Rusko je zvláštní. Když jsem odjížděla, máma mě (ostatně jako všechny mámy) častovala radami na cestu a sdělovala mi, co ona zažila před 30 lety, když byla ona sama v Rusku. Tehdy jsem se smála. Trochu hnidopišsky mi letělo hlavou, co ta o tom ví, vždyť si myslí, že mandelínky nám tady zavlekli Američani (opravdu je někdy legrační sledovat, co všechno v rámci propagandy komunisté vymysleli). Jenže Rusko se v některých věcech nemění a asi nikdy nezmění.

Pokračování mého pobytu v Moskvě se táhlo v duchu byrokratického zápasu. Hned první den v jazykové škole se řešila registrace nás cizinců studentů pro moskevskou milici, vyřízení vstupních kartiček do Institutu a rozřazovací test. Dlužno dodat, že na konci dne jsem neměla ani kartičku, ani registraci a jak se později ukázalo i můj test někdo ztratil.

Naší redaktorku Báru už nebavil zaprděný český rybník Františka Janečka, Jirky Pomejeho, Standy Grosse a Simony Krainové, a tak vyrazila do pravého a nefalšovaného světa nasládlých parfémů, laciných cigaret a průzračné vodky, kde jsou za celebrity považovány persony typu Darjy Žukovové nebo chudák postřelený Vjačeslav Ivankov.
*Inspirací pro popsání zážitků z Ruska byl náš šéfredaktor, a také, jak již název napovídá, Ruský deník Anny Politkovské, dlužno však dodat, že mé zápisky si nekladou za cíl analýzu současné situace v Rusku. Mou snahou bude především zachytit dojmy a prožitky, které mě tady v Rusku potkaly.*