Ruský deník Báry Winterové III

Štítky:

Rusko je zvláštní. Když jsem odjížděla, máma mě (ostatně jako všechny mámy) častovala radami na cestu a sdělovala mi, co ona zažila před 30 lety, když byla ona sama v Rusku. Tehdy jsem se smála. Trochu hnidopišsky mi letělo hlavou, co ta o tom ví, vždyť si myslí, že mandelínky nám tady zavlekli Američani (opravdu je někdy legrační sledovat, co všechno v rámci propagandy komunisté vymysleli). Jenže Rusko se v některých věcech nemění a asi nikdy nezmění.

Ještě v Česku mi taky někdo řekl, že je Rusko Asie. Pro mě byla Asie vždycky Čína, Vietnam nebo Kazachstán. Považovala jsem Rusy někde na půli cesty k Evropě. Ve skutečnosti ale myslí úplně jinak než my.

Jednou z úsměvných věcí, o kterých mi máma říkala, byly ruské záchody. V Moskvě a i v Petrohradě mají nejspíše problémy s kanalizací, a proto se setkáte na dveřích toalety s požadavkem nevhazovat použitý toaletní papír do mísy. Nemusíte se asi moc rozhlížet a podle zápachu rychle zjistíte, kam máte papír vyhazovat. Měli na spravení své kanalizace 30 let a nic.

Moje kamarádka před nedávnem napsala do své bakalářské práce, že Rusové jsou otrlí vůči násilí. Při obhajobách byla za tento normativní výrok velmi haněna. Já se jí ale musím v těchto řádcích zastat. Jak už jsem psala, ruský záchranný sociální systém je mizerně bídný. Žebrající babičky potkáte všude, nejčastěji v metru, protože je tam teplo a neprší na ně. Je to smutný pohled. Některým je třeba i devadesát let. Vždycky, když jdu kolem nich, tak si říkám, že vůbec může nějaký Rus kolem nich projít a nestydět se. Zajímalo by mě, jestli všechny ty trapně vymóděné primabaleríny, které tady po Moskvě a Petrohradě pobíhají v nevkusných hadrech a všichni ti šašci v bílých botách do špičky ví, že budou taky jednou staří a stát i jejich děti na ně budou kašlat úplně stejně, jako oni kašlou na své staré lidi nyní. Netřeba dodávat, že kromě babiček potkáte také vojáky bez nohou nebo rukou, kteří bojovali v Afghánistánu. Bojovali pateticky řečeno za vlast, a co na to jejich vlast si můžete každý přijet prohlédnout.

Když se zeptáte Rusa, co pro něj znamená Rusko a jeho národ, překvapivě vám neodpoví nic v duchu Putinových a Lavrovových nacionalistických výroků. Bude to velmi neromantická odpověď: „Nic jako ruský národ neexistuje.“ V Rusku každý hraje sám za sebe, proto taky ti opuštění staří lidi. Rusové necítí sounáležitost k druhým Rusům. Je to mírně řečeno zvláštní, protože když se jich zeptáte, proč tedy zuby nehty drží své hranice a nechtějí se vzdát ani malinké části své země, tak vám najednou odpoví, že oni nemůžou. Poznenáhlu my existuje.

Naši mi vždycky připomínali, že Rusové přemýšlí v dimenzích nas mnogo. Češi se Rusů bojí, já taky. Ale můj dojem z nich je, že občas neví, co sami se sebou. Netuší, kde jej jejich místo. Včera mi také jeden Rus řekl, že si nemyslí, že u nich někdy bude demokracie. Za celou dobu jsem nikdy neměla pocit, že bych se zde cítila nesvobodně. Můžete jít, kam chcete, říkat co chcete. Pak si ale člověk vzpomene na podprahové signály, které zdejší režim vysílá i mě, jako cizinci. Je třeba registrace, aby věděli, kde se pohybujete. Když si chcete koupit lístek na vlak do jiného města, potřebujete pas, z něhož opíší číslo vašich víz. Pokud chcete Rusko opustit, musíte odevzdat na letišti registraci, jinak nebudete ze země vypuštěn apod. Spousta věcí se dá samozřejmě obejít, a pokud nevypadáte jako někdo, kdo se snažil během svého pobytu v Rusku vyvíjet podvratnou činnost, tak po vás na letišti nikdo registraci chtít nebude, ale režim vám dává najevo, kde je vaše místo a za jakou hranici nesmíte jít. A nakonec vám dojde, že Velký Bratr se stále dívá…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *