Wikimedia

Ruský protivzdušný systém S-400: hrozba nebo nafouknutá bublina?

Štítky:

Ruská federace se snaží dohnat technologickou a množstevní převahu Západu, ale v případě mnoha programů se jí to spíše nedaří. Ať už se jedná o tanky Armata či letouny PAK-FA T-50, oba projekty narážejí na zdlouhavé technologické problémy, a k tomu jsou počty kusů, které chce vláda nakoupit, silně ohroženy problematickou ekonomickou situací Ruska způsobenou sankcemi a nízkými cenami ropy.

Přesto všechno existují ruské zbraňové systémy, které budí strach nebo přinejmenším respekt: pozemní systémy protivzdušné obrany (PVO), jakými jsou obávané komplety S-400 s příhodným jménem Triumf. Již jen zmínka o jejich potenciálních dodávkách syrskému režimu sloužila jako výrazný odstrašující faktor pro případné ambice Západu svrhnout Bašára Assada. Tedy tak to aspoň podává ruská strana.

Okolo systémů S-400 totiž panuje opar „wunderwaffe“, mýtické vítězné zbraně. Tuto legendu velmi aktivně rozsévá ruská dezinformační kampaň. Jsou ovšem západní letadla opravdu proti S-400 bezbranná? V tomto článku si představíme aktuální a připravovaná opatření NATO pro překonání bojových kompletů S-400 a jejich případným nástupců. Je však třeba zmínit hned v úvodu, že mnoho reálných dat týkajících se zbraňových systémů je utajováno, a v případě Ruska jsou jejich schopnosti úmyslně zveličovány.

Systémy S-400 rovněž ještě nikdy nebyly nasazeny v boji a nelze tak čerpat z reálných dat. Proto bych se v tomto článku rád vyvaroval normativním tvrzením o tom, který systém je lepší, a věnoval se raději přehledu toho, jaké možnosti “přechytračení“ systému Triumf má Západ k dispozici.

Odpalovací vozidlo S-400 na zkouškách vojenské přehlídky v Moskvě 2014. (zdroj: Wikimedia).

Co vlastně systém PVO S-400 je? Technologie S-400 je stejně jako mnoho dalších ruských designů modernizovaným dědictvím Sovětského svazu. V případě S-400 se ovšem jedná spíše o kompliment než o poukázání na zastaralost. Sovětský svaz ve své poslední dekádě masivně investoval do protileteckých kompletů. Tyto investice se Rusku dodnes vracejí a ukazují, že ruské technologie nemusí být vždy nejdražší a nejsofistikovanější, ale že jsou funkční a spolehlivé.

Spojené státy již od druhé světové války spoléhaly na masivní leteckou převahu, a i když ne vždy se jí podařilo nastolit, snaha vládnout obloze byla vždy doménou americké doktríny. Letadlové lodě se staly symbolem americké schopnosti projekce letecké síly po světě, se kterou Sovětský svaz nebyl ani v dobách největší slávy schopen Americe konkurovat. Sověti místo toho investovali do systémů PVO. To jim umožňuje vyhnout se dnešním problémům vojenského letectví, jako jsou masivní technologické a cenové nároky na vývoj nových letadel, ale zároveň si zachovávají schopnost zabezpečit svůj vzdušný prostor. Pozemní systémy PVO mohu být rozměrnější, snáze se opravují a vylepšují, a mohou je obsloužit méně početné a snadněji vyškolitelné posádky.

Pod pojmem S-400 se skrývá komplet pozemních vozidel Ural-532301 s různými funkcemi. Velitelské vozidlo, vozidlo se samotnými střelami země-vzduch a škála radarů přizpůsobitelná aktuálním potřebám. Hlavními výhodami S-400 tak jsou mobilita, modularita, a možnost upgradů bez potřeby vyměnit celý komplet, což dává S-400 (a podobným SAM systémům obecně) komparativní výhodu oproti svým soupeřům, tedy bojovým letadlům. Vyvinout letadlo trvá dlouho a v případě strojů 5. generace s vlastnostmi stealth může trvat více než 10 let, než se do vzduchu vznese první letadlo. Po dokončení letounu navíc příliš nelze upravovat jeho drak (tělo letadla) a letové charakteristiky.

F-16 nesoucí MALD. (zdroj: Wikimedia).

Americké a NATO protizbraně

Ačkoliv se kremelské dezinformační kanály snaží tvrdit, že proti S-400 jsou západní armády zcela bezbranné, opak je pravdou. Západ disponuje hned několika možnostmi jak na S-400 vyzrát. Je však třeba přiznat, že tyto „protizbraně“ mají své problémy a nemusí vždy fungovat. Proto si jednotlivá protiopatření vůči S-400 projdeme popořadě a seznámíme se s jejich klady a zápory.

MALD a HARM

Právě onu technologickou vynalézavost představuje systém MALD, Miniature Air-Launched Decoy (miniaturní, ze vzduchu vypouštěná návnada). Jedná se o křídlatou střelu bez bojové hlavice vypouštěnou z letounů F-16 či masověji z B-52. Místo výbušnin nese radarové zářiče, které dokáží na různých spektrech posilovat radarový odraz střely. Díky tomuto systému umí MALD simulovat radarový odraz prakticky libovolného letounu aliančních sil. MALD slouží jako návnada pro systémy jako S-400, které vyhodnotí MALDy jako útočící eskadru aliančních letadel, a vystřelí na ně. Tím vyplýtvají cennou munici, ale hlavně odhalí své vlastní radary a odpalovací pozice. V tuto chvíli přichází na řadu HARM. High-speed Anti-Radiation Missile (vysokorychlostní protiradarová střela). Jedná se vysoce nadzvukovou kompaktní střelu navrženou k vyhledávání a ničení zařízení vyzařující radarové vlny.

Aktivace S-400 v reakci na průlet MALDů tak vystavuje její řídící radary právě hrozbě HARM útoků, které se dokáží úspěšně navést na řídící radary a vyřadit tak celý komplet S-400 z provozu. Problémem tandemu MALD a HARM je jeho provozní náročnost. Jednak materiální a finanční, ale primárně koordinační. Likvidace kompletu S-400 vyžaduje souhru letounů vypouštějící MALD návnady, letounů následně útočícími HARM střelami a dalších prvků letectva jako AWACS. Aby systém fungoval a nosná letadla nebyla ohrožená, musí být oba systémy vypouštěny mimo dosah radarů S-400, což klade požadavky na již předběžný průzkum. Druhým pomyslným úskalím je fakt že existence MALD systému je veřejně známa, a tudíž ji zná i případný nepřítel. Existuje zde reálná hrozba, že se nepřítel nenechá obelstít a počká si na skutečná letadla. Souboj MALDu a S-400 je tedy soubojem umu velitelů na obou stranách, jestli dokáží svého soupeře nachytat či nikoliv.

F-18 Glower. (zdroj: Wikimedia).

EA-18G Growler

EA-18 je Boeing F/A-18 Super Hornet přestavěný na prostředek elektronického boje. Growler má pod svými křídly dva kontejnery s vysoce výkonnými zářiči, určenými k rušení nepřátelských radarů. Ačkoliv letadla určena k elektronickému boji nejsou nic nového, modifikovaná F/A-18 v podobě Growleru představuje obrovský technologický upgrade oproti předchozím EA-6b Prowler. Prowler měl posádku čtyř lidí, velké množství těžkého vybavení, a jednalo se podzvukový a neobratný letoun. Díky miniaturizaci a faktu, že většinu vyhodnocování a následného elektronického útoku vůči systémům PVO zvládne počítač, je dnes možné zkombinovat možnosti elektronického boje a rychlost dvoumístné stíhačky.

Díky modernímu datalinku spolu mohou Growlery bezpečně a v reálnem čase komunikovat, sdílet informace a koordinovat své útoky na PVO pro maximální efekt. Expandující flotila Growlerů byla před nedávnem modernizována, aby její vybavení bylo schopno efektivně překonávat moderní zbraňové systémy, mimo jiné i právě komplet S-400. Problémem Growlerů je stejně jako u MALD a HARM nutnost efektivní koordinace a dostatečná „saturace“ nepřátelského prostředí rušivými signály. Každý bojový vzlet do zóny kde operují pokročilé sstémy PVO tak musí být doprovázen alespoň jedním Growlerem, což komplikuje organizaci a zvedá materiální zátěž celé operace. V ideálním případě by byly Growlery kombinovány právě s MALD a HARM pro maximální efekt (Growler je uzpůsoben pro vypouštění HARM střel). Ruská strana navíc permanentně vyvíjí nové prostředky jak obejít rušení, tudíž je klíčové, aby Growlery šly „s dobou“.

F-22 a F-35

Nejhlasitější debata probíhá kolem toho, zda může letoun F-35 obstát proti S-400. Zde je celá situace výrazně komplikovanější. Poptávka po letounech s vlastností stealth vznikla právě z potřeby zjednodušit systém likvidace kompletů jako je S-400. Letouny jako F-22 a F-35 jsou díky stealthu teoreticky schopné vyhnout se zachycení radarem, a samy disponují prostředky elektronického boje schopné radary rušit.

Zda dokáže S-400 zachytit, a hlavně úspěšně zasáhnout stealth letadlo je klíčová otázka, na kterou není možné najít reálnou odpověď. Množství ruských dezinformací a utajených dat o obou technologiích je tolik, že dokud nedojde k reálnému střetu, je možné se pouze dohadovat. Faktem, který však hraje do karet S-400 je již výše zmíněná dlouhodobost vývoje letadel. F-35 má být páteří ozbrojených sil aliance nejméně do roku 2050. Drak letounu a jeho stealth technologie je přitom již do určité míry pevně daná. Výsledek je proto takový že, v okamžiku, kdy Rusko vyzraje nad stealth technologie F-22 a F-35, je výrazně snazší aktualizovat své raketové komplety, než pro síly Aliance aktualizovat své flotily letounů. Díky své modularitě je možné do kompletu S-400 jednoduše zařadit nové vozidlo s novým radarem, zatímco u letounů by se muselo jednat například o výměnu celého motoru.

Druhou otázkou je elektronický boj. Letouny páté generace by měly být schopny zabezpečit si elektronickou podporu samy a nepotřebovat tak dedikované stroje jako Growler. Ačkoliv jsou data o elektronických schopnostech F-22 a F-35 přísně tajná, je zde jeden neblahý ukazatel: Americké námořnictvo chystá nákupy dalších letadel Growler, i přesto že se chystá ve velké míře přezbrojovat na F-35, a Growlery by hypoteticky již neměly být vůbec třeba. Toto dává najevo jistou nedůvěru amerického námořnictva ve schopnosti elektronického boje F-35. Je zde proto reálná možnost, že F-35 a další stealth letadla ztrácejí oproti Ruským SAM systémům, přinejmenším v boji jeden na jednoho. Alianční síly tak dost možná budou muset dále spoléhat na složitější synergie různých systémů jako MALD a Growler pro ničení S-400 a jejich nástupců.

F-22 a F-35. (zdroj: Wikimedia).

Projekt Gremlin

DARPA se snaží jít na celou situaci tak říkajíc od lesa, a snaží se vyvinout systém, který by kombinoval výhody všech dosavadních řešení do jednoho cenově dostupného balení. Tohle řešení by měli být Gremlini. Projekt Gremlin počítá s vypuštěním „roje“ dronů z letounu C-130 Herkules, v bezpečí mimo dostřel protiletecké obrany. Tento roj následně zaútočí na protiletecké baterie a radary. Hlavní devizou Gremlinu je dělení rolí. Různé drony budou mít různé funkce: některé mohou sloužit jako návnady MALD, jiné jako elektronické rušičky.

Drony spolu budou permanentně komunikovat a vytvářet tak ideální kombinaci opatření pro danou situaci. Drony samy o sobě budou malé, a díky tomu těžko zaměřitelné radary. A i kdyby došlo k jejich zaměření a následnému sestřelu, v roji bude víc dronů stejné funkce a sestřelený dron nahradí jiný. Gremlini by tak měli narušit paradigma, že stíhačka je dražší než vystřelená raketa, které hraje Rusům tolik let do karet. Cenu dronů by dále měl snížit fakt, že drony, které úspěšně dokončí úkol, se budou schopny vrátit zpátky na palubu nosného letadla a být znovu využity. Projekt je však v poměrně rané fázi vývoje, a i sama DARPA si je vědoma náročnosti projektu.

Vize letadel jako mateřských lodí vypouštějící menší stroje se pravidelně objevuje snad již od doby vzniku bojového letadla. Jedním z těch více známých projektů byl XF-85 Goblin. Proto je zde reálná šance že systém Gremlin ještě narazí na technologické možnosti, nebo se prodraží natolik, že se nevyplatí. Dále si je třeba uvědomit, že komplet S-400 nebude nejspíš nikdy operovat sám. Existuje škála podpůrných systémů protiletecké obrany, které chrání SAM baterie jako S-400 před menšími a pomalejšími cíli, jako jsou třeba bitevní vrtulníky. Jedním takovým je Pantsyr S1, a ten se může ukázat jako větší nebezpečí pro Gremliny než S-400 samotná. Ruská strana již několikrát vypustila informace o tom, že vyvíjí „protidronový mikrovlnný kanón“. Ačkoliv se opět jedná o možná nadsazená prohlášení s propagandistickým účelem, je jasné že Rusko si hrozbu zahlcení rojem dronů uvědomuje, a hledá na ni efektivní protiopatření.

Závěrem

Západ v otázce vypořádání se s komplety jako je S-400 ukazuje svou technologickou a materiální převahu. MALD, Growler a budoucí Gremlin by ještě před relativně pár lety byly science fiction. Bohužel, čím sofistikovanější sytém, tím je nákladnější, a náchylnější k problémům, ať už hlediska kyber-bezpečnosti, koordinace, nebo klasického Murphyho zákona, že čím je věc složitější, tím víc věcí se může rozbít. A zde se projevuje silná stránka ruských konstrukčních škol, a to je schopnost udělat z mála hodně. S-400 není neporazitelný, ale je jednodušší a levnější. Podle ruských zdrojů je cena jednoho batalionu S-400 200 milionů dolarů,

Pro ilustraci: odhadované ceny dnešních moderních západních letounů (pouze jednotková cena, nikoliv náklady na dlouhý vývoj)

Letoun Cena za kus
F-22 Raptor 137 000 000 USD
F-35A Lightning II 94 600 000 USD
Eurofighter Typhoon 95 000 000 USD
JAS-39 Gripen E 43 000 000 USD

Komplet má snazší údržbu než moderní letadla, je snáze upgradovatelný a přizpůsobitelný. Je však třeba si uvědomit, že levnější v porovnání se super moderními letadly neznamená levný. Pokud se bude ruská ekonomická situace dále vyvíjet nepříznivě, je možné, že i arzenál protileteckých systému bude atrofovat. Dnes ale S-400 plní přesně to co Rusko potřebuje – drží tempo zbrojních závodů s ekonomicky a technologicky výrazně lépe vybavenými zeměmi.

Jak jsem ale předestřel na začátku, není v našich silách určit výsledek bitvy, dokud neproběhne. Může se ukázat, že má S-400 kritickou slabinu, a že se jedná jen o propagandou nafouklou bublinu. Stejně tak je možné že se to samé ukáže u F-35. Dokud nedojde k reálnému nasazení, můžeme pouze spekulovat na základě dostupných dat. A z nich vychází S-400 jako soupeř přemožitelný, ale ne soupeř, kterého by bylo radno brát na lehkou váhu.

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *