Jana Lorencová bývala jedna z našich nejrazantnějších a nejdůslednějších reportérek, jejíž vskutku odolný kořínek pochází ze Znojma. Kromě novinařiny vystřídala řadu profesí, mezi něž patřila během gymnázia i práce manekýnky. Po roce 1968 však nemohla dělat ani řidičku tramvaje, a tak dělala servírku. Po listopadu 1989 ze dne na den odložila zástěru, vrátila se k žurnalistice a začala spolupracovat s Českou televizí, kde působila např. v pořadech Klekánice nebo Za zdí. V průběhu své kariéry se zaměřila na jedny z největších kauz, které otřásly v 90. letech českou společností. Proslavila se zejména reportážemi o lehkých topných olejích, dovozu nezdaněného lihu, kampeličkami nebo obchodu s drahými kameny.

***“Zločinnost této aféry spočívá především v tom, jak vláda ČR, v tomto případě ministerstvo financí, připravila masivní oloupení svých občanů, když připravila zákony tak, aby z jejich kapes vytahané miliardy nekončily ve státní pokladně, ale v kapsách jednotlivců.“***

Na vraždy novinářů si v souvislosti s Ruskem začíná svět pomalu zvykat, což zahraniční pozorovatele ale i laickou veřejnost nutí k neustálému paranoidnímu „zájmu“ o každém ruském kroku. Tento zájem je konfrontován na jedné straně se „zasvěcenými“ názory či analýzami o tom, jak je současná ruská společnost i ekonomika díky pragmatické Putino-Medvěděvovo-silovické administrativě opět na vzestupu, což má blahodárný vliv na bezpečný svět, na druhé straně však přicházejí zprávy o excesívním násilí ruské krajní pravice vůči imigrantům, prohlubujícím alkoholismu, pokulhávajícím demografickém výhledu, stavu občanské společnosti a nebo o rétorických nácvicích generálů, politiků i karelských babiček vůči zlému Západu. Pocity autora o této schizfrenii odpovídají názvum svého času úspěšného, sloupku s názvem „Tak nevím“. Následující řádky nové série „Na mušce“ přiblíží některé známé i méně známé případy úmrtí novinářů nejen v Rusku…