Rozhovor s Tomášem Šmídem o velmocenských ambicích Ruska, situaci v postsovětském prostoru i o bezpečnostních a strategických studiích v Brně

Štítky:

Přinášíme vám rozhovor s Mgr. Tomášem Šmídem, PhD., ve kterém se podíváme do Ruska, na Kavkaz i do Švédska abychom nakonec skončili u bezpečnostních a strategických studiích v Brně…

Krátké představení:

Mgr. Tomáš Šmíd, PhD. vystudoval historii a politologii na Masarykově universitě v Brně. Doktorát obhájil na Katedře politologie, kde působí jako odborný asistent na Oddělení bezpečnostních a strategických studií. Odborně se zaměřuje na výzkum ozbrojených konfliktů, nevojenské bezpečnostní hrozby a postsovětský prostor, v rámci klasické politologie také na výzkum nedemokratických režimů. Je editorem několika sborníků a autorem sborníkových statí, odborných recenzovaných článků, analýz i publicistických textů. Nyní je v tisku samostatná odborná monografie.

Dovolím začít otázkou z postsovětského prostoru, kterým se dlouhodobě zabýváte. Mediální obraz ruské zahraniční politiky je plný rozporů – ať už jde o vztah s USA, Evropou nebo Íránem či Venezuelou. Jak byste krátce charakterizoval současný kurz ruské zahraniční politiky?

To je poměrně složitá otázka. Poslední dobou se objevují narážky, že začíná nová studená válka. Mezi Ruskem a zeměmi NATO vzrůstá napětí ohledně případného vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO. To je podle mého názoru – a nejen podle mého názoru – to hlavní, co Rusy dráždí. Radar je spíše určitým symbolem. To, co skutečně vyvolává v Rusku strach je prostě NATO na ruských hranicích.

Vzrůstá také napětí ohledně Arktidy, kde je, jak se ukazuje, celá řada zajímavých surovinových nalezišť. Rusko si nemalou část z nich nárokuje.

Obecně si ale myslím, že ruská politika se svým způsobem příliš nemění. Určité trendy vychází už z carských dob. Rusko se vidí jako světová velmoc, kterou z vojenského hlediska téměř vždy byla. To je velký rozdíl oproti USA, které jsou od svého nástupu na světovou scénu bezesporu i velmocí ekonomickou a kulturní. Netvrdím, že i Rusko v určitém prostoru nebylo kulturní velmocí, ale ten prostor byl mnohem menší a dnes je omezen na postsovětské republiky, ale už nezasahuje do bývalých satelitů. Zato Amerika je globální kulturní velmocí. Všichni známe hollywoodské filmy, čímž neříkám, že ruské filmy nejsou vynikající, všichni známe hamburgery, málokdo zná šašlik.

Rusko tedy můžeme považovat především za vojenskou velmoc. Avšak Rusové se poslední dobou snaží využívat i tzv. soft power *(1)* . Osobně sice termín soft power/hard power nemám příliš rád, poněvadž ho považuji za příliš obecný, ale lze říci, že Rusko častěji využívá nevojenské prostředky k ovládání jiných zemí. Česká republika silně pociťuje ruské pokusy ovládat skrze suroviny. Rusové se však stále více snaží pronikat do Evropy i ekonomicky a často se jim to daří. Je to dílem naivitou evropských elit, dílem prostě vzhledem k vzájemně výhodnému byznysu. To se jasně ukazuje na případu bývalého německého spolkového kancléře Gerharda Schroedera *(2)*. Je to jednoduše o vztahu „dobře tě zaplatíme – budeš pro nás dělat“. Česká republika nyní čelí privatizačním snahám ze strany Aeroflotu a i Lukoil se dobývá na český trh. Za jistých okolností by to byla přirozená záležitost – byznys je o nabídce a poptávce – ale problém je v tom, že ruská zahraniční politika využívá tyto firmy jako svůj nástroj. To je velké bezpečnostní riziko, které se ve chvíli, kdy by Aeroflot ČSA zprivatizoval, změní na přímou hrozbu. Ruské firmy jsou z valné části ovládány státními, kremelskými strukturami navázanými na prezidentskou administrativu. Je tak velmi důvodné se domnívat, že Rusové budou skrze tyto firmy posílat své zpravodajce do České republiky potažmo i do jiných evropských zemí, kde přímo neinvestují.

Málo známým faktem je, že ruská zahraniční politika je na špionáži do značné míry postavena. V USA je samozřejmě CIA vlivnou organizací, ale ten kdo utváří zahraniční politiku je především State Department *(3)* . V Rusku ministerstvo zahraničí, ať za Gromyka *(4)* nebo po rozpadu Svazu za Kozyreva *(5)* nebylo tím hlavním hráčem. Za Primakova *(6)* částečně možná ano, ale Primakov byl bývalým šéfem rozvědky a člověkem úzce spjatým s těmito strukturami. V Rusku mají zpravodajské služby mnohem větší vliv a jsou samozřejmě pod mnohem menší demokratickou kontrolou než jejich západní protějšky.

Takže ruská politika je v posledních letech agresivněji vymezená vůči Západu. Když srovnám své dvě poslední cesty do Moskvy, bylo to loni v červenci a teď jsem tam byl v lednu, tak mám dojem (už jen z návštěv knihkupectví a z několika rozhovorů), že v Rusku rapidně vzrůstají protiamerické nálady. V souvislosti s krizí se v Rusku objevují celkem populární konspirační teorie: krize je prý záměrně vyvolána Amerikou aby srazila Rusko na kolena a podobně. Krize však bude mít na Rusko tvrdý dopad spíše tím, jak je tam prováděn byznys – kdo ten byznys provádí a jakým způsobem.

Je tedy správný mediálně rozšířený názor, že po stažení na konci studené války začíná Rusko opět rozšiřovat své sféry vlivu, respektive vracet se do těch původních?

Ano, určitě. V tomto ohledu je zajímavé uvažování a rétorika ministra zahraničí Sergeje Lavrova *(7)* , který jednoznačně, a to nejen ve vztahu ke středoasijským, kavkazským a pobaltským zemím (které už jsou členy NATO, EU a dokonce i Schengenského prostoru), ale i v rétorice vůči České republice a Slovensku používá argumentaci: „hele pozor, vy jste naši.“

To stále přetrvává?

To se revitalizovalo po jelcinovském období, kdy měli Rusové dost starostí sami se sebou. Pak se Rusko postavilo jakž takž na nohy. Teď je tedy otázkou, jak ustojí finančně-ekonomickou krizi, ale toto vědomí se revitalizuje.

Rusové ještě pořád považují za reálné, že by získali zpět i dominantní vliv v České republice, že by nás vytrhli ze západního bloku?

Bezesporu část ruských elit to za reálné považuje. Já si dokonce dokážu představit, že při určitém nastaveni českých politických elit to není vyloučeno. Když sleduji, jakým způsobem s ruskou zahraniční politikou vždy konvenoval prezident Klaus, mohu jako analytik říci: Václav Klaus nikdy neudělal zásadní zahraničně-politický krok proti ruským zájmům. Vstup do EU byl, jak víme, pro Klause nutnost, pokud jde o NATO tak zásluha byla spíše někde jinde než u Klause. Nechci však v žádném případě tvrdit, že to je jenom politika Václava Klause. Celá zahraniční politika ČSSD je v poslední době velmi vstřícná vůči Rusku – například v momentě, kdy se tady jedná o radaru na zasedání ČSSD přijede ruský generál. To je skutečně fatální záležitost.
Mohu dokonce říci, že Klaus a Zeman, jakožto velcí rivalové devadesátých let, spolu měli základní zahraničně-politické otázky jakýmsi způsobem rámcově dohodnuty. Nyní tomu tak není.
I česká politika může přispět k vyšší závislosti na Rusku. Do značné míry je pro mě v tomto ohledu nečitelná i Topolánkova vláda. Na jedné straně artikuluje při prosazování radaru ruskou hrozbu, ač stejným dechem dodává, že je to opatření proti Íránu, což je protimluv. Zároveň vláda měla ve svých řadách ministra Řebíčka, jednoznačně navázaného na ruské podnikatelské kruhy. A ministr Říman v Moskvě řekl, že by mu vůbec nevadilo, kdyby ČSA byly privatizovány Aeroflotem.
To si ostatně také ještě dokážu představit, ale už je pro mě mnohem fatálnější privatizace letiště Ruzyně. Považujeme někoho za hrozbu a dáváme mu pomyslný klíč od své země? Můžeme samozřejmě letiště nahradit, máme tady Vídeň, Bratislavu… Ale stejně se jedná o vážný problém.

Posílení svého vlivu mohou Rusové dosáhnout díky svým spojencům v České republice. Navíc Rusové mohou využít celou řadu kontaktů ještě ze sovětské éry, kdy tady měli mnoho zpravodajců, doposud zde mohou mít i tzv. spící agenty. To jsou nástroje, které KGB vždy používala. Doporučuji si přečíst druhý díl Mitrochinova archivu *(8)* a dozvědět se tak, jakým způsobem KGB pracovala a nepřeceňovat tento vliv, ale v žádné případě nepodceňovat.

Zní to opravdu děsivě.

Skutečně, činnost ruských zpravodajských služeb je u nás kontinuální a právě různými privatizačními projekty může být i posilována. Podivná je role Miroslava Šloufa, lobbisty, který se otevřeně hlásí k tomu že, lobuje pro Lukoil. Celá řada indicií je skutečně celkem zřejmá, i když nemáme na stole pevné důkazy. To tady v této oblasti, jak jistě víte i z kurzu doktora Zemana, není ani možné, nejsou to volební studia, kde máme druhý den na stole fakta a data.
A učí nás také dějiny.

Je to asi půl roku, co skončila rusko-gruzínská válka. Jak s odstupem času hodnotíte její hlavní důsledky?

Byl jsem v Gruzii loni v lednu, tedy půl roku před válkou. Domnívám se, že situace v Gruzii se zásadním způsobem nezměnila. Jižní Osetie byla mimo faktickou gruzínskou kontrolu už od roku 1992.
Důležité je říci, že mediální diskurz, který ohledně této krize vládnul, nebyl vůbec šťastný. Na jihoosetinské krizi mají do značné míry vinu samozřejmě i Gruzíni. Málokdo ví, už je to ostatně nějakých sedmnáct let, že první gruzínský prezident Zviad Gamsakhurdia, jehož politický program byl výrazně nacionalistický (i když to byla v některých momentech velmi zajímavá postava i v pozitivním smyslu slova), byl nacionalista, který se hodně vymezoval hlavně vůči Osetincům a celá řada jeho vyjádření neměla ani tak xenofobní, jako spíše šovinistický charakter. A dovolil bych si říci, že v určitých momentech se dostal do takové „ráže“, že používal až rasistické argumenty.
To je i odlišnost od gruzinsko-abcházského konfliktu. Gruzíni k Abcházcům jistý respekt mají, přiznávají jim právo na život v Abcházii i na určitou míru autonomie. U Osetinců to tak není, Gruzíni je pokládají, když to zjednoduším, za přivandrovalce, kteří přišli s Tamerlánem. Na Kavkaze hrají důležitou roli historické kořeny, odvolávání se na historické události, a to velmi hluboké pro nás Středoevropany. Gruzíni tvrdí a fakticky to není chybné, že Osetinci jsou přivandrovalci na Kavkaz, kteří přišli až zhruba ve dvanáctém století. To je sice pravda, ale je prostě důležité říci, abych to zkrátil, že to, že etnický Osetin se necítí pod nadvládou gruzinského etnosu úplně komfortně, není nic, čemu bychom se měli divit. Gruzínský postoj vůči osetinskému národu je řekněme ne úplně hezký. Důležitým momentem je samozřejmě to, že Jižní Osetie je vděčným klacíkem Ruska, kterým může podněcovat nestabilitu Gruzie. Gruzínská vláda de facto Jižní Osetii neovládá, ta je závislá především na Rusku. Rusové tu invazi artikulovali jako humanitární pomoc, do značné míry jim dali Gruzíni pomyslné karty do ruky. Je dobré si zopakovat, že tzv. „šturm“ jak oni říkají, zahájila Saakašviliho vláda a Gruzíni si tam rozhodně nebrali servítky. Na druhou stranu přiznávám Gruzínům to – a mám dobré informace a i určitá spolehlivá data – že samozřejmě reagovali již na ozbrojené provokace, které byli vedeny nejen jihoosetinskými separatisty, ale pravděpodobně přímo i ruskými modrými přilbami, tzv. mírovými silami. A důležité je, že Rusku nahrál (a Rusové to dopředu artikulovali, nešlo o nic nečitelného) kosovský precedens.

Existují dva základní mezinárodní principy: princip sebeurčení národů a princip teritoriální integrity. Oba považuji za rovnocenné, s tím že princip teritoriální integrity přináší podle mne méně konfliktů. Důležité je ale říci: ok, tak se jako mezinárodní společenství shodněme, že budeme prosazovat jenom jeden z nich. Třeba princip národního sebeurčení. Pak samozřejmě samostatné Čečensko, Baskicko, Korsiku a v tom případě jsou jihoosetinské požadavky naprosto „košer“ – protože je realizována jihoosetinská státnost? – není. Potom jsou ale problematické tyto argumenty v případě Kosova, protože albánský národ realizoval svůj nárok na sebeurčení samostatnou Albánií. Požadavky karabašských Arménů ztrácí poněkud validitu, protože samostatná Arménie existuje. Je důležitý jeden metr. Je nesmyslné, když západní společenství na jedné straně naruší teritoriální integritu Srbska, přestože si o Miloševicově režimu může myslet cokoliv (Miloševic byl skutečně politik na kterého by Srbové měli raději zapomenout) a zároveň brání teritoriální integritu Gruzie – je to jako kázat vodu a pít víno. Samozřejmě představa, že mezinárodní společenství používá stejný metr je iluzí. Ale pokud prostě stejný metr nebude, tak se podobné konflikty budou objevovat. A Rusové toto dopředu říkali a získali tak pouze morální výhodu.

A ještě poslední, co bych chtěl říci. Má vyjádření vyznívají asi do značné míry protirusky. Ano, jako Čech se cítím ruskou imperiální politikou ohrožen. Ale na druhou stranu říkám: Rusko má své přirozené zájmy, stejně jako Amerika, Čína, stejně jako je má ještě stále Velká Británie, Japonsko, Německo, Francie. Rusko tedy má své přirozené zájmy a my s tím musíme počítat. Nemůžeme se nad tím pohoršovat, je to naprosto přirozené. Musíme však k tomu zaujímat nějaká stanoviska, na kterých se musíme shodnout.

I když se to špatně odhaduje, dokázal byste v tomto konkrétním konfliktu určit poměr viny jednotlivých stran? Například 40 % na straně Ruska, ze 60 % je to spíš vina gruzínské vlády či tak podobně?

To je matematika, kterou já neumím. Do značné míry je samozřejmě tento konflikt dědictvím sovětské éry, toho, jakým způsobem byly narýsovány hranice. Vina je do značné míry na straně Gruzínů, to říkám jednoznačně. Ruská vina nebude příliš větší než u Gruzínů. V tomto ohledu bych to klidně viděl „fifty – fifty“. Samozřejmě to svádí: Malá Gruzie – velké Rusko, z jiného pohledu je to však malá Osetii proti velké Gruzii. Musím říct, že Rusové nemají zájem na nějakém dlouhodobém mírovém řešení – v tom je velká ruská vina. Rusko je velký hráč, který by měl kapacity konflikt dlouhodobě vyřešit a ne zakonzervovat problém v podobě kvazistátů a podobně. Na tom ale Rusové zájem nemají. Důvody jsou geopolitické – transport kaspických surovin, nestabilní Gruzie. Ještě lepší by pro Rusy byla proruská Gruzie. Když protiruská, tak nestabilní, když stabilní, tak proruská. To je asi jejich cíl, do značné míry přirozený. Já tomu rozumím. Ovšem jako Čecha, příslušníka národa, který má historické zkušenosti s Rusy, mě to do jisté míry zneklidňuje. To určitě.

A co ostatní konflikty v kavkazské oblasti? O Náhorním Karabachu už média dlouho neinformovala, podobně není téměř slyšet o dříve často skloňovaném Čečensku.

Náhorní Karabach je velmi zakonzervovaný konflikt, který má stále potenciál znovu se rozhořet. A jsem přesvědčen o tom, že kdyby se „rozehřál“, tak by z toho byla válka velkého rozsahu. Obě strany konfliktu jsou státy s těžkou vojenskou technikou, početnými armádami, zbrojí – Ázerbájdžán díky příjmům z ropy a Arménie díky ruské podpoře a pomoci své diaspory . To riziko tu je.

Na frontové linii z roku 1994 občas probíhají přestřelky z lehkých zbraní, těžká technika nebývá do těchto incidentů zapojována. Existuje riziko (které artikuluje i dobrý znalec kavkazského regionu, senátor Mirek Štětina) velké všekavkazsko-kaspické války. Karabach má velký potenciál, především masovostí obou armád a hlubokými příkopy mezi oběma stranami. Znovu opakuji, a pro vás jako mého studenta je to banalita, Rusko etnické konflikty používá jako nástroj nestability na Kavkaze. A to proto, aby produktovody byly buď pod kontrolou Ruské federace nebo šly přímo jejím územím. Kaspická pánev sice nemá takový potenciál jak se čekalo (měl to být druhý Perský záliv), ale přesto je velmi lukrativní.

Čečensko je plně zpacifikováno bizarním kadyrovovským režimem. Mladý Ramzan Kadyrov mi připomíná občas Idiho Amina, Mobutua a občas Bokassu. Nyní mimochodem pracuji na článku, ve kterém se snažím aplikovat koncept sultanismu na politický systém v Čečensku. Čečensko je součástí Ruské federace a jeho politický systém je specifický, jiný, do značné míry nezávislý. Čečensko je nyní trochu „out“. Rizika, buňky radikálních islamistů a podobně, se nyní spíše přesunula do Ingušska, které se pod novým prezidentem, který se snad jmenuje Zjazikov, stává velmi chudým, nestabilním subjektem Ruské federace. Samozřejmě v horách na jihu Čečenska stále probíhají gerilové útoky, jen to není mediálně akcentováno.

Nyní trochu z jiného soudku: nedávno jste pokud vím krátce studijně pobýval ve švédské Uppsale. Co bylo účelem této cesty?

S kolegou Vaďurou jsme obdrželi vnitřní fakultní grant a do Uppsaly jsme vyrazili především proto, abychom se seznámili podle mého názoru s nejlepším pracovištěm zaměřeným na výzkum konfliktu v Evropě a jedním nejlepším v celosvětovém měřítku (ani ve Spojených státech amerických není mnoho kvalitnějších pracovišť než je Uppsala) a jednak abychom navštívili bohatou konfliktologickou knihovnu. Bohužel jsme nestihli žádný kurz, žádnou výuku, ale s několika zajímavými lidmi jsme se setkali. Literatury jsme proskenovali mnoho, něco takříkajíc vlastníma očima, něco přímo, něco jsme si zapsali a půjčujeme přes meziknihovní výpůjčku. Pak jsme se stavili ještě ve Stockholmu, kde jsme se setkali s jednou Češkou, pracovnicí Silk Road Studies, které jsou také do jisté míry navázány na uppsalskou univerzitu, především osobou Svanta Cornella, známého, jinak poměrně mladého konfliktologa. Byla to týdenní cesta, která naše očekávání splnila – nepředčila, ale prostě splnila to, co jsme čekali. Bohužel co vím od kolegyně Stojarové, Uppsala není nakloněna spolupráci v rámci Erasmu. Což je škoda.

A špatná zpráva pro studenty.

Kolegyně Stojarová je oslovila, ale Uppsala o nás prostě nemá zájem. Bohužel. Ale na druhou stranu jim rozumím, univerzit, které s nimi chtějí spolupracovat, je celá řada. Doufám, že třeba za pět let až já a kolega Vaďura získáme v konfliktologickém světě trochu větší jméno, tak je třeba přesvědčíme. Ale momentálně škoda. Je však zajímavé zajet třeba do Osla či do Kodaně, kde sídlí náš legendární Buzan, Weaver a de Wilde *(9)* (pousmání).

Působíte také jako pozorovatel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě…

Nijak zvlášť zkušený, ale ano, už jsem na několika volbách byl.

Jaký máte názor na význam a efektivitu této činnosti?

Nechci to tady nijak zvlášť rozebírat. Řeknu to velice diplomaticky: nyní jsem velmi skeptický k roli OBSE. OBSE má pozitivní roli v tom, že dokáže utvořit určitou platformu, kde se debatují například i věci související s conflict resolution ohledně Náhorního Karabachu. Ale málokdy je schopna dovést věci do hmatatelného konce. Hlavně celá řada závěrů OBSE ohledně voleb je často alibistická a trochu poplatná aktuální politice západních lídrů. Jsem vůči tomu skeptický, v žádném případě si nemyslím, že je to úplně bezvýznamné – ale prostě jsem k tomu skeptický.

Před čtyřmi lety jste stál u zrodu bezpečnostních a strategických studií (BSS) na Masarykově univerzitě. Jak vzpomínáte na začátky?

My jsme stále v začátcích (pousmání). To vás musím upozornit.

Jednak bych chtěl říci, že Mirek Mareš se nesmazatelně zapsal do dějin české politické vědy tím, že tento obor prosadil. To je prostě zásluha, která už mu nebude odpárána a ve svém relativně mladém věku tímto splnil velký úkol. Je dobré si uvědomit i pro vaši generaci (Vy jste přímo z prvního ročníku), že jsme stále v začátcích. Mohu říct, že když jsem nastupoval na politologii v roce 1998, tak politologie už nějakých šest let existovala. A přesto současní studenti se učí ne jinou politologii, ale úplně jinak poskládanou politologii než jsem se učil já. A já jsem se učil jinak strukturovanou politologii než mí starší kolegové např. Markéta Pitrová, Pavel Pšeja atd. Měl jsem třeba mezinárodní vztahy, což je dneska plnohodnotný obor se svým doktorským studiem jako jednosemestrální kurz!

Takže my jsme stále v začátcích, z čehož samozřejmě vyplývá celá řada porodních bolestí. Je nutné na BSS rozšířit knihovnu, vytvořit více českojazyčných textů, především pro bakalářské studium – u magisterských studentů už by angličtina v pasivní formě měla být na úrovni. Sám nejsem žádný zvlášť dobrý angličtinář, ale číst anglicky by rozhodně měl umět každý.
Takže jsme stále v začátcích a na ta bukolická léta tudíž vzpomínat nemůžu, protože stále trvají. (pousmání)

Co říkáte na zvyšování počtu přijímaných studentů?

Ten nárůst je vcelku velký. Do značné míry mohu říct, že mě to těší, je vidět že o obor je prostě zájem. Pokud vím, tak už se blížíme zájmu o obor Sociální politika a sociální práce. Takže už brzy nebudeme malým oborem. I z jiných hledisek je to dobrá zpráva. Vysoké školství je financováno tak, že se dostávají peníze na studenta. V tomto ohledu je tedy zvyšování počtu přijímaných žádoucí. Jako pro vyučujícího je to samozřejmě náročnější v tom, že ještě nemáme vybudované zázemí doktorských studentů – z hlediska opravování seminárních prací a podobně. Ale třeba počet studentů na učitele na některých jiných oborech je o dost vyšší.

Myslím si, že se to rapidně zlepší tehdy, až budu mít k dispozici třeba nějakého svého doktoranda či dva, kteří mi pomohou s kurzy a zůstane na mě skutečně jen pedagogická činnost. V tom případě to potom bude velmi komfortní. A ta doba už nazrává, poněvadž vy už budete končit magisterská studia. Řada z vás na doktorát půjde, takže situace bude mnohem lepší.

Bylo by dále samozřejmě žádoucí, kdyby BSS získalo nějaké pořádné granty, což by obor určitým způsobem upevnilo a posílilo.

Bude uplatnění pro tak velké množství přijímaných studentů?

Do jisté míry chápu obavy, které jsem slyšel i od některých rodičů svých studentů.
Myslím ale, že s BSS uplatnění bude. Minimálně ještě v horizontu několika let. To jednoznačně. Budou se, i generačně, obměňovat zpravodajské služby, policie, armáda. Máte tu dále celou řadu státních úřadů. Určitě si dokážu představit uplatnění v soukromé sféře, například jako bezpečnostní poradce v různých firmách. Když budete expert na bezpečnostní studia a budete znát ještě nějaký region, třeba postsovětský, můžete pracovat pro firmy, které mají v těchto oblastech strategické investice. V médiích bezesporu také.

O uplatnění studentů BSS, tedy pokud budou studovat kvalitně a zodpovědně (pousmání), se nebojím, minimálně ve střednědobém horizontu. Pak, až se pracovní trh nasytí, nevím. Nejsem znalec pracovního trhu, nejsem ekonom, nejsem sociolog. Ale nebojím se. Co mám zkušenosti třeba s dřívějšími spolužáky, kteří se zaměřovali ještě v rámci politologie na bezpečnostní témata, tak celá řada z nich pracuje na tom, co je bavilo, na co se studijně specializovali. Jsou na ministerstvu vnitra, na policejním prezidiu, v armádě a vím i o lidech, kteří pracují ve zpravodajských službách.

To je dobrá zpráva pro studenty.

To určitě. Jinak je samozřejmě důležité být expertem. Kdo chce vystudovat jen tak, aby měl lidově řečeno papír, má jiné školy než je Fakulta sociálních studií. FSS není a neměla by být škola, která umožní snadné získání diplomu.

Jako student BSS mám občas pocit, že témata vyučovaných kurzů se překrývají s podobnými předměty na politologii, případně i s předměty katedry mezinárodních vztahů…

Složitá otázka. Slýchám to také, nejste zdaleka první, kdo mi to říká. Já jednak tento dotaz přeci jen přesměruji ze své pozice na docenta Mareše, docenta Balíka a doktora Suchého. Necítím se kompetentní vynášet nějaké větší soudy a nemám ani rozhodovací pravomoce. Co bych studentům odpověděl já za sebe? Aby si uvědomili, že tyto disciplíny jsou úzce provázány, jsou to politologické obory a celá řada věcí se logicky doplňuje. Pak je důležité, co je akcentováno – která metodologická východiska. Mnoha předmětům byste mohl vyčítat že jsou historické. Já sám často používám historickou metodu a někdo by mě mohl napadat – vždyť je to jakoby historie! Samozřejmě. Sociální vědy prostě nelze striktně oddělit jako chemii či fyziku. A můžou se hádat biochemici – je to biologie nebo chemie? Rozumíte mi? Ale plně tyto studentské výtky chápu. Já osobně, sám za sebe, jsem propagátorem toho, aby obory úžeji spolupracovaly, aby bylo například možno oponování a snad i vedení prací napříč katedrami. Na druhé straně přesouvám to na „Balíky“, „Mareše“ a „Suché“ a hlavně rozumím i jim a jejich omezením. Jsme jiné katedry, jiným způsobem k nám vedou penězovody.

Osobně jsem tedy zastáncem celkem úzkého propojování. S kolegou Muellerem jsme prosadili společný kurz. Když kolega Mueller odešel do Prahy, výuku převzala Petra Kuchyňková. Mám teď, zatím v hlavě, určitý plán se Srdjanem Prtinou, velmi nadějným doktorandem z mezinárodních vztahů. Já osobně se tomu vůbec nebráním, ale nejsem kompetentní se autoritativně vyjádřit. Ale plně těm studentským náhledům rozumím a chápu i argumenty a postoje vedení kateder. Tady se ale, pokud chcete nějaké řešení, musíte ptát skutečně šéfů.

Jste předsedou nedávno vzniklého Centra pro bezpečnostní a strategická studia. Můžete nám přiblížit toto sdružení?

Centrum pro bezpečnostní a strategická studia úplně původně vzniklo jako občanské sdružení, které sídlí v malé vesničce, v mém trvalém bydlišti. Moje vyděšená maminka často v době, kdy jsme se registrovali říkala: „Přišlo zase něco z ministerstva vnitra“ (smích). Bylo založeno původně hlavně proto, aby vydávalo časopis Rexter – již plně etablovaný recenzovaný odborný časopis zabývající se otázkami radikalismu, extremismu, terorismu. Ale nakonec jsme si s několika lidmi – Mirkem Marešem, Pepou Smolíkem a Petrem Kupkou, magisterským studentem – řekli, že když taková platforma vznikla, je škoda ji více nevyužít. Máme tak i jiné ambice než je vydávání Rexteru. Částečně jsme již tyto ambice naplnili tím, že pořádáme poměrně populární bezpečnostní středy (na podzim to byly čtvrtky): různé besedy, přednášky či promítání filmů. Měli jsme velmi zajímavé hosty, například historika kriminalistiky majora Jedličku, Jirku Knitla, humanitárního pracovníka v Afghánistánu, Ivo Zelinku, příslušníka Armády České republiky, který sloužil v Afghánistánu… Dnes by měl přijet Janek Kroupa, byla tu také Jana Lorenzová, známá kontroverzní novinářka. Nyní se na 9. dubna chystá velká konference „Bezpečnostní hrozby a rizika 21. století“, která je pořádána CBSS. Tímto můžeme všechny pozvat…

Je důležité říci, že toto občanské sdružení je úzce personálně propojeno s oddělením BSS. Občanské sdružení bylo vytvořeno hlavně proto, abychom měli ještě jiné možnosti, jakým způsobem prosazovat a popularizovat tento vědní obor. Aby se naše činnost utěšeně rozrůstala, potřebujeme nyní ještě nějakou stálejší finanční podporu.

Musím velmi ocenit, že se na to také „nabalila“ velmi činorodá aktivita studentská, přímo z lůna studentů. Ostatně rozhovor, který tady teď se mnou děláte Vy velmi oceňuji a vím, že to velmi oceňují i moji kolegové. My to opravdu vnímáme a podporujeme, čehož důkazem je to, že tady s vámi sedím, kolega Smolík vám nedávno napsal komentář, podobně i Marek Čejka. Ve svém nabitém programu si prostě čas najdeme. Jsem rád, že sekuritaci.cz je aktivita, která se jakoby znovu obrodila a že se kvalitativně posunula ještě mnohem výš a je to dobře. A dobře, že si to udělali studenti sami. V českém prostředí je přeci jenom studentská obec v mnohém pasivní oproti západním studentům. Sekuritaci.cz jsou důkazem, že tomu tak nemusí být a já jsem za to velice rád.

Rozhodně si vážíme vašeho ocenění. Nakonec pro vás máme několik spíše vtipných otázek na odlehčení…

Víno nebo pivo?

Červené víno a plzeňské pivo.

Obama nebo Mugabe?
(smích) Samozřejmě spíše Obama.

Dunaj nebo Volha?
(váhání) (smích) Dunaj.

Muhammad Ali nebo Mike Tyson?
(překvapení) Spíše Tyson, z boxerského hlediska mi byl blíže Tyson.

Ježíš nebo Buddha?
Ježíš. Ježíš Kristus na vždy.

Děkuji vám za rozhovor.

Nemáte zač.

**Poznámky**

1. Velmi obecně se dá soft power definovat jako prosazování moci nevojenskými prostředky a spíše než hrozbami pomocí atraktivity a kooperace. K bližšímu seznámení doporučujeme knihy a články tvůrce tohoto konceptu, Josepha S. Nye.

2. Gerhard Schoeder téměř ihned po skončení ve funkci spolkového kancléře přijal lukrativní pracovní místo ve společnosti NEGPC od ruského monopolního vývozce plynu společnosti Gazprom.

3. Název amerického ministerstva zahraničí.

4. Sovětský ministr zahraničí v letech 1957 – 1985.

5. Ruský ministr zahraničí v letech 1991 – 1996.

6. Ruský ministr zahraničí v letech 1996 – 1998.

7. Ministrem je od roku 2004.

8. Jedná se o knihu britského historika Christophera Andrewa „Operace KGB a studená válka (Mitrochinův archiv II)“, která na základě autentických materiálů od přeběhlého agenta Vasilije Mitrochina pojednává o pronikání KGB do západní společnosti, politických struktur apod.

9. Pověstná trojice autorů základní učebnice brněnských studentů BSS – knihy s názvem „Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu“.

One comment

  1. Jen trocha neškodné korektury k neškodným nepřesnostem..Jaap de Wilde tuším od r. 2007 působí na University of Gröningen, Barry Buzan pak v London School of Economics, v Kodani je snad již jen čestným profesorem.. No a troufám si tvrdit, že doktor Šmíd neměl na mysli Johna Muellera, známého politologa zabývajícího se ústupem major wars, či snad neméně slavného konfliktologa Bjørna Møllera, ale pravděpodobně spíše Davida Müllera, akademika, přinejmenším stejně nadaného samozřejmě. PZ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *