit se poutnické bohoslužby se zdravicí dorazivším „peregrinos“ zabralo takřka celý den. Další den jsme prošli samotné město a navštívili i další kostely (v celém Španělsku jsme jen zřídka našli kostel zamčený – celý den jsou k otevřeny k rozjímání a modlitbám) a zajímavá místa – poutnické muzeum, folk-swingový koncert pod širým nebem, výstavu „Digitální Španělsko“ a další. Poté už nastal čas pomýšlet na cestu domů…

Autor: PM

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *