Role taktických jaderných zbraní v jaderné doktríně Ruské federace

Štítky:

I přes rozsáhlé anti-proliferační snahy posledních dekád stojí jaderné zbraně stále v centru strategického uvažování světových mocností. Ruská federace navíc v posledních deseti letech naznačuje, že by nemusely plnit pouze odstrašovací funkci, nýbrž by mohlo dojít i k jejich využití na bojišti. Právě roli taktických jaderných zbraní v hlavních koncepčních dokumentech Ruska mapuje naše studie.

Jaderné zbraně jsou tématem, které ani dvě dekády po skončení studené války nepřestává plnit politický diskurs Ruské federace. Jedním z nejčerstvějších důkazů je tomu například projev ruského prezidenta Vladimíra Putina na letošním mládežnickém fóru Seliger, kde z jeho úst zazněly následující věty: „Chci připomenout, že Rusko je jedním z nejmocnějších jaderných národů… Musíme být vždy připraveni odrazit jakoukoli agresi proti Rusku a naši partneři by si měli být vědomi toho, že bez ohledu na podmínky, v jakých se jejich vlády mohou nacházet, nebo jaké zahraničněpolitické koncepce prosazují, je lepší nepostupovat proti Rusku, pokud jde o možný ozbrojený konflikt“ (Russia not to be drawn into large-scale conflicts, 2014). Je tedy beze sporu, že jaderné zbraně ani po rozpadu bipolárního uspořádání mezinárodního prostředí nepřestaly plnit svou někdejší primární roli, tedy funkci hlavního nástroje odstrašování od konfliktu.

Ve stínu strategických jaderných zbraní, které oplývají potenciálem zničit vojenské i civilní kapacity protivníka nacházejícího se na druhé straně zeměkoule, ovšem stojí zbraně taktické, kterým se veskrze dosud vyhýbají veškeré restrikce týkající se omezování nukleárního arsenálů. Lze se proto i z tohoto důvodu domnívat, že kromě již zmíněného odstrašujícího faktoru poskytují státům dosud nepraktikované možnosti využití.

Tato práce si proto klade za cíl zmapovat roli nestrategických jaderných zbraní ve strategickém myšlení Ruské federace. Soustředit se bude především na současně platné oficiální dokumenty, jejichž obsah se pokusí interpretovat, nicméně nabídne i přiměřené srovnání s dřívějšími vojenskými doktrínami.

1 STRATEGICKÉ A NESTRATEGICKÉ JADERNÉ ZBRANĚ

Samotné rozlišování pojmů „strategických“ a „nestrategických“, neboli taktických jaderných zbraní se při konfrontaci s literaturou jeví jako minimálně problematické. Z tohoto důvodu považuji za přinejmenším vhodné, aby jim byla věnována samostatná část práce, která vybrané definice představí a vybere tu nejvhodnější pro účel naplnění stanoveného cíle.

Jednou ze základních definic je ta, jež staví své těžiště na kritériu dosahu nosičů jaderných zbraní. Toto rozlišení vyplývá především z kontextu studené války a opírá se o názor, že strategické zbraně jsou ty, které dokáží zasáhnout území protivníka – tedy teritorium Sovětského svazu a vice versa –, a tudíž mu znemožnit v pokračování ve válce (Woolf, 2014; Schulte, 2012). S technickým i politickým pokrokem, který umožnil tyto zbraně rozmisťovat na různých geografických místech, se ovšem kritérium vzdálenosti ukazuje jako silně relativní. S rozšířením jaderného klubu je navíc definice ještě problematičtější, ježto například strategické zájmy Indie nebo Pákistánu se odvíjí od diametrálně odlišných vzdáleností než ty americké nebo ruské.

Jako podobné exaktní měřítko pro rozlišování druhů jaderných zbraní připadá v úvahu jejich účinnost. Ta v minulosti souvisela mimo jiné s velikostí jaderných hlavic: zatímco malé bylo vhodné pro svůj limitovaný účinek použít na bojišti, velké s větším efektem se hodily pro dosahování strategických cílů. S pokrokem se ovšem rozdíly začaly stírat stejně jako v případě předchozího konceptu (ibidem).

Šířeji přijímanou definicí je ta, která se opírá o současně platné smlouvy týkající se jaderných zbraní. Tento koncept tak počítá s tím, že taktickými nukleárními zbraněmi jsou ty, které nejsou zahrnuty do dohod o omezení jaderných zbraní (Woolf, 2014; Schulte, 2012; Kristensen, 2012). Mezi strategické by se tak automaticky počítaly například střely středního doletu čítající dosahu mezi 500 až 5500 kilometry, které zapovídá Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF). I toto pojetí ovšem postrádá určitou nadčasovost, která by umožnila fenomén taktických jaderných zbraní zkoumat v širokém časovém horizontu.

Vzhledem k tomu, že každý z uvedených konceptů trpí určitými trhlinami, představuje Paul Schulte vlastní obsáhlé pojetí. Podle jeho vymezení jsou taktické jaderné zbraně následující:

„Nukleární zařízení a nosiče s relativně krátkým doletem a nízkou účinností vzato podle současných standardů, která jsou zamýšlena k použití proti konvenčním nebo jaderným pozemním, námořním nebo vzdušným cílům nebo dopravním prostředkům na bojišti nebo dějišti (theater), aby přispěly k celkové konvenční nebo jaderné kapacitě válečného tažení, ale zároveň se od nich neočekává strategicky rozhodující úder proti vojenským, ekonomickým nebo režimním cílům protivníka, ale které nicméně mohou být neklamným signálem, že sázky v krizi přítomné jsou považovány za natolik vážné, že ji mohou proměnit v, nebo pokračovat jako jaderný konflikt, a tedy nevyhnutelně být rizikem možné eskalace na strategickou úroveň.“ (Schulte, 2012: 15)

Kritérium doletu a účinnosti tedy zůstává podle očekávání jedním ze stěžejních bodů. Jako důležitá kritéria se ovšem objevují i úmysl využití a zároveň i limity použití ve srovnání se strategickými zbraněmi. Taktické jaderné zbraně jsou tedy jasně vymezené jako prostředky „bojiště“, a to nehledě na to, zda jsou schopny dosáhnout protivníkova strategického centra, je-li v krátké vzdálenosti (byť ne rozhodujícím způsobem), nebo jestli jsou pokryty mezinárodními smlouvami. Vymezení Paula Schulta tedy považuji za nejvhodnější.

Testování amerického jaderného dělostřelectva v Nevadě roku 1953. (Zdroj Wikimedia)

2 VOJENSKÁ DOKTRÍNA RUSKÉ FEDERACE 2010 A PRINCIPY STÁTNÍHO JADERNÉHO ODSTRAŠOVÁNÍ DO ROKU 2020

Na rozdíl od některých jiných států Ruská federace nedisponuje samostatným dokumentem, který by upravoval otázku používání jaderných zbraní. Místo toho se jí věnuje veřejnosti přístupná vojenská doktrína, která dosud vyšla třikrát, konkrétně v rocích 1993, 2000 a 2010. Podrobněji se práce bude zabývat zejména její nejnovější verzí (The Military Doctrine of the Russian Federation, 2010). Společně s Vojenskou doktrínou Ruské federace 2010 prezident Dmitrij Medvěděv ovšem podepsal utajovaný dokument Principy státního jaderného odstrašování do roku 2020 – jeho obsah je však jen předmětem spekulací, přestože je jeho významnost zřejmě vyšší. Hovoří se například o tom, že by mohl obsahovat ustanovení pro použití preventivních či preemptivních jaderných útoků (Haas, 2010).

Pakliže bychom se měli zaměřit na roli taktických jaderných zbraní v tomto dokumentu, dojdeme ke zjištění, že nikde ve skutečnosti není explicitně zmíněná. Nejen že text vojenské doktríny se jadernými zbraněmi nezaobírá v žádné veliké míře, zároveň ani nečiní žádný výslovný rozdíl mezi strategickou a taktickou kategorií a vyjadřuje se veskrze obecně. Nelze ovšem na základě tohoto zjištění dojít k jednoduchému závěru, že Ruská federace v taktických jaderných zbraních už nespatřuje žádnou budoucnost a využití.

Ačkoli v rámci prezidentské jaderné iniciativy (PNI) dochází na straně Spojených států i Ruska k jejich likvidaci, od počátečních let nového tisíciletí se počet taktických jaderných zbraní stabilizoval. Podle různých odhadů by tak Rusko mělo nyní disponovat dvěma až čtyřmi tisíci taktických nukleárních zbraní, zatímco v roce 1991 to bylo asi 13000-22000 (Kristensen, 2012: 50). Vzhledem ke zpomalujícímu se tempu snižování počtu zbraní se lze proto domnívat, že pravděpodobně existuje určitý hraniční limit, pod který Moskva nebude ochotná zajít, a tedy jistou důležitost taktickým jaderným zbraním přisuzuje.

Ruská vojenská doktrína z roku 2010 podle očekávání připomíná, že jaderné zbraně zůstávají důležitým faktorem pro prevenci vypuknutí nukleárního konfliktu (Russian Military Doctrine, 2010). To je koneckonců nejspíš hlavní důvod, proč státy o držení jaderných zbraní usilují, a tuto roli má plnit jejich strategická kategorie. V článku 22 pak doktrína dodává, že použití jaderných zbraní je přípustné i v případě obrany proti agresi konvenčními zbraněmi, v rámci které by mohla být ohrožena existence státu. Zde se již hodí podotknout, že někteří autoři na tomto místě připomínají již zmíněný dokument Principy státního jaderného odstrašování do roku 2020, který může obsahovat lišící se nebo konkrétnější informace, které z nějakého důvodu není možné zavést do veřejně přístupného dokumentu. V takovém duchu mluví článek ruské informační agentury Novosti, který přinesl výpověď anonymního zdroje z ruské bezpečnostní rady: podle něj je v utajovaném dokumentu uvedeno, že se Ruská federace může uchýlit k použití jaderných zbraní i v případě, kdy bude ohrožena její suverenita nebo územní celistvost (Rossija primenit jadernoje oružije, 2010). Ačkoli se jedná o tvrzení anonymního zdroje, jehož důvěryhodnost tím může být snížena, je zřejmé, že pokud se tato informace skutečně zakládá na pravdě, pracují Principy jaderného odstrašování s do jisté míry odlišnými parametry. Výpovědní hodnotu oficiální doktríny to přesto nijak neohrožuje, neboť tato informace není nijak v zásadě v rozporu s těmi, které jsou deklarované v ní.

Pakliže tuto výpověď přijmeme jako hodnověrnou, otevírají se širší možnosti použití jaderných zbraní, a tím i těch, které spadají do kategorie taktických. Při komplikovanosti územní integrity Ruské federace[1] není její narušení natolik nepravděpodobné jako konvenční útok, který by ohrozil existenci tohoto státního útvaru. Vágnost, která se k takovýmto dokumentům váže, navíc dává velice široký prostor k interpretaci toho, co je to ohrožení celistvosti. Co je ale důležité, pravděpodobně se v takovém případě bude jednat o válku, která se povede mnohem spíše na území Ruské federace než mimo něj, neboť bitvy prohrané za jejími hranicemi neohrožují (přinejmenším přímo) vlastní integritu. Pro vedení útoku či protiútoku proti pozicím útočníka tak nejspíš nebude nejvhodnější využít to, co považujeme za taktické jaderné zbraně, ať už se řídíme kterýmkoli z pojetí – těžko si lze představit, že by racionální decision-maker stál o nevratně (nebo minimálně dlouhodobě) spálenou vlastní zemi. Lze tedy pomocí této jednoduché implikace usoudit, že taktické jaderné zbraně mají v ruském vojenském myšlení hrát roli velice efektivních, byť ne strategicky rozhodujících prostředků, které mohou být využity při hrozbě porážky. A podobně bude tato úvaha platit, i kdybychom se řídili jen předpoklady vojenské doktríny, neboť existenci ohrožující konvenční válka se pravděpodobně rovněž povede v ruském vnitrozemí.

Koneckonců k závěru, že nasazení taktických zbraní za těmito účely nemusí být v 21. století tabu, dochází i další autoři – hovoří se o využití limitovaných jaderných útoků k tzv. deeskalaci konfliktu. Tou se myslí využití taktických nebo strategických jaderných zbraní proti protivníkem dosud konvenčně vedené válce. Ten se poté bude muset rozhodnout, zda boje ukončit a uznat porážku, nebo odpovědět jaderným útokem a riskovat eskalaci konfliktu na úroveň výměny strategických nukleárních útoků s katastrofickými důsledky pro všechny strany (např. Fedorov, 2009; Weitz, 2011).

A konečně, využití taktických jaderných zbraní v konfliktu považují za reálné i někteří představitelé ruských bezpečnostních složek. Alexander Radčuk, poradce ruského generálního štábu, se domnívá, že využití jaderných zbraní v bojových misích je dnes možné a dokonce i účelné, neboť se vytratila hrozba velké jaderné války (2009). A to nehledě na to, že Rusové taktické nukleární zbraně mohou chápat i jako vyvážení své současné zaostalosti v konvenčním vedení války (Weitz, 2011).

Ve stručnosti řečeno, nejčerstvější ruská vojenská doktrína taktickým jaderným zbraním žádnou konkrétní roli výslovně nepřisuzuje, a to i přesto, že se jedná o nejzásadnější dokument týkající se armádních složek, tedy minimálně mezi těmi, které jsou veřejnosti přístupné. Ovšem i s přispěním utajovaných Principů státního jaderného odstrašování a bádáním dalších autorů lze odhadnout, jaké poslání by tyto zbraně měly v případě konfliktu mít. Ze své podstaty se tedy bude jednat o účel limitovaného použití vedoucího k porážce konvenčně silnějšího protivníka, ačkoli nikoli formou rozhodující destrukce jeho vojenského nebo ekonomického potenciálu. Takto definovaná role taktických jaderných zbraní je navíc zcela ve shodě s pojetím Paula Schulta, které bylo představeno v předchozí kapitole.

Ruské samohybná houfnice 2S19 Msta schopná odpalovat taktické jaderné zbraně. (Zdroj Wikimedia)

3 VOJENSKÉ DOKTRÍNY Z ROKŮ 1993 A 2000

V okamžiku, kdy se podařilo identifikovat současnou roli taktických jaderných zbraní, se nabízí možnost srovnat poslední vojenskou doktrínu s těmi předcházejícími, a zjistit tak, jaký vývoj ruské uvažování prodělalo. Vzhledem k limitovanému rozsahu práce se ovšem bude jednat jen o zběžnou analýzu těchto dvou armádních dokumentů z roku 1993 a 2000 bez zasazení do výrazně širšího kontextu.

Nejrannějším oficiálním dokumentem tohoto typu jsou Základní ustanovení vojenské doktríny Ruské federace pocházející z listopadu roku 1993 (The Basic Provisions of the Military Doctrine of the Russian Federation, 1993), tedy z éry prezidenta Borise Jelcina. Text se nepřekvapivě nese v náladě očekávání odzbrojování a změn po skončení studené války. Velká část dokumentu související s jadernými zbraněmi se týká právě jejich restrikcí, případně strachu z jejich proliferace nebo použití. Taktické nukleární zbraně jsou zcela jasně upozaděny, pokud ne přímo vyloučeny: doktrína přese všechnu ochotu k odzbrojování žádá udržování jaderných zbraní na takové úrovni, aby dokázaly zajišťovat bezpečnost Ruské federace a jejích spojenců, stabilitu a odstrašování konvenční i nekonvenční války, nicméně za tímto účelem zmiňuje výhradně strategické zbraně.

V kontextu současné role taktických jaderných zbraní je v Jelcinově vojenské doktríně zajímavá především následující věta: „…Veškeré, včetně limitovaného, užití jaderných zbraní ve válce jednou ze stran může vyprovokovat masivní použití jaderných zbraní a vést ke katastrofálním důsledkům.“ (ibidem). Jasně tak vyplývá, že ani omezené použití taktických zbraní není něco, co by bylo považováno za bezrizikové, není-li to rovnou zapovězené. Nedá se tedy uvažovat o aplikaci nástroje deeskalace konfliktu, jak si jej představují pozdější dokumenty, nebo se to přinejmenším nedá považovat za cestu, kterou by se tehdejší administrativa ráda vydala.

Vojenská doktrína Ruské federace z roku 2000 (Russia’s Military Doctrine, 2000) je už podstatně blíže tomu, co můžeme pozorovat u současných dokumentů. O co víc, veřejně přístupná část zachází dokonce ještě mnohem dál než ta publikovaná o deset let později. Totiž tam, kde doktrína z roku 2010 mluví o ohrožení existence státu, připouští doktrína z počátku éry Vladimíra Putina použití jaderných zbraní i v situacích kritických pro národní bezpečnost. Práh je tak nastaven na mnohem nižší úroveň čímž se rozšiřuje množina příležitostí pro nasazení jaderných zbraní, která je potenciálně výrazně širší než v případech, o kterých uvažují dokonce i Medvěděvovy Principy státního jaderného odstrašování.

Tím se samozřejmě zvyšuje i prostor pro použití taktických nukleárních zbraní. Ne každá situace, která ohrožuje kritickým způsobem národní bezpečnost, je řešitelná prostřednictvím strategických zbraní, neboť ty počítají s cíli, jimž je možné zasadit rozhodující úder. Koncept deeskalace koneckonců není novinkou, kterou by přinesla až poslední doktrína a s ní související dokumenty. Její kořeny sahají hlouběji (Kipp, 2001) a Putinova vojenská doktrína ji bez problémů svými články pokrývá.

4 VÝHLED DO BUDOUCNA

Pokud výše uvedené implikace přijmeme za platné, lze dojít k závěru, že taktické jaderné zbraně mají v přemýšlení ruských stratégů významnou roli, která sahá minimálně k vojenské doktríně z roku 2000. Nejedná se tedy o žádnou inovaci, která by byla záležitostí posledních let, a to nebereme v úvahu éru Sovětského svazu. Na obou posledních doktrínách přitom bezesporu měl velký podíl nebo vliv současný etatistický prezident Vladimír Putin, jehož nejvřelejší postoj vůči Západu bylo možné charakterizovat maximálně jako pragmatický a kterého je pravděpodobně možné očekávat ve funkci i v příštím prezidentském období[2]. Vztahy mezi Ruskem a západním společenstvím navíc v současnosti vykazují spíše zhoršující se trend, který má i zcela konkrétní důsledky na poli oficiálních dokumentů: v minulých měsících zprávy informovaly o záměru Kremlu modifikovat současnou vojenskou doktrínu s ohledem na vnímanou teritoriální expanzi Severoatlantické aliance (Russia to adjust military doctrine, 2014) a už teď její rozšiřování Rusové vnímají jako jednu z největších hrozeb (The Military Doctrine of the Russian Federation, 2010). Nepovažuji tedy za pravděpodobné, že by v takovémto panujícím ovzduší měly být taktické jaderné zbraně znovu upozaděny jako za vlády Borise Jelcina.

Je ovšem otázkou, jaký vliv bude na situaci mít proměňující se podoba války. Lze předpokládat stále menší zapojování klasických vojsk, které vystřídají spíše malé a vysoce specializované jednotky pohybující se v týlu protivníka, jež navíc mnohdy nemusí být nutně ani státní. V takových podmínkách se taktické jaderné zbraně nemusí jevit jako nejvhodnější nástroj, neboť je možné, že je zkrátka nebude proti čemu efektivně cílit. To je ovšem otázka spíše nepředvídatelné budoucnosti. Dokud budou používány konvenční armády, jak je známe, bude se pravděpodobně moci Ruská federace rozhodovat, zda investovat do technologického vývoje své jaderné nebo nejaderné složky armády.

ZÁVĚR

Zkoumáním pouhé vojenské doktríny státu vsazené do širšího kontextu lze vyvodit určité poznatky o možné, i když ne stoprocentně jisté, roli taktických jaderných zbraní v přemýšlení stratégů Ruské federace. Analýzou projevů, rozhovorů a dalších oficiálních dokumentů by se ovšem jistě dal vytvořit mnohem plastičtější a hodnověrnější obraz toho, jaké poslání Kreml těmto zbraním přisuzuje.

Na základě současně platných dokumentů lze usuzovat, že taktické jaderné zbraně by měly především plnit roli efektivnější náhrady konvenčních zbraní (v konfliktu jimi vedeném), v jejichž výzkumu a akvizici Ruská federace poněkud zaostává. Přitom mohou fungovat dvojím způsobem: jako zdrcující nástroj vedoucí k porážce protivníka v poli, nebo jako způsob, jak nepřítele přimět přehodnotit své postoje na strategické rovině, čemuž odpovídá koncept deeskalace konfliktu. Tyto dvě roviny se samozřejmě vzájemně nevylučují a dokonce mohou existovat jako jedna.

Srovnání Vojenské doktríny Ruské federace z roku 2010 s jejími předcházejícími verzemi z let 1993 a 2000 ukazuje, že takovouto roli by měly plnit minimálně od nástupu Vladimíra Putina k moci. Pokud se nezmění široký kontext, kterým je myšlen zejména vztah s USA a Severoatlantickou aliancí, lze předpokládat, že se za pokračující vlády Putina nezmění ani jejich role.

POUŽITÉ ZDROJE

FEDOROV, Yury E. 2009. Russia’s Nuclear Policy. In: International Symposium on Security Affairs 2009. Major Powers’ Nuclear Policies and International Order in the 21st Century. Dostupné z: http://www.nids.go.jp/english/event/symposium/pdf/2009/e_04.pdf

HAAS, Marcel de. 2010. Russia’s New Military Doctrine: A Compromise Document. Russian Analytical Digest. Bremen: Forschungsstelle Osteuropa. Dostupné z: http://www.css.ethz.ch/publications/pdfs/RAD-78.pdf

KIPP, Jacob W. Russia’s Nonstrategic Nuclear Weapons. In: Foreign Military Studies Office (online). Ověřeno ke dni: 8. 10. 2014. Dostupné z: http://fmso.leavenworth.army.mil/documents/russias_nukes/russias_nukes.htm

KRISTENSEN, Hans M. 2012. Non-Strategic Nuclear Weapons. Washington: Federation of American Scientists. Dostupné z: http://fas.org/_docs/Non_Strategic_Nuclear_Weapons.pdf.

RADČUK, Alexander. Bolshaya yadernaya igra XXI veka: razoruzhenie ili voina? Index bezopasnosti, no. 1 (92), vol. 16, p. 24. Citováno dle: FEDOROV, Yury E. 2009. Russia’s Nuclear Policy. In: International Symposium on Security Affairs 2009. Major Powers’ Nuclear Policies and International Order in the 21st Century. Dostupné z: http://www.nids.go.jp/english/event/symposium/pdf/2009/e_04.pdf

Rossija primenit jadernoje oružije. 2010. RIA Novosti (online). Dostupné z: http://ria.ru/defense_safety/20100210/208527725.html

Russia not to be drawn into large-scale conflicts. 2014. TASS: Russian News Agency (online). Ověřeno ke dni: 3. 11. 2014. Dostupné z: http://en.itar-tass.com/russia/747252.

Russia’s Military Doctrine. 2000. Dostupné z: http://igcc.ucsd.edu/assets/001/502378.pdf.

Russia to adjust military doctrine. 2014. Russia Today (online). Ověřeno ke dni: 8. 10. 2014. Dostupné z: http://rt.com/news/184376-russia-military-doctrine-nato/

SCHULTE, Paul. 2012. Tactical Nuclear Weapons in NATO and beyond: A Historical and Thematic Examination. In: NICHOLS, Tom, Douglas STUART a Jeffrey D. MCCAUSLAND (eds.). Tactical Nuclear Weapons and NATO. Carlisle Barracsk: Strategic Studies Institute. Dostupné z: http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB1103.pdf.

The Basic Provisions of the Military Doctrine of the Russian Federation. 1993. Dostupné z: http://fas.org/nuke/guide/russia/doctrine/russia-mil-doc.html

The Military Doctrine of the Russian Federation. 2010. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/2010russia_military_doctrine.pdf

WEITZ, Richard. 2011. Russian Tactical Nuclear Weapons: Current Policies and Future Trends. In: BLANK, Stephen J. (ed.). Russian Nuclear Weapons: Past, Present, and Future. Carlisle Barracsk: Strategic Studies Institute. Dostupné z: http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB1087.pdf

WOOLF, Amy. 2014. Nonstrategic Nuclear Weapons. Washington: Congressional Research Service. Dostupné z: http://fas.org/sgp/crs/nuke/RL32572.pdf.

Autor: David Rypel, student mezinárodních vztahů, bezpečnostních a strategických studií a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.


[1] Zcela nabíledni je například severní Kavkaz nebo nově Krymský poloostrov.

[2] Nicméně si jsem velice dobře vědom toho, že postoj vůči Západu nemusí být nutně totožný i za tři čtyři roky. Koneckonců mezi prvním a druhým Putinovým obdobím je možné sledovat proměnu z pragmatické kooperace v pragmatismus velmoci. Podobný posun může proběhnout i mezi tím třetím, které je charakterizováno jako asertivní, a čtvrtým.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *