Radary a ruská společnost

Štítky:

Není třeba diskutovat o významnosti samotné invence vybudovat prvky protiraketového systému na teritoriu Střední Evropy a na Kavkaze. Téma „RADAR – ANO či NE“ je velmi hojně diskutováno na obou stranách železné opony, jenž sice byla pozvednutá, ale v hlavách některých stále existuje jako nostalgický fantom. V této komentující statí se pokusím o stručný přehled a vyhodnocení nálad a emoci, jenž se kultivují v hlavách managementu Ruska a jsou přenášeny prostřednictvím propagandistických mediálních narací do hlav nepříliš přemýšlivého, ale bohužel většinového postsovětského publika. Pokud odmyslíme existenci takových gigantských vojenských i civilních alianci jako EU a NATO, snadno můžeme analyzovat geopolitickou a geostrategickou sémantiku protiraketových prvků, tak jak se tvoří na ruské straně. Je třeba si rovněž uvědomit, že oba integrační systémy nejsou v ruských médiích prezentovány jako uskutečnění kantovských liberálních koncepci, ale jako exponenciální extenze nepřátelské imperialistické chobotnice.
Rusko, které se nachází ve fází „zmrtvýchvstání“ se začíná nostalgický rozpomínat na svojí bezmála padesátiletou kariéru supervelmoci. Tato role Rusům nepochybně chybí. Nedostatek celosvětové významnosti a neschopnosti primárního (ani sekundárního) rozhodování vyvolává ve vojenských horkých hlavách nepochybně pocit méněcennosti a působí jako impuls a možnost znovuzískání moci. Bez ekonomiky postavené na znalostech, kvalifikovaných lidských zdrojích, nových technologiích se nic takového Rusku podařit nemůže a vedení je si toho dobře vědomo. Rudý teror, dvě světové války, stalinská a berijovská industrializace zničili téměř veškerý intelektuální potenciál země a vyhubily dominantní část mužské populace. Putin a jeho tým svědomitých managerů tento zlověstný rys současného Ruska velice dobře chápou. Momentální zlaté rezervy Ruska činí přes 300 mld. dolarů USA a v rámci „vyřešení“ demografického problému bylo vyčleněno 13 mld. Ovšem ani tyto peníze, které podporují víc americkou ekonomiku než vlastní nestačí pro výstavbu vojenské, ekonomické a kulturní autarkie. Není třeba zdůrazňovat, že ruská média, především První státní kanál a RTR fungují jako ampliony propagandistické kremelské rétoriky. Mediální obraz „bezchybného“ Vladimira Putina, oddaného premiéra Fradkova, přísného revizora Medveděva a jiných ministrů a úředníku působí na mediálně nevzdělaného diváka jako vývar z carského imperialismu a stalinské přísnosti, jehož označení v nabídce mezinárodních režimu je „suverénní demokracie“. Již toto samotné označení vypovídá o kremelském myšlení, že demokracie u „Nás“ není taková jako u „Vás“. Jinou možnou interpretaci by bylo, že v záležitostech vnější politiky Rusko je velmi demokratické, ale co se týče vnitřních záležitosti, hrozí prstem každému, kdo se rozhodne do nich míchat, neboť by mohl být porušen princip suverenity.

Tento malý exkurz do současného ruského myšlení se může zdát jako nesouvisející s aktuálním téma výstavby prvků protiraketové obrany v ČR, Polsku a podle všeho i v Gruzií nebo Ázerbajdžánu. Podle všeho ruské vedení, vidí ve výstavbě protiraketové obrany ve zmíněných státech primárně možnost cenit své jaderné zuby Západu a vyvolávat prostřednictvím médií u svých občanů nostalgicko-imperialistické nálady, což je naprosto konzistentní chování s téměř všemi ostatními směry současné politiky (kromě záměru digitalizace ruské televize do roku 2015). Jen stěží lze uvěřit tomu, že americká protiraketová obrana i přes ostrou rétoriku ruské generality vyvolává skutečný pocit ohrožení u Rusů. Pocit vlastní neschopnosti prosadit své argumenty na mezinárodní aréně je pravděpodobnější. Adekvátnost výstavby protiraketové obrany podél Evropy a Asie se dá těžko nyní posuzovat. Argumenty Vladimira Putina, že účinnost boje proti terorismu pomoci raket je nulová a že případné iránské rakety nemusí letět přes Evropu, by se měly podrobit analýze, neboť nejde říct, že zcela postrádají smysl. Ruské hrozby adekvátních asymetrických čili ekonomický méně nákladných protiopatření jsou rovněž vděčným téma pro podrobnější analýzu. Ihned po vyjádření potenciálního souhlasu Premiéru Polska a ČR s dislokaci elementů PRO, náčelník ruských raketových strategických vojsk Nikolaj Solovcov oznámil, že „Rusko může lehce reaktivovat svůj strategický arsenál raket středního doletu a namířit je na země střední Evropy“. Solovcov se také nechal slyšet, že „rakety INF byly zničené jako třída, ale veškera technologická dokumentace se zachovala. Opětovné zahájení výroby raket této třídy nebude tedy, podle něj, příliš obtížné. Toto prohlášení však jen ztěží lze chápat jako realizovatelné, neboť i přestože se zachovala dokumentace, řetězec dodavatelů dílčích součásti systému již neexistuje stejně jako neexistuje ani řetězec smluv, které zajišťovaly výrobu této složité technologie. Obnovení výroby raket středního doletu v současných podmínkách je tedy jen ztěží realizovatelné. Ještě víc jsou podivuhodné hrozby ze strany Ruska o svém záměru odstoupit od Smlouvy INF. Pokud Ruské vedení opravdu vnímá NATO a USA jako zdroje bezpečnostní hrozby, odstup od INF by byl z vojensko-strategického hlediska velmi neuváženým krokem. Rusko by tak umožnilo Spojencům rovněž rozmístit rakety této třídy v Evropě. V dosahu těchto systému by se tak ocitla celá Evropská část Ruské federace se všemi svými strategickými centry a Moskvou. V současné době Rusko vypracovává novou vojenskou doktrínu. Nechme se překvapit.

**Zdroje:**

Svoboda News
Gazeta
1. televizní kanál
Zvěsti

Autor: Sabir „Coyote“ Agalarov, autor je studentem Mediálních a komunikačních studií a Mezinárodních vztahů, FSS MU Brno

One comment

  1. žvásty, pán se zahleděl do složitých slovních spojení a cizích slovíček, ale forma převyšuje kvalitu článku. žvásty

Napsat komentář: petr napadený Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *