Run na banku Northern Rock jako případová studie krizového managementu

Štítky:

Následující studie představuje u nás poměrně málo známé události okolo runu na britskou banku Northern Rock v roce 2007, vedoucí k eskalaci světové hospodářské krize. Text je interdisciplinárního charakteru a využívá jak poznatky krizového managementu, tak ekonomické teorie.

Autor: Jakub Weiner, student bakalářského programu bezpečnostní a strategická studia a hospodářská politika na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Úvod

Tato studie si klade za cíl představit dění okolo runu na britskou banku Northern Rock v roce 2007, vedoucího k eskalaci světové hospodářské krize, a teoreticky jej vysvětlit. Při pohledu na událost jsem se rozhodl věnovat konání samotné banky, institucionálnímu prostředí, ve kterém se pohybovala, vlivu tehdejších událostí a pak také jednání jejích klientů (střadatelů), kteří se rozhodli pro run a banku tak položili. Jako analytický rámec mi posloužil Coppolův čtyřfázový přístup ke krizovému managementu, k vysvětlení logiky různých věcí pak především ekonomická teorie a zdravý rozum.

Run na banku je obecně používaným termínem pro situaci, kdy se z důvodu obav z bankrotu banky, vydá velké množství střadatelů na přepážky, aby si vybralo své vklady. Jelikož v bankovnictví s částečnými rezervami (viz dále) banky nemají povinnost držet na účtech veškeré vložené peníze, může taková situace položit i banku, která je solventní (tj. pohledávky převyšují závazky), a to právě z důvodu nedostatku likvidity (oběživa) k uspokojení požadavků všech střadatelů. Řešením je zavřít pobočky a čekat na splacení závazku dlužníky, či pomoc od věřitele poslední instance (Mankiw 1999). Úspěšným preventivním opatřením proti runům je zřizování fondů pojištění vkladů, které střadatelům garantují plnění do určité částky (v EU to je 100 000 €) v případě pádu banky. Tato jistota způsobuje, že runy jsou dnes velmi ojedinělým jevem.

Největším úskalím při zpracování tohoto textu bylo získávání zdrojů. Ačkoliv jsem dvouoborovým studentem na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, nedokázal jsem zde najít nikoho, kdo by o této události v minulosti psal, či mi byl schopen doporučit nějaký zdroj. Po nalezení prvního relevantního vědeckého článku se mi skrze různé odkazy na zdroje podařilo v poměrně rychlém čase najít větší množství dalších zdrojů. Těmito prameny jsou převážně odborné texty různých ekonomů, které detaily krizového managementu (chování aktérů v průběhu události) často obsahují jen v náznacích. Doufám tedy, že čtenář omluví neúplné pokrytí popisu dění v určitých sekvencích (zejména v druhé půlce srpna 2007), způsobené nedohledatelností relevantních informací. Vzhledem k tomu, že jsem ani po několika měsících, kdy jsem pracoval na získávání informací, nenašel žádnou práci o tématu v češtině, domnívám se, že tato je první.

1 Northern Rock a události roku 2007

Banka Northern Rock vznikla v roce 1965 sloučením bank Northern Counties Permanent Building Society a Rock Building Society. Jejím sídlem byl severovýchod Anglie, město Newcastle upon Tyne a původním zaměřením právě lokální klientela v okolí Newcastlu. Od roku 1997 byly akcie banky kótovány na burze, což vedlo k růstu společnosti. Objem aktiv vzrostl z původních 17,4 miliard liber až na 113,5 miliard. V období před svým pádem byla Northern Rock pátou největší hypoteční bankou Spojeného království (Shin 2009). Důležitou charakteristikou banky byla její orientace mimo retailový trh, v době pádu tvořily vklady retailových zákazníků jen 23 % závazků (Shin 2008). Právě retailoví zákazníci ovšem sehráli důležitou roli v pádu banky.

1.1 Americká hypoteční krize

Na počátku tisíciletí byly v USA po pádu nadhodnocených technologických akcií (viz Dot-Com bublina) administrativně stanoveny nízké úrokové sazby. Záměrem FED (Federálního rezervního systému) bylo tímto snížením umožnit firmám a domácnostem sáhnout si na levné peníze, které následně spotřebují a ekonomika tak poroste. Spotřebitele to však zároveň motivovalo k zadlužování, a banky v euforii z velké poptávky po hypotečních úvěrech zanedbávaly kontrolu bonity svých klientů, respektive při kalkulaci bonity počítaly s udržením nízkých úrokových sazeb i do budoucna. Na bydlení si tak půjčovaly i domácnosti, které by si za normálních okolností vlastní dům nemohly dovolit, a střední třída se přesunula k luxusnějším nemovitostem. Hodnotu bubliny lze odhadnout na cca 730 000 rodinných domů, jež by za situace bez levných hypoték nikdo nekoupil ani nikdo nepostavil (Zemánek 2008).

V roce 2004 FED zvedá úrokovou sazbu z 1% na 2,25% a v trendu pokračuje; v prosinci 2005 sazba dosahuje 4,25% a o rok později 5,25%. Komerční banky nemají v případě zvýšení úrokových sazeb centrální bankou na vybranou a musí sledovat trend. Důsledkem této politiky byl v první řadě pokles poptávky po nových hypotečních úvěrech, současně se do problémů dostaly nejméně bonitní domácnosti, zatížené hypotékou. Spotřebitelé si za novou úrokovou sazbu již nebyli ochotni peníze půjčit, či kvůli úpravě kontroly bonity novými úrokovými sazbami ani neměli možnost.

Plošné zvýšení úrokových sazeb zatížilo domácnosti a následně vedlo ke snížení jejich výdajů na spotřebu (byli donuceni vydat více peněz na splácení úvěrů a šetřit na zbytných statcích). Ti, kteří na splácení již neměli (tedy ti, kteří hypotéku správně vůbec neměli dostat) o domy přišli (ibid.).

Nárůst úrokové sazby snížil tržní poptávku po nemovitostech a banky nyní držely množství nemovitostí, které byly buď neprodejné, či jen s velkou ztrátou vůči pořizovací ceně. V konečném důsledku tak na levných úrokových sazbách tratí banky, které si nedostatečně prověřovaly bonitu svých klientů či neodhadly, k čemu situace povede. Celé hospodářství je zpomaleno v růstu výrazným poklesem spotřeby.

1.2 Vliv eskalace hypoteční krize na dění v zámoří

Nedůvěra v nemovitostní trh v USA se do Evropy přenáší dvěma způsoby: (1) veřejnost se z médií dozvídá o situaci a je zdrženlivější v nákupech nemovitostí; (2) nemovitostní akciové indexy s vazbou na USA se propadají a s nimi i další akciové trhy.

Northern Rock používala originální obchodní model, vyznačující se vysokou nebezpečností s nízkou pravděpodobností. Jeho principem byla sekuritizace poskytovaných úvěrů, tedy vytváření dluhopisů. Tento systém bance umožňoval přenést riziko z úvěrů na investory, kteří se procesu ochotně účastnili, neboť sliboval nemalé výnosy. Nicméně právě hypoteční krize, přelévající se za hranice USA, způsobila problémy všem bankám, které své úvěry sekuritizovaly (Llewellyn 2009). Hodnota dluhopisů vlivem poklesu důvěry v akciové trhy klesla, což vedlo k poklesu hodnot již vydaných a zároveň snížení přílivu peněz, což pro banku jako Northern Rock, závislou na tomto druhu transakcí, znamenalo fatální problém nedostatku likvidity.

Dalším problémem bylo, že nejistota bank v otázce vlastní likvidity je vedla k vydržování peněz (namísto jejich posílání na trh), čímž začaly vysychat trhy a mezibankovní úroková sazba LIBOR rychle narůstala (Yorulmazer 2009).

1.3 Nedostatek likvidity a související dění

Třináctého srpna 2007 ohlásila Northern Rock FSA (Financial Services Authority, orgán, dohlížející na činnost finančních institucí ve Spojeném království) své problémy, což se následně dozvídá i Bank of England. Ta zde vystupuje, podobně jako v České republice Česká národní banka, jako věřitel poslední instance, poskytující bankám v problémech půjčky v zájmu zamezení vážnějším problémům. Dle Yorulmazera (2009) aktéři v první řadě diskutovali o možnosti převzetí Northern Rock jinou bankou, ale v jednáních nevylučovali ani zmiňovanou intervenci Bank of England. V případě pádu banky platí pro věřitele (vkladatele) banky státem určená garance £35,000. Zvolenou výši britská administrativa považovala za dostatečnou pro pokrytí celých vkladů alespoň 90 % střadatelů (Mayes a Wood 2008). Informace o likviditní nouzi se v tuto chvíli ještě nedostaly na veřejnost.

O měsíc později, třináctého září, byla schválena pomoc ze strany Bank of England. Ve večerních zprávách na BBC se objevila zpráva o tomto požadavku ze strany Northern Rock. O den později vláda potvrdila, že národní banka bude skutečně sloužit jako věřitel poslední instance. Medializace problému dostala problémy do všeobecného povědomí, což vedlo k runu na banku v pátek 14. a pondělí 17. září.

Brighton_Northern_Rock_bank_run_2007
Fronty u pobočky Northern Rock v Brightonu (Zdroj: Wikipedia.org).

Jak uvádí zpráva dolní komory britské sněmovny (2008), “rychlost a rozsah výběrů znamenal, že nouzové rezervy Bank of England, které měly být použity až v případě největší nouze, bylo nutné použít téměř okamžitě.” Většina výběrů byla uskutečňována přes Internet, telefonicky či poštou, nejvíce zdrcující však přirozeně byly fotografie střadatelů, stojících fronty před pobočkami. Northern Rock měla jen 72 poboček, z toho čtyři v Londýně. Pobočky navíc měly málo zaměstnanců, provádějících hotovostní operace, neboť v běžném provozu v bance moc hotovostních operací neprobíhalo. Velké výběry tak trvaly cca 15 minut. Jak dle zprávy uvádí guvernér Bank of England, jakmile run začal, střadatelé, kteří by za normálních okolností bance věřili a své peníze v ní nechali, se zachovali racionálně a šli si své peníze také vybrat (ibid.).

1.4 Následky runu

V okamžiku, kdy run na banku již běžel, hnaly střadatele dva faktory:  (1) strach z krachu banky v případě, že run bude pokračovat; (2)  domněnky o neúplné garanci vkladů nad £2,000 (respektive přesahující části). Guvernér Bank of England v této situaci dospěl k závěru, že jedinou cestou k zastavení runu bude státní garance vkladů v Northern Rock. V pondělí 17. září, v 17 hodin bylo oznámeno, že “Bank of England bude garantovat všechny vklady v Northern Rock během nastalé nerovnováhy na finančních trzích. To znamená, že lidé mohou i nadále vybírat peníze z Northern Rock. Nicméně pokud se rozhodnou nechat své peníze v bance, bude garantováno jejich bezpečí.” Tento krok vedl k okamžitému zastavení runu (House of Commons 2008).

Následkem neúspěšných pokusů o prodej byla 22. února 2008 banka znárodněna. Tehdejší britská ministryně dopravy Ruth Kelly k převzetí uvedla, že banka bude pod státním drobnohledem a v budoucnu bude případně vrácena do soukromého sektoru (BBC 2008).

2 Pád Northern Rock z pohledu krizového managementu

V této kapitole se pokusím aplikovat na kroky důležitých aktérů Coppolův čtyřfázový přístup ke krizovému managementu za současného představení zásadních Coppolových poznatků.

Pro pochopení některých konsekvencí je vhodné se s využitím ekonomie podívat na jejich teoretická vysvětlení. Podsekce, které se jim věnují, jsem zařadil, dle mého názoru, pod nejrelevantnější části Coppolova přístupu. Prvním fenoménem, u kterého se zastavím, je likviditní nouze, tedy práce banky s množstvím prostředků, potřebných k udržení banky v provozu. Vědecky neméně zajímavý je samotný run na banku, respektive jeho ospravedlnění samotnými střadateli. Rozhodování klientů banky o vybrání či nevybrání prostředků z banky v problémech ovlivňuje státem garantovaná částka i chování ostatních aktérů. Pro modely tohoto chování je často využíván aparát teorie her.

2.1 Mitigace

Coppola (2011) mitigaci definuje jako “jakékoliv vyvinuté úsilí pro snížení nebezpečí rizika skrze snížení jeho pravděpodobnosti a/nebo důsledků nebezpečí daného rizika.” Zároveň mluví o porovnávání a zvažování jednotlivých možných mitigačních technik s ohledem na jejich schopnost snížit či vyloučit hrozbu rizika či následků. Poměrně zajímavé je dělení mitigace na strukturální a nestrukturální, totiž změnu prostředí (strukturální) či přizpůsobení se mu (nestrukturální).

Mitigační fází pozorované událostí je politika britské vlády a Bank of England, ale také kroky samotné banky v čase před začátkem hospodářské krize. V ekonomice existuje vazba mezi rychlostí oběhu peněz a hospodářským růstem. Zájmem vlády (aktéra fiskální politiky) bývá zpravidla hospodářský růst a nízká nezaměstnanost, zájmem centrální banky (aktéra monetární politiky) rozumná míra (což kvůli riziku deflace neznamená nejnižší možná) inflace. Tyto cíle jsou antagonistické; ekonom William Phillips studoval empirická data a přišel na to, že nízká inflace bývá vykoupena vysokou nezaměstnaností a naopak, což znázorňuje diagram, zvaný Phillipsova křivka (Mankiw 1999). Inflace souvisí i s mírou regulace bank, čím více hotovosti vůči vkladům musí banky držet, tím nižší je rychlost obratu peněz a tedy i inflace a růst HDP.

Více o politice, ošetřující množství povinně držené likvidity najdete v následujícím boxu;

2.1.1 Likvidita a její zachování

Peníze v ekonomice se dělí na oběživo a depozita. Oběživem je hotovost, kolující v rukou veřejnosti a depozity vklady v bankách. Bankovní systémy dělíme z pohledu nakládání s vklady, na bankovnictví se stoprocentními rezervami a bankovnictví s částečnými rezervami.

Zatímco bankovnictví se stoprocentními rezervami nutí banky držet veškerou vybranou hotovost v trezorech, bankovnictví s částečnými rezervami jim umožňuje na části vložených peněz vydělávat formou jejich investování či půjčování jiným klientům. Tento systém je tedy mnohem častější. Při částečných rezervách funguje efekt zvaný peněžní multiplikátor, díky kterému banky vytváří nové peníze (Mankiw 1999)!

Relativní množství vkladů, které si banky uchovávají pro uspokojování potřeb klientů, se nazývá rezervní poměr. Národní banka má pravomoc stanovit určitou hodnotu povinných minimálních rezerv, tedy procentní vyjádření množství oběživa, které si každá banka musí zachovat na účtech. Mimo stanovenou hranici si banky ponechávají ještě další objem rezerv dle vlastního uvážení a postoje k riziku.

Politika Bank of England je v pohledu na minimální rezervy velmi liberální, žádné množství totiž nestanovuje (Davies 1998). V České republice jsou minimální sazby stanoveny harmonizací s jednotnými předpisy Evropské Unie na 2% (ČNB 2001).

 Změna (hlavně směrem nahoru) míry povinných minimálních rezerv je poměrně nepříjemným zásahem do provozu bank, a proto se k ní přistupuje jen velmi výjimečně.

Jak jsme viděli v předcházející kapitole a boxu, informace o nízkém množství hotovosti v bance může vést, a často vede, k runu na banku. K tomu je však nutné také podotknout, že minimální rezervy banku v případě, že run nastane, již nezachrání. Poptávka po penězích je totiž během runu mnohem vyšší. Nízká (v tomto případě nulová) hranice minimálních rezerv banky motivuje k hazardování s mírou likvidity a také k častější nutnosti požádat si o pomoc ze strany věřitele poslední instance.

Vinu na pádu banku je třeba hledat spíše v rizikovém obchodním modelu – sekuritizaci úvěrů. Dle v první kapitole citovaného Llewellyna je tento model postaven na nízké pravděpodobnosti vysokého rizika. Management Northern Rocku zřejmě neočekával, že dojde k masivnímu propadu na nemovitostním trhu, nicméně určitě měl mít vypracovaný určitý plán pro případ, že k tomu skutečně dojde.

Zpráva dolní komory britského parlamentu (2008) dává chování banky do kontextu s podobně řízenou americkou bankou Countrywide, která se v souvislosti s krizí v roce 2007 také dostala do problémů, nicméně díky její mitigační strategii, spočívající v pojištění u velkých amerických bank, dostala ve chvíli, kdy se dostala do problémů, zdarma finanční injekci. Northern Rock si žádnou takovou pojistku nezařídila, a proto musela o peníze žádat u Bank of England (respektive FSA), od které je nedostala bezúročně a navíc vůbec neměla jistotu, že injekce bude skutečně poskytnuta.

Ve fázi mitigace byly zjevné mezery ze strany managementu, který pracoval s dost rizikovým obchodním modelem a zároveň s domněnkou, že před rizikem se není nutné dopředu nijak zvlášť chránit. Dle mého názoru by mitigace měla být v bankovním prostředí nejvíce akcentovaná složka krizového řízení, neboť (jak je vidět i na tomto příkladu), jakmile se problém v bance rozeběhne, je často dost těžké převzít zpět kontrolu nad situací.

2.2 Připravenost

Cíle v připravenosti dle Coppoly (2011) jsou “vědět, co dělat po katastrofě, vědět jak to dělat a být vybaven správnými věcmi k efektivnímu provedení.”

Dle Songa Shina (2008) je mylné se domnívat, že run na banku vyvolal likviditní nouzi, neboť byl fakticky až jejím důsledkem. Vzhledem k tomu, že v záhlaví této práce je za pozorovanou událost označen samotný run (a nikoliv stav likviditní nouze, který k němu vedl), beru tuto fázi jako probíhající v době od 13. srpna do 13. září 2007, tedy od žádosti o pomoc ze strany FSA a Bank of England do oznámení o udělení pomoci a následnému runu.

Prvotním impulsem problému bylo zmrazení dluhopisového trhu (který banka používala pro sekuritizaci pohledávek), které regulátor provedl 9. srpna s platností do září 2007 (Yorulmazer 2009). Předseda představenstva a generální ředitel banky se den poté schází a diskutují nad problémy. Ve stejný den regulátor (FSA) sám od sebe kontaktuje banky, u kterých předpokládá problémy v souvislosti se svým krokem, na což banka odpovídá zprávou o blížících se potížích. Northern Rock při jednání s FSA požadovala půjčení peněz bez sankce (v UK sice není určena výše povinných minimálních rezerv, banky jsou nicméně penalizovány za rizikové stavy),to však Bank of England rezolutně odmítá. 12. září guvernér Bank of England stanovil pravidla pro chování banky v “servisním režimu,” kdy si banka během každého období (dlouhého jeden týden mezi zasedáními bankovní rady Bank of England) stanoví množství prostředků, které potřebuje a z nichž odvádí 1 % jako pokutu. Dalšími požadavky bylo dosažení rezervního poměru 25 %, což bylo o den později splněno a prostředky byly poskytnuty (House of Commons 2008). Po poskytnutí prostředků následuje veřejné oznámení a již známé události.

Dle dostupných dat si aktéři v této fázi byli vědomi hrozícího rizika a na všech stranách byla snaha problém vyřešit. Plán managementu dostat půjčku bez sankcí bychom mohli vnímat jako velmi úsměvný pokus obejít pravidla, nicméně je na zvážení, zda brát problémy, nastalé důsledkem hospodářského cyklu, spíše jako polehčující či přitěžující okolnost k beztak velmi rizikovému počínání tohoto bankovního domu. Osobně se přikláním k variantě, že banka měla na tuto možnost myslet dříve a efektivněji mitigovat riziko.

Nedovedu si představit lepší pojetí této fáze, než formou kroků, které management během srpna reálně prováděl. Chyby je třeba hledat dříve, v době nastavování pravidel státní regulace a přístupu banky k riziku.

3.3 Reakce

“Reakční funkce krizového managementu zahrnuje akce, zaměřené na omezování zranění, ztrát na životech a poškození majetku či životního prostředí a je prováděna před, během a ihned po krizové události. Reakce začíná v momentě, kdy je zjevné, že je krizová událost nevyhnutelná a trvá do ukončení krizového stavu” (Coppola 2011).

Zapojení aktéři dokázali celou situaci udržet měsíc v tajnosti a zřejmě se domnívali, že po oficiálním oznámení udělení podpory run nenastane. Fakt, že k němu skutečně došlo je těžko pochopitelný, neboť ze strany střadatelů by takový krok byl logický (a předvídatelný) spíše v případě provalení problémů během srpna. V teorii hospodářské politiky se často pracuje s kredibilitou centrální banky, která v případě, že na veřejnost působí odborně a nezávisle (má vysokou kredibilitu) dovede svými vystoupeními lid dovést k naplnění svých zájmů. Kredibilním centrálním bankám mnohdy stačí jen prohlásit, že nastolí určitou politiku, trh se přirozeně zachová podle nastalé situace a banka pak už politiku vůbec provádět nemusí (k výsledku dojde bez jejího přičinění). V pozorovaném případu centrální banka oznámila poskytnutí pomoci, čehož následkem byl run, v dané situaci nezamýšlený a asi ani nečekaný výsledek.

V dané situaci se, myslím, nedalo postupovat o moc lépe. Bank of England nemůže veřejnosti zatajit tak podstatnou věc, jako poskytování podpory určité bance. V době, kdy byly peníze již poskytovány, totiž o problému nevědělo jen několik vysoce postavených manažerů a centrálních bankéřů, ale desítky až stovky zaměstnanců příslušných institucí. Zjevným rizikem pak bylo provalení neoficiální cestou (skrze neloajálního či neopatrného zaměstnance některé ze zapojených institucí), po kterém by run zcela jistě proběhl. Jako jedinou možnost ovlivnění beru proklamování garancí veškerých vkladů již 13. září (před runem), to však Bank of England, která k subvencím přistoupila až po dlouhých jednáních, rozhodně neměla v úmyslu, ačkoliv při vědomí, že situace jinak skončí runem, by to pravděpodobně udělala.

3.3.1 Rozhodování o runu na banku

Vzhledem k tomu, že k samotné krizové situaci, tedy runu na banku, nevedla ani tolik chybná rozhodnutí krizového managementu, jako chování střadatelů, považuji za důležité se na pár řádcích věnovat teorii jejich rozhodování v tomto typu situací.

MeirKohn (2004) barvitě demonstruje rozhodování jedince v momentu nejistoty okolo stability banky; “Ve chvíli, kdy střadatelé vybírají své peníze z banky, pravidlem je “kdo první přijde, první dostane.” Dokud to půjde, banka bude střadatelům jejich vklady vyplácet v plné výši. To znamená, že poslední střadatelé, snažící se vybrat své peníze, odnesou celý průšvih. To Vám dává silnou pobídku být mezi prvními.” Kohn zároveň podtrhuje, že i ve chvíli, kdy máme dostatek vlastních informací o stabilitě ohrožené banky (věříme jí), může pro Naše rozhodnutí být směrodatnější chování ostatních střadatelů, se kterými soupeříme o nezáviděníhodné pozice posledních ve frontě.

Run na banku je oblíbeným příkladem symetrické hry (všichni hráči mají stejné zájmy a možnosti) pro Teorii racionální volby. Teorie racionální volby, respektive teorie her, se zabývá lidským rozhodováním mezi různými alternativami, hledáním nejrozumnějšího řešení. Účelem her je nalezení ekvilibria, tedy stavu hry (množiny rozhodnutí aktérů), ve kterém nikdo ze zúčastněných nemá zájem jednostranně změnit svou strategii (neboť si tím nemůže přilepšit).

Diamond a Dybvig (1983) sledují vztahy mezi bankou a investory a situaci demonstrují na tříkolové hře, v jejímž nultém kole všichni hráči investují peníze (I), v prvním či druhém kole je pak mohou vybrat, přičemž jejich užitková funkce je buď c1=LI+1-I (výběr v prvním kole) či c2 =RI+1-I (výběr v druhém kole), přičemž odměnu za trpělivost představuje vztah L<1<R , tedy vyšší výnos za delší čekání. Roli při rozhodování hraje i diskontní faktor[i] ( ρ ) . Dokud investor ještě neví, v jakém kole bude vybírat, lze jeho předpokládaný užitek vyjádřit jako U=pu(c1)+ ρ qu(c2) , kdy p označuje pravděpodobnost výběru v prvním kole a qpravděpodobnost setrvání do druhého, přičemž q=1-p . Banka svým střadatelům nabízí buď spotřebu (po výběru) v prvním kole či větší spotřebu v druhém kole (bez možnosti dělení spotřeby do obou kol).

Trpěliví střadatelé vyčkávají na větší výnos druhého kola, ale zároveň berou v potaz chování netrpělivých, kteří mohou nadměrným vybíráním v prvním kole způsobit, že v druhém kole nebude banka schopna dostát svých závazků. Pokud převládne nedůvěra, budou trpěliví i netrpěliví vybírat v prvním kole. Do předčasné výplaty velkého množství střadatelů se promítají i náklady banky na likvidaci investic s expirací v druhém kole, které výplatu v porovnání s částkou pro “běžného” netrpělivého střadatele ponižují o poměrnou část budoucí výplaty c2; výplata má pak tvar pc1+(1-pc2)L.

Ve hře můžeme najít dvě ekvilibria, a to efektivní řešení v podobě vyčkání všech trpělivých do druhého kola a neefektivní, spočívající v runu na banku – výběru všech v prvním kole (Musílek 2004). Ve chvíli, kdy dochází k runu, se střadatelé dobrovolně ochuzují o budoucí výnosy ze setrvání peněz v bance a s množstvím dalších střadatelů ve frontě před bankou, klesá jejich poměrná výplata k L.

Tento model přináší tři zásadní zjištění:

(1) Mám-li jako střadatel v porovnání s ostatními určité informace navíc (jistotu přežití banky), nemusí to ještě znamenat, že se v případě participace na runu nechovám racionálně (podstatné je chování ostatních).

(2) Účastníci runu na banku se sice ochuzují o určité dodatečné příjmy (celé R a část L), ale minimalizují tím svou ztrátu a chovají se tedy racionálně.

(3) Pokud by se střadatelé rozhodovali kolektivně (například formou nějakého sdružení), k runu by nikdy nedošlo. I v případě neudržitelné existence banky by střadatelé vyčkávali co nejdéle.

Pro případ Northern Rock je podstatné, že i poměrně solidně vyřešený problém s nedostatkem likvidity může vést k runu na banku, najde-li se dost lidí, kteří nevěří víře ostatních v jeho úspěch.

3.4 Obnova

“Obnova po katastrofě je funkce krizového managementu, ve které země, komunity, rodiny a jednotlivci opravují, obnovují či znovu získávají, co bylo ztraceno, v důsledku katastrofy a ideálně snižují riziko opakování podobné katastrofy v budoucnu” (Coppola 2011).

V okamžiku, kdy se střadatelé vydali do bankovních poboček, byl kolaps již nevyhnutelný. Centrální bankéři po započetí runu zvažovali, zda se pro jeho zastavení snažit podniknout nějakou rychlou akci, či raději pečlivě analyzovat situaci a vystoupit se silným prohlášením, což také zvítězilo (House of Commons 2008). Reakce klientů banky na vyhlášené garance jasně dokládá, že Bank of England platí ve Velké Británii za velmi důvěryhodnou instituci. Kdyby totiž její kredibilita byla nízká, někteří střadatelé by pokračovali v nájezdech na pobočky z důvodu nedůvěry ve skutečnost garance.

V listopadu 2007 se začalo řešit, co bude s bankou dále. V úvahu tehdy připadalo převzetí banky soukromými zájemci, tedy společností Virgin či managementem samotné Northern Rock. Třetím řešením bylo převzetí banky státem. Ministerstvo financí, které bylo za vyřešení problému odpovědné, ve složitém rozhodovacím procesu akcentovalo faktor ochrany daňových poplatníků před dalšími podobnými situacemi. Po čtyřech měsících vyhodnocování ministerstvo dospělo k závěru, že soukromí zájemci o banku nejsou z pohledu zamezení podobným rizikovým situacím dostatečně důvěryhodní a 17. února 2008 oznámilo, že banka přejde na nezbytně dlouhou dobu pod správu státu (National Audit Office 2009).

Tento přístup k obnově v sobě zrcadlí ochotu přijmout odpovědnost za učiněné chyby. Dle Coppoly po obnově následuje opět mitigace, kterou v tomto případě byly další kroky státního dohledu v ovládané bance.

Závěr

Případ runu na Northern Rock obsahuje mnohá poučení pro budoucnost. Závažnou chybou managementu banky byla nepřipravenost na tento typ situací, který v bankovnictví rozhodně není výjimečný. Pokud by manažeři věnovali pozornost světovému dění (hlavně dění v USA), mohli navíc již několik měsíců dopředu předpovídat vývoj trhu s nemovitostmi a upravit tak chování banky na méně rizikové. Několikrát citovaná zpráva dolní komory britského parlamentu (2008) si klade otázky nad kvalifikovaností vedení banky. Rizikovost podnikání banky Northern Rock nevycházela jen z kroků vedení, ale jistý podíl na něm má i prostředí, ve kterém banka fungovala. Velká volnost regulace byla faktorem, podporujícím riskování, respektive jeho přehlížení.

Při úvahách o neopakování podobných situací je třeba brát na vědomí, že riziko v podnikání je do jisté míry dané svobodou, na kterou si v našem životě neradi necháváme sáhnout. Skrze státní orgány je možné regulovat podnikání bankovních domů do takové míry, že v nich nebude docházet k žádnému hazardu, nicméně stejně jako množství dalších hospodářsko-politických nástrojů, ani takové řešení by nebylo samospasitelné. Regulace rizikového chování bank by nutně vedlo k nižším výnosům z našich investovaných peněz a vyšším úrokovým sazbám na našich půjčkách. Takovou politiku bychom v duchu Coppolovy učebnice mohli označit za velmi nákladnou strukturální mitigaci, a to především z pohledu nákladů ušlé příležitosti.

Tato práce je z velké většiny postavena na vysoce odborných textech, což se promítlo do vysokého podílu teoretických závěrů na úkor empirických poznatků. Výsledek vnímám jako základní exkurs do situace okolo Northern Rock a jejího ukotvení do teoretických poznatků.


[i] Zájmem všech lidí je mít užitek (respektive peníze) z určité akce co možná nejdříve. Při čekání na peníze vstupuje do Našeho rozhodování diskontní faktor, spočívající v „zlevnění” hodnoty budoucího užitku v závislosti na Naší osobní diskontní míře, měřitelné ochotou k vyčkávání na benefity, jejichž hodnota v budoucnosti je mnohdy podstatně vyšší, než ta současná. (Ehrenberg a Smith 2012). Doba, dělící nás od výplaty, je exponentem diskontní míry. Čím více v budoucnu se tedy výplata nachází, tím nižší je její aktuální, diskontovaná hodnota. Abychom se rozhodli na výplatu (investované peníze) čekat, měla by být její diskontovaná hodnota vyšší, než současná hodnota alternativní možnosti (peníze k okamžité spotřebě).

Použitá literatura

BBC News. 22-02-2008. Northern Rock now in public hands. London: British Broadcasting Company (cit. 28-05-2013). Dostupné z: http://bbc.in/15owcPu

Česká Národní Banka. 2001. Harmonizace povinných minimálních rezerv se standardy Evropské centrální banky. Praha: cnb.cz (cit. 29-05-2013). Dostupné z: http://bit.ly/15os3v4

COPPOLA, Damon. 2011. Introduction to International Disaster Management. Burlington: Elsevier. ISBN 9780123821744.

DAVIES, Haydn. 1998. Averaging in a framework of zero reserve requirements: implications for the operation of Mostary policy. London: Bank of England

DIAMOND, Douglas a DYBVIG, Philip. 1983. Bank Runs, Deposit Insurance, and Liquidity. Journal of Political Economy [online]. B.m.: JSTOR, vol. 91, no. 3.

EHRENBERG, Ronald G. a SMITH, Robert S. 2012. Modern Labor Economics. 11th ed. Boston: Pearson Education, Inc. ISBN 978-0-13-254064-3.

KOHN, Meir. 2004. Financial institutions and markets. Oxford: OXFORD University Press. ISBN 9780195134728

LLEWELLYN, David. 2009. “The Northern Rock Crisis: a multi-dimensional Problem” In: The Failure of Northern Rock: A Multi-dimensional case study. Ed. Franco Bruni a David T. Llewellyn. Vienna: SUERF. ISBN 9783902109460.

MANKIW, Gregory. 1999. Zásady ekonomie. Praha: Gradapublishing.

MAYES, David a WOOD, Geoffrey. 2008. Lessons from the Northern Rock episode. Revue Économie Internationale, vol. 114.2.

MUSÍLEK, Petr. 2004. Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech. Praha: Grantová agentura České republiky

National Audit Office. 2009. The nationalisation of  Northern Rock. London: The Stationery Office.

SHIN, Hyun Song. 2009. Reflections on Northern Rock: The Bank Run that Heralded the Global Financial Crisis. Journal of Economic Perspectives. B.m.: American Economic Association, vol. 23, no. 1.

SHIN, Hyun Song, 2008. Reflections on Modern Bank Runs: A case study of Northern Rock. Princeton: Princeton University.

Treasury Committee, House of Commons. 2008. The run on the Rock. London: House of Commons.

ZEMÁNEK, Josef. 2008. Hypoteční krize v USA: Příčiny, průběh, následky. Zásmuky: Euroekonom.cz (cit. 28-05-2013). Dostupné z: http://bit.ly/118QaJ9.

YORULMAZER, Tanju. 2009. Liquidity, Bank Runs and Bailouts: Spillover Effects During the Northern Rock Episode. New York: Federal Reserve Bank of New York.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *