Ruský deník Barbory Winterové – poslední část

Poslední část mého deníku se bude věnovat bilancování nad mým pobytem. Pateticky se říká, že lze Rusko milovat nebo nenávidět. Něco na tom asi bude, na druhou stranu by se tohle tvrzení dalo aplikovat na každou druhou zemi. Myslím, že mi bude chybět nezřízenost ruských řidičů, pach moči v panelákových chodbách a nevrlí Rusové narážející do vás v metru. Zvykla jsem si 2 měsíce se probouzet v 14 milionovém městě, a když jsem se pak vrátila domů, bylo pro mě těžké usnout přímo pod horama, kde vás vůbec nic neruší. Když jsem se vracela z Ruska, tak jsem si vůbec zažila krásu globalizovaného světa. Ráno jsem snídala v Moskvě, v poledne jsem odjížděla z Prahy a večer jsem byla doma pod humny v 12 tisícovém městečku.

Moskva se od Evropy vzhledově na první pohled příliš neliší, mohli byste ji dokonce zaměnit s Bukureští, kde také mají špatně rozvedené elektrické dráty, jenž různě nebezpečně přečuhují z budov a ne příliš odborně navazují na sloupy elektrického vedení. Je to ale jiný svět. Moskva a Petrohrad jsou bohatá města, která můžeme s těmi evropskými klidně srovnávat. Když jsem si ale udělali výlet do Tverské oblasti na severo-západ od Moskvy, nestihli jsme se divit. Připadáte si jako v neděli brzy ráno na náměstí malého městečka, nikde nikdo. Jenže Tver má asi tolik obyvatel jako Brno a mrtvo je tam vpodstatě pořád. I když jsou zde nádherné památky, jenž by dozajista lákaly spousty turistů, tak na jejich opravdu nejsou peníze. Tverská oblast tak smutně připomíná odvrácenou část života mimo Petrohrad a Moskvu. A to jsem si zcela jistá, že ani zdaleka nejde o oblast nejhorší. Když cestujete do Petrohradu vlakem, míjíte opuštěné či polorozbořené vesničky, zničené domy a půdu ležící ladem. Na vesnici přijíždí zásobovací vůz jen jednou týdně. Přiváží konzervy, chleba a vodku. Mladí odchází do měst a ti co zůstávají se hlavně utápí v alkoholu. Ruský venkov není ani zdaleka tak malebný, jak ho známe z ruských filmů.

Z čeho jsem ale byla v Rusku nadšená, byla ruská kuchyně a jejich pohostinnost. Pokud překonáte první fázi, kdy se jeví mírně nevychovaní, pak jsou velmi vřelými hostiteli. Na večeři u jedněch známých, na které jsme byli těsně před odjezdem, se zapomenout nedá. Dostali jsme několik chodů, nejdříve kuře, pak rybu, na výběr bylo asi pět druhů salátu z hub a baklažánu a na závěr se člověk mohl docpat blinami, což je jako naše palačinky, s vareniem, což je zase něco mezi džemem a kompotem. Nakonec jste si bliny ještě mohli polít kondenzovaným mlékem a slastně upadnout do cukrového komatu. Výborná je také kavkazská kuchyně a v Moskvě vůbec nemají drahé suši. Musím také říci, že ve srovnáni s Českem, se číšníci chovali většinou velmi profesionálně, v každé restauraci mají uvaděče, jenž vás usadí ke stolu a také se na jídlo příliš dlouho nečeká, nebo vás předem upozorní. Abych ale nepřechválila, prodavačky v obchodě na vás klidně budou řvát, že jste si dopředu nespočítal, kolik bude stát váš nákup a teď musíte hledat 10 kopejek a tím ji nevýslovně zdržujete.

Na závěr chci ještě dodat, pokud někdo z Vás pojede do Moskvy, zařiďte si propustku na MGU (Lomonosova univerzita), z vrchních pater, kde je zároveň muzeum, je nádherný výhled na celou Moskvu. Budova MGU také patří mezi sedm budou postavených Stalinem, jenž nápadně připomínají Empire state building. Navzdory faktu, že jde nejspíše o architektonicky ne příliš skvostné dílo, mně naprosto uchvátila. Vevnitř jsou prázdné mramorové sály, postavené nejspíše za účelem ceremonií, které se zde nikdy nekonaly. A tak zejí prázdnotou v šeru a mocné sochy a sloupoví, které sály zdobí, slouží studentům jako ideální místa pro tajné schůzky. Celá budova připomíná alegorii Ruska. I přes velkou snahu být skvostnou a velkolepou a na první pohled nablýskanou, v ní nic nefunguje. Jen stručná poznámka na závěr, na MGU zavedli internet až letos. Vítejte v 21. století v Rusku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *