Soudobé Bělorusko: Losnu nebo Mažňáka?

Štítky:

Vypadá to skoro jako kdybychom ten příběh odněkud znali. Malý, desetimilionový národ se nachází v diktatuře, která se z něj snaží udělat kořist velmoci na východních hranicích – Ruska. Demonstrace jsou potlačovány, kritické noviny zakazovány, předáci opozice v některých případech končívají ve vězení. Národní buditelé mluví jazykem, kterým velká část populace mluvit neumí (i když mu rozumí) – tento jazyk je nicméně předmětem politického boje, neboť odlišuje malý národ od velkého celku, který jej hrozí pohltit. Odpovídá ale takový pohled na Bělorusko realitě, nebo je projevem naší sebestřednosti a touhy vidět v každém náš vlastní příběh?

**Autorka:** *Petra Červeňáková* (*autorka je politoložka a nezávislá novinářka*),

**Původně vyšlo v:** *Nový prostor*

Bělorusko pochopitelně připomíná některé příběhy známé z českých dějin. Ale příliš srovnávat může být zavádějící. Bělorusko je země s vlastní historií (velmi bolestnou), vlastní konstrukcí národní identity a vlastní současností. Představovat si tuto diktaturu jako nějaké totalitní skanzen podobný Husákovu Československu je nemístné. Režim v Bělorusku není totalitou, která by stíhala jakékoli opoziční hnutí mysli a vyžadovala přiznání loajality na každém kroku – pouze klepne přes prsty každého, kdo by mohl být pro režim nepříjemný. A to „klepnutí“ je leckdy velmi brutální, vzpomeňme zejména na sedm lidí, kteří mohli být Lukašenkovu režimu nepříjemní, a tak „zmizeli“. Není tu ani jasná ideologie, pokus nemáme za ideologii pokládat silný stát, orientaci na Rusko (a otlačování „západnických“ prvků běloruské identity) a poslušnost „baťkovi“ (tatíčkovi) Alexandru Lukašenkovi. Neexistuje ani totalitní strana – ač se „pravoslavný ateista“ Lukašenko opírá o jednu z komunistických stran (druhá je v opozici) a čtyři další partaje, klíčová je především „vertikála“, tedy seskupení lidí v klíčových funkcích státního aparátu. Co režimu chybí na ideologii, to si vynahrazuje na technologii moci, která neplýtvá represí zbytečně, ale umí cíleně zasahovat.

**Pravoslavné metro**

„Do Minsku už nikdy nepojedu, je šedivej, omlácenej a mají tam jenom jednu ulici,“ řekla mi s trochou nadsázky kamarádka s běloruskou zkušeností, když jsem ji lákala na cestu za hranice všedních dnů. Něco na tom je – dlouhý „bulvár“ mezi jednotlivými náměstími je skutečně únavný. Ze sovětských a předsovětských dob zbyla prazvláštní monumentalita, takže – řečeno s trochou nadsázky – si v metru člověk není tak úplně jistý, zda se náhodou nenachází v pravoslavném chrámu. Šeď zdí se mísí s barevností log, nápisů a v metru také obrazovek, z nichž proudí reklama. Nemylme se, běloruské hlavní město vzkvétá a žije v něm dost lidí, kteří si mohou dovolit platit „české“ ceny za zboží. Sýčkové nicméně říkají, že „běloruský ekonomický zázrak“ funguje jen díky umělým, politicky motivovaným vstupům zvnějšku. V posledních desetiletích existence Sovětského svazu bylo Bělorusko sice politicky utlačovanou a ekologicky devastovanou, ale zároveň ekonomicky protěžovanou součástí bolševické říše. A nyní Ruská federace už po léta posílá Lukašenkovi dotovanou ropu, kterou zčásti využívá pro domácí potřeby a zčásti s velkým ziskem prodává na západ. Část opozice proto také čeká zhroucení režimu od přiškrcení kohoutku s ropou, kterou patrně Rusko začne brzy prodávat za tržní ceny.
Ekonomika, která je ze čtyř pětin státní, slouží jako další nástroj kontroly společnosti. Masově rozšířené jsou smlouvy na dobu určitou, které v praxi znamenají nejistotu lidí o jejich místo a obavu dostat se do konfliktu se státem coby politickou mocí a zároveň hlavním zaměstnavatelem. Slabý soukromý sektor musí uplácet, nebo podporovat režim – a většinou obojí. Pro lidi je často málo práce, čemuž odpovídá i mzda za počet hodin. Oficiální nezaměstnanost je směšně nízká, což je ale dané tím, že být registrovaným nezaměstnaným znamená pobírat žebračenku a ještě podléhat pracovní povinnosti. Řada lidí dá přednost práci na černo nebo odjezdu za prací – zejména do Ruska.

**Kandidáti moci**

Na hlavní třídě v Minsku najdeme i českou restauraci, kam neomylně zamíříme s turistickým vkusem Američanů objíždějících světové Macdonaldy. K boršči si můžeme dát pravou, nefalšovanou plzeň, což ale ještě věru neznamená, že jsme v Česku, a tak se pro všechny případy snažíme dávat si pozor na jazyk. Naponěkolikáté se nám už konečně daří změnit jména běloruských politiků podle Foglarových hrdinů. Z Lukašenka se stal Losna a opozičnímu vůdci Milinkievičovi začínáme říkat Mažňák. Sotva lze čekat, že tu někdo četl knížky o Stínadlech – a i kdyby, asi sotva by své předáky v těchto postavách poznali.

Alexandr Milinkievič je vůdcem hnutí Za svobodu, které se snaží sjednotit běloruskou opozici. Na prošedivělém, ale charismatickém předákovi, kterého někteří srovnávají s Václavem Havlem, je patrná únava a absence iluzí. Narozdíl od některých jiných, kteří si představují situaci po eventuelní změně režimu jako procházku růžovou zahradou (nebo mají přinejmenším sdělování optimistických frází v popisu práce), má Milinkievič skeptičtější pohled. Na rovinu říká, že generace, která svrhne Lukašenka, si to patrně odnese ekonomickým propadem a sociálním chaosem. Aby tomu zabránil, chtěl by udržet něco ze silných prezidentských pravomocí, kontrolovaných parlamentem, ale nevydaných na milost hašteření politických stran. Ač můžeme charismatickému opozičnímu předákovi věřit jeho čisté úmysly, těžko nemít na paměti, že moc korumpuje.

Náš běloruský Mažňák politickým stranám příliš nevěří – podle něj v zemi vlastně ani neexistují, jde jen o jakési kluby, které si na ně hrají a berou si od nich to nejhorší, najmě roztříštěnost v situaci, kdy je potřeba jednota. Různé strany nicméně v Bělorusku existují – a už to samo není zas tak malý úspěch, uvážíme-li že strany a občanská sdružení potřebují pro existenci legálně pronajatou či vlastněnou kancelář (což je někdy vážný problém vzhledem ke politickým tlakům na pronajímatele) a státní registraci. Na předácích dvou hlavních pravicových stran, Běloruské lidové fronty a Sjednocené občanské strany, je jasně vidět, že jsou vycepováni nejen vnitrostranickým působením, ale také kongresovým turismem a spoluprací se západními politiky, které se snaží poměrně houževnatě napodobit. Oba mluví na rozdíl od většiny svých stoupenců plynně anglicky, oba jsou zručnými rétory – a oba by chtěli co nejvíc kopírovat západ a privatizovat státní majetek. Předák Sjednocené občanské strany Anatolij Lebeďko dovede plamenně varovat před možným spojením Běloruska s Ruskem „Jen si schválně představte Lukašenka jako vládce země, která má atomové zbraně a pod zemí celou Mendělejevovu tabulku,“ říká v narážce na potenciální vojenskou sílu a surovinovou zabezpečenost Ruska. Když to tak člověk poslouchá, málem by zapomněl, že toto nebezpečí hrozilo spíše za Jelcina a že nový pán Kremlu Lukašenkovi jasně naznačil, že v případě spojení běloruského slavíka a ruského koně se výsledný produkt jaksi nebude jmenovat slavičí paštika a Lukašenko se bude moci stát místním běloruským gubernátorem, nikoli vládcem celého Ruska. Lidsky docela sympatický a bezprostředně působící předseda Běloruské lidové fronty Vincuk Viačorka je zase schopný velmi poutavě malovat obrázek svobodného, tolerantního a zároveň křesťansky mravného, a samozřejmě prozápadního Běloruska. Pokud si uvědomíme, že jeho strana si mimo jiné velmi pochvaluje spolupráci s českou ODS, bude nám rázem jasné, kde jsme už podobné fráze slyšeli. Běloruská lidová fronta se cíleně připravuje na převzetí moci, členové její mládežnické organizace biflují politologické znalosti a užuž se vidí v křeslech ministrů, poslanců a velvyslanců. Ač se názorově jedná o protipól, člověku skoro vytane na mysli Leninův pojem „kádrová strana“.

**Koridor od moře k moři**

Velká část běloruské populace se změn v západním směru ale bojí. Znají poněkud mrazivé příběhy bídy z Ruska a Ukrajiny po neoliberálních reformách a věru nechtějí dopadnout podobně. Lukašenko zatím znamená sociální jistoty a pokud k tomu přičteme rovněž fakt, že kontroluje média, je dost dobře možné, že jeho podpora je opravdu vysoká. Což se ovšem nevylučuje s tím, že patrně stejně manipuluje volbami. Sám se k tomu ostatně nedávno nečekaně přiznal – na své návštěvě Ukrajiny šokoval svět výrokem, že ve skutečnosti nechal v posledních uměle snížit svou podporu na „evropská“ čísla, aby prý nešokoval svět tím, jak mnoho lidí je mu oddáno. Tento zarážející výrok o lecčems vypovídá – sotva o tom, o čem měl, jako spíše o tom, že Lukašenko nepokládá falšování voleb za nic podivného a o tom, že mu je vlastní jakýsi východní, byzantský přístup „vrchnosti“ k těm dole.
Pravdu má nakonec asi Milinkievič a další, kteří tvrdí, že změnu nelze očekávat od politických stran, které se Lukašenkovi postaví jako symetričtí vyzyvatelé. Posun lze patrně nejspíš čekat buď zvnějšku, nebo zdola.

Stačí i letmý pohled na mapu, aby bylo jasné, že Bělorusko je ve středu mnohých geopolitických úvah. Spojuje totiž pobaltské země s Ukrajinou. Pokud by zde byl prozápadní režim a prozápadní síly definitivně zvítězily i na Ukrajině, znamenalo by to oddělení Ruska od západu neprodyšným koridorem od moře k moři. Proruský režim v zemi naopak znamená podstatnou trhlinu v jakémkoli možném obklíčení Ruska. Je tedy jedině logické, že západ i Rusko podporují své favority. Pro obě strany to má ostatně i ideologický význam. Rusku to umožňuje vzpomínat na časy sovětského impéria a pohrávat si s myšlenkami o jeho obnovení. Západ a zejména Spojené státy má zase v opozičnících z Běloruska nové svaté a mučedníky své demokratické víry, kteří jsou schopni dodat všechno, včetně ostatků – nikoli nadarmo nám Anatolij Lebeďko zmiňoval, že svůj plechový hrnek z vězení věnoval viceprezidentovi USA Dicku Cheneymu. Víra, kvůli níž se v jiné části světa pořádají nepříliš úspěšné křížové výpravy, se bez svatých relikvií zřejmě neobejde… Možná ale ještě podstatnější než zahraniční vlivy je vnitřní dynamika běloruské společnosti.

**Dělník disentu a západnická mládež**

Gomel je druhým největším městem v Bělorusku, takže něčím jako je u nás Brno. Oblast kolem města se nachází v blízkosti ukrajinských hranic a byla zamořena po havárii v Černobylu, přičemž státostrana lidem zatajila zdravotní rizika, jimž byli vystaveni. V tomto směru region kolem města připomíná tak nejspíš Severní Čechy. Ale první srovnání, které vás napadne, když vyjdete na náměstí před nádražím, je Hradec Králové. Náměstí skutečně jak kdyby z oka vypadlo tomu hradeckému… Asi další doklad nesmyslnosti srovnávání s českými reáliemi.

Sergej je už starší, prošedivělý opozičník. Česko zná, několikrát v něm byl ještě když se jmenovalo Československá socialistická republika. Od pohledu je to samorost holdující nezávislému myšlení a kritice vlády, ale i ostatních opozičníků. Když vzpomíná, jak v osmdesátých letech poslouchal Hlas Ameriky a šířil strojopisy o radioaktivní hrozbě z havarovaného Černobylu, tváří se podobně, jako když mluví o současném odporu proti Lukašenkovi. Jenom těch dvacet let navíc je poznat. Střet s upadajícím sovětským režimem v něm vypěstoval kritickou a autoritářskou psychologii, navzdory tomu, že se označuje za křesťanského konzervativce, což by ho v jiných zeměpisných šířkách předurčovalo spíše ke konformismu.

Účastníci demokratického hnutí přelomu osmdesátých a devadesátých let jsou významným základem opozice. Mnohem důležitější, možná rozhodující, je ale postoj mládeže. Její významná část je kritická a prozápadní. Dostatečně výmluvný je symbol, který tato mládež přijala – džínová látka. Pochází z demonstrace 16. září 2005, kdy poté, co opozičníkům zabavili běloruské národní vlajky (jsou odlišné od státních a stát je někdy pronásleduje), použil místo té své jeden z mládežnických vůdců, Nikola Sasim, svou džínovou bundu. Džínovina symbolizuje nejen úsilí o svobodu, ale i západnictví.

Část prozápadní mládeže uspěla s výzvou nosit džíny a vyvěšovat proužky džínové látky jako symbol svobody, právě tak jako s návrhem připomínat boj běloruské opozice v 16. dni každého měsíce. Jiná část mládeže se ale dívá na politiku, byť tu opoziční, s odstupem nebo rovnou podezíravě. I oni jsou ovlivněni západem, jen trochu jiným. Někteří se střetávají s neonacisty a založili svůj vlastní antifašistický fotbalový klub. Jiní poslouchají techno – jejich klub je sotva rozeznatelný od podobných klubů jinde, místním návštěvníkům je vlastní i velká nápaditost pokud jde o vlastní vizáž. Jiné běloruské mladé ovlivnilo světové alterglobalizační hnutí – ostatně, několik běloruských anarchistů se účastnilo pražských protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v září 2000. „Byla to pro nás velmi inspirativní zkušenost,“ říká o protestu běloruský anarchista Lukas. Spolu s dalšími se snaží vytvářet alternativu nejen vůči Lukašenkovi, ale i vůči opozici – snahou propojovat ekologické, feministické, antimilitaristické, menšinové a další aktivity. Do smrtelně vážné a někdy také smrtelně nudné a únavné opoziční činnosti se snaží vnést humor. Měl s tím úspěch, a tak byl satirický týdeník Navinki, který spoluvydával, zakázán vládou.

**Tváří v tvář moci**

Někteří opozičníci tvrdí, že v Bělorusku je až 5 % populace v uniformovaných složkách. Ač se toto číslo jeví jako nadnesené, je pravda, že na „milicionéry“, tedy policisty, lze natrefit velmi často a na policejní stanici se při troše smůly dostanete tak rychle, že ani nevíte jak. Velká fotka prezidenta s přísnými rysy vám na náladě nepřidá, právě tak jako to, když vás policisté přesvědčují o spáchání přestupku, jehož jste se nedopustila, a ze zdi na vás přitom vyčítavě hledí přísná tvář baťky Lukašenka.

Jiný aspekt běloruské reality západního turistu pobaví, ale pro místní může mít ohromné následky: pokud se chováte nepřístojně, milicionéři okamžitě začnou vyhrožovat, že vyrozumí vaši školu či zaměstnavatele. Právě v takovéhle situaci připomíná Bělorusko totalitní režim, ve kterém se jednotlivé části občanského života podle potřeby berou jako prostor pro hýbání převodovými pákami moci.
Zdá se však, že se velká část mládeže nebojí, nebo přesněji řečeno, cítí, že nemá co ztratit. To se projevilo při jarních protestech proti zmanipulovaným volbám, kdy mladí šli do ulic navzdory hrozbám – šéf běloruské tajné policie KGB například vystoupil den po volbách v TV a prohlásil, že účastníci protestů proti volbám mohou být pokládáni za teroristy a podle toho se s nimi bude zacházet. I přesto vyšly desetitisíce lidí do ulic, vytvořili dokonce stanové městečko na náměstí a represe neměly zamýšlený zastrašovací účinek. Jestliže už před volbami vsadil režim tisíce lidí do vězení, politizovalo to jejich blízké a vedlo je to k účasti na protestních vystoupeních. Proud protestujících byl tak velký, že ucpal režimní vězení. A to už znamená předzvěst problémů, s nimiž si režim nemusí poradit, ač po jarních volbách dále zpřísnil zákony a trestná je nyní i diskreditace Běloruska v zahraničí a členství v neregistrovaných organizacích. Několik dní vězení můžete dostat i za vulgární nadávky. Odhodlání mladých a opozičníků ale roste – klíčovou otázkou ovšem bude, zda zůstane omezené jen na izolované „ghetto“ kritických a opozičních aktivistů, nebo zda se dokáže přelít do celé společnosti.
V předvečer odjezdu z Lukašenkolandu se díváme na zprávy v běloruské státní televizi. Sledujeme monumentální oslavy říjnové revoluce a pochvaly od ruských komunistů, že Bělorusko je jediným státem, který ještě slaví nástup bolševiků k moci státním svátkem (právě tak jako je asi jediným státem, kde stojí nejen sochy Lenina, ale i zakladatele Čeky Džerdžinského). Jakýsi státní historik nám říká, že se dnes názory na ruskou revoluci různí, ale že se musí nechat, že Lenin vytvořil silný stát, na nějž byli jeho obyvatelé hrdí. Chtě nechtě jsme si museli vzpomenout na jeden Leninův výrok, v němž charakterizoval revoluci jako situace, kdy moc už nemůže a lid už nechce. Kdoví, kdy taková situace nastane v Bělorusku – a co přinese. Buď jak buď, odjíždím z Běloruska s přesvědčením, že tamní boj za svobodu si zaslouží podporu a solidaritu, ale že bych ji nechtěla směřovat na stranické a politické vůdce, ale spíše na nezávislé ekologické a sociální aktivity či mládež – zkrátka a dobře na ty, kteří se nezpronevěří a budou kritičtí za každého režimu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *