Stane se Podněstří moldavským Krymem?

Štítky:

Analýza srovnávající aktuální situaci v odštěpeneckém moldavském regionu Podněstří s nedávnými událostmi na Krymu. Článek byl původně publikován na stránkách časopisu Mezinárodní politika.

V souvislosti s jarní eskalací situace na Ukrajině, kdy Rusko anektovalo Krym a východní regiony země se proměnily v působiště pro-ruských ozbrojenců, se začaly zraky řady politiků a expertů se znepokojením obracet k další problematické oblasti postsovětského prostoru – regionu Podněstří. Tento úzký pruh země, vklíněný mezi jihozápadní Ukrajinu a Moldavsko, od něhož se na počátku 90. let odtrhl a od té se doby se nachází mimo jeho kontrolu.

Podněstří je přitom svou existencí prakticky závislý právě na široké pomoci Ruské federace, která zde má navíc již dlouhodobě rozmístěny své vojenské jednotky. V březnu přitom vrchní velitel sil NATO v Evropě Philip Breedlove dokonce vyslovil obavu, že by do Podněstří mohla z východu proniknout ruská vojska, shromažďující se na rusko-ukrajinské hranici a vytvořit tak spojitý pás nestabilního území, táhnoucí se přes celou jižní Ukrajinu. Přestože tento alarmující scénář zůstal nenaplněn, mnozí komentátoři si nadále kladou otázku, zda se z Podněstří nakonec nemůže stát „druhý Krym“. Moldavsko totiž, společně s Ukrajinou a Gruzií, letos v červnu podepsalo Asociační dohodu s Evropskou unií – a Podněstří Moskvě již dlouhodobě slouží jako příhodný nástroj k udržování této malé východoevropské země ve sféře ruského vlivu.

Zrod podněsterského kvazi-státu

Zatímco Krym byl od rozpadu SSSR integrální součástí samostatné Ukrajiny, Podněstří již více než dvacet let funguje prakticky jako nezávislá, byť nikým neuznaná, entita. Krátký konflikt z počátku 90. let rozhodl ve prospěch podněsterských separatistů proti centrálnímu Kišiněvu zásah ruské 14. armády, působící v regionu již od Druhé světové války. Ruští vojáci zde přitom setrvávají dodnes – na 400 se jich účastní peacekeepingové operace, jež byla po skončení horké fáze bojů rozmístěna v bezpečnostní zóně podél řeky Dněstr, oddělující znepřátelené břehy, dalších cca 1000 je pak pověřeno ochranou zdejších rozsáhlých muničních skladů. Odchod svých jednotek přitom Rusko svazuje s finálním řešením postkonfliktní situace, jehož nalezení je ale i po dvou dekádách stále v nedohlednu. Status jednoho z hlavních mediátorů v rámci mezinárodního vyjednávacího formátu navíc Moskvě umožňuje blokovat jakýkoliv model výsledného uspořádání, který by šel proti ruskému zájmu na zachování vlivu v oblasti.

4994222778_c15b9ea01d_z
Hraniční přechod mezi Moldavskem a Podněstřím (Zdroj: Flickr).

Ekonomie přežití

Výsledný status quo tak Podněstří poskytl dostatečný prostor k vybudování vlastních kvazi-státních struktur; postavení neuznané entity, fungující mimo jakýkoliv mezinárodní regulační rámec, pak nahrává rozvoji ilegálních aktivit, díky nimž si region ostatně vysloužil nelichotivé přízvisko „černé díry Evropy“. Ilegální segment ekonomiky přitom dle odhadů odborníků nabývá hodnoty alespoň 50 % místního HDP. Výnosným zdrojem příjmů pro místní elity jsou zejména pašerácké aktivity založené na schématech re-exportu, která umožňují obcházet platbu ukrajinských a moldavských importních cel a daní. Přestože je Podněstří často zmiňováno v souvislosti s černým obchodem se zbraněmi, přesvědčivé důkazy v tomto směru chybí. Výstupy mise EU, asistující s monitorováním moldavsko-ukrajinské hranice (včetně podněsterského segmentu) tak poukazují především na výnosný byznys s cigaretami, alkoholem či kuřecím masem. Nejznámějším symbolem místní šedé ekonomiky je pak obří holding Šerif, jenž si díky úzkým vztahům s politickými strukturami vybudoval v řadě odvětví prakticky monopolní postavení – vedle kontroly nad místními telekomunikacemi, sítí supermarketů či čerpacích stanic financuje rovněž i zdejší fotbalový klub FC Šerif Tiraspol, který pravidelně vyhrává moldavskou ligu.

Za éry SSSR prošel podněsterský region – na rozdíl od převážně rurálního západního břehu Dněstru – silnou industrializací. Legální sféře zdejší ekonomiky tak doposud dominuje několik velkých podniků těžkého průmyslu produkujících ocel, energie či cement. Většina výstupů je určena pro export – poněkud paradoxně přitom jeho klíčovou destinaci představují zejména země EU (přes 40 % z celkového objemu), dalších cca 30 % pak směřuje do vlastního Moldavska. V privatizaci pak nad těmito strategickými podniky příznačně získaly kontrolu zpravidla firmy úzce navázané na ruské obchodní a politické kruhy; nutno podotknout, že vzhledem k neefektivitě a závislosti podniků na subvencích se jedná o investice spíše ryze geopolitické povahy.

(Ne)závislost Podněstří: nepostradatelnost ruského patrona

Jednu z klíčových forem podpory Podněstří navíc představují dodávky levného ruského plynu, za který místní spotřebitelé a podniky platí jen zlomek tržní ceny účtované Kišiněvu. Spíše než do Ruska ale odvedené platby plynou do místních fondů, z nichž je následně pokrýván i tak rostoucí rozpočtový deficit. Nashromážděný dluh u ruského Gazpromu, dosahující výšky až čtyř miliard dolarů, za jehož uhrazení Moskva činí namísto Podněstří zodpovědné právě Moldavsko, pak Rusku slouží jako jeden z řady příhodných silných nástrojů nátlaku. Ruská finanční asistence dále mimo jiné pomáhá i se stabilizací místní měny – podněsterského rublu, „humanitární pomoc“ je pak určena k výplatě sociálních dávek a příplatků k penzím, které jsou tak ve výsledku o něco vyšší než ve vlastním Moldavsku.

7_PA200561S
Ruské peacekeepingové jednotky (Zdroj: Ministry of Defence of the Russian Federation).

Právě všestranná podpora Moskvy i nadále u místních převážně rusofonních obyvatel (z etnického hlediska je cca půlmilionová populace rozdělena zhruba na třetiny mezi Rusy, Ukrajince a Moldavany) udržuje vůči Rusku pozitivní emociální vazby, přetrvávající z dob SSSR. Dle různých odhadů navíc na 150-200 tisíc zdejších obyvatel disponuje ruskými pasy, což Moskvě dává do rukou silný instrument v podobě imperativu „ochrany ruských občanů“ – že se přitom Kreml nezdráhá tuto kartu hrát, je zřejmé nejen z ukrajinského dění, ale již z války v Gruzii v roce 2008. Nebezpečnou paralelu s Krymem rovněž představuje fakt, že se v Podněstří již v roce 2006 konalo referendum, v němž se příznačných 97 % voličů vyslovilo pro samostatnost regionu a jeho budoucí přičlenění k Rusku. Anexe ukrajinského poloostrova pak na jaře letošního roku podněsterské elity motivovala k podání nové žádosti o uznání své nezávislosti –  Kreml ji nicméně doposud ponechal bez odpovědi.

Vnitropolitická logika ve stavu závislosti

Z uvedeného je tedy zřejmé, že všestranná podpora ze strany Ruska je pro přežití regionu naprosto klíčová, a Podněstří lze tak jen sotva považovat za samostatně fungující entitu. Zdejší vnitropolitický život se sice do určité míry řídí vlastní dynamikou, závislost na Moskvě ale manévrovací prostor nevyhnutelně omezuje. Po dvě dekády regionu pevnou rukou vládl prezident Smirnov, a to s vydatnou pomocí své rodiny – jeden z jeho synů řídil místní odnož Gazprombanky, sloužící jako kanál pro příliv ruské asistence, druhý pak kontroloval celní správu. Vykořisťovatelské praktiky Smirnovova klanu se ale postupně začaly dostávat do střetu se zájmy jak Šerifu, tak i nově privatizovaných podniků. S masivní zpronevěrou ruských financí nakonec došla trpělivost i Moskvě, jejíž rozhodnutí nepodporovat už znovu Smirnova v prezidentských volbách roku 2011 bylo dále upevněno jeho rostoucí neochotou sledovat ruskou linii v jednáních o řešení konfliktu.

640px-Government_building_in_Tiraspol,_Transnistria
Úřad vlády v Tiraspolu (Zdroj: Wikimedia).

K překvapení mnohých pozorovatelů ale všeobecné znechucení obyvatel s všudypřítomnou korupcí a skandály hlavních kandidátů nakonec na post hlavy státu vyneslo J. Ševčuka s imidžem reformního technokrata, a nikoliv politika vybraného Kremlem. Naděje, jež u západních i moldavských představitelů vzbudily některé počáteční kroky nového prezidenta, jako např. omezení prohibitivních cel na importy z Moldavska či umožnění obnovení do té doby blokovaného mezinárodního vyjednávání na oficiální úrovni, nicméně brzy vzaly za své. Z výše nastíněné logiky fungování podněsterského kvazi-státu totiž vyplývá, že každý lídr – a Ševčuk v tomto směru není výjimkou – bude sledovat primární imperativ zajištění dalšího přežití entity. Vstřícná gesta proto vystřídalo zatvrzení postoje; nová zahraničněpolitická koncepce Podněstří si za hlavní prioritu stanovuje integraci do Moskvou vedené Celní unie (tvořené krom Ruska Běloruskem a Kazachstánem), na konci minulého roku pak místní politici rozhodli o převzetí ruských zákonů do vlastní legislativy, čímž jen dále potvrdili bezvýhradnou orientaci entity na ruského patrona.

Ruské páky a moldavská zranitelnost

S návratem Vladimíra Putina na post ruského prezidenta přitom byly v postsovětském prostoru aktivizovány integrační procesy, jež by měly dle představ Kremlu někdejší sovětské republiky znovu úzce propojit. Moldavsko si nicméně, podobně jako Gruzie či Ukrajina, vybralo pro-západní vektor rozvoje, a na konci června s EU podepsalo (a následně i ratifikovalo) Asociační dohodu, jejíž implementace by zemi měla postupně přiblížit k unijním standardům a ukotvit ji tak napevno v evropském prostoru. V tomto kontextu se proto stává zneužívání Podněstří Ruskem k vyvinutí nátlaku na Kišiněv velmi aktuálním tématem, přímá anexe regionu se ale přes řadu nastíněných paralel s  případem Krymu nejeví jako příliš pravděpodobná.

Především je nutné si uvědomit, že vedle Podněstří Rusko disponuje celou škálou dalších v minulosti ozkoušených pák, které může proti Moldavsku využít. Vedle ohrožení dodávek plynu a domáhání se platby za podněsterský dluh se již tradičně jedná především o rozpoutání obchodních válek. Už loni na podzim před konáním summitu Východního partnerství ve Vilniusu, na němž Kišiněv učinil úvodní krok pro podpis dohody s EU, Moskva zakázala dovoz klíčového moldavského exportního artiklu – vína. Ten nyní aktuálně v červenci doplnila o zákaz importu moldavského ovoce a omezení přístupu další zemědělské produkce na ruský trh. Z explicitních výhružek Moskvy dále vyplývá i možnost zacílení na statisíce moldavských migrantů, kteří na území Ruska (a často bez platného povolení) pracují. Značný prostor se pak aktuálně nabízí v oblasti vnitřní moldavské politiky – zemi čekají v listopadu parlamentní volby, přičemž současná vládní koalice, prosazující kurz země na EU, v průzkumech poněkud ztrácí na opoziční komunisty, slibující přesměrování Moldavska na Rusko. Samotní moldavští občané jsou přitom v preferencích ohledně zahraniční orientace své země rozpolcení. Moldavsko proto bezpochyby čeká ostrá předvolební kampaň, do níž bude Moskva zasahovat jak skrze kontakty na místní politiky, tak za využití široce sledovaných ruských médií, vyloučit nelze ani další prohloubení obchodních sankcí.

Podněsterské vyhlídky

Anexe Podněstří z této perspektivy může představovat krajní krok, ke kterému se Moskva uchýlí až v případě udržení pro-unijního kurzu Moldavskem i po volbách. I tak ale proti takovému scénáři hovoří několik faktorů, včetně prosté geografie – Podněstří s Ruskem postrádá přímou hranici a jeho správa by tak byla logisticky náročná. Oproti Krymu navíc tento region není s Ruskem tak silně historicky a symbolicky svázán, což ospravedlnění jeho připojení před ruskou veřejností činí pro Moskvu problematičtějším, obzvláště když by se tento krok pojil s dalšími citelnými finančními výdaji. Ukončení konfliktu na samotné východní Ukrajině je pak stále v nedohlednu, přičemž se sestřelením malajsijského civilního letounu se mezinárodní pozice Ruska ještě více zkomplikovala. Otázkou proto zůstává, zda by anexí již tak od Moldavska separátně existujícího Podněstří Moskva dosáhla efektivního naplnění svého cíle.

Pravděpodobněji se proto aktuálně jeví prodlužování již po více než dvě dekády trvajícího statu quo, byť ruská nevyzpytatelnost nedovoluje vyloučení žádného scénáře. Samotné Moldavsko nicméně bezpochyby očekávají komplikované měsíce, jejichž průběh v mnohém napoví o jeho budoucnosti.

Autor: Barbora Jelínková, studentka magisterských oborů Bezpečnostní a strategická studia a Hospodářská politika a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *