Rozhovor s vězněm komunistického režimu: Stanislav Stránský

Štítky:

Ačkoli hlavním tématem našeho portálu je především soudobá bezpečnost, není možné opomíjet historii. A především komunistické období dalo ostatně základ pro mnoho dnešních problémů na poli bezpečnosti. Následující rozhovor chce připomenout onu dobu očima Stanislava Stránského, jednoho z bývalých politických vězňů. Jeho pro někoho možná i kontroverní názory nemusí nutně odpovídat názorům a stanoviskům redakce, nicméně určitě stojí za přečtení a zamyšlení.

Političtí vězni byli a jsou u nás i ve světě trestáni především za svou politickou aktivitu. Často jsou však formálně odsouzeni i na základě zfalšovaných důkazů či vynucených přiznání za smyšlené zločiny nepolitického charakteru. Komunistické či nacistické režimy často trestaly i celé rodiny například vystěhováním nebo ztrátou zaměstnání. V dnešní době se největší kritika v souvislosti s politickými vězni snáší na země, jako jsou Bělorusko, Čína, Kuba či Severní Korea, lidé jsou však za své politické názory nebo činnost stíháni či vězněni i v demokratických státech.

V komunistickém Československu bylo více než čtvrt milionu politických vězňů. Většina z nich byla odsouzena na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky. O tom, z jakých důvodů režim politické vězně zatýkal, jaké v jeho vězeňských táborech panovaly podmínky, ale také o mnoha dalších otázkách týkajících se československé komunistické minulosti a aktuálních problémů spjatých s tehdejším režimem jsem diskutoval s bývalým vězněm komunistického režimu a současným předsedou Svazu bývalých komunistických vězňů panem Stanislavem Stránským.

Panu Stránskému bych touto cestou ještě jednou rád poděkoval za to, že si na mě udělal ve svém nabytém programu čas, pozval mě do pražské kavárny Imperial na pivo a ochotně odpověděl na mé otázky.

Před 25. únorem 1948, kdy se komunisté definitivně dostali k moci, jste působil v československé armádě. V roce 1946 jste z ní však odešel. Jaký byl důvod vašeho odchodu?

Já jsem odešel z armády, protože jsem musel. V roce 1946 tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda nařídil, že armáda musí být politická, a hlavní důraz kladl na komunistickou stranu. Já jsem byl v té doby rotným a měl jsem přihlášku do akademie. Když tenkrát přišel na pluk generální štáb a jeho major přečetl tyhle podmínky, vystoupil jsem, vzal jsem si slovo a prohlásil jsem, co je to za armádu, kterou povede politická strana a zvlášť komunistická, a řekl jsem, že s tím nesouhlasím. No a samo sebou bylo zle. Druhý den jsem byl pozván k praporu na pluk a plukovník řekl, že mě potrestá buď vojenským soudem, nebo okamžitě odejdu do civilu. A tak mě z armády vyhodili.

Co jste dělal v době po vašem propuštění?

Pár dní jsem byl bez zaměstnání a pak se mi podařilo prostřednictvím známých najít místo na ministerstvu zdravotnictví jako řidič. Jezdil jsem po republice se skupinou zdravotníků, kteří v té době prováděli očkování proti dětské úmrtnosti. To ale během roku skončilo, a tak jsem nastoupil na UNESCO, kde se tehdy očkovalo v rámci boje proti tuberkulóze. Tohle očkování organizoval dánský Mezinárodní červený kříž ve spolupráci s Nory, Švédy a naším zdravotnickým personálem a naše akce byla jeho součástí. To už se pomalu schylovalo k únoru 1948.

Jak jste tehdy únor 1948 vnímal?

Ten den jsem šel ráno do práce a ulice už byly plné ozbrojených milicí. My jsme v té době dělali v Brně a tajemník brněnské komunistické strany Schlink si nás asi za týden pozval a zahraničním lékařům dal čtrnáct dní na odchod z republiky, protože prohlásil, že očkujeme proti komunismu. Prostě normální blbec. Tak jsme museli Dány a Švédy odvést na letiště do Bratislavy a do Prahy a naše akce pokračovala bez zahraničních lékařů a zdravotnického personálu. Když jsem se pak vrátil do Prahy, tak mi na vrátnici řekli, že mám venku nějakou návštěvu. Šel jsem se podívat, tam stáli nějací dva fešáci a jeden z nich mi řekl, že jsou ze Státní bezpečnosti a že nemám klást žádný odpor a musím jít s nimi. To už byl březen 1948. Pak jsem byl zatčen.

Jaký byl důvod vašeho zatčení?

O to se postarali komunisti na ministerstvu. Odvezli mě do krakovské káznice, vydali na mě zatykač a poslali mě pryč. Tohle všechno proběhlo bez soudu. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, tak jsem šel na ministerstvo a zeptal jsem se šéfa dopravy pana Bálka, jestli by mě nevzal zpátky. On mi řekl, ať držím hubu a nikomu nic neříkám, že mě odvedli jako na dovolenou. Předal mě do skupiny organizace UNESCO a musel jsem pryč z Prahy. Poslali mě do západních Čech a přesunuli jsme se do Tachova, kde měla naše organizace působit v očkování dětí a školní mládeže. Přijeli jsme do první vesnice, kde se udělala ordinace, pak jsme měli jet na další a já jsem měl mezitím domluvenou schůzku s kluky z Dánska. Zastavil jsem na česko-německých hranicích a řekl jsem, že na poli jsou nějací lidé a že se jich jdeme zeptat, proč nepřišli na očkování. Přišli jsme tam a oni mi řekli, že jsme na německém území a předali nás zahraniční policii, která nás druhý den předala Američanům. Ti nás zavezli do Weidenu, kde nám udělali screening pro vyšetřování a rozdělili nás do dvou skupin. Ty, co utekli jenom proto, že se jim něco nelíbilo, poslali do Norimberku, a nás, kteří jsme utekli z politických důvodů, poslali do Mezinárodní uprchlické organizace. Tam jsem se seznámil s určitými lidmi a jeden z nich byl velitelem policie a zeptal se mě, jestli bych u nich taky nechtěl sloužit. Já jsem odpověděl, že rád, protože jsem sem nepřišel jako uprchlík, který bude akorát sedět na zadku. Chvíli jsem sloužil u policie a jednoho dne jsem dostal úkol a musel jsem odejít zpátky do Československa s nějakou zprávou v zapečetěné obálce. Přišel jsem na naše území s jedním klukem z Plzně, který už v té době utekl z Jáchymova, a ten mi řekl, že do Plzně nesmí a že ho musím vzít s sebou. Vzpomněl jsem si, že mám rodiče v Mariánských lázních a šel jsem za nimi. Tam už nás zatkli doopravdy. To bylo 5. dubna 1950. Odvedli nás do Plzně na Státní bezpečnost a tam se z nás snažili vyprášit všechno, co potřebovali. A když jsi neodpovídal na to, co chtěli, tak ti pomohli. Chtěli ode mě slyšet, s kým jsem se stýkal, proč jsem se s nimi stýkal, kam jsem chodil, s kým jsem tam chodil, co jsem kde vyprávěl, co jsem komu dal, kolik máme zbraní, kolik máme střeliva, kolik máme peněz a tak dále. Když mě zatkli, mysleli si, že mám doma arsenál zbraní a bůh ví kolik tun střeliva. Když pak Státní bezpečnost udělala prohlídku u nás v bytě, všechny věci, co tam po mě zbyly, vzali, vyprázdnili, ale nic nenašli. Nakonec jsem byl obviněn ze špionáže a vlastizrady.

 

Ve kterém vězení jste v následujících letech pobýval?

Po vyšetřování na Státní bezpečnosti nás odvedli k soudnímu oddělení v Praze na Pankráci. Tam už to nebylo takové jako v Plzni, kde se člověk musel neustále obávat, že dostane nějakou nakládačku. Tenkrát mě bachař Kocourek přivítal tím, že mi dal hned pěstí do obličeje, a řekl, že takhle vítá každého lumpa. Na cele pro jednoho nás bylo třeba osm nebo deset, takže jsme museli spát ve stoje nebo na zemi na etapy. Na Pankráci jsme jen čekali na verdikt soudu, a když byly nějaké nedostatky při vyšetřování, tak si nás pozvali na doplnění. Můj komplic nakonec dostal doživotí a já čtrnáct let. Pak jsme se rozdělili, já jsem svůj trest vykonával v Jáchymově a můj kolega v Leopoldovu.

Jaké panovaly podmínky v Jáchymově?

Po tom, co jsme prodělali na Státní bezpečnosti, jsme si zezačátku připadali, jako když jedeme na dovolenou. Ale to se ti jenom zdálo. Když jsme nastoupili, byli jsme rozděleni podle výšky trestů do určitých táborů. Jelikož tábor s největšími tresty byla Rovnost, šel jsem tam. Byl jsem přidělen na pokoj, kde bylo šest pilotů RAF. Všichni jsme byli hladoví. Oni už měli chleba a umělé tuky, protože dělali na šachtě, a my jsme měli jen marmeládu. Nejstarší pilot František Altman nám říkal, abychom to nesežrali všechno najednou. My jsme ho ale neposlechli, a tak nás každou noc čekala úplavice. Pak jsme byli přiděleni na práci do šachet. Jestli byl někdo profesor, dělník, pilot nebo lékař, na to se nás neptali. Nahnali nás do šachty, kam přišel předák a poslal nás rubat skálu. Ukázali nám, jak se to dělá, pak přišli civilové, a to, co staří muklové navrtali a pyrotechnici odstřelili, jsme museli odklidit. Měli jsme danou normu, a když jsme ji nesplnili, tak jsme nedostali najíst, to bylo jednoduché. Materiál byl hrozně těžký a všechno jsme dělali ručně. Když jsme ve dvou udělali čtyři vozíky, mysleli jsme si, že jsme frajeři, ale přitom jsme splnili třeba jen dvacet procent a podle toho jsme dostali jídlo. Dostávali jsme dvacet deka chleba na den, ty jsme hned snědli a do večera jsme neměli co jíst.

V Jáchymově jste pobýval až do vyhlášení amnestie prezidentem Novotným v roce 1960?

Předtím jsem prošel ještě několika lágry a v každém z nich byla jiná atmosféra, to záleželo na jejich náčelnících. To byli všechno šmejdi a krvežízniví chlapi. To se dneska nechce ani poslouchat, natož potom vyprávět.

Co jste dělal po vašem omilostnění?

My jsme sice dostali amnestii, ale třeba já jsem byl ještě na deset let zbaven občanských práv a svobod. Nikde jsem se nesměl pro nic hlásit. StB nás poslala na místo, kde jsme se museli přihlásit a druhý den začít pracovat. Kluky od písmene A dál poslali do cihelen, do kamenolomů a na silnice, a mě, jelikož jsem až od písmene S, poslali s Jirkou Kubelíkem, tajemníkem sociálně demokratické strany, pracovat do Průmstavu. To byl tehdy znárodněný stavební podnik a jeho bývalá majitelka tam pracovala ve skladu. Ředitel, přestože byl komunista, se k nám choval alespoň takovým způsobem, že jsme si mohli vybudovat určité postavení. S žádným komunistou jsme se nebavili a práci, kterou jsme dostali, jsme každý den splnili, až do té doby, než Jirka Kubelík dostal infarkt. Když pak po jeho návratu z nemocnice shořel výškový jeřáb a oni potřebovali založit třetí patro stavby panely, přišel jeden člověk ze stavitelství za námi a ptal se, jestli neznáme někoho, kdo by dokázal jeřáb opravit. Jirka Kubelík ukázal na mě, a tak mě vzali, abych se podíval, proč jeřáb nejezdí. Zvedl jsem kryty motoru a viděl jsem, že péra na něm byly už tak zničené, že to nemohlo fungovat. Tak jsem si na ten motor sednul a tlačil jsem na uhlíky, jeřábník dodělal tu práci a ze mě byla hvězda. Asi za týden přijel ředitel poděkovat mi, řekl, že je mě u kopáčů škoda, a zeptal se, jestli bych nechtěl jít pracovat do dílen. Tak jsem šel do dílen do Malšic, kde jsem dělal asi měsíc s jedním klukem, hrozným bolševickým hajzlem. Šel jsem tedy za vedoucím dílny a řekl jsem mu, ať mě odsud pošle pryč. Vedle byla doprava, kde seděl bývalý velkopodnikatel na pile pan Pilsner, a ten vedoucímu řekl, ať mě pošle k němu na autojeřáb. Tak jsem si udělal papíry a dělal jsem jeřábníka.

Jak dlouho jste pak ještě ve stavebnictví pracoval?

Až do důchodu.

Na jaře 1968 jste se podílel na založení klubu K-231…

V té době už jsem nebyl u Průmstavu, ale u Lodních staveb, měl jsem kýbl s vápnem a v noci jsem na ulicích po zdech psal nápisy Havel na hrad. Začali jsme zakládat K-231, já jsem konkrétně jezdil po venkově. Tehdy jsme dali do novin malou zprávu o jednom řádku, že pražští muklové se sejdou v neděli na Žofíně, ale místo pražských muklů se sjeli muklové z celé republiky, takže se na Žofín ani nevešli. A takhle to všechno začalo. Existovali jsme ale jen chvíli, protože naši osvoboditelé v srpnu zlikvidovali i nás. Někteří kluci, kterým se podařilo zdrhnout, vzali nějaké věci s sebou a odjeli do zahraničí. Mám dojem, že u nás se bolševikům do ruky moc našich papírů nedostalo. Až do roku 1989 tady byli komunisté, poté se utvořila demokracie a my jsme založili Konfederaci politických vězňů. Tam jsme byli ale jen tři roky. Já jsem byl předsedou pro celé Čechy a pro Prahu a tehdy byla situace taková, že jen v Praze bylo přes pět a půl tisíce muklů, a tak jsme se mezi sebou dohodli, že si uděláme ve svých řadách čistky. V té době už byla protikomunistická nálada úplně otevřená a proti komunistům vystupovali na různých mýtinkách i komunisti. Nechal jsem postavit branně-bezpečnostní komisi, určil jsem tři lidi a řekl jsem jim, ať si sednou, vezmou list po listě a hledají, kdo je agentem a spolupracovníkem StB nebo komunistou. Jen v Praze jsme mezi mukly měli sto dvacet jedna agentů StB. Šel jsem za tehdejším předsedou Rudolfem Pernickým a řekl jsem mu, že v ústředním výboru KPV vedle něj sedí devět významných agentů, a ať zařídí, aby odešli. A víš, co udělal? Nechal je tam a na mě podal trestní oznámení.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že v řadách Konfederace politických vězňů jsou bývalí agenti Státní bezpečnosti?

V devadesátém prvním roce.

Pojďme se ještě vrátit do roku 1968. Jednou jsem se bavil s pamětnicí srpnových událostí tohoto roku a ona si přesně pamatovala, co 21. srpna dělala. Vy si také pamatujete, co jste ten den dělal?

Ten den jsem byl na Václaváku, organizovali jsme obrovský majáles a zvonili jsme klíči. Já jsem byl jedním z těch, kteří měli na tom stotisícovém fóru projev. Tam jsem řekl o Petru Uhlovi, že je to lump, a on mě za to zažaloval. A měl pravdu. Pět let jsme se kvůli tomu soudili. On řekl, že nikdy nebyl v komunistické straně a že je trockista. Já jsem tehdy nevěděl přesný termín trockismu a soudce, který nás soudil, to taky nevěděl. Současný předseda ústavního soudu Pavel Rychetský, který tehdy dělal Uhlovi obhájce, to taky nevěděl a prohlásil, že trockismus není komunismus, ale že je založen na stejné ideologii. Nakonec Petr Uhl vstal a řekl, že by byl rád, kdybychom vzájemný spor ukončili, a zeptal se mě, jestli mu podám ruku. Tak jsme si podali ruku a tím okamžikem bylo všechno anulováno. Potom mě ale volala paní Uhlová a říkala, že bych se měl jejímu manželovi omluvit. Já jsem jí řekl, že nemám proč. Když byl potom první sjezd Charty, dostal jsem čestné místo v první řadě a vedle mě seděl i Petr Uhl. Přišel a celou dobu dělal, že mě nevidí.

Jaký je váš vztah k Petru Uhlovi dnes?

Nestýkáme se, ale nejsme nepřátelé, Když se potkáme, pozdravíme se a jdeme dál. Kdyby to byl nějaký hajzl, tak bych mu ruku nikdy nepodal.

Zmínil jste se o Chartě 77. Jak jste se tehdy dozvěděl o její činnosti?

U Lodních staveb byli nějací kluci, kteří místní Chartu vedli a tiskli pro ně noviny. Jednoho dne za mnou přišel generál Hohl, který byl tehdy plukovníkem, a zeptal se mě, jestli bych jim nechtěl s tisknutím novin pomoc. Předal mi tiskárnu, a tak jsem pro Chartu 77 tiskl noviny.

Jak se na činnost Charty 77 díváte dnes?

Mě osobně Charta 77 zklamala. Jelikož jsem se po listopadu 1989 zajímal o záležitosti tajných služeb, zjistil jsem, co je to za lidi, kteří Chartu postavili a vedli. A to jsem se tam seznámil s pár prima lidmi. Byl tam Honza Ruml, jeho tehdejší náměstek na ministerstvu vnitra Miloš Zeman a další lidé, se kterými jsem se dlouho stýkal. S Honzou Rumlem jsme se rozešli kvůli tomu, že kryl estébáky. Vjeli jsme si do vlasů a od té doby nejsme kamarádi. Z našich lidí, kteří se do Charty dostali, se stali šmejdi. V první federální vládě bylo pět muklů a z toho čtyři byli agenti. To mě zradilo. Když jsem si pak pozval Václava Havla, abychom mu předali legitimaci KPV, zeptal jsem se ho, jak je možné, že jako prezident nemá mezi svými poradci ani jednoho mukla. On mi odpověděl, že neví, co by tam muklové dělali, že by akorát odepisovali na sprosté dopisy plukovníkovi Čeřovskému, který tenkrát seděl v první řadě a všechno viděl a slyšel. Čeřovský byl s Havlem v cele na Borech a řekl mi, kdo je Havel. Tehdy jsem si o Havlovi udělal obrázek, který mám jen pro sebe a nikomu ho neřeknu. Čeřovský byl před rokem 1968 zatčen jako plukovník a je plukovníkem pořád. Nedali mu vůbec nic. Takže takové je pozadí. A to se mi nelíbí. Tohle se odráží až do dnešní situace, kdy vidíš kal, jak ze dna pomalu stoupá nahoru a usazuje se jako ty kraviny na rybníku. Ti, kteří chtějí přijít do vlády nebo do parlamentu s dobrým úmyslem, ani nemusejí nikam chodit. Za rok je po nich. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

A co 17. listopad 1989? Byl jste zase na Václaváku zvonit klíči?

To víš, že jsem tam zvonil, byl jsem až u balkónu. To ani jinak nešlo. Ale od té doby se stalo hrozně moc. Moc dobra i moc zla. Především jsme udělali spoustu práce. Když jsme se jako političtí muklové zorganizovali v KPV, v celé republice nás bylo obrovské množství. Přihlášky k nám chodily lavinově. Přicházeli lidé, o kterých jsme nevěděli, kdo a odkud jsou, a všechny jsme museli prověřovat. Tím jsme si udělali spoustu nepřátel. Než se dalo všechno dohromady, trvalo to tak dva, tři roky. Žádali jsme, aby to samé udělali i v Brně, ale od nich jsme nedostali ani jednu hlášku. Já jsem tehdy nebyl organizátor žádných velkých spolků a všechno jsem se musel učit. Museli jsme v organizaci založit nějaký systém a určit, co je politika, co je úmysl trestného činu, co není úmysl trestného činu a tak dále. Nikdo z politiků nám s tím nepomáhal, protože k nim jsme neměli důvěru. Tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová a další byli orazítkováni srpem a kladivem na čele. Takovýhle tam byli lidé.

Myslíte si, že listopad 1989 přinesl nějaké změny v našem společenském myšlení?

Ten den měl obrovský význam. 17. listopad byla změna v celém národě. Ten se sice rozpoltil, protože tady bylo devadesát osm procent lidí, kteří byli členy komunistické strany. To jsem vytknul i Havlovi, zeptal jsem se ho, proč nezrušil komunistickou stranu, a on mi odpověděl, že nemohl zrušit komunistickou stranu, když devadesát osm procent národa byli komunisté, a že by musel zrušit celý národ. Když postavili první vládu, jejími největšími oporami byli komunisti. Ať už to byli Dubček, Čalfa, Dlouhý nebo další. Uhdemu jsem to řekl do očí. Dřív psal ódy na Gottwalda a dneska je najednou obrovský demokrat. Ale jinak byl 17. listopad vzpruhou pro národ. A nejenom pro náš. To byla vzpruha pro celý protikomunistický odboj v Evropě. Politický vliv a význam to má ohromný, protože jsme si dokázali něco vytvořit, aniž bychom ztratili větší počet lidí. Těch pár, kteří to odnesli v listopadu nebo při příchodu vojsk, není nic proti ostatním národům, které proti komunismu bojovali. My jsme sice měli dvě stě čtyřicet tři popravených, ale vždy podle nějakého zákona. Na druhou stranu je pravda, že žádná poprava není lidská, a co se týká popravy Milady Horákové a jejích společníků, ti byli prachsprostým způsobem udušeni a podle žádných předpisů popraveni nebyli.

Zmínil jste se, že Václav Havel po listopadu 1989 odmítl zakázat komunistickou stranu. V současné době se stále diskutuje o tom, jestli by tato strana měla být zakázána nebo ne. Myslíte si, že by komunistická strana měla být zakázána?

Já mám k těm soudruhům takovou lásku, že bych je zakázal za hodinu. Ale opravdu zakázal. Tak, jak to udělali v Německu s nacisty, kde tehdejší kancléř Konrad Adenauer vystoupil a řekl, že už nikdy žádná nacistická strana nebude. Jenže tady u nás už je pozdě. Když jsme jim dali příležitost, že mohou být zastoupeni v parlamentu, a současná politická situace vypadá tak, že se komunisti dostanou na druhé, třetí místo, tak budou mít ve vládě své zastoupení.

Zmínil jste se také o Miladě Horákové. V prosinci minulého roku udělil prezident Václav Klaus amnestii Ludmile Brožové-Polednové s přihlédnutím k jejímu věku a k tomu, že si již část trestu odpykala. Souhlasíte s jeho rozhodnutím?

Brožová si žádný trest neodpykala. Ona byla ve věznici ve Světlé, kterou já znám velmi dobře, protože jsem donedávna držel nad věznicemi patronát. Znám obě ředitelky, které tam byly a byl jsem se tam podívat i osobně. To není žádná věznice, ale sanatorium pro ženy s dětmi, které se dopustily trestného činu. Tu Polednovou bych dal nejradši zavřít na Špilberk.

Letos v srpnu zemřel Ctirad Mašín. Jeho úmrtí znovu vyvolalo diskuzi o třetím odboji a jeho legitimitě. Souhlasíte s ozbrojeným odporem, který skupina bratří Mašínů v padesátých letech proti komunistickému režimu vedla?

Já jsem voják a musím říct, že to, co oni dokázali, by moc dalších vojáků nedokázalo. Oni měli dvě, tři pistole. Ale kdo vyvolal ten konvoj třídního boje? Ti, kteří byli v té době ozbrojeni, tedy komunisté, esenbáci a lidové milice. Jak je možné, že byla civilní složka ozbrojena? Před skupinou bratří Mašínů já smekám. Jediné, co jsem vytýkal jednomu z členů skupiny Milanu Paumerovi, bylo to, že se nechal stáhnout do KPV.

Na Konfederaci politických vězňů narážíte poměrně často. Jaký k ní máte vztah?

My jsme samostatná organizace se svými předpisy a stanovami a s nimi nemáme co dělat. Kluci od nich za mnou normálně chodí, protože nebýt současné předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové, k žádnému rozdělení by nedošlo. My jsme založili druhou organizaci, měli jsme ohromný stav lidí, kteří se k nám hlásili, a ona tehdy vydala takový podvodnický trik, že všichni političtí vězni, kteří nejsou členy KPV, nedostanou odškodnění, přestože to bylo určeno podle zákona sto devatenáct, a ne podle KPV. A ti poseroutkové, kteří u nás byli a byli materialisté, se vrátili zpátky k nim. Kavalírová už má dneska přezdívku rudá carevna a po mě chtějí, abych jim pomohl ji zlikvidovat. Přitom nedávno měli v Olomouci volby, zase si ji zvolili a hned druhý den mi volali a ptali se mě, co mají dělat. KPV je jiná organizace a já s nimi žádné styky nevyvolávám. My se díváme, jestli máme před vlastním prahem vždycky uklizeno, aby na nás nikdo nemohl a abychom neměli takové potíže, jako oni.

Vy se tedy v současné době soustředíte na vaší organizaci Svazu bývalých komunistických vězňů. Jaká je hlavní náplň její činnosti?

My máme až na pár výjimek podobné stanovy jako KPV. Oni jen vypustili paragraf šest, který se vztahuje na členství v komunistických organizacích. Jediné, co nás mrzí, je to, že nám členové umírají a nemáme koho nového přijmout, protože žádní noví političtí vězni nejsou. Ale já jsem za to, že nemusíme vychovávat další politické vězně, rád. Já vždycky říkám, že dokud žije v naší organizaci poslední mukl, bude tato organizace stále existovat. My obhajujeme především ctnost politického vězně. To je naší prioritou, to je pro nás svaté. To, jestli dostane vězeň odškodnění, je pro nás druhořadé. To je věc státu a národa. U nás se ještě nestalo, že by se někdo s někým pohádal. To, že v KPV vyhazují členy za to, že nesouhlasí s návrhem paní Kavalírové, u nás neexistuje. Já všem říkám, že přišli dobrovolně a dobrovolně mohou také odejít.

Kdybyste měl ze současných českých osobností vybrat někoho, koho si nejvíc vážíte, kdo by to byl?

Já bych si vzal vajíčko a na něj bych napsal jedno jméno. To vajíčko bych hodil do vzduchu a nechal bych ho dopadnout na zem. Kdyby se rozbilo, věděl bych, že je to v prdeli.

A kdybyste mohl prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat cokoli současné mladé generaci, co by to bylo?

Víš, co je to čest? Být čestný, poctivý, pracovitý a mít smysl pro povinnost. S tímhle jdi poctivě celým světem a nikdy se neztratíš. Stačí jedna úchylka od toho, co jsme si dneska řekli, a už budeš úchylkářem napořád.

 

Rozhovor zpracoval: Vítězslav Kozelek, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *