Kontraktoři Blackwaters během bojů v městě Najaf v roce 2004 (Zdroj: The New York Post).

Soukromé vojenské organizace v USA

Příslušníci soukromých vojenských organizací poskytovali do konce studené války armádě USA jen velmi omezené spektrum služeb. Postupem času se ale vojenské firmy transformovaly a jejich schopnost provádět vysoce rizikové a specializované činnosti začala být pro zajištění chodu armády USA v mnoha oblastech nepostradatelná. Příčinami této proměny se zabývá následující článek.

Autor: Martin Pejřimovský, student magisterského oboru Evropská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Úvod

Příslušníci soukromých vojenských organizací poskytovali do konce studené války armádě USA jen velmi omezené spektrum služeb, které souvisely například s údržbou zbraní nebo čištěním uniforem. Během válek v Iráku a Afghánistánu se naproti tomu rostoucí počet kontraktorů zapojoval i do vysoce rizikových a specializovaných činností, mezi kterými nechyběla špionáž nebo ostraha zásobovacích konvojů a vysoce postavených osob. Kromě toho se výrazně změnil jejich počet. Zatímco ve Vietnamu připadalo na každého zaměstnance soukromé vojenské firmy přibližně 60 vojáků, v Iráku[i] a Afghánistánu[ii] se na okupovaných územích chvílemi pohybovalo více soukromníků nežli regulérních členů armády. Jaké byly příčiny této proměny?

Cílem textu je potvrdit hypotézu, že svou roli sehrály jak domácí, tak zahraniční politické faktory. Jednou z prvních událostí, která v pozdějším kontextu legitimizovala rozsáhlé zapojení kontraktorů v rámci bojových operací, byla plná profesionalizace armády v roce 1973. Dalším zásadním aspektem byla víra v blahodárné důsledky outsourcingu a privatizace státních činností, která zvolna vstupovala do povědomí veřejnosti a státníků od počátku funkčního období prezidenta Ronalda Reagana v roce 1985. Jako rozhodující se ale ukázaly geopolitické změny, jež souvisely s koncem Studené války a rozpadem Sovětského svazu. Na základě těchto událostí administrativa USA zahájila dlouholetý proces snižování výdajů na obranu, který navzdory původním očekáváním výrazně omezil akceschopnost ozbrojených složek a způsobil vznik závislosti armády na soukromých vojenských organizacích.

Karikatura parodující využívání kontraktorů (Zdroj: McClatchy).

Počátky

Na přelomu 19. a 20. století byla pravidelná armáda Spojených států poměrně nepočetná a soukromý vojenský sektor v USA prakticky neexistoval. Ve vedoucích kruzích převládal názor, že rozhodující roli v obraně vlasti budou hrát běžní občané, kteří v případě potřeby vytvoří organizované milice. Znamenalo to komplikace pro místní zbrojní průmysl, který se kvůli propadu poptávky po konci občanské války musel přeorientovat na export svých výrobků do zahraničí (Krahmann 2010: 55-56).

Výrazný kvantitativní nárůst rozpočtu americké armády přineslo teprve období dvou světových válek. Tyto konflikty nevedly ke vzniku soukromých vojenských organizací, jelikož se podařilo dostatečně mobilizovat veřejnost, a potřebné množství vojáků bylo získáno standardním náborem. Během první světové války byla účast v armádě dobrovolná, v roce 1940 byl vydán Selective Training and Service Act, který poprvé v historii USA zaváděl plošné odvody. Na rozdíl od dřívějších dob během zmiňovaných konfliktů výrazně a trvale posílily svou pozici firmy, které ministerstvu obrany dodávaly zboží. Jednalo se například o letecké společnosti Boeing nebo Grumman (Krahmann 2010: 61). V posledních letech války se také začal rodit vztah mezi vládou a společností Vinnell Corporation, jejíž úkoly mírně přesahovaly rámec pouhé materiální podpory jednotek americké armády. První takovou misí bylo zásobování vojsk čínského Kuomintangu, a po skončení války následovaly zakázky na budování letišť v několika asijských zemích. Organizace také údajně spolupracovala s CIA, když poskytovala krytí jejím zaměstnancům pracujícím v utajení (Hartung 1996: 26-28).

Studená válka

Počátek Studené války znamenal pro armádu USA především významné navyšování rozpočtu. Implementování strategie zadržování komunismu[iii] vyústilo v nasazení přibližně 300 000 amerických vojáků na bojiště Korejského poloostrova. Investice do armády od roku 1951 stouply z 5 % HDP na dvojnásobnou hodnotu. Zapojován byl stále více i soukromý sektor, jeho role však byla striktně omezena na zajišťování dodávek zbraní, strojů a náhradních dílů (Krahmann 2010: 68). Jedním z důvodů rostoucí potřebnosti kontraktorů byla zvyšující se složitost zařízení, které bojové jednotky využívaly, a s tím související náročnost údržby a obsluhy.

Vietnamský konflikt

Během války ve Vietnamu začali být civilisté, kteří operovali ve válečné zóně, významnou a místy i vítanou součástí ozbrojených složek. Jejich počet byl vzhledem k příslušníkům armády velmi nízký, přibližně 1:60. Například výše zmiňovaná Vinnell Corporation měla v oblasti 5 000 zaměstnanců, kteří se soustředili na obsluhu generátorů elektrického proudu, stavební práce, transport materiálů nákladními vozidly a čluny. Starali se také o funkčnost mechanického vybavení, kvalitu jídla a čistotu uniforem. Tímto umožnili vojenským velitelům efektivnější využití jejich posádek pro bojové operace, jelikož nemuseli vyčleňovat bojeschopné muže pro úkoly, které civilní zaměstnanci plnili spolehlivě a levněji. Přestože se někteří z nich angažovali v ilegálních aktivitách, jakými bylo například pašování drog, nebyly evidovány žádné vážné zločiny a útoky na civilisty, které známe z dnešního Iráku (Dickinson 2011: 24).

Krokem, který usnadnil privatizaci vojenských činností a nově pro ni stanovil jasná pravidla, bylo přijetí oběžníku A-76 v roce 1966.[iv] Ten rozdělil proces outsourcingu na následující fáze: Nejprve byla určena konkrétní zakázka, která mohla být předmětem soutěže mezi armádou a soukromým sektorem. Poté byl o úmyslu informován Kongres. V případě schválení návrhu byly vypracovány a zveřejněny konkrétní požadavky na poptávanou službu či zboží. Nabídky privátních firem se poté porovnaly s náklady, za které by stejnou službu mohla dodat sama armáda. V případě, že byl soukromý zájemce schopen ušetřit oproti této částce alespoň 10 % nebo 10 milionů USD, měl zakázku získat. Po vypršení kontraktu bylo veřejné výběrové řízení vyhlášeno znovu. Zajímavým detailem je, že v takto opakovaných řízeních už mezi sebou byly ve většině případů porovnávány pouze nabídky jednotlivých soukromníků, armáda tedy ztrácela možnost získat privatizovanou zakázku zpět (Krahmann 2010: 121).

Důležitou změnou, která se během války v bývalé Indočíně odehrála, a ve svém dlouhodobém důsledku nepochybně umožnila rozvoj komplexních soukromých vojenských společností do jejich aktuální podoby, bylo ukončení plošných odvodů do služby a zavedení profesionální armády v roce 1973. Tomuto kroku předcházela rozsáhlá debata o tom, zdali je správné verbovat do zbraně mladé Američany kvůli boji proti komunistům v daleké jihovýchodní Asii (Krahmann 2010: 69). To, že se Bílý dům přiklonil k profesionalizaci ozbrojených složek, umožnilo politikům zdůrazňovat dobrovolnost participace svých vojáků v konfliktu. Kromě toho byl také zdůrazněn pracovněprávní charakter služby ve zbrani, což později usnadnilo nahlížet na vojenské činnosti jako na obchodní produkt. Statut soukromého vojenského sektoru v rámci armády USA však zůstal až do konce vietnamské války v roce 1975 nezměněn. Jeho role byla ryze podpůrná. Výrazný nárůst jeho důležitosti odstartovaly teprve události, které se odehrály poté, co se v 80. letech chopil prezidentského úřadu republikán Ronald Reagan.

Éra Ronalda Reagana

Doba vlády Ronalda Reagana v USA a Margaret Thatcherové ve Velké Británii znamenala především zásadní změnu pohledu na to, jakým způsobem by měl být řízen stát. Oba zmínění politici vyznávali ideu redukce státního aparátu, snižování výdajů a daní. Cílem bylo zvýšit celkovou efektivitu hospodářství. Prezident Reagan skutečně snižoval státní výdaje, ne však v oblasti obrany. Tam naopak investice výrazně vzrostly. Rozdíl byl v tom, že v kontrastu s předchozí érou nyní čím dále tím více peněz mířilo do soukromého sektoru. V roce 1984 byl přijat The Competition in Contracting Act, který kromě snížení nároků na dodavatelské firmy armádě nařizoval každoročně zvyšovat množství zakázek, které měly veřejný statut, a umožnil se do nich přihlásit komukoli. Tím měla být zvýšena konkurence a narušen tehdejší pevný vztah mezi ozbrojenými složkami a vybranými dodavatelskými firmami, které byly obviňovány z nadhodnocování dodávaného zboží a služeb (Krahmann 2010: 80).

Zvýšená participace soukromého sektoru na fungování armády vyvolala u jejích představitelů poptávku po nástroji, který by toto propojení systematizoval. V roce 1985 byl za tímto účelem vytvořen Logistics Civil Augmentation Program (LOGCAP), který definoval procedury, které měly být při jednání s kontraktory dodržovány. Z obsahu dokumentu je patrné, že reguloval výhradně oblast logistické podpory bojových jednotek. Jeho cílem tedy nebylo oproti minulosti rozšířit spektrum služeb, které mohly ozbrojené složky od soukromníků požadovat. Původně se v rámci LOGCAP organizovala veřejná soutěž na každý úkol zvlášť. V roce 1992 pak začal fungovat systém, v rámci kterého ministerstvo obrany vypsalo na určitý časový úsek jednu obecně formulovanou zakázku, aniž by určilo její konkrétní cenu. Výběrové řízení poté určilo jedinou firmu, která měla za úkol poskytnout armádě téměř veškerou požadovanou logistickou asistenci. Dodatečné menší zakázky však stále vypisovány byly, například během konfliktu na Balkáně spolupracovaly ozbrojené síly s více než 100 společnostmi (Clements 2005: 18).

V 80. letech se také měnil charakter komunikace mezi armádou a jejími potenciálními zaměstnanci. Namísto abstraktních idejí typu patriotismu byl nyní akcent kladen především na materiální výhody, vzdělání, mzdu, zdravotní pojištění a možnost cestovat. Voják začal být vnímán jako běžný zaměstnanec ministerstva obrany, který pracuje v rizikovém prostředí. Jeho primárním úkolem bylo podávat maximální výkon za minimální náklady. Pokud dokázal soukromník nabídnout levnější a efektivnější služby, měl být upřednostněn. Tou dobou však ještě stále platila omezení, která například v oblasti údržby základen zajišťovala převahu vojáků nad civilními zaměstnanci v poměru minimálně 6:4, přestože by pracovníci soukromých firem mohli provádět stejné úkoly za nižší cenu (Krahmann 2010: 77).

Konec Studené války

Samotný konec Studené války k rapidnímu nárůstu soukromého vojenského sektoru v USA nevedl. Americká armáda se začala transformovat a pozvolna se přizpůsobovala novému uspořádání světa, ve kterém její prioritou nebyla příprava na jadernou válku se Sovětským svazem, ale boj s výrazně menšími a hůře vybavenými ozbrojenými skupinami. Docházelo ke zmenšování počtu příslušníků armády, omezováním výdajů na obranu a rozprodáváním přebytečného vybavení. Již v roce 1988 byla ustavena Base Realignment and Closure Commission, která měla za úkol utvářet seznam základen, jejichž uzavření pak bylo doporučováno vedení ministerstva obrany. Škrty v rozpočtech ale významně ovlivnily především podpůrné složky. Například U. S. Army Materiel Command, který zodpovídá za dodávky jídla, uniforem, zbraní a vozidel, musel postupně snížit hodnotu poskytovaného vybavení a služeb o 60 % (Singer 2007: 53). Většinu z uvolněného prostoru v budoucnu zabral soukromý sektor, jenž si v této oblasti dlouhodobě získával dobrou reputaci. Tento trend byl patrný i ve většině ostatních zemí. Podle odhadů přišlo na počátku 90. let o práci přibližně 7 milionů vojáků z rozličných národních armád. Snižování stavů nepostihlo pouze řadové vojáky, ale například i vojenské piloty, mechaniky nebo spojaře, kteří prošli dlouhým a náročným výcvikem. Kromě toho byly také oficiální i černé trhy zaplaveny levnými zbraněmi (Uesseler 2008: 114). Ty brzy nalezly své odběratele. Četné konflikty, které byly v období Studené války potlačovány některou ze světových velmocí, mohly nyní nerušeně propuknout. To se stalo například v etnicky pestré Jugoslávii v roce 1991.

Válka v Perském zálivu

První ozbrojenou intervencí americké armády po rozpadu bipolárního světa bylo tažení v Perském zálivu, které začalo v srpnu 1990 po irácké anexi Kuvajtu. Navzdory tomu, že se v té době začal potenciál soukromého sektoru zvyšovat, vystačila si armáda s vlastními silami. Poměr najatých civilistů k vojákům byl v průběhu operací přibližně 1:55 (Dickinson 2011: 31), což znamenalo oproti válce ve Vietnamu pouze mírný nárůst. Jejich role byla stejná jako dříve, spočívala výhradně v zabezpečování týlu a údržbě vojenského materiálu. Jedním z důvodů, proč nebyli soukromníci povoláni v hojném počtu, byl také specifický charakter konfliktu. Jednalo se o krátkodobý střet dvou technologicky nevyrovnaných armád, po jehož skončení nenásledovala dlouhá okupační fáze spojená s časově a personálně náročným protipartizánským bojem.

Éra Billa Clintona

Pro budoucí expanzi soukromých vojenských organizací byly velmi důležité reformy, uskutečněné během vlády prezidenta Billa Clintona. Ten, podobně jako Ronald Reagan, pozitivně nahlížel na ideu zmenšování a zefektivňování státního aparátu (jeho vize hospodářství dostala název Clintonomics). Ze všech rezortů se právě armáda v letech 1992 – 1999 musela vyrovnat s největším poklesem rozpočtu, konkrétně ze 4,7 % HDP na 3 % HDP (Pollin 2000). Jakým způsobem to ozbrojené složky ovlivnilo?

William Perry, ministr obrany v letech 1994 – 1997, přebíral svůj rezort po funkčních obdobích Richarda Cheneyho[v] a Lesa Aspina.[vi] Ozbrojené síly USA v té době měly za sebou první fázi snižování stavů, v jehož důsledku byl personál oproti roku 1989 zredukován o necelých 20 % (Defense.gov 2013). Perry věřil, že může i navzdory pokračujícím rozpočtovým škrtům uchovat armádu v takovém stavu, aby byla schopna zvítězit ve dvou souběžně vedených významných regionálních konfliktech (Defense.gov 2013). Mezi první kroky, které ve funkci učinil, bylo zjednodušení systému vypisování akvizic v hodnotách nižších, než 100 000 USD. Vydal také příkaz ke zrušení četných specifických standardů, které do té doby musely nakupované zboží a služby splňovat. To umožnilo maximální využívání všeobecně dostupných komerčních produktů, které nemusely být de facto duplikovány některou z firem dodávajících výrobky za zvýšenou cenu armádě.

Defense reform initiative

V reakci na tenčící se prostředky zahájil nastupující ministr obrany William Cohen v roce 1997 tzv. Defense reform initiative. Jejím cílem bylo aplikovat v rezortu stejné organizační a manažerské metody, jaké se osvědčily v americkém soukromém sektoru. Stěžejními se v tomto procesu staly následující pojmy: reingeneer (přestav), consolidate (konsoliduj), compete (soutěž) a eliminate (eliminuj). Volně přeloženo se přestavba vázala ke změně filosofie řízení ministerstva, konsolidace znamenala zefektivnění administrativy, soutěžením se měly snížit náklady poskytovaných služeb při zachování nebo zvýšení kvality a eliminováni měli být přebyteční zaměstnanci a oddělení (Dickinson 2011: 32).

V rámci restrukturalizace armáda první vlnu propouštění uskutečnila v řadách svého administrativního zázemí, které bylo spravováno civilisty. Zde byly v jednotlivých odděleních sníženy stavy přibližně o 7 – 33 %, aniž by zásadním způsobem došlo ke změně jejich funkčnosti (Kozloski 2013). Totéž se však nedá říci o propouštění v řadách uniformovaných zaměstnanců. Zde se totiž škrty neodrazily na celé armádní struktuře rovnoměrně. Ačkoli byly zavřeny některé vojenské základny a klesl počet bojových brigád (z 56 na 46), v rámci maximální snahy o jejich udržení byly dopady omezeného rozpočtu zacíleny především na podpůrné složky, jejichž činnost bylo teoreticky nejsnazší privatizovat. To vyústilo v problém ve chvíli, kdy začal být zásadním způsobem redukován personál, který měl nákupy potřebného materiálu a služeb zajišťovat pomocí veřejných zakázek. Nutnost obracet se na soukromý sektor nezadržitelně rostla, zatímco počet zaměstnanců armády, kteří tuto činnost zajišťovali, postupně klesl až o 38 % (Dickinson 2011: 33).

Je zajímavé, že se mezi výše uvedené reformní pilíře nedostal pojem outsource, ačkoli se s touto metodou počítalo, a podle původního návrhu se mělo každoročně konat veřejné výběrové řízení alespoň na 30 000 pracovních pozic. Je možné, že to bylo výsledkem snahy Bílého domu a ministerstva obrany udržet závislost ozbrojených složek na soukromém sektoru v pomyslných mantinelech, které byly nastaveny během Studené války? Odpovídal by tomu obsah analytické zprávy Improving the combat edge through outsourcing, kterou obranný rezort vydal v roce 1996. V ní se na několika místech zdůrazňuje, že by armáda neměla privatizovat tzv. core capabilities, a že je vždy nutné prokazovat výhodnost zaměstnávání kontraktorů. Jedním ze zásadních  problémů tohoto stanoviska ale bylo, že nikde nebyly přesným způsobem definovány činnosti, jež měly zůstat výhradně v kompetenci vojska. Tento problém měl vyřešit Federal activities inventory reform act of 1998, zkráceně FAIR Act, jehož cílem bylo vypracovat seznam aktivit, které mohly být vzhledem ke svému charakteru delegovány na soukromý sektor.

Ve zcela jiném duchu se však nese zpráva o outsourcingu a privatizaci, kterou v srpnu 1996 vypracoval poradní orgán Defense science board (vědecký výbor pro obranu). Ta naopak prosazovala velmi agresivní přístup. Hovořila o privatizování veškerých podpůrných funkcí včetně těch, které souvisejí s výcvikem, obsluhou vojenských nemocnic, správou informačních systémů a účetnictvím. Svá stanoviska přitom komise podpořila jen obecnými tvrzeními o nepochybné výhodnosti těchto kroků. Odvolávala se především na dobré zkušenosti s činností soukromého sektoru na úrovni měst a jednotlivých států federace, kde údajně přinesl rozpočtové úspory ve výši 30 %. Hlavní výhodou využití kontraktorů mělo být kromě snížení výdajů také snadnější možnost umožnit okamžité zapojení zaměstnanců s vyšší odborností, aniž by bylo nutné dlouze a nákladně školit příslušníky vojska. Příčinu rozporného postoje mezi uvedenými dokumenty může vysvětlit fakt, že Defense science board tvoří poradci z řad civilistů, kteří v té době pravděpodobně měli k privatizaci otevřenější přístup.

O vztahu Williama Cohena k outsourcingu konkrétně vypovídá jeden z projevů[vii], který přednesl jakožto senátor za stát Maine v roce 1996. V něm se stavěl k myšlence privatizace spíše odmítavě. Kritizoval například pronikání soukromníků do oblasti údržby technologicky pokročilých zbraňových systémů a pochyboval o pozitivních dopadech na rozpočet. Důrazně také odmítal navrhované zrušení pravidla o minimální převaze vojáků nad kontraktory v poměru 60:40. Z těchto poznámek se dá usuzovat, že jedním z cílů Cohenovy Defense reform initiative skutečně bylo navzdory tehdejšímu trendu nedopustit zásadní vzrůst role soukromého sektoru v armádě Spojených států. Jak se později ukázalo, jednalo se o nedosažitelnou vizi. To však nebyl důsledek reformy samotné, nýbrž rostoucích nároků, které na ozbrojené složky kladla administrativa USA.

William Cohen, ministr obrany v letech 1997-2001 (Zdroj: Wikipedia).

Americké soukromé vojenské organizace v bývalé Jugoslávii

Občanská válka na Balkánském poloostrově byla pro rozvoj soukromého vojenského sektoru v USA důležitá z několika důvodů. Prokázala, že jsou kontraktoři schopni poskytovat vysoce specializované služby, a do budoucna naznačila Bílému domu jednu z cest, jakou může ovlivňovat probíhající etnické konflikty.

Armáda USA se oficiálně zapojila do bojů na straně protisrbské koalice pouze v rámci bombardovacích misí. Kromě toho však dokázala zásadním způsobem pozvednout v té době velmi zaostalé ozbrojené síly Chorvatska, které následně dokázaly porazit vojska separatistické Republiky Srbské Krajiny. Tato přeměna byla výsledkem nasazení zaměstnanců americké společnosti MPRI (Military professional resources inc.), kterou v roce 1987 založil generálmajor ve výslužbě Vernon Lewis. Jeho podřízení s Chorvaty od ledna roku 1995 spolupracovali na dvou projektech. Podle smlouvy bylo jejich účelem přiblížit řízení chorvatské armády ke standardům NATO a seznámit důstojníky s jejich rolí v demokratickém státě (Singer 2007: 125). Je však pravděpodobné, že konkrétní náplň školení tento rámec vysoce přesahovala a obsahovala také intenzivní výcvik konkrétních bojových manévrů. Ačkoli to vedení MPRI rezolutně popíralo, je obtížné vysvětlit rychlou transformaci chorvatských sil jiným způsobem. Firma díky vynikajícím referencím zůstala na Balkáně aktivní i po skončení svého působení v Chorvatsku. Nejprve se účastnila rozsáhlé reorganizace a profesionalizace bosenské armády v roce 1996. Následně pomáhala trénovat pohraniční stráž Makedonie a údajně také poskytovala školení vysokým představitelům Kosovské osvobozenecké armády, jejímž cílem bylo docílit nezávislosti Kosova na Srbsku.

Dalším krokem byla pro MPRI expanze za evropské hranice. Jejím cílem byla nejprve Saúdská Arábie, pro kterou společnost zajišťovala rozsáhlou škálu činností včetně managementu zdrojů, zakázek a analýzy rizik. Druhým blízkovýchodním zákazníkem byl další ze spojenců USA v regionu, Kuvajt. MPRI v 90. letech zavítala i do několika států v Africe. V neposlední řadě pak organizace poskytovala širokou škálu služeb například kolumbijským vojenským a protidrogovým jednotkám (Singer 2007: 128 – 131), díky čemuž se stala skutečně globálním hráčem.

Ačkoli na Balkáně operovaly kromě MPRI i další firmy, žádná z nich v důsledku své participace nezaznamenala tak razantní nárůst zakázek. K občanské válce v bývalé Jugoslávii se váže také první výraznější selhání jedné z amerických soukromých vojenských organizací. Někteří příslušníci firmy DynCorp, již koncem 90. let operovali v Bosně pod záštitou OSN, údajně napomáhali místním zločineckým strukturám uskutečňovat nelegální obchodování se ženami. Případ byl vyšetřován, ale žádné zásadní důsledky pro firmu nevyplynuly.[viii]

Během funkčního období prezidenta Billa Clintona se v důsledku restrukturalizace proměnila armáda USA i soukromý vojenský sektor. Jeho nástupce, George W. Bush, přebíral spoluzodpovědnost za obranný rezort po letech konstantního snižování rozpočtu. Důležité bylo, že pojmy jako outsourcing a privatizace začaly být ve spojitosti s managementem obrany standardem. Role soukromého sektoru byla pro fungování armády stále důležitější, a vedlejší efekty tohoto jevu byly prozatím viditelné pouze minimálně. Události po 11. září 2001 je však vynesly přímo do centra pozornosti.

Afghánistán a Irák

Administrativa George Bushe byla ideologii outsourcingu velmi pozitivně nakloněna už od počátku svého funkčního období v roce 2001. Již v rámci předvolební kampaně Bush oznámil, že vyhlásí výběrová řízení na 450 000 pozic ve státní správě (Isenberg 2009a: 19). Toto stanovisko výrazně podporovaly i soukromé vojenské společnosti, 10 největších během roku 2001 investovalo do lobbingu 32 milionů USD a na volební kampaně přispělo částkou 12 milionů USD (Isenberg 2004: 40). Většina prostředků směřovala do tábora republikánů.

Ozývaly se však i varovné hlasy od vysoce postavených veřejných činitelů, kterým byl například Thomas E. White, přímý podřízený ministra obrany zodpovědný za rezort pozemní armády.[ix] Ten prohlásil, že se armáda za posledních 11 let stala příliš závislou na službách kontraktorů, kteří nejsou pod patřičným finančním dohledem. Že je přehled o zaměstnaných soukromnících nedostatečný, dokládá i jedno z oficiálních sdělení představitele armády Kongresu, ve kterém byl jejich počet odhadnut mezi 124 000 a 605 000 (Isenberg 2009b: 17). V té době však ještě nebylo k dispozici dostatek podkladů k tomu, aby se mohla případná snaha o regulaci tohoto odvětví opírat o jiné důvody než ty, které souvisely se subjektivní představou o ideální podobě ozbrojených složek.

Americké soukromé vojenské organizace v Afghánistánu

Armáda Spojených států se do Afghánistánu vydala pod vedením NATO jako stěžejní část International Security Assistance Force (ISAF). S využitím soukromých kontraktorů po celou dobu mise se počítalo již při plánování invaze. Jejich množství bylo od počátku vyšší, než bylo z dřívějších dob zvykem. Přidělované úkoly však nebyly radikálně odlišné od těch, kterými soukromníci podporovali armádu v rámci předchozích válečných konfliktů. Jejich hlavní úkol spočíval kromě logistické podpory také v trénování afghánských milic a ostraze základen, díky čemuž se nestávali přímými účastníky bitev. Důvodem byly relativně klidné podmínky, které v zemi během prvních let po dobytí Kábulu zavládly. K útokům povstalců sice docházelo pravidelně, jejich intenzita však nedosahovala takové úrovně, aby činila okupačním vojskům existenční problémy. Schopnost rebelů napadat opevněné základny nadto byla velmi omezená, což dále redukovalo poptávku po příslušnících armády či ozbrojených soukromnících.

Počty vojenských kontraktorů v Afghánistánu.

Dalším aspektem, který hned zpočátku zabránil rapidní proliferaci amerických soukromých vojenských organizací, byla finanční politika Washingtonu. Kontraktoři obvykle mohli očekávat první mzdu přibližně až po půl roce svého nasazení. To výrazně zredukovalo řady potenciálních uchazečů. Výběrových řízení se účastnily pouze zaběhnuté firmy s velkým rozpočtem a patřičnými zkušenostmi (Engbrecht, 2010: 10 – 12).

Na rozdíl od Iráku také většina soukromých vojenských organizací zaměstnávala především rodilé Afghánce. To pravděpodobně mělo pozitivní efekt ve vztahu ke kvalitě odváděné práce, jelikož tito zaměstnanci měli emocionální vazbu k místu svého působení. Na druhou stranu země možná bude čelit problémům po odchodu spojenců v roce 2014, kdy se většina z těchto osob stane nezaměstnanými. Četné místní vojenské společnosti aktuálně vedou ambiciózní vůdci regionálního formátu, kteří by je mohli využít k posílení svých řad a následnému etnicky (Fergusson 2010) nebo mocensky motivovanému odboji proti centrální vládě v Kábulu. Ta se snaží takovému vývoji zabránit, otázkou je, jak bude ve svém snažení úspěšná, jelikož veškeré kontraktory vzhledem k jejich počtu zaměstnat nemůže. Pokus o plošný zákaz vojenských firem byl navíc odsouzen k nezdaru hned v zárodku (Rubin 2010: 8).

Celkové množství příslušníků soukromých vojenských organizací v Afghánistánu od počátku vytrvale rostlo. Tento trend můžeme rozdělit na dvě etapy, jejichž předěl se nalézá zhruba v období příchodu prezidenta Baracka Obamy do Bílého domu. Za jeho vlády se růst výrazně zrychlil a počet privátních kontraktorů v zemi dokonce převýšil množství jejich kolegů v Iráku. Bylo to důsledkem politického rozhodnutí a změny strategie v boji proti Talibanu a Al-Kájdě?

Pokrok ve válce v Afghánistánu měl být jednou ze  zahraničněpolitických priorit Baracka Obamy. Situace v tomto státě byla v době jeho nástupu neutěšená, místní obyvatelé se čím dál tím častěji stávali terčem různých forem útoků (Vanden Brook 2010). Strategie nového prezidenta spočívala v zásadním posílení vojenské přítomnosti v zemi. Armáda začala navyšovat stavy a nedlouho po uniformovaných příslušnících začali přibývat i ozbrojení zaměstnanci soukromých vojenských společností. Částečně bylo celkové navýšení amerického kontingentu umožněno volnými rozpočtovými prostředky, které souvisely s uklidňováním situace v Iráku po roce 2007.[x] Procentuální nárůst ozbrojených zaměstnanců privátního sektoru byl ale znatelně vyšší, než přírůstky v řadách uniformovaných složek. Konkrétní údaje hovoří o 236% skoku v krátkém období mezi prosincem 2008 a zářím 2009, což v absolutních číslech znamenalo posun na téměř 11 000 mužů. V důsledku toho začali tvořit soukromníci, najatí ministerstvem obrany, přibližně 30 % veškerých ozbrojených jednotek USA v Afghánistánu. Množství kontraktorů, kteří vykonávali podpůrné služby, v té době překonal hranici 100 000 (CRS Report for Congress 2010: 10).

Se stoupajícím množstvím zaměstnanců soukromých vojenských organizací se začaly množit i negativní zkušenosti s nimi. Důvodem byl patrně pokles nároků na přijímané kontraktory, k čemuž byly soukromé firmy donuceny snahou rychle reagovat na zvyšující se poptávku. Na světlo postupem času pronikly informace o kontraktorech, kteří pravidelně platili Talibanu za to, aby nenapadal jejich zásobovací konvoje (Roston 2009: 11 – 14).

Americké soukromé vojenské organizace v Iráku

Spolupráce amerických vojenských firem a armády Spojených států se v Iráku vyvíjela jiným způsobem než v Afghánistánu. Jedna z prvotních příčin, která umožnila pozdější nárůst aktivismu soukromých vojenských organizací v této zemi, vznikla ještě před samotným zahájením invaze. Byl jí rozpor ohledně konkrétního počtu vojáků, kteří by se na bojových operacích a pozdější okupaci měli podílet. Někteří představitelé armády odhadovali, že k úspěšné pacifikaci země budou potřebovat přibližně 500 000 mužů (Krahmann 2010: 199). Ministr obrany Donald Rumsfeld na druhou stranu tvrdil, že dostačující bude kontingent čítající okolo 100 000 příslušníků armády. Minimalizování nároků na ozbrojené složky státu bylo patrně nutno z toho důvodu, aby byl plán schválen v Kongresu (Schmitt 2003). Kromě toho zkušenosti z války v Perském zálivu z počátku 90. let naznačovaly, že porazit iráckou armádu nebude příliš vyčerpávající a dlouhodobý úkol. Úkony, které měly nastat po skončení bojových operací v souvislosti s okupací a poválečnou rekonstrukcí, měly být zvládnuty za pomoci spojenců a soukromých vojenských organizací. Této fázi ale bylo věnováno pouze minimum pozornosti.

Počty kontraktorů v Iráku.

Při plánování okupační strategie však bylo zásadně podceněno několik důležitých specifik. V první řadě to byl potenciál partyzánů, které se ve větších městech nepodařilo eliminovat, a tak byli schopni permanentně útočit na okupační jednotky i poté, co byly hlavní válečné operace oficiálně ukončeny. Rozklad státního aparátu vedl k propuknutí sektářského násilí, což dále destabilizovalo celou oblast. Roli hrálo i rozpuštění irácké armády, jež ze dne na den rozšířilo řady nezaměstnaných o přibližně 400 000 lidí. Všechny tyto aspekty měly za následek to, že prostředí, ve kterém vojáci a rekonstrukční týmy pracovaly, bylo vysoce nebezpečné. Kvůli tomu byla poptávka po ozbrojencích nadměrně vysoká. Vzhledem ke skutečnosti, že armáda dostatečný počet mužů ve zbrani nedodala, vstoupili do hry soukromí kontraktoři. Tkvěly hlavní příčiny této situace v postupné proměně amerických vojsk, které se odehrály během předchozích dekád? Nebo se jednalo o důsledek momentální souhry několika nepředvídatelných faktorů?

V době počátku invaze již byly americké síly částečně vázány boji v Afghánistánu. Jejich počet v prvních letech nebyl příliš vysoký, pohyboval se okolo 10 000 a pozvolna rostl. Mohl i přesto snížit potenciální akceschopnost americké armády v dalších zemích natolik, aby se stala zcela závislou na soukromých kontraktorech? Ačkoli vzhledem k obtížné dostupnosti cílové země potřebovaly jednotky v Afghánistánu významnou logistickou podporu, byly důležitým, ale patrně ne rozhodujícím faktorem, který růst soukromých vojenských organizací v Iráku podpořil.

Zajisté totiž existovaly alternativní možnosti, jak udržet procentuální podíl soukromníků na přiměřené úrovni. Jednou z nich bylo vyslat do Iráku více amerických vojáků, popřípadě povolat členy aktivních záloh nebo národní gardy. Znamenalo by to ale veřejně uznat, že byly původní odhady náročnosti operace podhodnocené. Není také zcela jasné, zdali by tento krok schválil Kongres. Kromě toho by pravděpodobně bylo velmi obtížné obhájit jej před veřejností, která sice invazi před jejím začátkem schvalovala (částečně proto, že věřila v její krátké trvání), zároveň ale přes 70 % společnosti odmítalo obnovení všeobecných odvodů (Ellington 2011). Schůdnější cestou mohlo být větší zapojení spojenců. Mezi těmi však válka také nebyla příliš populární a nadto by byla oslabena vedoucí role USA. Volba proto padla na soukromé vojenské organizace, které tou dobou byly dostatečně komplexní a zkušené, aby se svého úkolu mohly zhostit. Masivní nasazení kontraktorů v Iráku tedy nebylo motivováno pouze snahou ušetřit. Představovalo jediné možné východisko ze situace, ve které se armáda ocitla.

Oproti minulosti však nebyly služby kontraktorů využity pouze v oblasti logistiky, výstavby základen, podpůrných činností, výcviku a poradenství. Soukromníci se poprvé v historii hromadně zapojovali i do přestřelek se skutečnými či domnělými povstalci. Patrně nejznámější představitelkou komplexní vojenské firmy moderní doby je Blackwater USA, která je podle počtu přidělených zakázek od amerického ministerstva obrany momentálně nejvytíženější soukromou vojenskou organizací v rámci Spojených států. Od počátku své existence v roce 1997 musela být pod tíhou negativní publicity několikrát přejmenována – v říjnu 2007 na Blackwater Worldwide, v únoru 2009 na Xe Services LLC, od prosince 2011 do současnosti nese název Academi. Četná úmrtí civilistů, spojená s působením této firmy v Iráku, vyvolala v řadách odborné i široké veřejnosti doposud nejrozsáhlejší diskusi o legitimitě využívání civilních kontraktorů na bojištích. Tato skutečnost však nijak neovlivnila těsný vztah mezi firmou a úřady Spojených států amerických.

Civilní kontraktoři se také nechvalně proslavili v roli strážců irácké věznice Abú Ghrajb. Z té unikly do médií fotografie, poukazující na hrubé porušování lidských práv uvězněných Iráčanů. V souvislosti s ním pak byli obviněni zaměstnanci společnosti CACI international inc., a Titan Corporation. Důsledky tohoto selhání však nebyly pro firmy závažné. Podobně jako v 90. letech vojenská organizace DynCorp přestála spojitost s obchodováním s lidmi bez výraznějších komplikací, podařilo se také CACI a Titan Corp. přečkat ostrou mediální kritiku, a dále patří mezi hlavní dodavatele služeb americkému ministerstvu obrany. Kontraktoři byli ve vězeních povoláváni i k odborným činnostem, jakými byly například výslechy, což se odvíjelo od výše zmiňovaného nedostatku vojenského personálu v zemi.

Dalším z jedinečných rysů nasazení zaměstnanců soukromých vojenských organizací v Iráku byla úprava jejich vztahu k právnímu řádu Iráku dokumentem Coalition Provisional Authority Order 17. Ten učinil veškeré kontraktory imunní vůči lokálním zákonům. Skutečné důvody přijetí tohoto opatření nejsou zcela známy. Bílý dům se pravděpodobně obával soudních sporů s kontraktory, kteří se kvůli svému jednání pravidelně pohybovali za hranou legality. První obžaloby by patrně přišly nedlouho po ustavení prozatímní irácké vlády. Ty by mohly vyvolat preventivní odchod četných vojenských firem ze země, což by dále destabilizovalo oblast a mohlo vyústit v kolaps okupační správy (Engbrecht 2010: 97).

V neposlední řadě začaly americké soukromé organizace během irácké války významně expandovat i do oblasti poskytování zpravodajských služeb. Ministerstvo obrany USA v roce 2004 najalo britskou firmu Aegis Defence Services Ltd., jejímž úkolem bylo vytvořit tým analytiků s bezpečnostní prověrkou na úrovni „tajné“ a následně představitelům armády dodávat materiály o iráckých teroristických organizacích a aktivitách zahraničních rozvědek v zemi. Podle dostupných informací se kontraktoři kromě obsazování zpravodajských pozic ve velkém počtu podíleli i na operativní činnosti, tedy na získávání informací, rekrutování agentů a jejich následném řízení (Chesterman 2008). Důkladná analýza vývoje amerických zpravodajských služeb je obtížně uskutečnitelná, jelikož počty zaměstnanců jednotlivých agentur nejsou zveřejňovány. Můžeme vycházet pouze z údajů o přiděleném rozpočtu. Ten klesal od konce Studené války podobným tempem, jako rozpočet armády (CRS Report for congress 2011).

Jedním efektů proliferace amerických soukromých vojenských organizací během Iráckého tažení a následné okupaci země v letech 2003 – 2011 bylo, že se naplno mohly projevit negativní jevy, které s masivním využitím kontraktorů souvisejí. Kromě předražování zakázek (Stone 2007: 76 – 77), které bylo umožněno nedostatečně důkladnými kontrolními mechanismy, byly privátní vojenské firmy kritizovány především za proměnlivou kvalitu jejich zaměstnanců. To se odvíjelo od různé úrovně náročnosti přijímacího řízení na jednotlivé posty, které často bylo méně důkladné, než jaké musí podstupovat američtí vojáci před vstupem do armády (Engbrecht 2010: 196). Dalším negativem byl nevyjasněný vztah mezi kontraktory a armádou, který se na některých místech projevoval. Šlo především o to, zdali mohou velitelé vojenských jednotek dávat rozkazy zaměstnancům soukromých firem. Problematické byly i důsledky snahy o maximální úspory nákladů, v rámci které majitelé bezpečnostních organizací nedodávali svým zaměstnancům vybavení na odpovídající úrovni. To se konkrétně projevilo během incidentu ve městě Fallúdža v roce 2004, během kterého byli čtyři kontraktoři firmy Blackwater zabiti při jízdě v nedostatečně opancéřovaných vozidlech, jejichž posádky kvůli neobsazené pozici zadního střelce postrádaly dostatečnou palebnou sílu.

Kontraktoři Blackwaters během bojů v městě Najaf v roce 2004 (Zdroj: The New York Post).

Analýza problematiky

Na základě zhodnocení shromážděných dat nyní můžeme vyvodit konkrétní závěry a také zodpovědět výzkumnou otázku – jaké jsou příčiny proměny vztahu mezi soukromými vojenskými organizacemi a armádou USA?

Od počátku 20. století existovala ze strany armády pouze malá poptávka po spolupráci se soukromým sektorem, zároveň byla limitována především na sféru logistiky. Vzhledem k tomu bylo s ministerstvem obrany v těsném kontaktu jen několik firem, které původně vznikly za účelem poskytování služeb civilnímu sektoru (například Boeing nebo Grumman). Výjimkou byly společnosti, které se specializovaly na výrobu zbraní, a pro které byla armáda primárním odběratelem od okamžiku jejich založení. Ani ty však neměly v průběhu historie USA výlučnou pozici hned od počátku, jak dokládá období nízkého zájmu centrální vlády o vojenské vybavení v letech po občanské válce, které tyto společnosti nutilo hledat kupce převážně v zahraničí a mezi civilisty.

První vlna expanze amerických soukromých vojenských organizací začala po konci Studené války. Její vznik můžeme přičíst kombinaci vhodných mezinárodních a vnitropolitických podmínek. Konec 80. let se nesl ve znamení omezování veřejných výdajů, zmenšování státního aparátu a důrazu na outsourcing, který měl šetřit peníze daňových poplatníků. Armáda Spojených států musela současně zapojovat soukromníky z důvodu nastupujícího trendu privatizace vojenského sektoru, a zároveň snižovat stavy kvůli proměně světa, která souvisela s rozpadem Východního bloku a později také Sovětského svazu. Důsledky nového geopolitického uspořádání však byly odhadnuty nesprávně a vedly k příliš optimistickému výhledu do budoucna. Ten se snažili ovlivňovat ministři obrany (především Les Aspin, William Perry a William Cohen), kteří trvali na zachování schopnosti armády vést dvě významné regionální války současně. To se de facto podařilo, ovšem za cenu výrazného zapojení soukromých kontraktorů.

Druhá, agresivnější vlna rozvoje, započala v okamžiku invaze do Iráku v roce 2003. Během ní soukromý sektor pronikl do dříve zapovězených sfér a stal se vysoce komplexním. Napomohlo tomu zahájení válečných operací s nedostatečným počtem nasazených uniformovaných vojáků. Ti nedokázali během fáze rekonstrukce dostat irácká města pod kontrolu, což vyvolalo strmý růst poptávky po ozbrojených privátních kontraktorech nejen ze strany armády USA, ale také od lokálně působících firem, které se přestavby Iráku účastnily. Jak již bylo řečeno, příznivé podmínky k rozvoji privátních firem v tomto období vznikly dávno předtím, než se administrativa vedená Georgem Bushem rozhodla definitivně svrhnout iráckého diktátora. Tím se potvrdila výchozí hypotéza této práce, která předpokládala, že klíčovou příčinou rapidního rozvoje amerických soukromých vojenských organizací byla dlouhodobě klesající soběstačnost a akceschopnost armády USA, kterou způsobila snaha o snížení výdajů na obranu.

Rostoucí závislost armády USA na soukromých vojenských organizacích

Provedený výzkum umožňuje orientačně definovat stěžejní faktory, které v USA podnítily vznik a rozvoj soukromých vojenských organizací. Schéma prokazuje, že ačkoli je velikost soukromého vojenského sektoru v USA závislá především na stavu americké armády, ovlivňují ji i další aspekty. Dokládá také, že aby konkrétní vlna expanze amerických PMCs byla skutečně významná, musí vzejít prvotní impulz ze strany ozbrojených složek USA.

 

Událost Přispěla k růstu závislosti armády USA na PMCs? Přispěla k expanzi amerických PMCs?
Profesionalizace armády (1973) –          ano –          ano
Idea outsourcingu –          ano –          ano
Etnické konflikty ve světě po konci Studené války –          x –          ano
Škrty po konci Studené války –          ano –          ano
Válka v Perském zálivu (1991) –          x –          x
Válka v Somálsku (1993) –          x –          x
Válka v bývalé Jugoslávii (1991-1999) –          x –          ano
Defense reform initiative (1997) –          významně –          významně
Válka v Afghánistánu (od 2001) –          Od nástupu B. Obamy –          ano
Válka v Iráku (2003 – 2011) –          významně –          významně

Poznámka: x = ne                                                                                                                                                      [xi]

 

Vznikly by v USA tak specializované vojenské organizace, kdyby nebylo války v Iráku během let 2003 až 2011? Domnívám se, že ano. Irák a od roku 2009 také Afghánistán významně ovlivnily soukromý vojenský sektor především z kvantitativního hlediska. Největší firmy, na jejichž služby ministerstvo obrany spoléhalo, však byly založeny dávno před začátkem samotného plánování invaze.

Poměrně zajímavou otázkou je, zdali by se americké vojenské organizace vyvinuly do dnešní podoby, nebýt vlny outsourcingu a privatizace, která započala během funkčního období prezidenta Reagana. Je téměř jisté, že ano. Měly by však jinou podobu. Jejich existence by nebyla zaručena zaručenou poptávkou ze strany armády USA, musely by se tedy orientovat na služby pro veřejnost, popřípadě pro státní a nestátní aktéry v zahraničí. Šíře poskytovaných služeb by mohla být stejná, jako je dnes, finanční zisky takovýchto korporací by se však pohybovaly o několik řádů níže. Jen stěží by například společnost DynCorp v roce 2011 získala zakázky v hodnotě 3 miliard USD, kdyby nebylo ministerstva obrany USA, kterému firma poskytla služby za 96 % této částky (Corrin 2011).

Neméně zajímavá je otázka, zdali by rozvoj vojenských firem v USA negativně ovlivnilo pokračování Studené války, spojené s existencí Sovětského svazu a Východního bloku až do dnešních dnů. Klíčový by byl pravděpodobně vývoj rozpočtu ozbrojených sil USA. Pokud by kvůli přetrvávajícímu pocitu existenciálního ohrožení ze strany Sovětského svazu zůstal vojenský rozpočet na úrovni konce 80. let, armáda Spojených států by se mohla spolehnout sama na sebe, a nikdy by nebyla nucena v takové míře poptávat služby u soukromých firem. Také by záleželo, zdali by si velmoci udržely schopnost zamezit vznikům etnických konfliktů na Balkáně a v Africe, neboť tyto oblasti jsou pro soukromé vojenské organizace živnou půdou. Pokud by to dokázaly, je vysoce pravděpodobné, že by (nejen) američtí privátní kontraktoři měli jen velmi omezené pole působnosti. Souhra těchto faktorů by výrazně redukovala motivaci pokoušet se privátní vojenské organizace zakládat. Tak jako v minulosti by tedy dominovaly vztahy s již existujícími civilními firmami, které by s armádou USA spolupracovaly v oblasti podpůrných činností, vývoje zbraní a logistiky.

Závěr

Soukromé vojenské organizace se v 21. století staly nezbytným pomocníkem armády USA. Vedení jakéhokoli dlouhodobějšího válečného konfliktu je v současnosti podmíněno rozsáhlou spoluprací s kontraktory. Je otázkou, zdali tato nebo příští administrativa Spojených států nebude usilovat o reformu, jejímž cílem by byla výrazná redukce závislosti ozbrojených sil na soukromých firmách. Pokud totiž srovnáme historii celkových výdajů na obranu, dospějeme k zajímavému poznatku. Během vrcholné intenzity bojů v Koreji a ve Vietnamu do této sféry směřoval menší objem finančních prostředků, než tomu bylo mezi léty 2007 – 2009 (Plumer 2013). Přesto si tehdy armáda dokázala zachovat soběstačnost a zaměstnancům vojenských firem dovolila sehrát v rámci jednotlivých operací pouze marginální roli.


[iii] Containment, geopolitická strategie definovaná za vlády prezidenta Trumana v letech 1946 – 1947.

[iv] Vydal Office of Management and Budget, orgán, který je součástí kanceláře prezidenta USA.

[v] Vykonával funkci ministra obrany v letech 1989 – 1993.

[vi] Ve funkci během let 1993 – 1994, rezignoval pravděpodobně kvůli nepovedené misi v Somálsku.

[vii] Senate report: National defense authorization act for fiscal year 1997, s. 429 – 432. Dostupné z:

http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/PLAW-104publ106/pdf/PLAW-104publ106.pdf

[viii] O zmiňovaných událostech byl natočen film Whistleblower (USA, 2010).

[ix] Americké ministerstvo obrany pod sebou sdružuje tři rezorty: pozemní armádu, námořnictvo a letectvo. Každý z nich má svého ředitele, který je jmenován prezidentem a podřízený ministrovi.

[xi] Zdroj: použitá literatura.

Použitá literatura

Legislativní dokumenty

CRS Report for Congress: The Department of Defense’s Use of Private Security Contractors in Afghanistan and Iraq: Background, Analysis, and Options for Congress, 13. května 2011. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/R40835.pdf

CRS Report for Congress: The Department of Defense’s use of private security contractors in Iraq and Afghanistan: background, analysis, and options for Congress, 19. ledna 2010. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/25533429/DOD-s-Use-of-PSCs-is-Iraq-and-Afghanistan-012010-R40835

The Federal Activities Inventory Reform (FAIR Act), 1998. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/omb/procurement_fairact

Logistics civil augmentation program (LOGCAP), 1985. Dostupné z: http://www.aschq.army.mil/gc/files/AR700-137.pdf

Report of the Defense science board task force on outsourcing and privatization, 1996. Dostupné z: http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf&AD=ADA316936

Senate report: National defense authorization act for fiscal year 1997. Dostupné z: http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/PLAW-104publ106/pdf/PLAW-104publ106.pdf

Monografie

DICKINSON, Laura A. Outsourcing war and peace: preserving public values in a world of privatized foreign affairs. New Haven, Conn.: Yale University Press, 2011, 271 s. ISBN 03-001-6852-7.

ELFORD, George Robert. Devil’s guard. New Dell ed. New York: Dell, 1985, 336 s. ISBN 978-044-0120-148.

ENGBRECHT, Shawn. America’s covert warriors: inside the world of private military contractors. Washington, D.C: Potomac Books, 2011, 239 s. ISBN 15-979-7238-X.

FERGUSSON, James. Taliban: the true story of the world’s most feared guerrilla fighters. London: Corgi, 2010, 416 s. ISBN 978-055-2162-838.

ISENBERG, David. Shadow force: private security contractors in Iraq. Westport, Conn.: Praeger Security International, 2009a, 244 s. ISBN 978-027-5996-338.

KRAHMANN, Elke. States, citizens and the privatization of security. New York: Cambridge University Press, 2010, 305 s. ISBN 05-211-2519-7.

SCAHILL, Jeremy. Blackwater: the rise of the world’s most powerful mercenary army. New York: Nation Books, 2008,  956 s. ISBN 978-156-8583-945.

SINGER, P. Corporate warriors: the rise of the privatized military industry. Ithaca, N.Y.: Cornell University Press, 2008, 348 s. ISBN 08-014-7436-1.

TINDALL, George Brown. Dějiny Spojených států amerických. 5. dopl. vyd. Překlad Alena Faltýsková. Praha: NLN Nakladatelství lidové noviny, 2008, 904 s. Dějiny států. ISBN 978-807-1065-883.

UESSELER, Rolf. Servants of war: private military corporations and the profit of conflict. Brooklyn: Publishers Group West, 2008, 259 s. ISBN 978-1593762025.

Diplomové práce

CLEMENTS, Dennis a Margaret YOUNG. The History of the Army’s Logistic Civilian Augmentation Program: an Analysis of its Oversight from Past to Present. Monterey, California, 2005. Magisterská diplomová práce. Naval postgraduate school. Dostupné z: http://www.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a443282.pdf.

FOWKES, David Charles. Private Military Companies and the South African National Interest. 2006. Magisterská diplomová práce. University of the Witwatersrand. Dostupné z: http://wiredspace.wits.ac.za/handle/10539/1531?show=full

Odborné studie a články

Biografie Richarda B. Cheneyho na stránkách ministerstva obrany USA. Dostupné z: http://www.defense.gov/specials/secdef_histories/SecDef_17.aspx

Biografie Williama Perryho na stránkách ministerstva obrany USA. Dostupné z: http://www.defense.gov/specials/secdef_histories/SecDef_19.aspx

CARPENTER, Amanda. Flashback: Shameful day in the Senate. Human Events. 2007 [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: http://www.humanevents.com/2007/02/16/emflashbackem-shameful-day-in-the-senate/

CORRIN, Amber. DynCorp cracks top 20 with $3B in prime contracts. Washington technology. 2011 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://washingtontechnology.com/articles/2011/06/06/dyncorp-top-100-government-contractors.aspx

ELLINGTON, Sid. The Rise of Battlefield Private Contractors. Public Integrity. 2011, roč. 13, č. 2, s. 131-148.

HARTUNG, William D. Mercenaries Inc. Progressive. 1996, roč. 60, č. 4, s. 26-28. [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: http://www.commondreams.org/views03/0513-06.htm

HIGGINS, Alexander. US rejects UN mercenary report. USA Today. 2007 [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: usatoday30.usatoday.com/news/world/2007-10-17-3392316246_x.htm

CHESTERMAN, Simon. We Can’t Spy … If We Can’t Buy!: The Privatization of Intelligence and the Limits of Outsourcing ‘ Inherently Governmental Functions“. European journal of international law. 2008 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.ejil.org/pdfs/19/5/1698.pdf

ISENBERG, David. A Fistful of Contractors: The Case for a Pragmatic Assessment of Private Military Companies in Iraq. British-American Security Information Council. 2004 [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: http://www.ssrnetwork.net/uploaded_files/3463.pdf

ISENBERG, David. Private Military Contractors and U.S. Grand Strategy. International peace research center Oslo, 2009b. [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: www.cato.org/sites/cato.org/files/articles/isenberg-private%2520military-contractors-2009.pdf

KOZLOSKI, Robert. What SecDef Chuck Hagel could learn from William Cohen. AolDefense. 2013 [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: http://defense.aol.com/2013/02/26/what-secdef-chuck-hagel-could-learn-from-william-cohen/

PLUMER, Brad. America’s staggering defense budget, in charts. The Washington post. 2013 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/wp/2013/01/07/everything-chuck-hagel-needs-to-know-about-the-defense-budget-in-charts/

POLLIN, Robert. Anatomy of Clintonomics. New Left Review. 2000, č. 3, s. 17-46. Dostupné z: http://econ.tau.ac.il/papers/faculty/Pollin.pdf

ROSTON, Aram. How the US funds the Taliban. Nation. 2009, roč. 289, č. 18, s. 11-14. Dostupné z: http://www.thenation.com/article/how-us-funds-taliban?page=0,0

RUBIN, Alissa J. Karzai Delays Order to Ban Private Security Companies. New York Times. 2010, s. 8-8.

SCHMITT, Eric. Pentagon Contradicts General On Iraq Occupation Force’s Size. New York Times. 2003, roč. 152, č. 52408, A1. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2003/02/28/us/threats-responses-military-spending-pentagon-contradicts-general-iraq-occupation.html

STONE, Peter H. Iraq Contractors on Defense. National Journal. 2007, roč. 39, č. 9, s. 76-77.

The False Claims Act: History of the law. [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.all-about-qui-tam.org/fca_history.shtml

VANDEN BROOK, Tom. IEDs kill more civilian Afghans in 2010. USA Today. 2010 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: usatoday30.usatoday.com/news/world/afghanistan/2010-08-05-1Acasualties05_ST_N.htm

Grafy

Útoky povstalců v Iráku:

http://www.iri.org/sites/default/files/attacks%20graph%20with%20IRI%20data%20points%20added%202.jpg

Výdaje na zpravodajskou činnost 1980 – 1995:

http://www.fas.org/irp/budget/int80-95.gif

Historie výdajů na obranu:

http://www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/files/2012/11/Military-spending-sequester.jpg

Počty kontraktorů v Iráku a Afghánistánu:

http://i755.photobucket.com/albums/xx193/fidelity_axiom/TotalcontractorstroopsAfghan.png

http://i755.photobucket.com/albums/xx193/fidelity_axiom/TotalcontractorstroopsIraq.png

Televizní dokumenty

Shadow company: Mercenaries in the modern world, 2007. Dostupné z: www.youtube.com/watch?v=chhBLHFBUe0

Štítky:

One comment

  1. Vážený pane autore,

    bohužel s více než
    ročním zpožděním jsem na studentském portálu SEKURITACI objevil Vaše pojednání
    „Bezpečnostní politika, euroatlantický prostor“ (11.09.2013). Dle mého názoru
    se jedná o studijní kategorii nejen velmi specifikovanou ale i argumentačně
    náročnou. Věcnost Vašeho pojednání, doplněné obsáhlou bibliografií, je
    s největší pravděpodobností příčinou, proč hyperaktivní notoričtí a
    obvykle značně mentálně retardovaní diskutéři pod rádoby korektním označení
    „vaše názory“ Vaše pojednání opomenuli. Buďte rád! Dle mého názoru máte tuto
    problematiku vskutku prostudovanou a pokud jste pojednání obhájil jako
    magisterskou práci, mohu Vám pouze upřímně blahopřát.

    Postrádám však jednu rovinu
    Vašeho pojednání. Některé země / státy v minulosti považovaly samy sebe za
    bezvýhradné nositele civilisace a společenského pokroku; v současné době
    jsou dominantními USA. Tento můj názor vůbec nevychází, natož aby byl poplatný,
    z marxistického hlediska vývoje lidské společnosti, poněvadž jak onen
    vývoj ukázal, vise o vybudování jakési naprosto rovnostářské společnosti nejen
    v minulosti vždy selhala a stále selhává. Pro doklady nemusíme chodit
    daleko, stačí si připomenout katastrofální vývoj Kambodže, v současné době
    Severní Koreu a do značné míry Kubu. Pro hlasatele, a bohužel i aktivní
    jednotlivce, měly jejich vise pro národy jimi postižené následky vskutku
    katastrofální. A že nemusíme chodit daleko, nasvědčuje naštěstí krátký
    historický exces Německa v rozmezí let 1933 – 1945. Mám ve své sbírce
    citátů a výroků jeden zvláště závažný, který se týká Německa: „Německo jako
    národní pospolitost, která dala lidstvu dva diametrálně odlišné odkazy – FAUST
    a PANZERFAUST“.

    Tím jsem však poněkud odbočil
    od své základní myšlenky: Proč významné západní státy, v současné době
    jmenovitě a především USA, tak usilovně „vyvážejí“ do afrických a asijských
    regionů principy euro-atlantické demokratické civilisace? Dle mého názoru je
    jediným, nikoliv však ospravedlnitelným, důvodem ENERGIE – ROPA a ZEMNÍ PLYN.
    Domnívám se, že nelze vnucovat vývojově odlišným etnikům euro-atlantické
    civilisační principy, neboť tato etnika je v obecné rovině nepřijímají a
    v budoucnu ani k nim dospět nemusejí.

    Ohlédnutím do nedávné
    minulosti lze zjistit, že USA všude tam, kde uplatňovaly principy demokracie
    z hlediska euro-atlantické civilisace, způsobily rozvrat a nesmírné
    humanitární utrpení jednotlivců i etnických skupin Afghánistán, Irák a další).
    Považuji takové jednání, lépe však řečeno brutální vměšování do společenského
    vývoje konkrétních etnik za naprosto nepřijatelné a odsouzeníhodné.

    Obdobná civilisační situace
    nastala již jednou, tehdy jen v západní Evropě, v 11. a 13. století a
    do historie vešla pod názvem „křižácké války 1096 – 1270“. I tehdy byly jejich
    příčinou BOHATSTVÍ VÝCHODNÍCH ŘÍŠÍ a ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ MEČEM A OHNĚM. Odveta
    na sebe nenechala dlouho čekat – po celý středověk byla Evropa sužována
    válečnými nájezdy tzv. musulmanů a teprve zásadní porážka vojenského
    kontingentu paši Kara Mustafy při obléhání Vídně (září 1683) odvrátila nebezpečí
    trvalého obsazení Evropy Turky.

    Současnou politicko-vojenskou
    situaci, kdy „světového četníka“ nahradily USA místo tehdejší katolické církve,
    vidím obdobně a afro-arabský svět reaguje rovněž obdobně, zatím však bohudík
    nikoli vojensky; ovšem současné vojenské akce Islámského státu, podporované
    masivní muslimskou migrací do evropských států, představují reálnou hrozbu
    střetu dvou ideově rozdílných civilisací.

    Nejsem si jist, zda i tyto
    skutečnosti měly být ve Vašem pojednání zmíněny, např. jako samostatná
    subkapitola. V každém případě považuji současnou politicko-vojenskou
    situaci za alarmující, poněvadž se vyvíjí v neprospěch euro-atlantické
    civilisace.

    S pozdravem

    Pavel Palát, emeritní
    středoškolský profesor jazyka českého a historie.

    Email: palat@heraldika-terminologie.cz

    09.12.2014

Napsat komentář: Mgr. Pavel Palát Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *